close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blýskavé vzpomínky - XV.

4. července 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Tohle večerní uspávání maličké Lidušky neměl Poldík rád. Sestřička se narodila hned po Novém roce, večery byly hodně dlouhé a jemu se nechtělo spávat. Maminka sedávala u Liduščiny postýlky a tichým hlasem zpívala stále dokola stejné písničky. Některý večer byl docela veselý, to když byl doma táta a s Poldíkem si hrál. Nosil jej na rukou, dělal s ním letadlo a točil se s ním, až se Poldík zalykal smíchem. Někdy se stalo, že neudržel večeři v sobě a ta se dala na cestu ven po kuchyni. To pak bylo zle! Maminka křičela na tátu, k tomu se přidalo vřeštící mimino v koutě a po chvíli i usedavý pláč malého nezbedy. Končilo to zlým pohledem tatínka a bouchnutím dveří. Pro dnešní večer byl konec s pohodou a Poldík se bez řečí vydal na kutě. Bouřky byly na denním pořádku a časem je i Poldík přestal vnímat. Jak sestřička rostla, stále více se jí vzdaloval. Sedával na verandě a velikánským oknem pozoroval svět tam venku. Líbil se mu ruch na ulici vedoucí kolem jejich vilky, stávala se hlučnější a rušnější. V samém srdci měnícího se města. Stávalo se, že Liduška pomalou batolecí chůzí došla až na verandu, kde právě seděl. Natahovala malé ručky a chtěla za ním nahoru na okno. Když si jí nevšímal, začala pištět a křikem přivolala některého z rodičů.  
Na počátku třicátých let se Provázkovi objevili ještě několikrát ve Lhotě, většinou při nějakých narozeninách nebo s kytkou na hrob prababičce. Zanechali po sobě několik alb fotografií a hezké vzpomínky. Bára s Oldřichem vycítili, že u nich není něco v pořádku a ani se neptali. Měli svých starostí dost, Barunka zůstala s narozenou Aničkou sama, otec se k dítěti nechtěl znát a tak měli na krku další dítko. Míně táhlo na padesát a cítila, že už nestačí na všechno jako dřív.  
Jeden podzimní večer, zrovna když ukládala ke spaní malou Aničku, přijel k domku na začátku Horní ulice nějaký vůz. Ze zvědavosti vyhlídla oknem do ulice, kde uslyšela nějaký hluk, pomalu usínající Anička se v postýlce zavrtěla. Mína zahlédla několik mužů, stát spolu s vedoucím pily, jak mluví s Oldřichem. Jakoby vytušila něco zlého, zatočil se s ní svět, zrudla, vykřikla a zachytila se postýlky. Stála tam nějakou chvíli a nebyla schopna se hnout. Nějaká cizí ruka jí sevřela srdce a drtila ohromnou silou, tak, že nemohla popadnout dech. S očima dokořán se po chvíli sesula na koberec a zůstala ležet úplně bez ducha. Tak ji tam po chvíli našel Oldřich, když spolu s Barunkou a Boženkou jí přišli oznámit zlou novinu. Marně se snažili maminku probrat k životu, ležela a jenom slabounce vzdychala. Položili ji na otoman do vedlejšího pokoje, na hlavu jí dali studený obklad a zavolali doktora. Jeho zpráva potěšující nebyla, nechal ji převést do nemocnice a tam za dva dny zemřela. Bylo dobře, že se nedozvěděla tu zprávu, kterou v ten večer přivezli z pily! Na Jindru spadl v lese strom a přerazil mu obě nohy. Odvezli ho do nemocnice v Přerově a tam mu museli jednu nohu amputovat. Z mladého nadějného chlapce se tak rázem stal invalida.  
Smutek vládl domem, v němž zůstal jenom stárnoucí Oldřich s dvěma dcerami a milovanou vnučkou Aničkou. Starší Bára měla na starosti celou domácnost i svou tříletou dcerou. Jindru vozili z jednoho zařízení do druhého, ale stále se zdálo, že to není k ničemu. Pahýl neustále mokval, a tak nemohl mít protézu. Mladík se uzavřel do sebe a stával se z něj mrzout, jehož dokázala při návštěvě rozveselit jenom malá Anička. Ta se vždycky připlazila k jeho vozíku a dožadovala se "ovozit, ovozit, týcu!", Jindra ji uchopil a jako pírko si ji posadil na klín. Pak spolu s ní jezdil po bytě, nebo zahradě.
Boženka dokončila Obchodní školu a našla si místo u prokuristy v okresním městě. Oldřichovi a Báře se tím hodně ulevilo, bylo období krize a tak byli rádi, že nějaké místo našla. Bára chodívala denně prodávat do stánku a pomalu se z ní stávala obchodnice. Malou Aničku nechávala v péči dědečka Oldřicha, který zůstal bez práce. Tovární hasičský sbor měl stále stejný počet mužů, ale patřičně je omladil a tak třiapadesátiletý Oldřich už nebyl perspektivní.
Krize se zdála nekonečná a i v Brně dolehla na Provázkovu rodinu vší silou. Tiskárna neprosperovala, bylo málo peněz na její modernizaci a ať se majitel snažil ze všech sil, nezbylo mu, než velmi zadlužený podnik prodat. Smutně se Josef loučil se svými kamarády a ještě smutněji opouštěl mistra, který se o něj ve válce postaral. Chodil domů stále později a cestou se nikdy nezapoměl zastavit v hospodě na Růžku. Barbora se na něj zlobívala a její výčitky často přecházely do prudké hádky. Ještě, že měli nějaký ten nastřádaný majetek po rodičích a mohli si udržovat zdání spokojeného života. Přesto museli prodat jeden ze dvou činžovních domů a také nějaké akcie.  Poldík se chystal chodit na reálku a tak peněz bylo třeba.
Liduška byla velmi nadaná v matematice a jejím snem bylo studium na vysoké škole. Josef i Barbora děvče milovali a Poldíkovi se stále zdálo, že ji protěžují.  Na denním pořádku byly jejich sourozenecké sváry, které postupně nabíraly na stále větší a větší intenzitě. Dům se otřásal v základech, když ti dva po sobě křičeli a bojovali spolu o přízeň rodičů.
V červenci roku 1937 dojela celá Provázkova rodina do Lhoty na prázdniny. Léto bylo nádherné a tak dosluhující auto používala celá rodina k výletům po okolí.  Poldík se ve Lhotě docela nudil, a ptoto přivítal, když otec opouštěl Lhotu a vracel se do Brna. Nechal Lidušku i s mámou u tety a odjeli. Oldřich s Bárou sedávali na zahradě pod slunečníkem a nad starým albem vzpomínali na Mínu, Barbořinu matku i otce.
Celé léto si Anička s Liduškou spolu hrály na zahrádce u domu. Anička rozdělala svůj domeček, který jí z prken udělal udělal Jindřich, nanosily do něj hrníčky, sporák a nábyteček a panenky a celý den tak prožívaly se svými dětmi nádherné chvíle. Občas se kolem mihl Poldík a sebral jim něco z jejich pokladů, to proto aby je pohněval. Anička měla svou červenou semišovou truhličku, v níž měla uschované tajnosti. Liduška neustále žadonila, aby si je směla prohlédnout, ale Anička se nedala. Vždycky vyndala ven jenom jednu drobnost, jako např. malý prstýnek s kominíčkem, kterého jí koupila babička na pouti. Další drobností byl stříbrný řetízek, který nosívala maminka na krku a který se jí jednou roztrhl a upadl do trávy. Nebyl k nalezení, až jednoho dne všudybylka Anička zahlédla kousek lesklého drátku a řetízek byl její. Nikomu o něm neřekla a schovala si ho do truhličky. Nejtajnější ze všech vecí, které v truhličce byly se zdály být malinké hodinky na popraskaném řemínku. Nešly, ale Anička je chovala jako oko v hlavě, protože byly velmi staré a patřívaly dávno zemřelé tetě Máně, na niž si maminka tu a tam vzpomněla, když Aničce česala vlasy. Měla je samou kudrlínu jako ona a také se jí docela podobala.
S příchodem srpna se Provázkovi vrátili nazpět do horkem rozpáleného Brna. Z návštěvy Čech se vrátil domů jenom Josef bez Poldíka. Toho nechal u svých rodičů v Praze, aby si ji dostatečně prohlédl s dědečkem a babičkou. Och, jak se mu ta velká Praha líbila! To bylo něco jiného než Brno.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 4. července 2010 v 9:16 | Reagovat

Kam jsme se dostali od umaštěné krabičky s drobnými poklady z fabrických domků připravených k demolici. Kolik lidských osudů už jsme poznali, jsem zvědavá, kdy se kruh uzavře. :-)

2 babi Maňasová | Web | 4. července 2010 v 10:08 | Reagovat

Hadi, krásné povídání, měla by jsi popřemýšlet o tom, že to vydáš jako knížku. Nenapadlo tě to někdy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama