close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blýskavé vzpomínky - XVII.

27. července 2010 v 18:16 | já |  Moje povídání
Studený dech války naplno zasáhl každý koutek země. Ve Lhotě se stejně jako jinde lidé stále více uzavírali do svých domovů a společenský život byl zakázán.  Bára stále chodila prodávat na poutě, ale i tam se odráželo všechno zlé. Místní stánkaři si mezi sebou udržovali odstup a na pravidelné hospodářské kontroly policistů si zvykli. Na jednu stranu měli jistotu, že při večerní cestě dolů z kopce nepotkají ani živáčka. Ani si to nikdo nepřál, v lesích bylo pusto, na houby chodili lidé jenom sporadicky ve větších skupinkách. Pro Báru byl prodej u slečen Bohatových jediným zdrojem obživy. Olin si sice našel práci v nedaleké továrně na optické přístroje, ale musel dojíždět a stávalo se, že někdy večer nepřijel a to pak u Knapilů bývalo těžko. Zvláště poté, co se tu a tam doneslo, že někoho zatklo gestapo. Byla to doba plná těžkých snů a temných stínů. Snad jenom děti prožívaly letní, jarní i zimní prázdniny stejně vesele jako jindy. Anička pomalu dospívala a její červená krabička se plnila tajnostmi dospívání. Zrovna včera si do své krabičky uložila psaníčko, které ji předala Hela. Jindra Pospíšilů se v něm rozepisoval o tom, jak se mu Anička líbí, a zval ji na večerní schůzku k místní zbrojnici. To by se Aničce samozřejmě líbilo, ale věděla, že večer nemá šanci se z domu dostat. Tak jenom v myšlenkách si představovala, jaká by to byla prima chvíle s Helou a Jindrou, který je už velký a musel přestat studovat na právech. Nyní pracoval na pile a nedávno dostal "pozvání do rajchu", jak on sám říkal povinnosti pracovat v Německu.  
Před prázdninami roku 1942 přišel dopis z Brna, v němž Liduška prosila tetu, zda by u nich nemohla strávit prázdniny. V Brně je nyní velmi těžká atmosféra a Provázkovi se o svou jedinou dceru bojí. Zvláště poté, co se jim Poldík ozval z Hamburku. Nevěděli o něm nic od doby, kdy se rozjel za tetičkou Boženkou do Mnichova. Pošta ve válečné Evropě chodila s obtížemi a se zpožděním. Knapilovi o Božence a jejím manželovi nevěděli vůbec nic, povídalo se sice ledacos, ale nikdo nevěděl, co je a co není pravda.
Liduška sedla a připsala Andulce, jak jí poslední dobou oslovovala, pár řádek. Těšila se na setkání s ní a už dopředu ji napínala spoustou tajemství, o nichž ji bude referovat.
Jako blesk přišla Aniččina odpověd, v níž psala Lidušce, jak moc se těší na společné prázdniny. U nich doma je poněkud smutno, tatínek sice práci má, ale moc spokojený není.  Strýc Jindra na svém vozíku je stále uzavřenější a už s ním není žádná legrace. Sedává v pokojíčku a poslouchá rozhlas. Nikoho dovnitř nepouští a s Aničkou si už tolik nerozumí. Nedávno se v ulici stala hrozná věc, ale to jí řekne, až budou spolu, uzavřela svůj dopis.
Válečné roky, byly těžké stejně pro děti, jako pro dospělé. Obě děvčata byla sice od toho nejhoršího rodinou chráněna, ale přesto si všimla změny chování určitých lidí v Horní ulici, v níž nakonec Liduška prožila i s matkou dva roky. Do Brna se Barbora občas rozjela, ale vždycky přijížděla celá zdrcená a smutná.
Jednou večer seděla celá rodina pohromadě u večeře a snažila se zachovávat pohodu. Jindřich  u okna hrál s oběma děvčaty žolíky a jejich smích občas prolétl kuchyní a těžkou atmosféru, jež zde vládla, trošku odlehčil. Oldřich s oběma Bárami měli hlavy u sebe a probírali nějaké závažné téma, jak se dalo usuzovat z jejich tváří. Byl červenec roku 1944
a události roku dávaly velkou naději na ukončení války. Oldřich oběma pološeptem líčil , co se děje u nich ve fabrice. Barbora držela svého otce za ruku a v jejích očích se leskly slzy.
Ještě že Anička s Liduškou mají svá malá tajemství, pomyslela si a kradmo na obě děvčátka pohlédla. Copak s nimi bude? Zdalipak se dočkají lepšího času? A v duchu se modlila k tomu nejvyššímu, aby tatínek nepřišel k úhoně.
Ráno, když ještě všichni spali, spěchala Bára lesní cestou nahoru za svými povinnostmi. Cesta vedla vysokým lesem a den se zdál jako malovaný. Nepotkala ani nohu, a když dorazila ke stánku, byla docela ráda, že je nahoře. Po kopci se sem tam procházelo pár babiček v pestrých krojích, několik z nich sedělo na louce kousek od stánku. Jinak tady byl božský klid. Otevřela krámek, vytahala lódny na pult, navěšela kolem dokola růžence, řetízky, perníková srdíčka a připravila se k prodeji. Kolem kostela na vršku se motalo několik tmavých postav v dlouhých pláštích. Zvon  na kostelní věži se rozezněl a svými tóny oznamoval poledne. Zvedla hlavu od navlékání cukrových růženců právě v okamžiku, když se to stalo. Ozvalo se několik hlasitých výkřiků, pak rána, jako když soused Svoboda švihne bičem. Podivné postavy se shlukly na jedno místo, s šíleným skřípěním brzd se u nich zastavil tmavý vůz a celý ten shluk lidí v něm v okamžiku zmizel. Stejně rychle, jako se objevilo, tak rychle auto zmizelo, zůstal po něm jenom zvířený prach. Bára stála a cítila, jak se jí třepou nohy. Událost vypadala zlověstně a ona se začala bát. Několik lidí vyšlo z útrob kostela a spěchalo dolů po schodišti vedoucím k silnici. Ve vzduchu visely ony předchozí minuty jako těžká dřevěná palice a každý z přítomných čekal, kdy dopadne zrovna na něj. Barbora věděla, že dnes už tady moc neprodá a tak po dvou hodinách liduprázdný kopec opustila a spěchala domů.
Doma ji přivítala obě děvčátka s Jinřichem a jeden přes druhého se jí snažili oznámit tetinčin odjezd do Brna. Bylo to hodně náhlé a ona nechápala, proč se tak stalo. Na stole v kuchyni ležel kousek papíru se vzkazem čítajícím několik vět.
"Báro! Jsem jako na trní ze všeho, co jsem včera slyšela! Musím domů, proto Tě prosím, nechej Lidunku u Vás a dej na ni pozor. Josef se neozývá a já mám o něj strach. Děkuji za všechno a brzo se ozvu! Všechny Vás líbám a Bůh s Vámi. Vaše teta Barbora!"
Večerní návrat Oldřicha z práce nebyl o nic veselejší a tak se v domě v Horní ulici na dlouho usadil smutek. Jenom v zadním pokojíčku se dlouho do noci nesl šepot a tlumený smích. To dvě dospívající slečny plánovaly své sny!
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 27. července 2010 v 19:16 | Reagovat

O této době už by mohla vyprávět moje maminka, je třiatřicátý ročník. Naštěstí její rodina vše přečkala ve zdraví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama