close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blýskavé vzpomínky - XVI.

13. července 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Celé léto si spolu Anička s Liduškou hrály na zahrádce u domu. Anička rozdělala svůj domeček, který jí z prken udělal udělal Jindřich, nanosily do něj hrníčky, sporák, nábyteček a panenky a celý den tak prožívaly se svými dětmi nádherné chvíle. Občas se kolem mihl Poldík a sebral jim něco z jejich pokladů, to proto aby je pohněval.
Obě děvčata měla svá tajemství, o něž nebyla ochotna podělit se s nikým jiným. Mezi sebou si sice sem tam něco prozradily, ale to největší tajemství bylo jenom jejich. Anička měla svou červenou semišovou truhličku, kterou dostala kdysi od lhotecké babičky, jak říkala Míně.  Byla krásná se zlatými kovanými rohy a na vnitřní straně víka bylo malinkaté zrcátko. Truhlička měla své trvalé místo, o němž nikdo nevěděl, jenom Anička. Uvnitř byly uschovány holčičí drobnosti, které opatrovala jako oko v hlavě. Liduška neustále žadonila, aby si je směla prohlédnout, ale Anička se nedala. Vždycky vyndala ven jenom jednu drobnost, jako např. malý prstýnek s kominíčkem, opatrně ho navlékla Lidušce na prstík a po chvilce ho zase rychle schovala. Na její ruku se už nevešel, protože jej dostala před několika lety, když byla s babičkou na pouti. Další drobností byl stříbrný řetízek, který nosívala maminka na krku a který se jí jednou roztrhl a upadl do trávy. Nebyl k nalezení, až jednoho dne všudybylka Anička zahlédla kousek lesklého drátku a řetízek byl její. Nikomu o něm neřekla a schovala si ho do truhličky. Nejtajnější ze všech věcí, byly malinké hodinky na popraskaném řemínku. Nešly, ale Anička je chovala jako oko v hlavě, protože byly velmi staré a patřívaly dávno zemřelé tetě Máně, na niž si maminka tu a tam vzpomněla, když Aničce česala vlasy. Měla je samou kudrlínu jako ona a také se jí docela podobala.
Liduška docela záviděla krásnou truhličku i její obsah a hned se rozhodla, že bude také mít poklad. Hned jak přijede domů, najde něco moc pěkného a pak se bude Aničce také chlubit.
S příchodem srpna se Provázkovic děvčata vrátila nazpět do horkem rozpáleného Brna. 
Doma je čekal jenom tatínek Josef bez Poldíka. Toho nechal u svých rodičů v Praze, aby si dostatečně prohlédl otcovo rodiště a užili se navzájem s dědečkem a babičkou.
Och, jak se mu ta velká Praha líbila! To bylo něco jiného než Brno. Celé dny se procházeli ulicemi a dědeček Poldíkovi ukazoval známá místa, divadla, kabarety, spolu si udělali projížďku lodí po Vltavě, až k Mělníku. Navštívili blízké i vzdálenější okolí, zkrátka Poldík si své poslední prázdniny užíval plnými doušky.
Když se vrátil domů, bylo mu všechno ještě více protivné.  Vadilo mu to maloměstské prostředí, neměl rád, když jej na ulici někdo poznal a dal se s ním do hovoru. Necítil se dobře nikde, kde jej lidé znali a věděli, kdo jsou jeho rodiče. Liduška by s Poldíkem ráda chodila na procházky, ale pro něj byla jenom malá, pitomá holka, s níž nemá cenu se bavit. Bloumal proto sám ulicemi, stranil se svých spolužáků, lákajících ho ke koupání a umiňoval si, že tady nezůstane ani o den déle, než bude nutné. Velký svět, do něhož počítal i Prahu, jej lákal stále víc.  Schovával si krásné pohlednice, které tu a tam dostal od tety Božky z Mnichova, nebo z Paříže, kde zrovna doprovázela prokuristu, za něhož se jednoho dne v Paříži provdala. V celé rodině to způsobilo rozruch, ale nedalo se nic dělat. Z Boženky se stala světoobčanka.
Barbora s Josefem se nemohli shodnout ve výchově svého syna. Barboře se zdálo, že se stále více povznáší nad lidi v jejich okolí, stále byl s něčím nespokojený a utíkal z domu. 
V září 1938 nastoupil na Reálné gymnasium na Křenové, kde prožil několik neveselých zářijových týdnů a po dvou měsících školu opouští. Doma oznamuje, že jede k dědovi do Prahy a po několika dusných dnech opravdu zmizí. Lidušce nechybí a otci, zdá se, také ne, jenom Barbora prožívá těžké období, zvláště po zabrání pohraničí a následných přílivech  utečenců, jimž se snaží pomáhat. Na několik dlouhých týdnů se Poldík odmlčí, aby se těsně před vánocemi roku 1938 ozval dopisem od milé tetičky Boženky z Paříže. Přijala ho do své domácnosti a on se přihlásil ke studiu na Sorboně. Tím trochu Barbořinu nespokojenost utišil, ale její strach se nikterak neodboural. Stačilo, aby si ráno pustila rozhlasový přijímač a měla po náladě.
O Vánocích dostala Liduška krásný dárek od otce, který se tou dobou snažil co nejvýhodněji zainvestovat své peníze. Nakupoval po starožitnostech různé předměty, sklo, sošky a věci, o nichž předpokládal, že budou mít časem větší cenu. Od jedné zámožné židovské rodiny, která se stěhovala do Ameriky, koupil své dceři malou růžovou taburetku se zrcadlem a tajnou zásuvkou. Liduška byla nadšena, konečně měla skrýš na své tajnosti. Do tajné zásuvky se ihned přestěhoval medailonek s andílkem, visící společně na řetízku se zlatou madonkou, památkou na dědečka Leopolda, kterou, jak se tradovalo, dostal od posledního rakouského císaře, když byli na pouti u Matičky Boží. Mezi další tajnosti patřila pohlednice, kterou Lidušce poslala teta Boženka z návštěvy Lurd. Na ní byla vyfocena nádherná bílá socha s krásným obličejem. Pohlednice byla dost ohmataná, ale pro děvčátko byla vzácná a nerada ji dávala z ruky. Peříčka z miláčka Lorinky, nádherné corely, kterou děti dostaly před několika lety, měla zabalené v celofánu, tak, aby se neušpinila. Vzácnosti doplňovala flitry posetá maska z maškarního plesu, na němž kdysi otec s matkou byli, drobná brožka s nádherným modrým sklíčkem - krásně se lesknoucím na sluníčku, kterou nosívala babička Bára, když byla Liduška malá. Všechny drobnosti pečlivě uložila do zásuvky a už se těšila na prázdniny, kdy i ona bude moci Aničce ukazovat své tajnosti. Dětský svět se leskl a třpytil barevnými kamínky, zatímco svět dospělých se pomalu začínal barvit všudypřítomnou khaki barvou. 
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 13. července 2010 v 9:09 | Reagovat

Přemýšlím, jestli jsem taky někdy měla takovou krabičku na své dětské poklady jako měly Anička a Liduška. Snad ani ne. Ale teď podobnou mám. Jsou v ní zbytky roztržených řetízků a náramků, pár přívěšků a korálků, které už dávno nenosím, kytička z kůže, nemoderní brož a mnoho dalších maličkostí. :-)

2 hadimrška | 13. července 2010 v 10:37 | Reagovat

V takové krabičce z červeného sametu měla moje maminka schovány malinkaté mušličky, které si jako malá holčička přivezla z Jugoslávie. Ještě možná leží někde na půdě. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama