Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2010

Crrrr!!!!

31. srpna 2010 v 21:52 | Já |  Moje psaní
1. září - začíná škola!
Prázdniny jsou fuč, vítr odvál sluneční dny, báječnou vůni opékaných špekáčků. Stan je rozložený na půdě a schne. V krabici na skříni jsou uloženy všechny pohlednice a obrázky, které jsem si dovezla z výletů a tábora. Na židli u postele visí nová halenka a sukně, voňavé prádlo a nové boty. U dveří stojí znovu objevená a vyprášená aktovka. Oknem do pokoje nahlíží smutný měsíc, který byl tolik dní mým kamarádem. Je konec!
Ráno zazvoní budík a začne nový školní rok. Copak mě asi čeká?

(Opsáno z mého deníčku z roku 1964)

011
014
015

3-1=2

30. srpna 2010 v 9:25 | já |  Moje psaní
Chodívali spolu denně do školy. Vídávala jsem je kuchyňským okýnkem při pití ranní kávy.  Nejdříve proběhli první dva a jejich poskakující baťůžky skotačily s nimi. Po malé zastávce u velké louže, která se dělává na stejném místě po sebemenším dešti, se opět vraceli do protisměru. To vždycky, když v dálce zahlédli třetího do party, kudrnatého Mílu. Ta nerozlučná trojice dělala neplechu hned po ránu. Brouzdali se louží a vůbec jim nevadilo, že do školy příjdou mokří. Baťůžky složili na jednu hromádku a s hlavama u sebe něco důležitého řešili. Pak odběhli k vysoké borovici a pokřikovali na veverku schovanou v koruně. Je tam denně a dole pod stromem po ní zůstává plno zbytků z vyloupaných šišek. Čas nezadržitelně plynul, a když chodník kolem kluků zůstal najednou prázdný, pochopili, že mají najvyšší čas utíkat. To pak vzali nohy na ramena a mazali ke škole.
Ráno co ráno se pod mým oknem odehrávalo stejné divadlo. Když nastaly prázdniny, docela mi to chybělo. Těšívala jsem se na ty nezbedy a jejich ranní hrátky.
Ještě nezačala škola a já už vím, že ti dva budou na toho třetího čekat marně. Rezavá, kudrnatá kštice se už neobjeví. Nikdy!
Vraceli se z dovolené v cizině. Rodiče a dva kluci, s hlavami plnými zážitků, potkali svůj osud. Někde na dálnici se naplnil. Záchranka i vrtulník byli na místě včas, ale přesto pozdě. Během jednoho okamžiku vyhasl život dvou kluků a jejich maminky. 
Za dva dny začne škola a ti nezbedníci ještě nic netuší! Možná budou čekat déle než obvykle a pak přijdou pozdě do školy. Nedočkají se! 

Ještě, že ráno nevstávám

29. srpna 2010 v 22:43 | já |  Moje psaní
Mám na něco talent? Tuto otázku jsem si položila dnes večer ve 20 hodin, když na čtyřech programech televize začínaly programy Česko-Slovensko má talent a Talentmania. Chvíli jsem se dívala a byla jsem stále více zděšena tím, co jsem viděla. Tolik lidí, které vidina pohádkové výhry zbavila soudnosti, se hned tak nevidí. Když se do pořadu přihlásí rodina s dětmi, které umí bubnovat a zpívat, pochopím, proč se i z rodičů stanou členové metalové kapely, vidím-li mladíka skákajícího na zeď, pokrčím jen nechápavě rameny. Důchodkyně zpívající zcela falešně a mladý muž předvádějící různé sebepoškozování (i když se jedná o triky), při kterém se jeho ruce i tvář barví krví, drezér, jenž předvádí neposlušného tygra, nebo několik skupin divných tanečníků, bylo už na mé chápání opravdu příliš mnoho. Tihle lidí naprosto ztratili soudnost a jejich vystoupení byla spíše trapná, než zajímavá.
Pohlédnete-li do programu TV na příští týden, zjistíte, že takovýchto reality schow je stále víc - Prostřeno, Čápi s mákem,  Na ostří nože a já nevím, jak se všechny jmenují. Dobré filmy, aby člověk pohledal a čekal na ně dlouho do noci. To, že nemusím ráno vstávat do práce, jediná výhoda důchodce!

Markýza de Sade – Román jednoho manželství

28. srpna 2010 v 15:31 | Sibylle Knaussová |  Co jsem právě dočetla
Pařížská opera, rušné slavnosti a nákladná divadelní představení v rodinném venkovském sídle - to všechno spolu s mladistvě arogantním šarmem duchaplného markýze de Sade činí z Renée-Pélagie na začátku jejich manželství šťastnou ženu. Nemá tušení o temných stránkách svého chotě, neví, co si lidé v celém okolí šuškají: je to zvrhlík, zneužívá mladé dívky, je sodomista a rouhač nejhoršího druhu. Teprve po letech, po pronásledování, řadě soudních rozsudků a manželových pobytech ve vězení Renée pochopí, že se její romantické sny nikdy nenaplní, že ji a její rodinu naopak tenhle svazek odsunul na okraj dvorské společnosti. Přesto neochvějně stojí po boku svého chotě. Má s ním tři děti, skrývá ho před úřady, přemlouvá úředníky a po každém skandálu ho opět vezme zpátky. Kdo byla žena, s níž se markýz de Sade oženil? Byla frivolní, naivní, nebo se rovněž stala obětí sexuální posedlosti? A jaký byl on ve světle manželství? Z Bastily, kde psal své šokující knihy, posílal manželce i něžné dopisy. Byl "vyznavač sadismu" vůbec schopen opravdu milovat?


Markýz de Sade, celým jménem Donatien-Alphonse-François, markýz de Sade (2. června 1740, Paříž - 2. prosince 1814, Charenton-le-Pont) byl francouzský šlechtic, autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih. Z jeho jména byl odvozen pojem sadismus.
Pocházel ze starobylého jihofrancouzského šlechtického rodu. Jeho otcem byl hrabě Jean-Baptiste-François-Joseph de Sade a matkou Marie-Éléonore de Maillé de Carmen, která byla z příbuzenstva domu Condé-Bourbon. Také proto se místem jeho narození stal pařížský palác Condé, kde vyrůstal až do roku 1744, kdy se dostal do konfliktu s princem Louis-Josephem de Bourbon a v důsledku toho bylo nutné místo jeho bydliště změnit. Odjel tedy ke své babičce do Avignonu, avšak kvůli svému chování ani zde dlouho nevydržel a byl poslán na zámek Saumane, který spravoval jeho strýc abbé de Sade.
Od svých 10 do 14 let navštěvoval v Paříži školu řádu jezuitů Lycée Louis-le-Grand, poté nastoupil do Školy lehké kavalerie ve Versailles a 5. prosince 1755 byl promován v hodnosti druhého poručíka Královské pěší gardy. V letech 1757 - 1763 se účastnil sedmileté války, ale hned po jejím skončení odešel z vojenských služeb.
Z důvodu tíživé finanční situace rodiny de Sade bylo nutné hledat finančně zaopatřenou nevěstu. Nejvhodnější se jevila být Renée-Pélagie de Montreuil, s níž se také de Sade 17. května 1763 oženil. Rod de Montreuil neměl zdaleka takovou prestiž jako de Sade, ale byl o to bohatší, což v danou chvíli rozhodovalo.


Marné naše hledání

27. srpna 2010 v 14:50 | já |  Moje psaní
"Ty, matko, nevíš, kde mám rodný list?" ozval se polovička, zrovna když jsem si čistila zuby?
Nejdříve jsem chtěla vyprsknout, ale pusa plná pěny mi to nedovolila. Pomalu jsem pokračovala v činnosti, když do koupelny strčil hlavu.
"Ty neslyšíš, nebo co?" trochu ostřeji vypěnil. "Počkej, já ti ho dám!" řekla jsem zcela zřetelně a vyšla jsem do předsíně. Pomaloučku jsem vytáhla složku, v níž se nacházejí všechny důležité doklady, odkládala jsem je před sebe na stůl, ale inkriminovaný rodný list nikde! Zuřivě obracím všechny papírky, nahlížím do všech obálek, nic.
Polovičkovi začínají nabíhat žíly na spáncích a to už je zle! Hledáme zoufale oba dva a papír není.
Kdyby ho tak nutně nepotřeboval, tak by se asi nafoukl a dělal by mrtvého brouka, ale chtěl si jet domluvit odchod do důchodu a tam ho samozřejmě potřebovat bude.
Napadlo mě, že si cestou uděláme odbočku na matriku, kde mu vystaví kopii. Proto ani moc nepěnil a souhlasil. Nechala jsem jít tatínka samotného, aby si věc vyřídil sám, což on hrozně nerad dělá. Když se vrátil, byl rozesmátý a spokojený. V ruce třímal obrovskou kopii, kterou láskyplně složil a dal mezi své papíry v aktovce. Cestou jsem se dozvěděla, story o tom, jak ho slečna nemohla v knihách najít!
"Představ si, ona to celý musela několikrát projít, než mě našla! Už jsem si myslel, že ani neexistuju!" zasmál se na mě do zpětného zrcátka a věnoval se řízení.
V našem slovutném okresním městě, kde už několik let nebyl, se toho moc změnilo, přibyly semafory, nové objezdy a jiné značení. Ještě že jsem jela s ním, jinak by možná ještě teď bloudil.
Na OSSZ jsme si vyzvedli lísteček a bylo nám oznámeno, že náš pan referent tam není. Už jsem se těšila na spousty nespisovných výrazů, když tomu předešla slečna u recepce. S úsměvem nám oznámila číslo náhradní a poslala nás dál. Oddechla jsem si, neboť ještě tak absolvovat zbytečnou cestu, tak to by polovička nepřežil.
Posadili jsme se u slečny v boxu a sledovali její pilné ručky běhající po klávesnici. Najednou se zarazily a slečna s děsem v oším nám oznámila, že manželovo rodné číslo její počítač ne a ne sežrat. I seběhlo se děvčat několik, neustále brebentily a snažily se PC přimět k činnosti. Marně! Opět jsem viděla, že polovička začíná rudnout. Ještě chviličku a vypustí oblaka páry a bude pohroma.
Naštěstí nejmladší slečnu napadlo vzít nás k sobě do boxu, kde prý jí program jede a nezlobí ji.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Venku jsme byli za 10 minut, polovička zářil nadšením, jak krásně všechno zvládl (nebýt mě, samozřejmě) a tak mě pozval na kávičku. Trochu jsme si odpočinuli a cestou k autu jsem udělala jen pár fotek, neboť na displeji začínalo svítit červené světýlko.
Díky pátečnímu polednímu provozu jsme se táhli domů skoro hodinu.
Dva spokojení důchodci! Pardon, polovička si ještě měsíc počká.

003
Nabídka zeleniny.

004
 Chtělo by to opravit!

007

Není to škoda?

009

Zajímavá průlezka

013

Babičko a proč?

26. srpna 2010 v 8:24 Odposlechnuto
852229904
"Babičko? A proč neumíš s počítačem jako maminka?"
Bráním se, jak to jde, že jsem už stará a mám špatnou paměť.
Chvíli mlčí, pak se ozve  - "A proč, jsi už stará? To já budu taky?"
Co na to říct, nechci zklamat tu šestiletou dušičku, ale ani lhát jí nechci, proto opatrně začnu povídat něco o tom, že jsem byla také malá a postupně jsem se stala maminkou a pak babičkou.
"A babi, s čím jste si hráli, když jsi byla mladá a maminka byla tvoje děvčátko?"
Ale, vždyť maminka je moje děvčátko pořád, pomyslím si a začnu hledat smysluplnou odpověď.
"No, víš, tvoje maminka hodně chodila ven, měla spoustu kamarádek, sportovala a tak jsme si spolu hrávaly jenom občas. Její nejoblíbenější hrou bylo Člověče nezlob se!"
Chvíli mlčí, dívá se na kocoura předoucího u mých nohou a pak se zhluboka nadechne. Čímpak mě asi překvapí teď, pomyslím si a čekám na otázku, která musí přijít.
"To je divné, jak mohla mít ráda Člověče nezlob se, když se mnou nikdy nechce hrát!" přemýšlí nahlas a pak dodá, " asi to bude tím, že už je také stará a nepamatuje si, že tu hru měla ráda!"
Usmívám se nad dětskou logikou a vytahuji ze stolu otrhanou a mnohokrát lepenou krabici.
"Tak co, dáme si jednu?" ptám se a v očích vnučky se objevuje radost.

Šalmaj

25. srpna 2010 v 12:31 | Wikipedie |  Něco z historie
Říká se hrát na   š a l m a j !  Ale co ta nebo ten šalmaj vlastně je?
Šalmaj je dřevěný dechový nástroj s dvojitým plátkem (strojkem) a kónickým vývrtem. Je předchůdcem hoboje a anglického rohu. V mnoha zemích přetrval v rozličných podobách do současnosti a je hojně využíván v tradiční lidové hudbě, např. dulzaina (příp. chirimía) ve Španělsku, xirimia, dolçaina, gralla, tible či tenora v Katalánsku, charamela v Portugalsku nebo ciaramella v Itálii.
Podle některých zdrojů vznikla šalmaj v Bagdádu za vlády kalifa Haruna al Rašída (763-807), podle jiných je potomkem anatolského nástroje zurna. Do Evropy se dostala během křižáckých válek, kdy Saracéni využívali k zastrašení protivníka velké vojenské kapely sestávající především ze šalmají, trubek a bubnů. Její jméno pochází tedy pravděpodobně z arabského salameya, někteří etymologové však původ jména odvozují od latinského calamus, což znamená "rákos".
Nástroj je obvykle vysoustružen z jednoho kusu dřeva, opatřen kuželovým vývrtem a roztrubem. Třtinový dvojitý plátek (strojek) byl původně podložen kovovým diskem, který sloužil jako opora rtů, později byl strojek vsunut do dřevěné piruety. Rty se částečně opíraly o piruetu a strojek svíraly pouze lehce, možnost ovládat dynamiku nástroje byla tedy velice omezená. Zvuk šalmaje byl proto pronikavý a silný.
V 16. století došlo k dalšímu rozvoji nástroje - byl zúžen vývrt, zmenšeny prstové otvory, jeho rozsah se zvýšil. Nástroj se vyráběl v několika velikostech, větší typy byly opatřeny klapkou, kterou zakrývala ozdobná krytka - fontanela. Tyto byly nazývány "pumorty".
V 17. století postupně převzal úlohu šalmaje hoboj, na jehož vývoji se nejvíce podílel francouzský stavitel nástrojů Martin Hotteterre.

Soubor:BassShawm.gif


Hudba - téma týdne

25. srpna 2010 v 12:27 | já |  Moje psaní
Hudba budoucnosti, rajská hudba, hudba jedna báseň.
Tak a ještě mnoha způsoby lze nazvat něco, co vzniká foukáním, tlučením, brnkáním, taháním a kdovíjak ještě. Vezměte si třeba nástroje foukací, neboli žesťové. Kdo z nás na ně umí vyloudit líbezný tón? Kdysi dávno jsem to zkoušela na hornu (lesní roh), na niž hrával starší syn. No nevyloudila jsem nic, jenom jsem byla poprskaná, boule za ušima a z úst mi tekly sliny až na bradu. No, tak tudy teda by cesta, alespoň pro mě, nevedla. Udržet rytmus, jako bubeník, to teda také nezvládám. Jsem hned o takt rychlejší, nebo zase někde zaspím.  S kytarou, kterou jsem měla doma, to nebylo o nic lepší, Ještě tak jeden dva akordy bych vyloudila, ale ostatní, kdepak. Housličky a jejich táhlý hlas se mi vždycky líbily, ale vyloudit jediný tón bych nedokázala. Ještě tak hra na klavír, ta by mi šla. Nejśem barvoslepá, a když si noty označím černou a bílou pastelkou, něco zahraju. Obdivuhodné tóny se ozývají při brnkání na harfu, ale jenom proto, že jsou struny sladěné. Cinkání na triangl nebo na tamburínu mi nešlo ani v jeslích, kde jsem měla dětem hrát doprovod k písničkám.
Miluji hudbu a ráda ji poslouchám. Když si pustím něco z vážné hudby a zamyslím se nad tím, co slyším, uvědomím si, jak je to kouzelné a dokonalé. V té nádheře se jednotlivé nástroje jakoby ukrývají a dohromady vytvářejí něco jako šumění lesa, hučení vody padající do hlubin, veselí na venkovské zábavě. Bez dechu poslouchám a v hlavě se mi odvíjí fantastický svět, zakletý do jednotlivých skladeb.
Nejsem hudebník a ani nemám hudební sluch, ale naučila jsem se hudbu vnímat vcelku a tak, když se někdy stane a někomu tón ujede níž nebo výš, neslyším to. Pro mě je hudba jeden celek, který je krásný nebo ošklivý, který mám ráda a který nemusím. Zavřu oči a nechám se unášet hudbou a sním!                                                                                       

Semínka pravdy

25. srpna 2010 v 7:58 | já |  Moje psaní
Krásně křupou mezi zuby a jejich chuť je nenapodobitelná. Semínka!
Miluji veškerá, která se dají použít na posypání pečiva, i jen tak je vyzobávám ze salátů a nebo syrová přímo ze sáčku. Připadám si jako naše veverka, kterou máme na borovici. Kousek od našeho domu je několik polovysokých borovic, spíše více vyrostlých zákrsků, v jejichž husté koruně se usídlila veverka. Lidé chodí kolem a mohou slyšet její křupání a vidí padající zbytky šišek. Na chodníku je nastláno, jak se veverka činí.
Ale milovníkem semínek jsem nebyla vždycky. Jako malá holka jsem je moc nemusela. Prskala jsem kolem dokola při vykusování melounu, vytahovala jsem jadýrka z rajčete nakrájeného na chlebě, vybírala jsem si je z okurkového salátu. A stačilo tak málo!
Moje kamarádka Maruška měla stařenku, která byla opravdu hodna toho jména. Drobounká, seschlá, samá vráska na obličeji i rukou. Chodívaly jsme k ní "na chvílu sednúť a pohutoriť", jak říkávala svým nezaměnitelným nářečím.
Jednou jsme ji navštívily těsně před Vánocemi. V jejím výminku bylo teploučko a my se těšily na stařenčino povídání. Sedly jsme si k velkému stolu, na němž měla několik proutěných misek s různými dobrotami. Naše ruce se jenom kmitaly a s plnou pusou jsme poslouchaly. Najednou jsem sáhla do misečky v níž bylo něco, co jsem ještě neviděla. Velká semínka slunečnice!
Maruš i její stařenka si na nich pochutnávaly a já je zase odložila nazpět.
"Tož, děvucho, proč to nejíš, šak sú to kúzelná semínka! Kdo je jí, ten vždycky mluví pravdu!"
Poslouchala jsem s pusou dokořán a chtěla jsem vyzkoušet ta kouzelná semínka. Vzala jsem si jedno a rozkousla ho v ústech. Nebylo to nic tak hrozného, jak jsem si představovala a docela mi chutnalo. A navíc to, že budu mluvit pravdu! Tak to mě úplně zaskočilo. Né, že bych pořád lhala, ale občas jsem si něco vymyslela a teď to třeba bude lepší. Nasypala jsem si ta "semínka pravdy" do kapsičky a po jednom je křoupala. Byla jsem zvědavá, co se mnou udělají. Večer jsem popravdě řekla, že nemám napsanou úlohu do školy a věřila jsem tomu, že za to mohou ta semínka. Byla jsem v sedmém nebi!
Od té doby jsem ta semínka vždycky vyhledávala, abych mluvila jenom "pravdu"!
Semínka! Drobounká i ta větší, všechna mám ráda a kde mohu, tam se jimi cpu. Jako ta naše veverka.