Chodívali spolu denně do školy. Vídávala jsem je kuchyňským okýnkem při pití ranní kávy. Nejdříve proběhli první dva a jejich poskakující baťůžky skotačily s nimi. Po malé zastávce u velké louže, která se dělává na stejném místě po sebemenším dešti, se opět vraceli do protisměru. To vždycky, když v dálce zahlédli třetího do party, kudrnatého Mílu. Ta nerozlučná trojice dělala neplechu hned po ránu. Brouzdali se louží a vůbec jim nevadilo, že do školy příjdou mokří. Baťůžky složili na jednu hromádku a s hlavama u sebe něco důležitého řešili. Pak odběhli k vysoké borovici a pokřikovali na veverku schovanou v koruně. Je tam denně a dole pod stromem po ní zůstává plno zbytků z vyloupaných šišek. Čas nezadržitelně plynul, a když chodník kolem kluků zůstal najednou prázdný, pochopili, že mají najvyšší čas utíkat. To pak vzali nohy na ramena a mazali ke škole.
Ráno co ráno se pod mým oknem odehrávalo stejné divadlo. Když nastaly prázdniny, docela mi to chybělo. Těšívala jsem se na ty nezbedy a jejich ranní hrátky.
Ještě nezačala škola a já už vím, že ti dva budou na toho třetího čekat marně. Rezavá, kudrnatá kštice se už neobjeví. Nikdy!
Vraceli se z dovolené v cizině. Rodiče a dva kluci, s hlavami plnými zážitků, potkali svůj osud. Někde na dálnici se naplnil. Záchranka i vrtulník byli na místě včas, ale přesto pozdě. Během jednoho okamžiku vyhasl život dvou kluků a jejich maminky.
Za dva dny začne škola a ti nezbedníci ještě nic netuší! Možná budou čekat déle než obvykle a pak přijdou pozdě do školy. Nedočkají se!
To je moc smutný příběh. Nedá se na to víc říct.