Je rok 1965.
V zelenině byla zase fronta, stála jsem tam asi dvě hodiny a v duchu nadávala, cože si to ta máti zase vymyslela. Nemohla být k obědu třeba žemlovka nebo palačinky? To musíme mít zrovna ten květák. Jsou ho tady tři bedny, ale lidí je ještě víc. Prodavačka obsluhuje pomalu a lidí neubývá. Stojím na schůdcích vedoucích do pidiprodejny, do níž se nás vejde tak akorát, tři k pultu a prodavačka za ním. "Paní Zemánková, dejte mi ještě ten karfiol, udělám ho dědkovi k večeři!" prohlásila paní přede mnou a začala se hrabat v bedně, Každou bílou hlavou otáčela na všechny strany, mačkala a rozdělávala zelené olistění, aby si vybrala ten nejlepší. Ta půl hodinka ve frontě mě štve, mohla jsem si zatím číst. Tak už jsem na řadě, vybírám si ten největší květák a podávám jej prodavačce, aby z něj otrhala zelené listí. Usmívá se na mě a přitom pořád něco povídá. Krásný bílý květák mi pomůže dát do síťovky a bere si ode mě papírovou dvacetikorunu. Vrátí nějaké drobné a já peláším domů. Z té hlavy jsme se najedli všichni - 5 lidí mělo dobrý oběd.
Píše se rok 2010.
V našem supermarketu je fronta na vozíky až venku. Uvnitř se motá spousta lidí a já se vleču s těžkým a velkým vozíkem až dozadu k zelenině. Vybírám si nějaká rajčata a okurky. Najednou jsem mé oko zahlédlo přepravku s květákem. Dostala jsem na něj docela chuť. Prohlížím si jednu hlavu po druhé, ale nemůžu si jaksi vybrat. Na všech jsou podezřelé černé tečky. Do jedné z nich vrtám v domění, že se jedná o zaschlu hlínu. Mýlím se, jsou to počínající hnilobné změny. Nakonec si teda jeden květáček beru a hledám, kam bych dala nalámané zelené lupení, kterého bylo více jak bílé hmoty. Nic jsem nenašla, tak trhám igelitový sáček, kterých je tady dost, lupení nacpu do něj a zavážu. Ještě doberu nákup a stavím se do řady k pokladně. Jde to pomalu a já netrpělivě pohlížím na hodiny. Pás se sune kupředu a v mém vozíku na dně se krčí igelitový pytlík s podezřelou zeleninou. "A tam máte co?" vyštěkne na mě pokladní a všichni v řadě se hned dívají na mě jako na zlodějku! "To je jenom lupení z toho květáku," říkám provinile a natahuji se pro sáček. "No, ale paní to mi musíte podat, tam může být ledacos!" mrčí zase pokladní, které poslušně sáček podávám. Prohlíží si ho podrobně, promačkává a já se jenom usmívám. Zaplatila jsem a skládám věci nazpět do vozíku. Jenom to lupení nechávám leže u pokladny. Ať si s ním udělají, co chtějí. No, a ten květáček jsem skoro celý musela okrájet. Začínal se kazit, snědli jsme jej s polovičkou ještě ten den k večeři. Při televizních novinách, v nichž ukazovali pohromu na našich polích po povodních, jsem si vzpoměla na tu malinkatou zeleninu, na příjemnou prodavačku a tu obří hlavu karfiolu, která byla bílá jako padlý sníh.
Tak nevím, mohou za to jenom povodně? Nebo na tom má vinu ještě něco víc?








