close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2010

J. G. Mendel

22. července 2010 v 8:42 | wikipedie |  Váže se k dnešnímu datu
Genetika (z řeckého genno γεννώ= plodím, rodím) je biologická věda, zabývající se dědičností, geny a proměnlivostí organismů. Název souvisí též se slovem gen, které označuje jednotku dědičné informace.
Základy genetice položil Gregor Johann Mendel, když dělal pokusy na rostlinách. Snažil se je křížit a předpokládal, že část genetické informace dědí rostlina po jednom rodiči a druhou část po druhém rodiči. Zkoušel to v klášteře na hrachu. Jeho poznatky nebyly pro tehdejší společnost přijatelné a tak zůstaly na delší dobu zapomenuty.
Johann Gregor Mendel (20. července 1822 Hynčice - 6. ledna 1884 Brno) byl český přírodovědec německé národnosti, zakladatel genetiky a objevitel základních zákonů dědičnosti. Působil jako mnich a později opat augustiniánského kláštera na Starém Brně.
Narodil  se 20. července 1822 v rodině německy mluvících drobných zemědělců v Hynčicích (něm. Heinzendorf bei Odrau) ve Slezsku. Dnes jsou Hynčice část obce Vražné v okrese Nový Jičín v Moravskoslezském kraji. Rodný dům J. G. Mendela je poměrně rozsáhlý rolnický statek.

Soubor:Mendel seven characters cs.svg



Na kolech na výlet

21. července 2010 v 17:03 | já a net |  Víte, že?
Rádi jezdíte na kole? Pak mám pro vás příjemnou novinku z našeho města. Už několik roků provozuje kroměřížský dopravce KRODOS tzv. cyklobus, který vás i s vaším kolem pohodlně zaveze, kam budete chtít. Z Kroměříže se dá tímto spojem vyjet na Tesák, Troják či dokonce až do Lešné. Rodina s dětmi tak může prožít aktivně den  s prohlídkou ZOO. V Bystřici, kde kolaře nabírají na zastávce u prodejny Albert, cykloturistiku podporují. Turistům nabízejí horská kola v nově otevřené zámecké půjčovně.  Otevírá se v osm ráno tak, aby zájemci stihli odjet ranním cyklobusem. Informační centrum s půjčovnou horských kol se nachází v levém křídle bystřického zámku.
012
Cyklistům vycházejí vstříc i dopravci. "Jezdíme od dubna přes celé léto až do října.  Přepravujeme maximálně 25 cestujících s jízdními koly, ale místo se vždy najde," dodal dispečer. Přeprava kol hromadným  dopravním prostředkem usnadní výšlapy do kopců, odkud vedou  kvalitní cyklostezky Hostýnskými horami. Cyklobus jezdí od 1. 5. do 3. 10. 2010 každou sobotu a neděli, navíc od 1. 7. do 27. 8. (letní prázdniny) i ve středu, čtvrtek a pátek. Trasy cyklobusu: Kroměříž - Troják - Zlín - Sirákov - Vsetín - Dušná - Bystřička přehrada; Bystřička přehrada - Dušná - Vsetín - Troják - Tesák; Kroměříž - Troják - Zlín - Otrokovice - Uherské Hradiště - Buchlovice - Stupava.
Krásně upravené cyklostezky vás zavedou na nejkrásnějšá místa našich hor, najdete místa, která jste ještě nenavštívili, posedíte v příjemném prostředí u zastávek s mapou a orientačními i informačními tabulemi.
A jak se u nás říká - Tož vitajte!
Ale, že je u nás krásně?015a

Znáte ji?

21. července 2010 v 14:01 Co se mi líbí

Není dobře člověku samotnému

21. července 2010 v 12:28 | já |  Moje psaní
Mít manžela je v našem věku terno. Čas nám společně utíká a vzpomínat je na co. Horší to mají ty z nás, které už zůstaly samy a nechtějí jenom čekat na tu zubatou. Co teď? Napsat si inzerát nebo odpovědět někomu, je to těžké, já vím, ale samotnému je člověku špatně. Kdo v této situaci není, neví jak je těžké takové šedesátnici zajít si samotné třeba do restaurace nebo na kávičku. Musí si najít kamarádku a ruku na srdce, která z nás je vždycky naladěna a má pro kamarádku zrovna čas? No, musí to být těžké. Vím, může si zaplatit výlet k moři, do kouzelných končin Paříže nebo na horské túry. I tady však se setkává většinou s jednotlivými páry a žádné z nás se nechce dělat, jak se říká, přívažek.
Nedávno mě potkala kamarádka, která je už víc jak deset let sama. Rozvedla se, děti odrostly a ona se pokusila najít nového partnera. Našla šikovného staršího člověka, který byl velmi přímý a ochotný. Až moc, hned se k Ireně nastěhoval, tu pomohl, tam opravil, co se porouchalo, ale hlavně vydatně pomáhal vyklízet lednici. Zpočátku to přecházela legrací, ale když jednoho dne dorazila večer z práce, utahaná jako bulhar a z vyžrané lednice na ni koukalo poslední vejce, nevydržela a spustila itálii. Odjel ještě ten večer! Tak byla opět sama, docela jí to vyhovovalo. Až nedávno, když ji kamarádky pozvaly na sedánek. Nějak jí přišlo líto, že nemá o čem povídat. Přemýšlela, jak si někoho najít. Pomohla jí náhoda. Její vnouček náhle onemocněl, dostal docela obyčejnou angínu. Odjela tedy k dceři do Olomouce hlídat rekonvalescenta. Několik dní bylo vše jednoduché, chlapeček ležel, dostával čaj, kokinka, babička povídala pohádky a čas pěkně ubíhal. Po týdnu Ivošek začal v posteli řádit a chtěl dolů. Udržet takového tříletého človíčka v klidu není jenom tak. Hráli si s babičkou na zvířátka (to pak večer Irena nemohla mluvit, jak byla vyřehtaná a uiákovaná, docela chraptěla z předvádění tygřího řevu), na schovávanou, a jiné taškařice, až jí došly síly. Maminka se Ivoškovi měla vrátit za dvě hodiny z práce a Irena už marně hledala inspiraci. Tu ji napadlo, že si dá na balkoně cigárko, které jí už pořádně chybělo. Sedla si na balkoně do koutka a Ivoška nechala v pokoji, s tím, aby se chvíli koukal na televizi. Slastně potahovala a napínala své mozkové závity, co s chlapcem dál, když se to stalo. Milého neposedu lákala babička za sklem dveří a chtěl je otevřít. Jenomže se mu podařilo opačné. Klika poskočila a pojistka se zavřela. Z balkonu už nikdo neotevře. Ireně se orosilo čelo a horečně přemýšlela co dělat. Nemůže přece sedět na balkoně a chlapce nechat v nebezpečím zaplněném bytě. Chvíli se sice snažila vysvětlit dítěti, co má dělat, pak to vzdala. Kluk v pokoji brečel, když zjistil, že babi nejde a ona na balkoně přecházela z místa na místo. Co dělat, dolů je to šest pater, dole ani noha, je dopoledne, všichni jsou v práci, mobil leží na stole v pokoji, no zkrátka nadělení.
Zapálila si druhou a třetí cigaretu a přes sklo pozorovala kluka, aby náhodou něco neprovedl. Už se chystala vzít do ruky židličku, že jako dveře vysklí, když se z vedlejší ho balkonu ozval mužský hlas. Jeden taky skorodůchodce doma doléčoval chřipku. Bylo mu horko a tak otevřel balkonové dveře. Po chvíli ucítil kouř i vyšel pátrat, co se děje. Irena měla naštěstí v kapse klíče od dveří, které nechtěla nechávat v zámku, kvůli klukovi, aby je někam nedal. Milý soused ji tedy vysvobodil. Pozvala ho na kávu, druhý den spolu vykouřili jedno cigáro na svých balkonech, pak se párkrát potkali u kontejnerů. No a dneska má Ivoš dědu jako z pohádky. Právě, když jsem se s Irenou potkala, chystali se na velký výlet na chalupu. Ivošek nedá na dědu dopustit a Irena také ne. A to ještě nevíte, že Irena nikdy nevěřila na první pohled! Jak vidět, výjimka pravidlo opravdu potvrzuje.
Takže milé dámy, věřte tomu, že i pro vás, které jste samy, někde ten milý člověk čeká! Možná je to zrovna ten, který vám vždycky tak galantně drží dveře od domu, nebo onen cyklista, který s vámi občas krouží parkem, či ten veterinář, k němuž chodíte s nemocným kocourkem. Chce to věřit a pořádně se dívat kolem sebe!

Jak je u nás? Krásně

20. července 2010 v 19:19 | já |  Fotografie
Povinnosti mě opět vyhnaly do města. Dnes naštěstí nebylo tak moc horko jako v minulých dnech, tak jsem s sebou vzala svého nezbytného přítele - foťáček. Svůj běh městem jsem začala na radnici, která je přímo na náměstí.

005

Kousíček od radnice stojí naše Baba tutovka, jak místní říkají zdejší kašně. Stojí na ní umělecky ztvárněná Matka vod!

006aa

Voda v ní teče malými proudy a je neustálým objektem obdivu návštěvníků. U podchodu jsem narazila na barevnou krásu nabízených květin. Neodolala jsem.

001

Nejvíce svítila minislunečnice. No, řekněte, není to krása?

002

Při mé procházce městem jsem dorazila až k nové křižovatce.

012aKousek od této křižovatky je další kašna, nazvaná Duha. Je barevná, má zvláštní tvar a neustále příjemně ovlažuje okolí.

013a

011a

Na všechno ve městě dohlíží Městská policie. Asi jsem jim byla podezřelá, ne?

004a

Cestou domů jsem zahlédla ještě jedno krásné zákoutí.

008a

003a

Krásná kytička, že? Na našem náměstí je jich celý záhon.  

První let

19. července 2010 v 14:11 | já |  Moje psaní
V malém hnízdě se to zavrtělo, pak se ozvalo několik pískavých zvuků a objevila se drobná hlavička. Malý ptačí kluk se rozhodl, že už ho to doma nebaví a že se podívá trochu do světa. Opatrně poskakoval po kraji peřím vystlaného hnízda a rozhlížel se kolem! Kam bych se teda měl vydat, co tak se podívat za ten vysokánský plot k sousedům. Nápad to byl docela dobrý, ale hned ho zamítl! Tam ne, bydlí tam velká černobílá kočka Síva a ta, jak ví od maminky, slídí po malých nešikovných ptáčcích. Brr! Tam teda nepoletí. A co k té nádherné slunečnici tam vzadu u plotu? No, jo, to je ale hodně daleko a on ještě nikdy neletěl,  asi by to nezvládl. No, ale kousínek to přece jenom zkusí. Protáhl svá křidýlka, vydal pískavý zvuk pro svou maminku, aby věděla, že je odvážný, naklonil se trošku do předu a nabral vítr do jemného peří. Rychle několikrát mávl křidýlky a už hledal, kam by sedl. Zdálo se mu, že se to nikdy nenaučí, Vždycky se propadl hloub a hnízdo nechal za sebou. To přece nemůže být tak těžké, pomyslel si ptačí šikula a znovu a znovu mával křídly, tak mocně, až se to najednou podařilo. On letí! Mamí, tatí, já letím, vyšlo mu ze zobáčku a několikrát se zatočil nad zahradou. Och, jaký to byl báječný pocit, létat sám vysoko nad všemi. Když už se mu zdálo, že ho bolí pírka a rád by usedl, hledal kousek rovného místa.  Trošku načepýřil peříčka a dosedl na okraj střechy, Tak jsem to přece zvládl! Už jsem velký a umím létat, vykřikoval do světa a upozorňoval všechny kolem, na ten zázrak, který právě předvedl. Svůj první skutečný let!005a

Pocení

18. července 2010 v 14:05 | Pro ženy.cz |  Víte, že?
1. Pravidelná sprcha ochrání od zápachu
Tento mýtus už je naštěstí na pokraji vymření, ale stále jsou lidé, kteří mají za to, že když se budou pravidelně sprchovat, nebudou cítit potem. Omyl. Ani v případě, že se myjete dvakrát denně (a poctivě), se nemusíte nepříjemnému zápachu vyhnout. Na druhou stranu samozřejmě platí, že zanedbaná hygiena nelibou vůni ještě znásobuje. Bez deodorantu se zkrátka neobejdete. Kdyby tenhle bod měl platit, pak by nebylo možné, aby lidé na koupališti, kteří používají sprchu víc než dost, se při odchodu potí stejně jako ráno, když přišli. 

2. Pocením se zbavíme toxinů

Pocení určitě není škodlivé, je přirozené, ale že bychom se díky němu zbavily škodlivých toxinů? Kdepak. Lidský pot se skládá z 99 % z vody, zbytek mají na svědomí soli, kyselina mléčná a močovina. Toxiny se dostávají z těla jiným způsobem - vyměšováním.

3. Nadměrně se potíme jen v létě

Myslíte si, že to, že je zima, vás ochrání od nadměrného pocení? Ale ne. Nepotíme se jen proto, že by nám bylo horko. Důvodem může být i stresující situace, špatná životospráva nebo hormonální nerovnováha. Přílišné pocení může být i předzvěstí nemoci. Znám lidi, kteří se dokáží potit stejně v létě v lehounkých šatech jako v zimě u lyžařského vleku.

4. Deodorant zabrání pocení

Deodorant vás od potu nezachrání. Slouží jen jako vůně k překrytí potu. Pokud se potíte více, zkuste raději antiperspiranty. Ty pocení díky obsahu aluminiových solí omezí.


5. Pot nevoní!
A proč nejsme cítit, když máme například zpocené čelo, ale podpaží ucítíme okamžitě? "V podpaží se totiž nacházejí velké potní žlázy. Ty potom produkují trochu hustější tekutinu s vyšším obsahem tuku i bílkovin a při rozkladu tak dochází k o to většímu zápachu," říká MUDr. Zdeněk Štěpán.

6. Antiperspiranty způsobují rakovinu

Otázka antiperspirantů je hodně kontroverzní a každý odborník má na věc jiný názor. Oficiálně ale neexistuje žádný důkaz, že by se látky obsažené v antiperspirantech vstřebávaly do těla a tropily nám neplechy.

7. Nadměrného pocení se nelze zbavit

Ani toto není (naštěstí) pravda. Pokud se potíte více, než je únosné a deodoranty ani antiperspiranty neúčinkují, vyhledejte odborníka. Hyperhydóza, jak se nadměrnému pocení odborně říká, se dá léčit za pomoci léků, injekce botulotoxinu nebo, pokud není zbytí, chirurgicky.

8. Deodorant stačí použít jednou denně

Pokud se vyhýbáte antiperspirantům a sázíte na deodoranty, nechávejte si jej v kabelce. Přestože většinou obsahují alkohol, který vůni zintenzivňuje a zápach kryje, jejich účinek není dlouhodobý. Může se stát, že budete po několika hodinách zase "cítit".

9. Čím méně pijeme, tím méně se potíme

Tento mýtus není jen nepravdivý, ale i nebezpečný. Abyste se téměř nepotila, musela byste být doslova dehydrovaná, a tudíž by bylo ohroženo i vaše zdraví! Nebojte se proto pít tolik vody, kolik potřebujete. Jediné, co budete po pití vylučovat, je moč, nikoli pot.

10. Správný chlap musí smrdět

Uf, díkybohu, že tento mýtus dnes praktikuje už jen minimum mužů, ale i tak se přimlouváme, dámy, dohlédněte na svého miláčka, aby používal alespoň ten deodorant! Vždyť která z nás by nechtěla příjemně vonícího (nebo minimálně nezapáchajícího) partnera?


Dodržel svůj slib!

18. července 2010 v 13:19 | já |  Moje psaní
To jsme tak jednou seděli s kamarádem na louce, ukryti před zraky všech zvědavců a oddávali jsme se jedné neřesti. Nad keřem, v němž jsme si udělali tajné zákoutí, se zvolna vznášel bělavý dým. Kouřili jsme! Oběma dohromady nám bylo šesnáct a cítili jsme se náramně dospělí.
V rukách jsme drželi každý tu svoji cigaretu. Oči na šťopkách, aby nás nevymákli rodiče, jsme potahovali lahodně vonící kouř z Partyzánky, jejichž nenačatou krabičku jsme našli. Zpočátku jsme drželi cigaretu jenom u rtů a lehce nasávali kouř. Zdálo se nám, že to nic není, proto jsme konec uchopili do rtů a tahali stále větší a větší množství kouře, který jsme ihned z pusy vypouštěli. Kouř byl teplý a pálil na jazyku. Dívali jsme se jeden na druhého a mě se zdálo, že Jarek má v očích slzy. Proč asi?  Jeho oči plavaly v slzách a ruka s cigaretou se začala chvět. Obličej  pozvolna nabíral nachový odstín a cigareta letěla k zemi. Hned za ní se odebrala Jarkova snídaně! Vyprskl a začal kašlat. V tu chvíli připomínal vetchého dědečka, který sedával u veřejných WC. Jeho urputný kašel se rozléhal po celém kopci a denně signalizoval jeho přítomnost. Šeptalo se o něm, že má souchotiny.  Chtěla jsem se smát, ale nějak mi kouř vlétl, kam neměl. Polechtal na krajíčku dýchací trubice a způsobil katastrofu. Kašel vylétl a nedal se odbýt, z očí mi teklo, nos byl najednou  plný lepkavého sekretu a abych v ničem nebyla pozadu, i moje snídaně za chvíli našla cestu do keře. Kašlali jsme oba dva divoce a chvílemi se zdálo, že je to náš konec. Všechny svěrače v mém dívčím těle měly pohotovost, aby se nepřihodilo ještě další neštěstí. Vylézali jsme za hlasitého kašlání z úkrytu, ve tváři ušmudlaní od rukou snažících se zabránit protivnému štípání v očích. Jarda se postavil, rukou sáhl do kapsy, kde měl ukrytý poklad. Vytáhl krabičku se zbylými cigaretami a velkým obloukem ji odhodil mezi divoce rostoucí lopuch. Pak se narovnal, popotáhl nosem a hlasem zralého muže pronesl - "Nikdy víc ty cigarety nevezmu do ruky!"
Uplynulo několik desetiletí, co jsem Jarka neviděla, až včera! Náhoda nás svedla dohromady. Šedovlasý, štíhlý a neustále usměvavý cyklista, mě předjel kousek od koupaliště a zastavil. Když jsem k němu došla a on mě pozdravil, poznala jsem ho. Je tady na dovolené s manželkou a vnučkou. Žije někde v Čechách a má se celkem dobře.
Sportuje a svůj dětský slib (o tom, že už nikdy nebude kouřit) beze zbytku dodržel.

Rodina Mánesova

17. července 2010 v 10:34 | netové stránky |  Víte, že?
Antonín Mánes byl synem mlynářského tovaryše, který neměl na studium svého syna dostatek prostředků. Mánes se kreslení zprvu věnoval jen amatérsky, krátce si přivydělával dokonce i v pražské porcelánce jako dekorativní malíř. Teprve až ve věku 20 let vstoupil do nově založené krajinářské školy pražské Akademie, kde v roce 1806 zahájil vyučování K. Postl. Právě dlouhodobý pobyt v ateliéru tohoto umělce Mánese nejvíce ovlivnil, především svým zaměřením a zpočátku i stylem. Po smrti K. Postla se sice uvažovalo o jmenování A. Mánesa na jeho místo, ale profesorem krajinomalby se na Akademii stal až v roce 1836. Od Postlem inspirované klasicistní "ideální krajiny" (Krajina se zříceninou Gaia Maria, 1824) pozvolna přešel pod vlivem německé tvorby k romantismu, ovšem vždy změkčeném lyrickým přednesem a výraznými realistickými prvky. Realistický tón v jeho tvorbě podnítila láska k holandskému malířství 17. století (Pohled na Pražský hrad z východní strany, 1821; Krajina s oráčem, kolem 1825; Hrad Okoř, 1827; Krajina s Křivoklátem a Kokořínem v bouři, 1834; Kokořín v bouři, 1839). Právě touto svou orientací položil základy české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho přínosem byla i živá barevnost a po nizozemském vzoru i snaha po vystižení atmosféry. Vedle řady žáků, vychovaných na Akademii, měl velký vliv především na dílo svých vlastních potomků, synů Josefa, Quida a dcery Amálie.

Soubor:Antonín Mánes.jpg

Josef Mánes (12. květen 1820 Praha - 9. prosince 1871 Praha) byl český malíř a ilustrátor, významný představitel romantismu. Jeho otcem byl malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské malířské Akademii. Strýc Václav Mánes byl na této škole dvakrát prozatímním ředitelem.
Josef Mánes je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví a největšího mistra české malby a krajinářství. Od svých patnácti let studoval na pražské Akademii, později také v Mnichově. V mládí podnikl i další studijní cesty - mimo jiné do Drážďan, Polska a Slezska. Jeho osobní život se poněkud zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze - tehdy, ve svých dvaceti sedmi letech, navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. O tři roky později, v roce 1850, čekala Františka s Josefem dítě, které ale Mánes odmítl přijmout za své pod nátlakem rodiny. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova sestra Amalie, která se o oba své bratry starala. Ta také Františku vyhnala z domu. Josef Mánes Františku údajně velmi miloval, ale zcela podléhal své panovačné sestře, a proto nijak neprotestoval. Františka Šťovíčková porodila v roce 1850 dceru Josefinu, kterou poté dlouho sama vychovávala.
Josef Mánes v roce 1854 odjíždí z Prahy na Moravu do Čech pod Kosířem, malé vsi nedaleko Prostějova, kde vlastnil zámek jeho přítel, hrabě Bedřich Silva-Taroucca. Ten samozřejmě chování Mánesů ke služebné Františce odsoudil. Mánes zde vytvořil během několika pobytů některé ze svých nejlepších prací (např. Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle). V Čechách pod Kosířem se také velmi zlepšil jeho psychický stav. Na Moravě hledal Mánes lidové typy tzv. symboly národa a maloval původní moravské kroje. Jeho přítel hrabě Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku, majitelem byl hrabě Hugo Jakob Josef hrabě Logothetti. Hrabě Hugo požádal Mánesa, aby mu vymaloval jeho milou Verunku. Malíř namaloval Verunu Čudovou ve slováckém kroji, později její sestru zvanou Babušu ve slováckém kožichu a jako jejich mužský protějšek namaloval portrét mladíka z obce Březolupy Jana Postavu v lidovém kroji. Vznikl i menší obrázek Verunky Čudové v městském oblečení. Říká se, že Mánes namaloval hraběti milenku i jako madonu a Venuši, ale žádný z obrazů nebyl objeven nebo nijak zdokumentován, na Moravě vzniknul také cyklus Moravský rok, ve formě kalendáře. Posledním umělecky bohatým obdobím byla léta šedesátá. Tehdy dostal díky rodinným kontaktům mimořádnou zakázku na vytvoření medailonů na staroměstském orloji.
Po roce 1866 se začal jeho zdravotní stav prudce horšit. Postavám na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy, náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení. Postupné duševní a následně i fyzické chátrání jednoho z největších malířů své doby bylo způsobeno progresivní paralýzou, tedy postupným odumíráním mozku po infekci syfilidou. Josef Mánes zemřel po dvou letech utrpení ve věku pouhých jedenapadesáti let. Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefa.

Quido Mánes (17. července 1828, Praha - 5. srpna 1880) Již od svých deseti let studoval na pražské Akademii a v letech 1870 - 1871 studoval dokonce v Düsseldorfu. Maloval nejdříve historické a bitevní scény, později také studoval lidové typy pro galerii slovanských krojů. Jeho hlavním oborem se však stala naturalistická malba žánrových scén s postavami z městského i vesnického života.


Amálie Mánesová, česká malířka (nar. 21. 1. 1817 - zemřela 4. 7. 1883). Byla ovlivněna tvorbou svého otce a bratry. Jako malířka se velmi těžko uživila a proto si otevřela malířskou školu pro dívky z lepších rodin. 


Malá hádanka na pátek

16. července 2010 v 10:22 | Historie antiky |  Víte, že?
Ve svatyni římské bohyně Vesty vykonávala službu šestice žen, které pocházely ze vznešených rodin a pro tuto úlohu je ve věku od šesti do deseti let vybral velekněz (pontifex maximus).
Dívka, jež měla tuto službu vykonávat, byla vyňata z otcovské pravomoci, o její práva a povinnosti dbal velekněz. Dívka se musela zavázat, že po třicet let bude sloužit bohyni Vestě, potažmo veřejnému blahu. Dívce byly ustřiženy vlasy a musela slíbit, že zůstane pannou. Po uplynutí třicetileté lhůty se směly vrátit zpět ke své rodině.
Jejím  nejdůležitějším úkolem byla péče o věčný oheň v chrámu. Pokud oheň uhasl, byla přísně potrestána: velekněz ji zbičoval. Pouze jednou jedinkrát v roce, 1. března se oheň zhášel - tímto dnem se za římského dávnověku začínal rok a plamen se zažíhal znovu.
Dívky kropily chrám každý den svěcenou vodou, zdobily příbytek bohyně vavřínem, připravovaly slanou režnou mouku, jíž se posýpalo obětní maso, a zvláštní prostředek z koňské krve, telecího popela a bobové slámy, používané pro očistné obřady.
Měla spousty výsad, pro římské ženy jedinečných: při divadelních představeních měly čestná místa, směly samostatně nakládat se jměním, jež zdědily, a pokud zemřely, byly pohřbeny uvnitř města.
Zato žily v přísném odloučení společně v jednom domě přímo vedle chrámu na Římském foru (Forum Romanum). Porušila-li některá slib mravní čistoty, byla potrestána smrtí. Protože nebylo možno prolít její krev, byla pohřbena zaživa do podzemní kobky na Quirinalu u Collinské brány (Porta Collina). Toto místo se nazávalo "pole hanby" (campus sceleratus).
Tak jestlipak víte, jak se tyhle dívky s těžkým osudem nazývaly?  


Tak nevím, zda je tohle tak těžká otázka? Nechám ještě celý víkend a pak odtajním. Název těchto dívek je velmi známý!
Takže milé hadačky a hadači! Jméno těchto služek božích je - v e s t á l k a ! Věděli, či ne?