close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2010

Květák zvaný karfiol

24. srpna 2010 v 12:59 | já |  Moje psaní
Je rok 1965.
V zelenině byla zase fronta, stála jsem tam asi dvě hodiny a v duchu nadávala, cože si to ta máti zase vymyslela. Nemohla být k obědu třeba žemlovka nebo palačinky? To musíme mít zrovna ten květák. Jsou ho tady tři bedny, ale lidí je ještě víc. Prodavačka obsluhuje pomalu a lidí neubývá. Stojím na schůdcích vedoucích do pidiprodejny, do níž se nás vejde tak akorát, tři k pultu a prodavačka za ním. "Paní Zemánková, dejte mi ještě ten karfiol, udělám ho dědkovi k večeři!" prohlásila paní přede mnou a začala se hrabat v bedně, Každou bílou hlavou otáčela na všechny strany, mačkala a rozdělávala zelené olistění, aby si vybrala ten nejlepší. Ta půl hodinka ve frontě mě štve, mohla jsem si zatím číst. Tak už jsem na řadě, vybírám si ten největší květák a podávám jej prodavačce, aby z něj otrhala zelené listí. Usmívá se na mě a přitom pořád něco povídá. Krásný bílý květák mi pomůže dát do síťovky a bere si ode mě papírovou dvacetikorunu. Vrátí nějaké drobné a já peláším domů. Z té hlavy jsme se najedli všichni - 5 lidí mělo dobrý oběd.
Píše se rok 2010.
V našem supermarketu je fronta na vozíky až venku. Uvnitř se motá spousta lidí a já se vleču s těžkým a velkým vozíkem až dozadu k zelenině. Vybírám si nějaká rajčata a okurky. Najednou jsem mé oko zahlédlo přepravku s květákem. Dostala jsem na něj docela chuť. Prohlížím si jednu hlavu po druhé, ale nemůžu si jaksi vybrat. Na všech jsou podezřelé černé tečky. Do jedné z nich vrtám v domění, že se jedná o zaschlu hlínu. Mýlím se, jsou to počínající hnilobné změny. Nakonec si teda jeden květáček beru a hledám, kam bych dala nalámané zelené lupení, kterého bylo více jak bílé hmoty. Nic jsem nenašla, tak trhám igelitový sáček, kterých je tady dost, lupení nacpu do něj a zavážu. Ještě doberu nákup a stavím se do řady k pokladně. Jde to pomalu a já netrpělivě pohlížím na hodiny. Pás se sune kupředu a v mém vozíku na dně se krčí igelitový pytlík s podezřelou zeleninou. "A tam máte co?" vyštěkne na mě pokladní a všichni v řadě se hned dívají na mě jako na zlodějku! "To je jenom lupení z toho květáku," říkám provinile a natahuji se pro sáček. "No, ale paní to mi musíte podat, tam může být ledacos!" mrčí zase pokladní, které poslušně sáček podávám. Prohlíží si ho podrobně, promačkává a já se jenom usmívám. Zaplatila jsem a skládám věci nazpět do vozíku. Jenom to lupení nechávám leže u pokladny. Ať si s ním udělají, co chtějí. No, a ten květáček jsem skoro celý musela okrájet. Začínal se kazit, snědli jsme jej s polovičkou ještě ten den k večeři. Při televizních novinách, v nichž ukazovali pohromu na našich polích po povodních, jsem si vzpoměla na tu malinkatou zeleninu, na příjemnou prodavačku a tu obří hlavu karfiolu, která byla bílá jako padlý sníh. 
Tak nevím, mohou za to jenom povodně? Nebo na tom má vinu ještě něco víc?

Co jedí prezidenti

24. srpna 2010 v 12:30 | Autorka je šéfredaktorkou časopisu F. O. O. D. |  Co jsem četla jinde!
Nedávná návštěva amerického prezidenta v Praze vzbudila i otázky gastronomické. Co si vlastně v té Praze Barack s Michelle dají? Pan prezident se netajil s plány na romantickou večeři, pro kterou se uvažovalo o restauraci Zlatá studně, proslulé svou vyhlídkou. Večeře se tu nakonec nekonala vzhledem k pozdnímu příletu prezidentského speciálu, ovšem na vyhlídku určitě došlo, protože Obamovi byli ubytováni v Hiltonu a k dispozici byl střešní bar Cloud 9 (což je v angličtině totéž jako české Sedmé nebe). Obamovi si podle zpráv Novy a České televize dali steak a filet z hovězího masa, ale hotel jejich večerní menu nikdy neodtajnil. Dobře se však ví, co jim nabídli v Británii.
V Downing Street č. 10, kde americký prezident a jeho kolegové z G20 pojedli, totiž menu připravoval Jamie Oliver. V souladu s tím, co žádá doba, i s tím, čemu věří sám, použil pouze místní tradiční recepty a také místní suroviny. Jako předkrm byl vybrán divoký skotský losos, podávaný s mořskými řasami a se zeleninou z krajů Sussex, Surrey a Kent. Hlavním chodem bylo pomalu pečené jehněčí ramínko, pocházející z velšského údolí Elwy, doplněné pýchou britského bramborářství, hlízami jménem Jersey Royal. K tomu lesní houby a nepostradatelná mátová omáčka. Pro vegetariány z G20 připravil Jamie jako předkrm kozí sýr a jako hlavní chod bramborové knedlíčky s libečkem. Sladká tečka byla pro všechny stejná - koláč s názvem Bakewell, u kterého se chvíli zastavím, má totiž hezkou historii.
Vznikl ve stejnojmenné vsi v Derbyshire, údajně někdy okolo roku 1820 a údajně spíš omylem. Je to koláč z křehkého těsta, potřeného dobrou zavařeninou, na niž přijde hustý, máslovo-vaječný krém s mletými mandlemi. Ty se měly původně dát do těsta, ale kuchařka prý nějak zapomněla, a tak přišly do náplně. Vznikl šťavnatý a výborný koláč, patřící k britské klasice. Do náplně podle Jamieho patří 350 g mandlí, jemně pomletých. Dále si utřete 250 g másla s hrnkem krupicového cukru, promíchejte jej s mandlemi a třemi lehce prošlehanými vejci a krém dejte na chvíli do chladu, aby trochu utuhl. Formu vyložte rozváleným křehkým těstem, potřete kvalitní domácí zavařeninou (tradiční je jahodová), naneste krém a hustě posázejte mandlovými lupínky. Pečte asi 40 minut dozlatova. Nechte trochu vychladnout a dle anglické tradice podávejte s vanilkovým krémem, módněji se zakysanou smetanou.
Meníčko to bylo krásné a snad ještě krásnější byl důraz na dokonalé místní suroviny. Dojal mě i ten libeček, bylina, patřící ke krkonošskému folkloru a dodnes pěstovaná na zahrádkách u chat i chalup, ovšem kuchyňsky takřka zapomenutá. Tak jsem si říkala, pokud by Obamovi v Praze pojedli svíčkovou či vepřovou pečeni, odkud by pocházelo maso? Vzpomněl by si některý šéfkuchař na to, že do omáčky ke svíčkové kdysi patřívala jiná bylina, saturejka, která nezapomenutelně obohatí její chuť? Dal by při rybím chodu přednost dováženým lososům a módnímu tuňákovi před místními pstruhy či okouny? A brambůrky, byly by z Vysočiny? A ocenil by to prezidentský pár vůbec? Když si tak povídali s oběma prezidenty Václavy, přišla řeč i na jídlo? Já vím, témata byla mnohem závažnější a často spíš politicky než šéfkuchařsky na ostří nože. Ať se mi to líbí nebo ne, kulinářský summit to asi nebyl. Ale jak znám lidi, v sedmém nebi jsou stejně všichni spíš z jídla než z politiky, a možná nejsou ani všichni prezidenti světa.

Nejenom děti si hrají

23. srpna 2010 v 8:30 | Stream |  Zaujalo mě


Hotel Babylon

23. srpna 2010 v 8:25 | Imogen Edwards-Jonesová |  Co jsem právě dočetla
Každý hotel je svět sám pro sebe. A čím luxusnější, tím víc to platí. Svět, kde všechno funguje. Všechno září. Všechno je, jak má být. Svět, v němž všichni považují za svou prvořadou povinnost a čest starat se o hosty. Zajistit jim příjemný a nerušený pobyt. Splnit každé jejich přání, byť by jejich požadavky byly jakkoli pošetilé, zvláštní či perverzní. Takový je i londýnský pětihvězdičkový hotel Babylon, držitel dvou prestižních michelinských hvězdiček. Hotel, zakládající si na své skvělé, léta budované pověsti, hotel poskytující veškeré luxusní služby, jaké si jen lze představit. Extravagantní koktejly. Prvotřídní kuchyni. Supervelké postele... Je to smrtící kombinace, která má na hosty opojný účinek. Ale nejen na ně. Když se vše daří, jak má, dokážou si tuhle atmosféru vychutnat i jednotliví členové personálu. Od Gina, míchajícího ty úžasné koktejly, přes dveřníka Dennise, Jackie, vládnoucí houfu pokojských až po Annu či Bena za recepčním pultem, nebo kofeinem zdrogovaným manažerem restaurace Andreem. Jsou různé druhy hotelových hostí. Někdo je na dovolené, někdo na služební cestě. Někdo zmeškal letadlo nebo vlak, někdo se možná pohádal se ženou a ta ho vyhodila z domu. Pak jsou také hosté dlouhodobí, k nimž mají hotely rozličný vztah. Záleží na tom, proč tu kdo je. Někdo může být závislý na pozorné péči, preciznosti, symetrii a rád se nechává rozmazlovat. Jiný se prostě jen potřebuje někam schovat. Někteří dlouhodobí hosté jsou bohatí zahraniční studenti, ti se stávají součástí hotelové rodiny. Jedno ale platí pro všechny: když jste dlouhodobý host, udělá vám hotelový personál pomyšlení, postará se o každý váš rozmar. A že někdy může být pořádně výstřední. Ovšem žádost, s jakou se jednoho dne na Charlieho obrátila Nataša Balanovská, dcera jednoho z nejbohatších Rusů, ta se vymyká všemu, s čím se dosud setkal. V hotelu je každá funkce, každá práce důležitá. Každý, i ten sebebezvýznamnější ze zaměstnanců může přispět jak ke spokojenosti hostí, tak - v ne právě žádoucím případě pochopitelně - k jejich nevoli. Je ale jedna funkce, která je naprosto stěžejní. Nezaměnitelná, nenahraditelná. Concierge. Pravda, normální smrtelník se s mužem, honosícím se visačkou s tímto označením, příliš často nesetkává, ba většinou ani neví, o koho se jedná. V luxusním hotelu je to ovšem jeden z nejdůležitějších lidí. Dobrý concierge ví všechno. Ví, kde se najíst, kde si zatančit, kde hrát hazard. Může vás dostat kamkoli i odkudkoli. Pomůže vám sehnat, co si zamanete. Lístky do divadla, nový klobouk, i společnici na večer. Může vám dokonce zachránit život. Pracovat v pětihvězdičkovém hotelu může být občas pořádně frustrující záležitost. Všechen ten nevtíravý přepych, obklopující člověka na každém kroku, každodenní pohled na to, jak také se dá žít... Každý se asi občas zasní při představě, jaké by to bylo, kdyby mohl do podobného hotelu vejít jako host, místo aby v něm jen sloužil jiným. Každý ale ví, že takováhle představa patří do říše chimér, a vyrovnává se s ní po svém. Charlie třeba se rozhodl, že když už se v takovémto hotelu nikdy nebude moci ubytovávat, bude jej alespoň řídit. Půvabná dívka ovšem má docela jiné možnosti než sebeschopnější chlap. A Anna si je velice dobře uvědomuje. Jistě, hotel má velice přísná pravidla, upravující styk personálu s hosty a jistá dělící čára by se nikdy neměla překročit. Ale co by to bylo za pravidlo, aby se nedalo porušit?

Tajemství archívu

22. srpna 2010 v 16:16 | já |  Fotografie
Jsou fotografie ležící stále někde v šuplíku a ne a ne je upotřebit. Tak jsem tam tedy hrábla a něco vytáhla na světlo bóží!

002
Motýlek tentokrát papírový

008
Zákoutí u mého chlapečka

019a

Zlatý Pierot

002a

Nalezenec (jak už jsem psala dříve, připlaval při dešti po silnici)

006a

Něco z pozůstalosti po babičce

076a

Naše rozhledna a větrná vrtule

Jsem svobodná?

22. srpna 2010 v 10:27 | já |  Moje psaní
Tak, opět uplynul rok a zase vzpomínáme na tu dobu před 42 lety. Televize chrlí na všech kanálech smutné černobílé snímky, opět je vidíme, ty zasmušilé hochy sedící na tancích, či v terénních vozidlech. Znovu a znovu promlouvají účastníci střelby v Praze, Liberci či Brně. Znovu se opakují vzpomínkové snímky s emigranty, kteří nám připomínají naši ztracenou generaci. Ano, přesně tak se jmenoval jeden snímek, v němž vyprávěli moji vrstevníci, kteří v tom roce 1968 opustili svou vlast. Většinou vyprávěli o těžkých začátcích, tam někde ve Švédsku, Americe či Švýcarsku, vyprávějí o tom, jak se jim stýskalo po domově, ale se zaťatými zuby dokázali vystudovat školu, našli dobré zaměstnání, založili rodinu. Teď, když svobodně mohou navštívit své rodiče, případně sourozence, jsou zklamáni. Zklamáni chováním nás, kteří jsme zůstali doma a nemohou pochopit, že jsou stále tací, kteří nadávají na druhé, na stát a nedělají nic pro to, aby se měli dobře.
Přemýšlím, jak bych asi dopadla já tam v dalekém světě? Zda bych v sobě našla tu sílu a chuť, bojovat a dřít, abych dokázala, že něco znám a umím. I když si myslím, že okolnosti by mě donutily. Přemýšlím, kudy by mě vedl osud a kde bych dneska měla zapuštěné kořeny. Obdivuji všechny ty, kdo dokázali hodit všechno za hlavu a začít znovu, skláním se před nimi a někdy se sama za nás stydím. Stydím se za ty, kdo neustále mrmlají a ve všem vidí jenom to špatné a stále čekají, že se o ně někdo postará. Už je slyším, jak říkají, dobře jim tak (těm venku), neměli nikam chodit, nikdo je nenutil. Ale to není pravda! Nutila je jejich touha po svobodě, kterou hledáme každý, ale jenom někdo zjistí, že je vlastně v každém z nás. Osvoboďme se tedy od všech nepravd, které nám vtloukali do hlavy a buďme konečně svobodní.

Vyschlý motýlek

21. srpna 2010 v 20:46 | já |  Fotografie
009ab

Hádanka

21. srpna 2010 v 18:47 | já |  Fotografie
Tak jsem si pro vás připravila hádanku na neděli. Poznáte, co jsem vyfotila?

009aab

Co vy na to?

21. srpna 2010 v 14:53 | já a net. stránky |  Moje psaní
Kájínek!
Opět jsou plné noviny tohoto člověka. Dokonce je o něm natočen velmi úspěšný film. Názory na jeho kauzu se liší, nikdo vlastně neví přesně, jak to všechno bylo. Doufám, že se to teda konečně rozuzlí a budeme všichni vědět co a jak.
Vždycky je mi líto člověka, který si z toho nebo jiného důvodu musí vytrpět něco, co si vlastně nezaslouží.
Celovečerní hraný film o nejznámějším doživotně odsouzeném vězni současnosti. A nejen o něm. Film není životopisným portrétem Jiřího Kajínka, ten je jen jednou z jeho hlavních postav. Jeho děj je dramatickým portrétem doby po pádu totalitního režimu a začátku budování demokracie, kdy totalitní praktiky mocných našly živnou půdu v organizovaném zločinu a kriminálním podsvětí. Není divu, že se brzy rozpoutá boj o moc a peníze, který zcela potlačí práva jednotlivců a nebere ohledy na nic a na nikoho.
Film není obhajobou doživotně odsouzeného vězně
Jiřího Kajínka a neurčuje jeho vinu či nevinu, ale snaží se filmovou řečí s patřičnou dávkou umělecké licence odkrýt praktiky podsvětí i způsob fungování soudního aparátu. To vše na pozadí vyšetřování první nájemné vraždy v Čechách. Boj vězně a jeho mladé obhájkyně o znovuobnovení soudního procesu a průkazného vyšetření popravy mafiánského podnikatele a jeho bodyguarda provází množství dramatických situací, včetně neuvěřitelného útěku z pevnosti Mírov nebo zásahu speciální jednotky URNA. Poselství filmu Kajínek je jednoduché - všichni mají právo na spravedlnost. Film ukazuje dobu, která není natolik vzdálená, aby stále ještě neovlivňovala naši současnost. Vypráví o zločinu, trestu a těch, kdo o nich rozhodují.

Aféry Anduly Sedláčkové

20. srpna 2010 v 16:38 | J. Brož |  Co jsem právě dočetla
Byla to první velká česká hvězda. Ženy se jí chtěly podobat, muži ji milovali. Anna Sedláčková (1887-1967) byla symbolem celé jedné éry. Bez jejího vlivu by nevyrostly například Olga Scheinpflugová, Adina Mandlová, Jarmila Horáková, Lída Baarová, stejně jako Jiřina Jirásková. Velmi pečlivě dokumentovaná kniha Aféry Anduly Sedláčkové českého publicisty Josefa Brože vychází z několikaletého studia divadelního a společenského kontextu. Herečka Andula, jak jí říkali její obdivovatelé, byla proslulá svými aférami: malými, ale i velkými. Její největší aférou ovšem bylo, že odmítla spolupráci s dvěma totalitními režimy: nacistickým, ale i komunistickým. Vyprávějí o tom archivy, ale především ti, kteří byli u toho. Kniha Aféry Anduly Sedláčkové je událostí, která vypovídá nejen o dějinách této země, ale i o charakterech lidí, kteří v té době žili.

Soubor:Andula488 archive-vseobecne-01.jpg

Andula Sedláčková (29. září 1887 Praha - 24. listopadu 1967 Praha) občanským jménem Anna Sedláčková, byla česká divadelní a filmová herečka, první česká filmová hvězda, držitelka státní ceny 1927, zasloužilá umělkyně 1967
Na divadelních scénách okouzlovala v rolích mladých půvabných žen od pubertálních dívek až po zralé ženy. Později se její tvorba posunula k náročnějším psychologickým rolím. Nejslavnější rolí, v které excelovala celkem třikrát, byla ovšem Margueritta Gautierová v Dámě s kaméliemi od (A. Dumas ml., 1916, 1928, 1934). Jejími partnery byly postupně Jiří Steimar, Hugo Haas a Otto Rubík. Sama si vybírala repertoár, obvykle označovaný za konverzační nebo salónní, v němž dovedla vystihnout charaktery s nenuceným společenským vystupováním a francouzskou elegancí a šarmem. Vynikala hereckým mistrovstvím i osobním půvabem, jejím velkým hereckým vzorem byla francouzská herečka Sarah Bernhardtová.
Andula Sedláčková se provdala za architekta a filmového tvůrce Maxe Urbana, s nímž založila r. 1912 filmovou společnost ASUM. Jsou dnes považováni za průkopníky českého filmu, plakát k filmu Idyla ze staré Prahy z roku 1913 je považován za nejstarší český filmový plakát. Po roce 1945 už vystupovala jenom zřídka. Zemřela na následky srážky s motocyklem u tehdejšího Tylova divadla, dnes opět Stavovského.