close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2010

Dnes dopoledne v zahrádkách

19. srpna 2010 v 13:06 | já |  Moje psaní
Byla jsem na návštěvě u kamarádky na její zahrádce. Je ve svahu a tak i cesta k ní vede do kopečka.  Nad hlavou mi přeletěla hrdlička.

010
Anežka už na mě čekala a já se těšila na ni. Neviděly jsme se pár týdnů, a tak určitě budeme mít o čem vyprávět. Zavřela jsem společnou bránu a těšila se na klidné dopoledne. Na nebi ani mráček a sluníčko pálilo o sto šest. Podél plotu poletoval růžový balonek. Alespoň tak se mi to zdálo, že je to pohozená igelitka, poznala jsem, až jsem přišla blíž.
007
Až dolů pod kopec jsem ucítila několik vůní. Na mě čekala dobrá káva, o kousek dál u chaty něco grilovali a mezi živými plotky jsem ucítila zvláštní kouř. Podívala jsem se pořádně a uviděla jsem na zvláštní proutěné lavičce sedící hochy. Byli otočeni zády a kouřili - asi marjánku, ta má tak zvláštní vůni.
Všechno bylo zvláštní, i ta kočka vyhřívající se na sluníčku měla jakousi zvláštní barvu.
004
"No, jistě to je tam zase Martin a Renek," řekla Anežka a přivítala mě u sebe doma. Zahrádku má krásnou , upravenou, pěkné posezení . U hrníčku kávy jsme si povídaly o našich dětech (dělaly jsme spolu v jeslích, kde její i naši kluci byli), o manželích i o tom jak se nám žije v důchodě. Probíraly jsme kde co. Najednou někdo začal rachotit s bránou dole pod kopcem. Stála tam banda kluků a chtěla na sebe upozornit ty dva kuřáky. Nereagovali a tak po chvíli celá skupinka odešla, asi si mysleli, že tam nikdo není.
003
"Tak vidíš," říká mi Anežka "tohle tady máme skoro každý den. Jednou ti dole zkoušeli přelézt plot, ale soused je viděl a zařval na ně, tak toho nechali. Martin s Renkem jsou dva hodní kluci, kteří nedělají problémy. Kouří sice tu trávu, jak se říká, ale jsou docela hodní. Ale když se k nim dostane ta banda z ulice, tak máš vidět, to rodeo! Nic před nimi neobstojí. Všichni jsme měli otrhané třešně i jahody. Dokonce do jedné otevřené chatky nepozorovaně nahlédli a hned bylo pivo a víno pryč. Zkrátka jsou to laty latovský!"
035
Kluci! Kdo by neznal jejich výlety do cizích zahrad, noční výpravy a tajné kuřácké spolky. Obě máme po dvou synech a taky jsme s nimi už ledacos zažily. Ale nikdy nebyly průšvihy nad rámec normálu. Dneska už jsou dospělí a my se na klukovské hrátky díváme trošku jinak. Určitě až tihle kluci dospějí, budou všechny vády tady v zahrádkářské kolonii zapomenuty.
Dopila jsem a zvolna kráčela dolů. Oba kuřáci už byli pryč, jenom v dálce jsem zahlédla nějaké postavy pospíchající k lesu. Možná šli do lesa na houby, nebo do jejich oblíbeného dolíku, kde mají udělanou mini střelnici. Tak ať se ještě baví, léto už pomalu mává na rozloučenou a na všechny krásné dny zůstanou vzpomínky .

041

Co budou obdivovat naši vnuci?

18. srpna 2010 v 16:41 | já |  Moje psaní
352

Tak to jsem já!
Miláček, dušinka, slečinka, či jak mi ještě říkali. Moje tmavé vlasy a jako kočka zelené oči se usmívají na několika podobiznách.  Nejčastěji jsem chodívala prostovlasá a jenom tak si užívající novinek v módě, oblečení, kultuře i sportu. Byla jsem jednou z prvních žen, nosících kalhoty, pyšnící se dlouhou cigaretou v kostěné špičce a užívající si bláznivé jízdy na kole.
Moderní žena počátku dvacátého století, o níž se píše v nejednom příběhu otištěném v kalendáři, které se jako houby po dešti objevují ve filmech zaplavující trh a o nichž se mezi lidmi hovořilo jako o extravagantních a moderních a mohdy i neslušných stvořeních.
Kdo si tenkrát dokázal představit, jak budou ženy a děvčata vypadat za pouhých 50 let, natož pak po sto letech.
Dnes s nostalgií vzpomínáme na doby počátku dvacátého století, schraňujeme drobné pozůstatky té doby na starých fotografiích, v babiččiných skříních hledáme staré skleničky, spony nebo zbytky klobouku, šály nebo sukně.
Prolézáme půdy, vetešnictví, starožitnosti a různé burzy a naše srdíčko se zatetelí, podaří-li se nám nějaký úlovek. 
Stejnou nostalgii začínáme pociťovat při shlédnutí pořadu Retro v TV, které nám připomíná další z dnes tak obdivovaných období, kdy letěla tzv. bruselská móda. Hračky, vázy i nábytek té doby, jsou dneska vyhledávány skoro stejně jako ten z počátku minulého století.
Copak asi budou hledat naši vnuci, po dalších padesáti letech? Co je upoutá natolik, že nebudou litovat peněz, jenom aby ten kousek připomínající naše časy mohli nazývat svým.  Bude to mobilní telefon, brýle pilotky, či snad něco jiného? Kdoví?

Také mám doma zlatíčko

17. srpna 2010 v 12:34 | já |  Moje psaní
Když jsme se včera tak pustili do našich drahých poloviček, vzpomněla jsem si na několik typických příhod. Myslím si, že nejsem sama, kdo něco podobného zažil.
Blížila se oslava babiččiných kulatin a já věděla, že budeme v neděli slavit. Pekla jsem buchtu podle receptu, do toho mi volali z MŠ, že kluk má teplotu a se starším se měly psát úkoly. Celá udýchaná jsem dovlekla mladšího domů, rychle jsem uvařila čaj a dala ho do postýlky. Blížil se manželův příchod z práce. Já ještě honem zkoušela staršího z násobilky a těšila jsem se, že mi polovička pomůže. Potřebovala jsem ještě nějaké drobnosti u nás v obchodě, a tak jsem napsala na vytržený list ze sešitu tři položky. Muž sice remcal, ale šel. Já se těšila, že konečně bude všechno hotové, když se ozval telefon. 
"Prosím tě," ozvalo se ze sluchátka, "jak mám koupit 250g hladké mouky!" Šly na mě mdloby. Místo lístku velkého jako kráva sebral lístek s receptem. Typický chlap. Co se mu nenakuká dopodrobna, neví.
To, že si dávám na vlasy kondicioner a šampon, samozřejmě neví a tak se tuhle divil, že ten nový šampon, který ležel na poličce, nějak nepění.
Vždycky mě uzemní svou odpovědí.
Byla jsem právě po operaci žlučníku a můj drahoušek šel nakupovat. Neměl toho mnoho, jenom asi pět věcí, pečlivě napsaných na papírku, ten přinutý k penězům, aby jej zase nenechal doma. Přinesl všechno, jenom šlehačku donesl ve všech provedeních, které tam našel. I kysanou smetanu. Na mou ironickou poznámku, zdali tam toho neměli ještě víc odpověděl: "Příště, prosím tě, napiš přesný název. Já nevěděl, kterou chceš, protože tam byla 12% a 30% smetana ke šlehání, ale šlehačka ne. Tak jsem pro jistotu vzal všechno!"
No, řekněte není to drahoušek?
Po operaci jsem nesměla několik dnů nic zvedat. Nabídl se, že vypere několikero párů svých ponožek. Dal je do bubnu, zapnul pračku a šel si dát kávu. Já byla v kuchyni, Po nějaké době, když si dočetl noviny vstal a šel vytahovat prádlo. Něco si tam mumlal a pak přišel za mnou a povídá: "Já jsem ani netušil, že máme pračku se sušičkou!"
"No to teda nemáme!" povídám já a on zase: "To je ale divný. Já vypral prádlo, a když jsem ho teď vytáhl z pračky, je suchý. Ale já ho dám pro jistotu doschnout na půdu!" Chvíli jsem zůstala jako opařená a pak mi to došlo, nacpal sice prádlo do pračky, dal tam i prášek na praní, ale nepustil vodu. Pračka tudíž neprala a on teď šel a svoje nevypraný a smradlavý fusky věší mezi oprané prádlo. No, nezabili byste ho?

Pediculus capitis

17. srpna 2010 v 8:00 | já |  Moje psaní
"Ještě mašli, aby tě našli!" povídá tatínek a upravuje mi účes. Držím jako vždycky, i když dneska mě ta ranní hygiena moc nebaví. Už se vidím, jak letím za Stáňou a za Janou. To jsou moje spolužačky z první třídy. Je konec dubna a já už chodím do školy docela sama. No, vlastně s Kájou, ale ten mě opouští u mostku a dál už jdu kolem statku a zámecké zdi sama. Pospíchám, protože nám pan učitel slíbil o velké přestávce skotačení před školou.
Au, cosi mě lechtá na hlavě, a tak se rychle škrábu. Na zádech mi poskakuje odporná černá aktovka, kterou nesnáším. Všechny děvčata ve třídě mají červené nebo bílé, jenom já mám černou. Celou cestu se škrábu a drápu. Jednou na levé straně pod mašlí, pak zase uprostřed pod spleteným culíkem.
Ve třídě je docela teplo a tak není divu, že se po chvíli všechny děti ošívají jako na trní. Dnes supluje paní učitelka. Je starší a má už před důchodem. Chvíli nás pozoruje , pak jde a otevře okno. Když však škrábání a drbání nebere konce, všimne si, že se tak děje hlavně u nás děvčat.
Bere si do ruky velkou lupu a na nos brýle. Připadá mi jako detektiv, který něco hledá ve vlasech černé Zlaty. Je drobná a v lavici ji skoro není vidět. Paní učitelka opatrně rozčesává Zlatiny vlasy, pak si bere bílý papír a přikládá jej pod vlasy. Po chvíli slyšíme ťuk, ťuky, ťuk, to drobná zvířátka padají na kreslící papír a paní učitelku utvrzují v tom, že máme důvod se drbat.
Vši!
Celá třída je má, dokonce i kluci, kteří mají vlnité vlasy. Paní učitelka sesbírala od všech dětí deníčky a o velké přestávce, zatímco my skotačili venku, do každého z nich napsala několik řádků - 
Vážení rodiče!!!
Dnes jsem zjistila, že vaše dcera/syn, mají ve vlasovém porostu vši.  Prohlédněte vaši dceru/syna při večerní hygieně a odstraňte ze všech vlasů hnidy. Provedete to jednoduchým tahem dolů po vlase. Pak si vezměte, co nejjemnější hřeben, nejlépe tzv. všivák a pořádně vlasy pročešte. Vezměte petrolej a namočte dítěti vlasy, pak hlavu pořádně zavažte do pleny nebo šátku a nechte tak zabalenou do rána. Ráno umejte vlasy šamponem a pořádně prohlédněte. Nenajdete-li už známky těchto zvířátek, pošlete svou dceru/syna do školy. Objevíte-li ještě i po této proceduře nějaké živé zvířátko nebo hnidu, celý tento postup opakujte. Dítě pošlete do školy, až bude mít hlavu čistou.
Děkuji za spolupráci
                                                    podpis.

Hrůza, když si vzpomenu na hlavu páchnoucí petrolejem a na nevítaná zvířátka, začnu se drápat a škrábat ve vlasech i dneska. Je s podivem, že se takto jednoduchým způsobem zbavila naše třída nadílky vší. Sice druhý den byl ve třídě málokdo, ale do konce týdne jsme byli zaše všichni OK. Holčička, která nás nakazila, se už do třídy nevrátila. Rodiče ji odvezli na Slovensko, kam se celá rodina odstěhovala.
Nikdy víc jsem vši neměla! Vlastně jenom tehdy, kdy jsem si už jako dospělá dovezla pár kousků vši šatní ze zaměstnání. V nemocnici jsme od přijatých pacientů sbírali oblečení a to pak jsme v náručí odnášeli do šatny. Ale to už je jiná historie.

Anketa pro všechny ženy

16. srpna 2010 v 11:34
kropič
Tak po pravdě k čemu je máte?
Výsledky budou zveřejněny zítra
pajda
polovička

polovička 1

polovička pracuje

K čemu máme muže?

16. srpna 2010 v 11:33 | alicebaresova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Emancipace žen udělala chaos v tradičních zažitých hodnotách a rozdělení rolí žen a mužů. Sama jsem vyrůstala v hodně emancipovaném prostředí.  
Asi proto, že u nás v rodině se mužům moc nedařilo, musela jsem některé věci pochopit až později. Výhody mužského elementu jsem využila až v dospělosti. Moje dětství bylo poznamenáno nedostatkem mužů, protože babičky ovdověly brzo a rodiče se rozvedli. Ne snad, že bych neměla nějaké strýčky, ale to nebyly zrovna pravé příklady, ze kterých si vzít poučení do života. No, ovšem diskutabilní je vůbec otázka, zda si brát do života něco od chlapů. Mamka mi zásadně říkala, že ne.
A tak jsem čekala na svého prince, který mě později učil chápat muže. Zjistila jsem, že jsou to podivná stvoření, ale na rozdíl od maminčina přesvědčení jsem nakonec došla k závěru, že to s nimi není úplně ztracené, jen potřebují pevnou ženskou ruku. Sáhodlouhým trpělivým zkoumáním jsem objevila výhody, které si možná všechny ženy neuvědomí, protože neměly při volbě zrovna šťastnou ruku a tak tvrdí, že je řemeslník vyjde levněji. Ale pokud se vám podaří najít kutila, za námahu to stojí.
Je pravdou, že přemluvit manžela, aby opravil kliku, uklidil prádlo na vyprání do koupelny a zaplatil složenky, nás připraví o mnoho energie a někdy by bylo rychlejší zařídit to rovnou, ale výsledek naší námahy je důkazem, že na nás ještě někomu na světě záleží. Opravená klika, prádlo v koupelně a zaplacené složenky jsou věci, které dokazují, že muži nejsou úplně lhostejná bezcitná stvoření, za která se vydávají. A ačkoli brblají, nakonec to udělají a to je hlavní. Při troše dobré vůle se to nakonec naučí sami a ti samostatnější zvládnou úkony i bez připomínek. Těch je ale zoufale málo, jejich majitelky si je střeží jako oko v hlavě a nepouští je radši ven.
Až mnohem, mnohem později jsem pochopila, že muži jsou dobří na víc věcí. Zkušenost vás taky naučí, že každý je lepší na něco jiného. Ale v globále se dá říci, že se o ně dá opřít v nejisté době, dokáží nás dobře pobavit, umí být skvělými společníky a jsou vážně milí. Hlavně ti, co nemáte doma a vidíte je jenom na chvilku. Hodí se všude, třeba v lese, když chcete podat ruku na kluzkém povrchu, v restauraci, když je čas zaplatit, ti vytrénovaní se hodí jako ochranka. Kámoška se hodí vždycky, kámoš jakbysmet. Klidně se o něj můžete i podělit. Není nad pocit dokonalého bezpečí. Nejlépe always.

Po nás potopa

16. srpna 2010 v 8:30 | artmuzeum.cz |  Zaujalo mě
Po nás potopa! je ustálené slovní spojení, které vešlo do slovníku jako rčení. Používá se pro vyjádření nevhodného až bezohledného, "krátkozrakého" vztahu k budoucnosti
Král Francie Ludvík XV. se po vojenských porážkách a po zprávě o velkém státním dluhu své země rozhodl na čas zříci života ve světě radovánek, hostin a plesů. Ale králova nejen společnice a důvěrnice, ale téměř "ženský státní ministr a poradce" - Madame de Pompadour (původně Jeanne-Antonietta Poissonová) prý Ludvíka XV. utěšovala slovy: "Nač se tím budete zatěžovat, ještě z toho onemocníte. Po nás potopa!"
Král Ludvík XV. tedy dále trpěl rozmařilost dvora a zastával názor, ať problémy řeší jeho následovník. A sídlo ve Versailles se v polovině 18. století dál utápělo ve zlatě a zábavách

madame Pompadoure
               Autor tohoto obrazu je známý francouzský malíř Francois Boucher.


Francouzský malíř François Boucher se narodil 20. září roku 1703 v Paříži v rodině návrháře krajek Nicolase Bouchera.
V roce 1740 se Boucher stal oblíbencem a osobním malířem kreslení madame de Pompadour a prostřednictvím jejího vlivu stoupla jeho popularita na francouzském dvoře, a tak se Boucher v roce 1755 stal hlavním malířem Ludvíka XV. a ředitelem Akademie. Navrhoval také divadelní kostýmy a kulisy a zabýval se navrhováním gobelínů a porcelánu.
Boucher je typickým představitelem
rokoka. Zcela ve shodě s učením barevnosti palety rokoka jednou dokonce prohlásil, že příroda je na jeho vkus "příliš zelená a příliš špatně osvětlená". Boucher byl vyhledávaným pařížským dekoratérem, získal si oblibu pařížské šlechty, jejichž blahobytné domy často zdobil svými elegantně koketními a frivolními obrazy nahých bohyní a nymf v mytologických a alegorických scenériích. Boucher byl velmi často imitován a měl celou řadu následovníků (například Fragonarda), nicméně s nástupem klasicismu se od něj jeho štěstěna odvrátila.
Boucher často maloval žánrové výjevy, ve kterých zachycoval svoji manželku a svoje děti a jednalo se tedy o jakési intimní rodinné portréty. Vytvářel však i zcela tematicky kontrastní obrazy se silným erotickým nábojem, jako byly například portréty Odalisek, přičemž jeho namalovanou světlovlasou dámou byla králova milenka madame Pompadour a tmavovlasou dámou byla jeho vlastní manželka. Zejména proti jeho druhému obrazu kriticky vystupoval Denis Diderot, který prohlásil, že Boucher dělá ze své manželky prostitutku. Diderot nesouhlasil i s dalšími Boucherovými obrazy s erotickým nábojem a svými názory později i ovlivnil veřejnost, která Bouchera na sklonku jeho života spíše odsuzovala, než obdivovala.
Boucher zemřel 30. května roku 1770 v Paříži.

boucher_11

Co se u nás děje

15. srpna 2010 v 22:40 | já a Naše adresa |  Víte, že?
Celý tento prázdninový týden se u nás něco děje. Tím u nás myslím město a okolí.
V části města Rychlov uspořádali výstavu fotografií místních starousedlíků. Zajímavé záběry na starou část města.
opuštěný dům
Osíčko slavilo 650 let založení obce. Oslavu výročí první zmínky o založení obce zahájili již v pátek. V sobotu probíhal kulturní pořad v obecním domě, kde hrála cimbálovka z Meziříča, poté vystoupila taneční skupina ze Všechovic a místní BEA a pak pánvičkový  soubor Kluci v akci ze sousedního Horního Újezdu. V neděli všechno zakončila zábava, na níž hrála populární kapela Beatles Revival z Kladna.

oslavy osíčko 1
oslavy v Osíčku
osíčko oslavy 2
Westernové městečko v Jankovicích jednou do roka otevře své brány nejen široké veřejnosti, ale především rodeové show. Western rodeo show je každoročně velmi očekávaná akce jak pro jezdce, tak pro diváky a v sobotu se konal již sedmnáctý ročník. I když se v tomto případě nejedná o klasické závody a jde především o pobavení diváků, akce se tradičně účastní kolem čtyř desítek koní z mnoha stájí po celé České republice.

WESTERN RODEO SHOW

WESTERN RODEO SHOW

Grandiózní hudební zážitek si vychutnali návštěvníci hostýnské baziliky. V sobotním podvečeru rozburácel stěny božího stánku velký kantátový Koncert pro Hostýn.

Galerie: Koncert pro Hostýn potřetí (23)

Včera se pořádal VII. ročník Běhu do Hostýna

Galerie: Start Běhu na Svatý Hostýn (51)



Blýskavé vzpomínky – závěr

14. srpna 2010 v 10:11 | já |  Moje povídání
Domy v Horní ulici jsou nadobro minulostí. Veškerá drť je odvezená a srovnaná. Vše je oploceno a na pletivu visí název investora a popis stavby. Pryč je veškerá zemina z pečlivě obhospodařovaných zahrádek, odvezeny jsou vykácené švestky, jabloně i třešně, které  roky sloužily desítkám rodin.
Zmizela historie celé ulice a jejích obyvatel. Všichni jsou pryč, jejich adresy se jenom těžce hledají. Ty malé bosé nožky, které se proháněly prachem silnice, zmizely stejně jako vysoké postavy mladíků a sličných děvčat, korzujících večer až na náměstíčko. Majitelé továrny, kterou postavili pro svůj zisk a prospěch chudého kraje, zmizeli někde ve světě. Mnoho z těch, kdo denně při cestě do práce procházeli ulicí a večer se pak scházeli v hospodě na Růžku, mají své místo posledního odpočinku na zdejším krásném hřbitově a sní tam svůj věčný sen. Někteří zmizeli bůhvíkde ve světě, v uniformách různých armád a pro slávu těch nahoře obětovali svůj život. Jsou ještě pamětníci z ulice, v domovech důchodců a penzionech. Ale i ti brzo odejdou a nebude nikdo, kdo pozná na zašlých fotografiích ta usměvavá děvčata pod košatou jabloní, kdo bude znát osud chlapce hrdě opřeného o nové auto. Nikdo si už nevzpomene, co hráli k tanci na továrním plese v tom roce, kdy teplota klesala hluboko pod nulu. 
Možná, že se všechno odehrálo jinak, lidé z ulice měli jiná jména a věci, které mi přinesli  do bazaru, patřily někomu zcela jinému.
Nevadí, trochu jsem si pohrála s minulostí a svou fantazií. Dělám to tak vždycky, při pohledu na staré věci a obrázky, se mi v hlavě otevřou jakési pomyslné dveře do minulosti. Najednou jako by na mě ti minulí lidé volali, abych si poslechla jejich příběh. Chtějí, aby se na ně tak úplně nezapomělo. A já to pro ně ráda dělám.
Představte si, včera jsem dostala do komise nádherné staré housle! Kdopak na ně asi hrával?
Tak mě napadá, že ............!

Blýskavé tajemství - XX.

14. srpna 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Anička pochovala svého strýce a otce v jednom roce.  Jakmile jeden začal churavět, skončil v posteli i ten druhý. Oldřichův  pohřeb byl jeden z posledních, při němž rakev vezl prosklený vůz tažený koňmi. Ti si vykračovali pevným krokem a celou Horní ulicí se nesla ozvěna jejich kopyt. Lidí ve smutečním průvodu bylo hodně a tak než dorazil na hřbitov, trvalo to dost dlouho. Aniččiným dětem Lidunce a Jiříčkovi se nejvíc líbili zlatí andělé na skleněném voze, cupitali mezi svými rodiči a cítili se důležití.
Barbora Provázková klopýtala po kočičích hlavách a zdálo se, že nemá daleko upadnout.
Při posezení v hospůdce na Růžku se sešel zbytek rodiny a pár známých. Psal se rok 1960.
Den co den vyhlížela Barbora pošťáka, čekala dopis od Lidušky. Trvalo to nesmírně dlouho, než se poprvé ozvala. Popisovala svou cestu, neklidnou situaci v nové vlasti, svatbu, která se konala podle tamních tradic a do dopisu byla přiložena fotografie smějícího se mimina. Lidušce se narodil malý Rudolf. Barbora byla neustále v myšlenkách u své dcery a vnuka. Věděla, že je nikdy neuvidí tady ani tam. Byla taková doba.
Také z Francie tu a tam došel dopis, nebo menší balíček. To teta Božena si vzpoměla na svou rodinu tam daleko v Čechách a snažila se Aniččiným dětem trochu přilepšit. Jednou před Vánocemi poslala dřevěnou bedýnku plnou pomerančů. Byly tak dlouho na cestě, až to nevydržely a některé začaly hnít. Anička je přebrala, rychle rozdala dětem, manželovi i tetince, aby si alespoň trochu pochutnaly. Na dně bedýnky ležela pestrá kniha o Paříži, kam se Božena s manželem přestěhovala, několik balíčků opravdových žvýkaček a čokoláda Milka, která měla skoro půl kilogramu. Podruhé dostaly děti něco na oblečení nebo nějakou drobnou hračku.
Děti pomalu dorůstaly, Anička si našla místo v jedné kanceláři a zdálo se, že život bude stále růžový.
Barbora se cítila mezi rodinou dobře, ale zdraví ji začalo vypovídat. Nejdříve prodělala menší mozkovou příhodu, z níž se brzo dostala. Chodívala na procházky až k hospůdce a nazpět, do městečka si už netroufala, a když někdy chtěla na hřbitov, musel ji tam odvézt Vašek jejich novým autem. Jako by všechny špatné věci vždy chodily v trojici. Za rok po matčině smrti zjistili zhoubný nádor u Vaška. Chlap, který býval jako hora a jenž nikdy nemarodil, se najednou začal ztrácet a do roka byl v rodině opět pohřeb. Anička tak zůstala v domě sama se starou tetou a dvěma nedospělými dětmi.
Měla se co ohánět, aby vše zvládla, ale nikdy si ani slůvkem nepostěžovala. Lidunka dostudovala střední školu a našla si místo na druhém konci republiky, kde se také brzy po nástupu do zaměstnání vdala.
Barbora chřadla a před vánocemi roku 1965 zemřela. Anička poslala dopis Lidušce a doufala, že alespoň na pohřeb matce přijede, ale za několik dnů došel dopis, v němž se velmi omlouvala, ale nejde to. Mezinárodní situace to nedovoluje. Byl smutný tetin pohřeb, za černým autem ji doprovodilo pouze pár sousedek a rodina. Paní hraběnku, jak jí říkali, měli rádi, ale málokdo ji vlastně znal doopravdy.
Večer po tetině pohřbu se Anička poprvé odvážila do jejího pokoje. Nikdy dříve tam bez tety nevkročila. Teď tedy poprvé vešla dovnitř, otevřela okna, aby vyvětrala a posadila se ke stolečku, na němž stála v rámečku fotografie Lidušky a malého Roberta. V klučinových očích se odrážela velká radost! Někoho ji připomínal, ale nemohla si vzpomenout. Až po chvíli v chlapcovi poznala malého Poldíka z dob, kdy Liduška jezdívala na prázdniny a společně se bránili jeho zlomyslnostem. Už je to dávno, skoro na to zapomněla, ale přece něco ji na fotografii stále přitahovalo. Prohlížela ji stále znovu a znovu, až na to přišla. Na Robertově svetříku je připnutá brožka, kterou dostala Liduška i Anička. Byly stejné. Babička Mína byla s nimi na pouti a tam ji tak dlouho obdivovaly, až je koupila. Anička vyskočila a spěchala do pokojíčku pro sametovou krabičku. Tu krabičku, do níž si od dětství ukládala své poklady. Dneska jich tam má trošku víc než tehdy, a tak chvíli trvalo, než brožku našla. Ano je to ona! Neuvěřitelné, že obě ještě existují. Musí Lidušce napsat, pomyslela si a brožku uložila nazpět do krabičky. V odpovědi, která z Izraele přišla, psala Liduška, že brožku dala nedávno chlapci, když na ni narazila v kapse starých šatů. Svou krabičku s poklady, na kterou se Anička nezapomněla zeptat, nemá. Ta zůstala někde v Brně, Škoda, měla by ji ráda, ale když se tenkrát v tom roce 1947 tak rychle balila, zapomněla na ni. No a dneska už se nemůže zeptat ani mámy.
Jiřík dostudoval práva a odjel do Brna. Po čase odvezl svou matku k sobě, aby v domečku nezůstala sama. Dozvěděl se totiž, že se domy budou bourat, tak by tam stejně nemohla zůstat.
Dům osiřel a několik měsíců byl prázdný. Zůstaly v něm všechny sny i tajemství několika generací, které dům obývaly. Až při jeho demolici se objevila opět na světle taštička, kterou po svém příjezdu uložila Barbora do nefunkčního komína. Věděla, že v této místnosti byla její dcera nejraději a tady spolu s Aničkou spřádaly své sny. Proto i jejich tajemství patřilo sem. Snad doufala, že se Liduška vrátí nazpět a ona nebo její děti poklady objeví.


Rodokmen

učitelka Vilemína *1840 - +1906

              Máňa - *1858 - +1904 a Lojzík - *1849 -  +1905  
               dcera  *1885 Vilemína  - 1931
                                          (dochovala babičku  Vilemínu a postarala se o své sourozence po smrti rodičů)   
                                         *1880  manžel Oldřich  + 1960     
                                                    * 1902 - + 1926  Máňa
                                                    * 1907 - + 1960  Barbora - zůstala ve Lhotě , manžel Olin
                                                                         její dcera  Anička *1928
(fotografie se sestřenkou Lídou) doopatrovala tetu Barboru a se synem se odstěhovala do Čech, kde ještě týž rok zemřela. O dům neměla rodina zájem, proto se připojil k těm, které se bouraly kvůli rozšíření silnice.
                                                   * 1907 -  Jindřich - úraz v lese, přišel o nohu, + 1960
                                                   * 1911 -  Božena - Francie, bezdětná, + 1967
                                                                       
                        * dvě děti + malé
                        1892 - * Jan  + 1915 (nadaný houslista)  + 1915 italská fronta
                        1898 - * Pepča + 1920 (španělská chřipka)
             
             Barbora  *1860 - +1921 a Leopold - *1855 - +1914 bydliště Brno
                                   1888 - * Leopold + 1888
                                   1896 - * Baruška provdána 1921 -  manžel Josef Provazník, odstěhovala se do Lhoty k Aničce, kde zemřela v roce 1965
                                              
                                                                     * 1922 Leopold, (chlapeček z fotografie u auta) -                                                                                   + 1944 zahynul při náletu v Hamburku
                                                                     * 1928 Liduška - odstěhovala se do Izraele
                                                                                               (fotografie se sestřenkou Aničkou)