Dodržel svůj slib!
18. července 2010 v 13:19 | já | Moje psaníTo jsme tak jednou seděli s kamarádem na louce, ukryti před zraky všech zvědavců a oddávali jsme se jedné neřesti. Nad keřem, v němž jsme si udělali tajné zákoutí, se zvolna vznášel bělavý dým. Kouřili jsme! Oběma dohromady nám bylo šesnáct a cítili jsme se náramně dospělí.
V rukách jsme drželi každý tu svoji cigaretu. Oči na šťopkách, aby nás nevymákli rodiče, jsme potahovali lahodně vonící kouř z Partyzánky, jejichž nenačatou krabičku jsme našli. Zpočátku jsme drželi cigaretu jenom u rtů a lehce nasávali kouř. Zdálo se nám, že to nic není, proto jsme konec uchopili do rtů a tahali stále větší a větší množství kouře, který jsme ihned z pusy vypouštěli. Kouř byl teplý a pálil na jazyku. Dívali jsme se jeden na druhého a mě se zdálo, že Jarek má v očích slzy. Proč asi? Jeho oči plavaly v slzách a ruka s cigaretou se začala chvět. Obličej pozvolna nabíral nachový odstín a cigareta letěla k zemi. Hned za ní se odebrala Jarkova snídaně! Vyprskl a začal kašlat. V tu chvíli připomínal vetchého dědečka, který sedával u veřejných WC. Jeho urputný kašel se rozléhal po celém kopci a denně signalizoval jeho přítomnost. Šeptalo se o něm, že má souchotiny. Chtěla jsem se smát, ale nějak mi kouř vlétl, kam neměl. Polechtal na krajíčku dýchací trubice a způsobil katastrofu. Kašel vylétl a nedal se odbýt, z očí mi teklo, nos byl najednou plný lepkavého sekretu a abych v ničem nebyla pozadu, i moje snídaně za chvíli našla cestu do keře. Kašlali jsme oba dva divoce a chvílemi se zdálo, že je to náš konec. Všechny svěrače v mém dívčím těle měly pohotovost, aby se nepřihodilo ještě další neštěstí. Vylézali jsme za hlasitého kašlání z úkrytu, ve tváři ušmudlaní od rukou snažících se zabránit protivnému štípání v očích. Jarda se postavil, rukou sáhl do kapsy, kde měl ukrytý poklad. Vytáhl krabičku se zbylými cigaretami a velkým obloukem ji odhodil mezi divoce rostoucí lopuch. Pak se narovnal, popotáhl nosem a hlasem zralého muže pronesl - "Nikdy víc ty cigarety nevezmu do ruky!"
Uplynulo několik desetiletí, co jsem Jarka neviděla, až včera! Náhoda nás svedla dohromady. Šedovlasý, štíhlý a neustále usměvavý cyklista, mě předjel kousek od koupaliště a zastavil. Když jsem k němu došla a on mě pozdravil, poznala jsem ho. Je tady na dovolené s manželkou a vnučkou. Žije někde v Čechách a má se celkem dobře.
Sportuje a svůj dětský slib (o tom, že už nikdy nebude kouřit) beze zbytku dodržel.
Komentáře
Pěkný příběh.:-) Sice jsme s holkama taky kouřily v křoví, ale moc mi to nechutnalo. Jenže, co by člověk z frajeřiny neudělal, že? Občas jsem si potom v dospělosti zapálila, ale už velmi dlouho nekouřím a nikdy už nebudu. Není to otázka silné vůle, ale nechuti. :-?
Nikdy jsem nekouřila a nikdy mě to ani na chvilku nelákalo. Takže se nemůžu chlubit zásadovostí, nebo pevnou vůlí. Cigyrety, ale i káva prošly kolem mě bez povšimnutí. :-)