close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2010

Lež

15. července 2010 v 10:20 | já |  Moje psaní
Tak sedím a přemýšlím! Hlavou se mi honí myšlenky jako tlupa opiček. Poskakují sem a tam a nemohu se na nic pořádně soustředit. Přemýšlím o tom, proč vlastně lidé lžou? Nejsem o nic lepší ani horší než druzí, ale přesto si myslím, že ve lhaní mě leckdo trumfne.
Babíčka často říkávala, že "kdo lže, ten krade a do pekla se drabe", celé mi to bývalo k smíchu. Už jenom ta představa, jak se drabu do pekla někde na poli s pytlem kradeného na zádech, ve mě vyvolává smích.
Kdo to byl, kdo první zalhal? Byl to pračlověk Janeček, který Janečkové zatajil chutný kousek masa? Či snad ona Janečková, která dostala od Buráce krásný pěstní klín a nepochlubila se svým druhům? Nebo snad vůdce tlupy zalhal svým druhům o tom, kam zmizel nejlepší lovec? Přece nemohl říct ostatním, že ho sám zabil a tím tlupu připravil o nejlepšího dodavatele potravy!
Lhalo se, lže se a lhát se bude, co bude člověk mít ústa a bude mít v hlavě kousek mozku. Někdy je lež milosrdným vylepšením skutečnosti, někdy lžeme záměrně, abychom tomu druhému neublížili vyřčením pravdy, ale většina lží je opravdu jenom z prospěchu, strachu z následků našeho ne zrovna fér činu a pro vlastní pocit nadřazenosti nad tím druhým.

Co řekli o lži - Se lží můžeš sedět u oběda, u večeře už ne. (Arabské přísloví)
                        Oddávej se lži, jen pokud paměť slouží. (Anglické přísloví)
                        Optimisté i pesimisté mají jednu společnou vlastnost - bojí se pravdy. (B.  
                        Tristan)
                        Pravda vyřčená se zlým úmyslem je někdy podlejší než všechny lži, které 
                        si lze vymyslet. (Blacke William) 
                        Pravda existuje. Vymýšlí se lež.  (Braque Georges) 
                        Lidé rádi uvěřím tomu, čemu uvěřit chtějí. (Gaius Iulius Caesar)

Ano, lež se někdy tváří jako pravda, je proto na nás, abychom ji dokázali odhalit a včas odehnali pryč od našich dveří.

Kam padá jablko?

14. července 2010 v 10:59 | já |  Moje psaní
Býval maličký a drobný! V sousedovic zahrádce ho skoro nebylo vidět. Jen tu a tam jsem zaslechla jeho smích nebo drobné cupitání, občas se projel na elektrickém traktůrku svého dědečka zahradníka, čas běžel a já jej vídala stále méně a méně. Prarodiče, s nimiž nejčastěji na zahrádce pobýval, ukončili svou zemskou pouť a spí svůj sen na jiné zahradě. On rostl, chodil někam do školy, prázdniny trávíval s rodiči návštěvami světových zahradnických výstav, a tak jsem skoro zapomínala, že existuje. Až najednou před pár dny se něco stalo! Nejdříve jsem zahlédla pár postav na vysokém ořechu, jak elektrickou pilou ořezávají větve. Dole se pohyboval štíhlý a vysoký mládenec, odtahující větve na valník. Nevěnovala jsem mu pozornost, až když se jednou ohlédl a kývl mi na pozdrav, jsem ho poznala. Byl to on, stejný úsměv, malé brejličky a vlna nad čelem. Vyrostl a dal se na dráhu svých rodičů, studuje biologii a zajímá ho všechno zelené a kvetoucí. Nedávno byl jeho otec v pralesích Amazonie a dovezl spousty fotek různých druhů orchidejí. Příště už pojedou spolu. Jablko opravdu nespadlo daleko od stromu!

022
Jejich zahradnictví má dlouholetou tradici a není k zahození se v jejich prodejně zastavit. Najdete o ní článeček tady krása zahrady

Blýskavé vzpomínky - XVI.

13. července 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Celé léto si spolu Anička s Liduškou hrály na zahrádce u domu. Anička rozdělala svůj domeček, který jí z prken udělal udělal Jindřich, nanosily do něj hrníčky, sporák, nábyteček a panenky a celý den tak prožívaly se svými dětmi nádherné chvíle. Občas se kolem mihl Poldík a sebral jim něco z jejich pokladů, to proto aby je pohněval.
Obě děvčata měla svá tajemství, o něž nebyla ochotna podělit se s nikým jiným. Mezi sebou si sice sem tam něco prozradily, ale to největší tajemství bylo jenom jejich. Anička měla svou červenou semišovou truhličku, kterou dostala kdysi od lhotecké babičky, jak říkala Míně.  Byla krásná se zlatými kovanými rohy a na vnitřní straně víka bylo malinkaté zrcátko. Truhlička měla své trvalé místo, o němž nikdo nevěděl, jenom Anička. Uvnitř byly uschovány holčičí drobnosti, které opatrovala jako oko v hlavě. Liduška neustále žadonila, aby si je směla prohlédnout, ale Anička se nedala. Vždycky vyndala ven jenom jednu drobnost, jako např. malý prstýnek s kominíčkem, opatrně ho navlékla Lidušce na prstík a po chvilce ho zase rychle schovala. Na její ruku se už nevešel, protože jej dostala před několika lety, když byla s babičkou na pouti. Další drobností byl stříbrný řetízek, který nosívala maminka na krku a který se jí jednou roztrhl a upadl do trávy. Nebyl k nalezení, až jednoho dne všudybylka Anička zahlédla kousek lesklého drátku a řetízek byl její. Nikomu o něm neřekla a schovala si ho do truhličky. Nejtajnější ze všech věcí, byly malinké hodinky na popraskaném řemínku. Nešly, ale Anička je chovala jako oko v hlavě, protože byly velmi staré a patřívaly dávno zemřelé tetě Máně, na niž si maminka tu a tam vzpomněla, když Aničce česala vlasy. Měla je samou kudrlínu jako ona a také se jí docela podobala.
Liduška docela záviděla krásnou truhličku i její obsah a hned se rozhodla, že bude také mít poklad. Hned jak přijede domů, najde něco moc pěkného a pak se bude Aničce také chlubit.
S příchodem srpna se Provázkovic děvčata vrátila nazpět do horkem rozpáleného Brna. 
Doma je čekal jenom tatínek Josef bez Poldíka. Toho nechal u svých rodičů v Praze, aby si dostatečně prohlédl otcovo rodiště a užili se navzájem s dědečkem a babičkou.
Och, jak se mu ta velká Praha líbila! To bylo něco jiného než Brno. Celé dny se procházeli ulicemi a dědeček Poldíkovi ukazoval známá místa, divadla, kabarety, spolu si udělali projížďku lodí po Vltavě, až k Mělníku. Navštívili blízké i vzdálenější okolí, zkrátka Poldík si své poslední prázdniny užíval plnými doušky.
Když se vrátil domů, bylo mu všechno ještě více protivné.  Vadilo mu to maloměstské prostředí, neměl rád, když jej na ulici někdo poznal a dal se s ním do hovoru. Necítil se dobře nikde, kde jej lidé znali a věděli, kdo jsou jeho rodiče. Liduška by s Poldíkem ráda chodila na procházky, ale pro něj byla jenom malá, pitomá holka, s níž nemá cenu se bavit. Bloumal proto sám ulicemi, stranil se svých spolužáků, lákajících ho ke koupání a umiňoval si, že tady nezůstane ani o den déle, než bude nutné. Velký svět, do něhož počítal i Prahu, jej lákal stále víc.  Schovával si krásné pohlednice, které tu a tam dostal od tety Božky z Mnichova, nebo z Paříže, kde zrovna doprovázela prokuristu, za něhož se jednoho dne v Paříži provdala. V celé rodině to způsobilo rozruch, ale nedalo se nic dělat. Z Boženky se stala světoobčanka.
Barbora s Josefem se nemohli shodnout ve výchově svého syna. Barboře se zdálo, že se stále více povznáší nad lidi v jejich okolí, stále byl s něčím nespokojený a utíkal z domu. 
V září 1938 nastoupil na Reálné gymnasium na Křenové, kde prožil několik neveselých zářijových týdnů a po dvou měsících školu opouští. Doma oznamuje, že jede k dědovi do Prahy a po několika dusných dnech opravdu zmizí. Lidušce nechybí a otci, zdá se, také ne, jenom Barbora prožívá těžké období, zvláště po zabrání pohraničí a následných přílivech  utečenců, jimž se snaží pomáhat. Na několik dlouhých týdnů se Poldík odmlčí, aby se těsně před vánocemi roku 1938 ozval dopisem od milé tetičky Boženky z Paříže. Přijala ho do své domácnosti a on se přihlásil ke studiu na Sorboně. Tím trochu Barbořinu nespokojenost utišil, ale její strach se nikterak neodboural. Stačilo, aby si ráno pustila rozhlasový přijímač a měla po náladě.
O Vánocích dostala Liduška krásný dárek od otce, který se tou dobou snažil co nejvýhodněji zainvestovat své peníze. Nakupoval po starožitnostech různé předměty, sklo, sošky a věci, o nichž předpokládal, že budou mít časem větší cenu. Od jedné zámožné židovské rodiny, která se stěhovala do Ameriky, koupil své dceři malou růžovou taburetku se zrcadlem a tajnou zásuvkou. Liduška byla nadšena, konečně měla skrýš na své tajnosti. Do tajné zásuvky se ihned přestěhoval medailonek s andílkem, visící společně na řetízku se zlatou madonkou, památkou na dědečka Leopolda, kterou, jak se tradovalo, dostal od posledního rakouského císaře, když byli na pouti u Matičky Boží. Mezi další tajnosti patřila pohlednice, kterou Lidušce poslala teta Boženka z návštěvy Lurd. Na ní byla vyfocena nádherná bílá socha s krásným obličejem. Pohlednice byla dost ohmataná, ale pro děvčátko byla vzácná a nerada ji dávala z ruky. Peříčka z miláčka Lorinky, nádherné corely, kterou děti dostaly před několika lety, měla zabalené v celofánu, tak, aby se neušpinila. Vzácnosti doplňovala flitry posetá maska z maškarního plesu, na němž kdysi otec s matkou byli, drobná brožka s nádherným modrým sklíčkem - krásně se lesknoucím na sluníčku, kterou nosívala babička Bára, když byla Liduška malá. Všechny drobnosti pečlivě uložila do zásuvky a už se těšila na prázdniny, kdy i ona bude moci Aničce ukazovat své tajnosti. Dětský svět se leskl a třpytil barevnými kamínky, zatímco svět dospělých se pomalu začínal barvit všudypřítomnou khaki barvou. 

Hospodské blues

12. července 2010 v 18:31 | wolprecht.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Hospody jsou nádherná místa, zvláště pak vesnické. Chodím do nich často a rád. Nejraději si v hospodě čtu. Jsem-li sám, čtu si knihu, zaplní-li se lidmi, čtu si v nich. Hospody bych přirovnal ke kostce bujónu. Je to takový koncentrovaný, instatní život.
Parta traktoristů vám vysvětlí, jak nejjednodušeji vyměnit motor ve škodovce, že celá vláda jim může být ukradená, Málek neumí mariáš a ještě se hned hádá a chtěl by se rvát, a Svobodovic Máně se už pěkně zakulacuje bříško, s kýmpak to asi má.
Babka v šátku a strakatém fěrtochu jenom nakoukne a zaběduje. "Kde zas ten zatracenej dědek sedí, když není ani v putyce. Já se z něho jednou pominu!"
Holčička, věku jistě ještě předškolního, přitáhne kameninový džbán jako vědro a vleče domů tyranovi šest piv.
Půl tuctu nabručených důchodců nadává na své drahé polovičky, na počasí, na politiku, na mládež, na své choroby, na drahotu a dokonce i na pivo. Je jasné, že nic už není jako dřív. A proč by taky mělo, že ?
Před hospodou zaburácí motorky a dovnitř vtrhne několik kožených mládežníků a mládežnic, dožadujících se piv, cigaret a cocacol. Ospalé ticho se mění v diskotékový kravál a důchodci se znechuceně vytrácejí.
V rohu sedí smutný chlapík, pije jedno za druhým, prokládá je rumem a něco si pořád mumlá. "Jó to je Kulík. Opustila ho manželka i s děckama, protože chlastal, tak teď chlastá ještě dvakrát tolik. Ale jinak je to hodnej chlap," informuje nás hostinská, aniž bychom se ptali, a nese Kulíkovi další rundu.
Motorkáři odjíždějí a po chvilce je střídají sportsmeni, nejspíš fotbalisté. Probírají svůj mač z minulého týdne a zápasy na světovém mistrovství. Názory se různí, ale jedno je jasné - rozhodčí je ... a určitě, podplacený.
"Říkám ti, že přes můj pozemek mi jezdit nebude!"
"Máš tam ale věcné břemeno."
"To mě nezajímá, neměl mi tam vyvézt ten bordel."
"A co když to ani nebyl on."
"Kdo jiný by to byl. Jenom ať sem přijde. Uvidí, co s ním udělám," rozohňuje se po třetím pivu jakýsi kolchozník a výhružně se prsí na celý hostinec.
Do tohoto mumraje pouští výčepní televizi. Hospoda pomalu utichá, oči se obracejí k oltáři, začínají pohádky z mechu a kapradí...
Krásně napsané a především pravdivé.

Svým kouskem překonala J. Vernea!

12. července 2010 v 8:13 | časopis History |  Víte, že?
Kdo by neznal knihu J. Verna - Cesta kolem světa za 80 dní! Jako děti jsme hltali všechna dobrodružství, která prožívali cestovatelé při závratné cestě. Všechno bylo tak dokonale popsané, že jsme věřili každičkému slovu. A představte si, že celý příběh se skutečně stal a dokonce jeho aktérka byla ještě rychlejší než smyšlený Vernův hrdina.
Ano aktérka!  
Mladá americká novinářka Nelle Blyová chce trumfnout rekord fiktivního cestovatele Philease Fogga, který na cestu kolem světa potřeboval celých 80 dni.Slíbí si, že sama cesatu kolem světa zvládne za pouhých 75 dní. Nic takového ještě nikdo nezkusil - natožpak žena! Protože si ženy na konci 19. století mohou o nějaké emancipaci nechat jenom zdát, musí si Nellie svoji cestu doslova vydupat. Na palubu lodi, která ji odveze do Londýna, nastoupila 14. listopadu 1889, s neuvěřitelným jediným zavazadlem, příruční taškou, do níž kromě pár kousků nezbytného oblečení nacpala psací soupravu, sklenici krému a malou termosku! Jediné, na co zapomene, je fotoaparát, čehož po celý zbytek života lituje. Navštíví samotného J. Verna, který tuhle odvážnou ženu chce vidět, pak už nasedá do vlaku, který míří do Itálie.
Cestou si posteskne, že jsou ve vlakové soupravě špinavá okna, proto cestou přes Francii mnoho nevidí. V Italském městě Brindisi nastoupí na loď a s menšími přestávkami v Egyptě a Jemenu dopluje na Srí Lanku, odkud posílá telegram. Cesta lodí probíhá za neuvěřitelných podmínek, nevychovanost posádky, malé, tmavé a ošklivé, nevětrané kajuty, špatná strava. Kdykoliv má Nellie příležitost, opouští palubu lodi a vydává se na pevninu, kde ochutnává místní jídlo nebo navštěvuje divadelní představení.
Prožívá spousty dobrodružných zážitků, např. o vánocích 25. prosince 1889 zavítá v jihočínském Kantonu na veřejné popraviště, v Japonsku ji upoutá pohled na místní obyvatele, kteří v přiléhavých kalhotách s širokými rukávy a klobouky s mohutnou krempou ji velmi pobaví. Nemůže si vynachválit způsob dopravy rikšou. Nejdříve se cítí zahanbená, že ji po městě vozí člověk, pak ale dodává, že je to uklidňující mít koně, kteří se o sebe dokáží postarat sami. Prožije silnou bouři na lodi a domnívá se, že její pouť nedopadne dobře. Přistane v San Franciském přístavu a odsud už míří vlakem přes celé Spojené státy, aby 25. ledna 1890 přijela do New Yorku, kde ji stejně jako po celé cestě vítají davy jásajících lidí.
Její cesta zde skončila a pravdu měl Jules Verne, který řekl, že cestu kolem světa za 75 dní, jak slíbila neuskuteční - ona ji totiž zvládla ještě rychleji, a to za neuvěřitelných 72 dní!

Koník pod okny

11. července 2010 v 11:27 | já |  Fotografie
Klap, klap, klapity, klap!
Pod otevřeným oknem slyšet nějaké zvláštní zvuky. Auto ani kolo to není, že by nějaké dětské vozítko? Ze zvědavosti vyjdu na balkon a nevěřím vlastním očím!

018aa

Máme je rádi?

10. července 2010 v 9:55 | já |  Moje psaní
Máte rádi zvířata?
Co, je to za otázku, řeknete si a zakroutíte hlavou! Kdo by neměl, že? Ta malá stvoření lísající se vám k nohám, pištící a sotva se držící na nožkách, tak bezbranná a milá! Ať se jedná o housata, koťata nebo štěňata, malé lvíčky, slůňata či bobry. Jejich rodiče se o ně starají, aby jim nic nechybělo, snášejí do hnízda či nory, pelíšku nebo skalní dutiny to nejlepší co najdou, jenom, aby jejich miláčkové nestrádali. Brání svá mláďata s nasazením vlastního života, jenom, aby se jim nic nestalo. Televize je plná milých snímků a záběrů zvířecích miminek a jejich opatrovníků. Jak rádi se na ně díváme v ZOO, čteme jejich příběhy v různých časopisech a varovně zvedáme prst, zjistíme-li, že někde se dějí nějaké nepravosti. To je v pořádku! Tak to má být!
A teď z jiného soudku!
Máte rádi děti?
Otázka stejná, reakce na ni jistě stejná, zavrtění hlavou a nechápavý pohled. Ale jednáme i tady stejně? Jakpak reagujeme na plačící miminko  v kočárku někde v parku? Zajímáme se o to, proč je z bytu ve třetím patře už několik hodin slyšet pláč? Sledujeme alespoň chvíli malou holčičku, kráčející samotnou ulicí bez doprovodu a zajímá nás, proč je sama? Co uděláme v horkém letním dni na parkovišti před hypermarketem, kde ve vedlejším autě leží osamocený kojenec?
Jestlipak jsme se už někdy zamysleli, co těmto malým tvorům hrozí? Jak je možné, že ti, kdo by se měli o bezbranné tvory prát a chránit je za cenu vlastních nesnází, s nimi nejsou? Proč tak hazardují s životy těch nejbezbrannějších? Před několika dny jsem náhodou v TV zahlédla nějaký kratičký spot, v němž vypočítávali kolik každoročně zmizí dětí, kolik jich tragicky zahyne někde u řeky, v jímkách, pádem z okna, kolik se doslova uvaří v uzavřeném autě, čekajíc na rodiče, kteří na ně prostě "zapomněli!" Jakoby nestačila neštěstí na silnicích, kdy na rodinku jedoucí na výlet čeká nezodpovědný řidič, jež během chvíle změní životy těch, kterým zkříží cestu.
Vezměme si příklad ze zvířat, z těch mnoha snímků z přírody, kdy matka dokáže uchránit svá mláďata před mnohdy mnohem silnějším nepřítelem. Chraňme své děti, starejme se o to, co právě dělají, neboť jak se říká, "pozdě bycha honit!" 

už se nemusíš umývat

  

Běhání ve vodě pomáhá při bolestech bederní páteře

10. července 2010 v 9:26 | aktuálně.cz |  Co jsem četla jinde!
Vědci z univerzity ve španělské Malaze jsou přesvědčeni, že běhání ve vodě pomáhá tlumit bolesti zad.
Svou hypotézu teď testují na pacientech, kteří trpí bolestí bederní páteře alespoň tři měsíce a u nichž lékaři zatím pro jejich stav nenašli vysvětlení.
Menší studie již potvrdila, že 90 procent pacientů po šesti měsících běhání v bazénu zaznamenalo značnou úlevu od bolestí.

běhání ve vodě

Nová studie má trvat 15 týdnů. Pacienti budou běhat třikrát týdně dvacet minut ve vodě sahající po pás.
Podle listu Daily Mail se předpokládá, že běh ve vodě snižuje (v porovnání s normálním běháním) zátěž kloubů. Kromě toho posiluje břišní svaly, svaly zad a nohou. A také protahuje svalové úpony na zádech, ve stehnech i v lýtkách. A právě to prý vede ke zlepšení od bolesti zad.



Odešla na věčnost!

9. července 2010 v 13:49 | já |  Moje psaní
Den blbec!

Odešla nám pračka. Ráno se pustila do práce, prádlo se v ní jenom párkrát otočilo, ona si zabručela a odešla. Prostě umřela. Snažila jsem se ji vzkřísit, hladila jsem ji, prosila, ale marně. Potvora jedna, zrovna dnes, kdy mám naplánováno velké praní. Ještě, že mám jednu starou, škaredou a opotřebovanou. Tam jsem to prádlo předělala a modlila se, aby vydržela. Drží se zuby nehty, ale při práci kvílí, že je ji slyšet až venku.
Tak jsem teda namydlená. Teď, babo raď ! Měli jsme stařičkou Tatramatku už druhou, co jsem vdaná, sloužila, děvčata, každá dobře celých dlouhých 15 let. Dneska už se nedělají, tak co si pořídit místo ní. Mám v koupelně malý prostor, proto potřebuji pračku s horním plněním. Značek je velmi mnoho, ale kdo mi poradí, která je nejlepší. Moji milí čtenáři a -ářky, máte jistě své zkušenosti, poraďte teda babči, co si pořídit. Mám zálusk na Whirlpoolku, ale nejsem si jistá, zda jsou dobré, či snad jsou lepší Elektroluxky.
Blbec den a já jsem bez pračky.