Mít manžela je v našem věku terno. Čas nám společně utíká a vzpomínat je na co. Horší to mají ty z nás, které už zůstaly samy a nechtějí jenom čekat na tu zubatou. Co teď? Napsat si inzerát nebo odpovědět někomu, je to těžké, já vím, ale samotnému je člověku špatně. Kdo v této situaci není, neví jak je těžké takové šedesátnici zajít si samotné třeba do restaurace nebo na kávičku. Musí si najít kamarádku a ruku na srdce, která z nás je vždycky naladěna a má pro kamarádku zrovna čas? No, musí to být těžké. Vím, může si zaplatit výlet k moři, do kouzelných končin Paříže nebo na horské túry. I tady však se setkává většinou s jednotlivými páry a žádné z nás se nechce dělat, jak se říká, přívažek.
Nedávno mě potkala kamarádka, která je už víc jak deset let sama. Rozvedla se, děti odrostly a ona se pokusila najít nového partnera. Našla šikovného staršího člověka, který byl velmi přímý a ochotný. Až moc, hned se k Ireně nastěhoval, tu pomohl, tam opravil, co se porouchalo, ale hlavně vydatně pomáhal vyklízet lednici. Zpočátku to přecházela legrací, ale když jednoho dne dorazila večer z práce, utahaná jako bulhar a z vyžrané lednice na ni koukalo poslední vejce, nevydržela a spustila itálii. Odjel ještě ten večer! Tak byla opět sama, docela jí to vyhovovalo. Až nedávno, když ji kamarádky pozvaly na sedánek. Nějak jí přišlo líto, že nemá o čem povídat. Přemýšlela, jak si někoho najít. Pomohla jí náhoda. Její vnouček náhle onemocněl, dostal docela obyčejnou angínu. Odjela tedy k dceři do Olomouce hlídat rekonvalescenta. Několik dní bylo vše jednoduché, chlapeček ležel, dostával čaj, kokinka, babička povídala pohádky a čas pěkně ubíhal. Po týdnu Ivošek začal v posteli řádit a chtěl dolů. Udržet takového tříletého človíčka v klidu není jenom tak. Hráli si s babičkou na zvířátka (to pak večer Irena nemohla mluvit, jak byla vyřehtaná a uiákovaná, docela chraptěla z předvádění tygřího řevu), na schovávanou, a jiné taškařice, až jí došly síly. Maminka se Ivoškovi měla vrátit za dvě hodiny z práce a Irena už marně hledala inspiraci. Tu ji napadlo, že si dá na balkoně cigárko, které jí už pořádně chybělo. Sedla si na balkoně do koutka a Ivoška nechala v pokoji, s tím, aby se chvíli koukal na televizi. Slastně potahovala a napínala své mozkové závity, co s chlapcem dál, když se to stalo. Milého neposedu lákala babička za sklem dveří a chtěl je otevřít. Jenomže se mu podařilo opačné. Klika poskočila a pojistka se zavřela. Z balkonu už nikdo neotevře. Ireně se orosilo čelo a horečně přemýšlela co dělat. Nemůže přece sedět na balkoně a chlapce nechat v nebezpečím zaplněném bytě. Chvíli se sice snažila vysvětlit dítěti, co má dělat, pak to vzdala. Kluk v pokoji brečel, když zjistil, že babi nejde a ona na balkoně přecházela z místa na místo. Co dělat, dolů je to šest pater, dole ani noha, je dopoledne, všichni jsou v práci, mobil leží na stole v pokoji, no zkrátka nadělení.
Zapálila si druhou a třetí cigaretu a přes sklo pozorovala kluka, aby náhodou něco neprovedl. Už se chystala vzít do ruky židličku, že jako dveře vysklí, když se z vedlejší ho balkonu ozval mužský hlas. Jeden taky skorodůchodce doma doléčoval chřipku. Bylo mu horko a tak otevřel balkonové dveře. Po chvíli ucítil kouř i vyšel pátrat, co se děje. Irena měla naštěstí v kapse klíče od dveří, které nechtěla nechávat v zámku, kvůli klukovi, aby je někam nedal. Milý soused ji tedy vysvobodil. Pozvala ho na kávu, druhý den spolu vykouřili jedno cigáro na svých balkonech, pak se párkrát potkali u kontejnerů. No a dneska má Ivoš dědu jako z pohádky. Právě, když jsem se s Irenou potkala, chystali se na velký výlet na chalupu. Ivošek nedá na dědu dopustit a Irena také ne. A to ještě nevíte, že Irena nikdy nevěřila na první pohled! Jak vidět, výjimka pravidlo opravdu potvrzuje.
Takže milé dámy, věřte tomu, že i pro vás, které jste samy, někde ten milý člověk čeká! Možná je to zrovna ten, který vám vždycky tak galantně drží dveře od domu, nebo onen cyklista, který s vámi občas krouží parkem, či ten veterinář, k němuž chodíte s nemocným kocourkem. Chce to věřit a pořádně se dívat kolem sebe!
Je to tak, samotnému člověku je neveselo truchlivo. Já svojí drahou polovičku mám a i když mě často štve, jsem ráda, že nejsem na všechno sama. :-D Nějak si ale nedokážu představit, že bych aktivně někoho hledala, kdybych sama byla. Asi už bych to tak nechala. ??? :-)