Nikdy jsem fotbal nehrála, to podotýkám hned na začátku. Kdysi dávno v dětství jsem si občas ukopla palec v zápalu hry s bráchou a ostatními kamarády, ale pořádně se trefit do balonu, to ne.
Doma mám tři chlapy, kteří jsou k obrazovce přilepení při každém sportovním utkání. Štvalo mě to! Moje gymnastika, atletika a lyžování tak často v televizi nebývá. I nezbylo mi nic jiného, než se začít přizpůsobovat. Nejdříve jsem se naučila spolu s nimi sledovat kulečník, to je docela zajímavé, sledovat barevné kuličky běhající po zeleném stole. Později jsem tu a tam nakoukla na obrazovku, odkud do pokoje zazníval řev motorek, snažících se vyjet do strmého kopce. Občas sice sklouzl dolů, ale tu a tam se to někomu podařilo. S tím, jak kluci rostli a jejich hlasy mohutněly, jejich mohutné Góóól se nedalo neslyšet. Tu a tam jsem tedy ve snaze utišit jejich nadšení přiběhla do pokoje a koukla na opakování nějaké té branky, ať už v hokeji, házené nebo vodním pólu. Stárneme a moudříme, řekl někdo chytřejší než já. Dneska mě nedokáže takové řvaní přilákat k televizi. Ne proto, že bych ho neslyšela, ale proto, že se stávám jeho součástí. Sedím spolu s polovičkou u právě probíhajícího MS, spolu hodnotíme jednotlivá mužstva, rozhodčí i trenérské záměry. Zrovna včera jsme drželi pěsti těm černým chlapíkům z Ghany a měli oči plné slz s tím nešťastníkem, který neprovedl exekuci a nastřelil břevno. Právě končí zápas Španělsko - Paraguay, chybí jenom pár minut k rozhodnutí, kdo bude šťastnější.
Tak nevím stává se ze mě fanda, nebo jsem si už zvykla a dokážu přežít i tři týdny trvající mužské radovánky.
My máme pro tyto případy doma televize dvě, ale tentokrát jsme tu druhou zapínat nemuseli, mého muže fotbal nezajímá. Jojo, i tací muži jsou. :-D