Včera večer a v noci byly náramné bouřky. Oblohu křižovaly blesky dlouhé hodiny. Ráno bylo cítit řádné ochlazení, chodníky i silnice byly ještě plné vody a z nebe padaly tu menší, tu větší kapky. Sobotní ráno, jaké v létě nemáme rádi. Vycházela jsem z domu a potkala zamračenou sousedku. Chvíli jsme si povídaly, obě máme na starosti staré, dosluhující domy a tak máme i stejné potíže. Máte-li problémy a potkáte někoho, s nímž je začnete probírat, nálada se vám nikterak nezlepší. Některým lidem se proto po ránu vyhýbám a jenom kývám na pozdrav. Však to znáte, jak snadno se přenáší špatná nálada mezi lidmi. S někým je to však zcela jiné.
Někteří lidé dokáží vytvořit dobrou atmosféru kolem sebe, aniž se o to jakkoliv snaží. Někdo se usmívá na kolemjdoucí a je mu jedno, zda a co si o něm lidé myslí. Byla sobota ráno, všude shon, supermarket plný lidí, každý se snažil rychle nakoupit a zmizet. Mezi nimi i moje maličkost. Prodírala jsem se s vozíkem koupěchtivým davem a mířila jsem k automatu na vratné láhve.
I tady stála malá řada. Dva muži vraceli celé basy lahví a tak jim to déle trvalo. Čekali jsme na hocha, který měl tento automat na starosti. Přišel a bručel si něco pod vousy. Svazkem klíčů zaharašil, automat otevřel a vstoupil dovnitř. Řadou proběhlo zašumění a nepatrně se posunula kupředu. Na tváři spolustojících byla vidět značná nervozita. Odněkud za mnou se neslo mírné pobrukování, to statný dědeček držící za ruku svoji copatou vnučku, jí prozpěvoval dětskou říkanku. Zpočátku jsem nerozuměla ani slovo, ale podle úsměvu dívenky jsem poznala, že je to něco veselého. Děvčátko pohazovalo hlavou a drobnou nožkou v červené tenisce podupávalo do rytmu. Všichni jsme ji zaregistrovali a v tom okamžiku jako by se mezi nás snesl anděl. Po očku jsem sledovala reakce okolostojících, kteří dívenku sledovali. Všichni své tváře nečekaně proměňovali, aniž chtěli, v usměvavé a vlídné pohledy. Když se holčička pustila dědovy ruky a začala tančit, usmívali jsme se už všichni a vůbec nám nevadilo, že čekáme v řadě. Den se rázem rozjasnil a písnička o Nanynce, která šla do zelí, se mezi námi usadila s takovou vehemencí, že jsem si ještě po příchodu domů, mezi zuby broukala - "tytyty, tytyty, ty to budeš platiti!" No, myslím si, že místo Pepíčka, bychom měli zaplatit my, jimž se díky kouzelnému dědečkovi, který dokázal roztančit svou vnučku a málem i nás, uplakaný den proměnil v den s písničkou na rtech.
Svým založením nejsem škarohlíd, ale ne každý den je člověku do smíchu, natož, aby si prozpěvoval písničku.
Potkat den den dobře naloženého dědečka s vnučkou, je malá výhra! ;-) :-)