Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2010

Smutný večer bez medailí

31. července 2010 v 8:37 | já |  Moje psaní
Nešťastných 12 setin vteřiny rozhodly o tom, že se medaile stala snem. Velká česká naděje na medaili a dosud druhá žena evropských tabulek, Zuzana Hejnová, byla na medailové pozici ještě kousek před cílem, ale pak ji soupeřky předběhly. Nešťastně se posadila na dráhu a s hlavou v dlaních si znovu promítala celou trať.
Medaile byla na dosah. Jenže místo radostného křepčení v cíli skončil Petr Svoboda na dráze Olympijského stadiónu v Barceloně s hlavou v dlaních. Favorit závodu na 110 metrů překážek dlouho vedl, zaškobrtnutí o šestý plůtek jej ale vyvedlo z rytmu a český atlet nakonec skončil šestý.
Mám ráda přenosy z atletických závodů a vydržím se na ně dívat dlouho do noci. Včerejší přenos, ale byl moc smutný. Sobota, která měla znamenat několikerou slávu českých atletů, nakonec nepřinesla nic víc, než smutek a zklamání. Finálový večer bez zlatého zakončení, tak by se dalo hodnotit včerejší vystoupení českých atletických nadějí.  Nevyšel ani skok o tyči žen, nepomohl ani vylepšený osobní rekord Lenky Masné v běhu na 800 m.
Pro Česko se medailový večer nekonal! Škoda.
Věřme, že si naši reprezentanti na hodně dlouho vybrali svou dávku smůly a od nynějška už budou jenom slavit úspěchy. Přejme jim to!

Má řečí čtyřiapadesát

30. července 2010 v 7:18 | M. Švandrlík - Dikobraz |  Co jsem četla jinde!
Autorem, i když zjevně nechtěným, tohoto dnes už značně rozšířeného rčení, je prý spisovatel a také farář Jindřich Šimon Baar. Stalo se, že proslulá chodská klepna (někdo tvrdí, že rodačka z Klenčí a jiný že z Trhanova) Amálie Livencová, rozšířila o důstojném pánovi velice ošklivé pomluvy. Zkrátka a dobře, bez uzardění tvrdila, že si slavný spisovatel v ničem nezadá s jiným slavným spisovatelem Jakubem Casanovou. Lidé těm řečem naslouchali, pokyvovali nedůvěřivě hlavami, ale nikdo proti Livencové radikálně nezasáhl. Jindřich Šimon Baar neměl o těch řečech nejmenší tušení, a když mu jeho kostelník sdělil, co se všechno vykládá, upřímně se zhrozil. "Kdo takové lži může roznášet?" zahřímal a obrátil se na informátora. Ten chvíli váhal, má-li prozradit zdroj pomluv, ale potom vzal tužku a napsal na kus papíru: LIV, což mělo být vodítkem k určení zlolajníka. Spisovatel však zmateně zíral na ta tři písmena a pokládaje je za římskou číslici, vyhrkl" "Čtyřiapadesát?" A to se kupodivu ujalo. Dodnes říkáme o tom, kdo se plete do cizích věcí a ustavičně pomlouvá, že má řečí čtyřiapadesát.

Nemám ráda katastrofy

29. července 2010 v 9:48 | já |  Moje psaní
Nemám ráda katastrofické scénáře. Někdo, zvláště můj muž, si v nich libuje. Vždycky dopředu ví, že nepůjde elektřina (je přece bouřka), že se určitě pokazí pračka (slyší přece, jaký divný zvuk má), že bude zase voda ve sklepě (jako před měsícem), dopředu všechno hlásí a pak se jenom vítězoslavně usmívá.
Tak také předpověděl nynější katastrofu - ucpala se nám kanalizace a voda se vrací do sklepa. Zkrátka a dobře polovička to přivolal, já to vím!
Hrůza! Od pondělka lítám a sháním, kdo by to nějak opravil! Včera mi řekli hroznou věc! Musíme vykopat a udělat kanalizační přípojku, jelikož trativod, který domácnosti stačil šedesát let, dosloužil.
Tak nemám náladu na nic jiného, jenom běhám s telefonem u ucha. Držte mi palce, ať to vylítám, než zase začne pršet. 

Má máslo na hlavě

28. července 2010 v 12:57 | M. Švandrlík - Dikobraz |  Co jsem četla jinde!
Znáte rčení - Má máslo na hlavě? Napadlo vás někdy, jak taková známá ustálená spojení a rčení vlastně vznikla?
V letech 1975-1977 vycházel v časopise Dikobraz zajímavý seriál na toto téma. Napsal jej nedávno zesnulý spisovatel Švandrlík a obrázky doplnil J. Winter - Neprakta. Vzpomněla jsem si na to, že byl docela zajímavý, tak vás seznámím s vysvětlením pro některá rčení.

Má máslo na hlavě

Středověk byl velice vynalézavý v určování trestů. Je známo, že král Václav IV. dával spouštět nepoctivé pekaře v koši do Vltavy, ale ještě zajímavější postih nepoctivců si vymysleli ve Francii. Trhovkyně, které falšovaly kvalitu másla, byly připoutány k pranýři a na hlavu jim byla posazena hrouda tohoto tuku. Pro exekuci byl vybírán zvláště parný den, aby bylo na co se dívat. Báby u pranýře ječely, máslo se nádherně rozpouštělo a stékalo jim po vlasech a obličeji na šaty. Teprve, když byly mastné od hlavy až k patě, byly s výstrahou propuštěny.
Je otázkou, proč se středověkem více neinspirujeme i dnes. Domluvy nebo pokuty na naše nepoctivce příliš nepůsobí a také to není taková legrace. Přitom by přímé přenosy z usazování na pranýř mohly značně vylepšit úroveň zábavných televizních pořadů. Ale pochybuji, že se toho dočkáme. Zůstane nám jen to úsloví, které nemůžeme nahradit barvitou skutečností.

Blýskavé vzpomínky - XVII.

27. července 2010 v 18:16 | já |  Moje povídání
Studený dech války naplno zasáhl každý koutek země. Ve Lhotě se stejně jako jinde lidé stále více uzavírali do svých domovů a společenský život byl zakázán.  Bára stále chodila prodávat na poutě, ale i tam se odráželo všechno zlé. Místní stánkaři si mezi sebou udržovali odstup a na pravidelné hospodářské kontroly policistů si zvykli. Na jednu stranu měli jistotu, že při večerní cestě dolů z kopce nepotkají ani živáčka. Ani si to nikdo nepřál, v lesích bylo pusto, na houby chodili lidé jenom sporadicky ve větších skupinkách. Pro Báru byl prodej u slečen Bohatových jediným zdrojem obživy. Olin si sice našel práci v nedaleké továrně na optické přístroje, ale musel dojíždět a stávalo se, že někdy večer nepřijel a to pak u Knapilů bývalo těžko. Zvláště poté, co se tu a tam doneslo, že někoho zatklo gestapo. Byla to doba plná těžkých snů a temných stínů. Snad jenom děti prožívaly letní, jarní i zimní prázdniny stejně vesele jako jindy. Anička pomalu dospívala a její červená krabička se plnila tajnostmi dospívání. Zrovna včera si do své krabičky uložila psaníčko, které ji předala Hela. Jindra Pospíšilů se v něm rozepisoval o tom, jak se mu Anička líbí, a zval ji na večerní schůzku k místní zbrojnici. To by se Aničce samozřejmě líbilo, ale věděla, že večer nemá šanci se z domu dostat. Tak jenom v myšlenkách si představovala, jaká by to byla prima chvíle s Helou a Jindrou, který je už velký a musel přestat studovat na právech. Nyní pracoval na pile a nedávno dostal "pozvání do rajchu", jak on sám říkal povinnosti pracovat v Německu.  
Před prázdninami roku 1942 přišel dopis z Brna, v němž Liduška prosila tetu, zda by u nich nemohla strávit prázdniny. V Brně je nyní velmi těžká atmosféra a Provázkovi se o svou jedinou dceru bojí. Zvláště poté, co se jim Poldík ozval z Hamburku. Nevěděli o něm nic od doby, kdy se rozjel za tetičkou Boženkou do Mnichova. Pošta ve válečné Evropě chodila s obtížemi a se zpožděním. Knapilovi o Božence a jejím manželovi nevěděli vůbec nic, povídalo se sice ledacos, ale nikdo nevěděl, co je a co není pravda.
Liduška sedla a připsala Andulce, jak jí poslední dobou oslovovala, pár řádek. Těšila se na setkání s ní a už dopředu ji napínala spoustou tajemství, o nichž ji bude referovat.
Jako blesk přišla Aniččina odpověd, v níž psala Lidušce, jak moc se těší na společné prázdniny. U nich doma je poněkud smutno, tatínek sice práci má, ale moc spokojený není.  Strýc Jindra na svém vozíku je stále uzavřenější a už s ním není žádná legrace. Sedává v pokojíčku a poslouchá rozhlas. Nikoho dovnitř nepouští a s Aničkou si už tolik nerozumí. Nedávno se v ulici stala hrozná věc, ale to jí řekne, až budou spolu, uzavřela svůj dopis.
Válečné roky, byly těžké stejně pro děti, jako pro dospělé. Obě děvčata byla sice od toho nejhoršího rodinou chráněna, ale přesto si všimla změny chování určitých lidí v Horní ulici, v níž nakonec Liduška prožila i s matkou dva roky. Do Brna se Barbora občas rozjela, ale vždycky přijížděla celá zdrcená a smutná.
Jednou večer seděla celá rodina pohromadě u večeře a snažila se zachovávat pohodu. Jindřich  u okna hrál s oběma děvčaty žolíky a jejich smích občas prolétl kuchyní a těžkou atmosféru, jež zde vládla, trošku odlehčil. Oldřich s oběma Bárami měli hlavy u sebe a probírali nějaké závažné téma, jak se dalo usuzovat z jejich tváří. Byl červenec roku 1944
a události roku dávaly velkou naději na ukončení války. Oldřich oběma pološeptem líčil , co se děje u nich ve fabrice. Barbora držela svého otce za ruku a v jejích očích se leskly slzy.
Ještě že Anička s Liduškou mají svá malá tajemství, pomyslela si a kradmo na obě děvčátka pohlédla. Copak s nimi bude? Zdalipak se dočkají lepšího času? A v duchu se modlila k tomu nejvyššímu, aby tatínek nepřišel k úhoně.
Ráno, když ještě všichni spali, spěchala Bára lesní cestou nahoru za svými povinnostmi. Cesta vedla vysokým lesem a den se zdál jako malovaný. Nepotkala ani nohu, a když dorazila ke stánku, byla docela ráda, že je nahoře. Po kopci se sem tam procházelo pár babiček v pestrých krojích, několik z nich sedělo na louce kousek od stánku. Jinak tady byl božský klid. Otevřela krámek, vytahala lódny na pult, navěšela kolem dokola růžence, řetízky, perníková srdíčka a připravila se k prodeji. Kolem kostela na vršku se motalo několik tmavých postav v dlouhých pláštích. Zvon  na kostelní věži se rozezněl a svými tóny oznamoval poledne. Zvedla hlavu od navlékání cukrových růženců právě v okamžiku, když se to stalo. Ozvalo se několik hlasitých výkřiků, pak rána, jako když soused Svoboda švihne bičem. Podivné postavy se shlukly na jedno místo, s šíleným skřípěním brzd se u nich zastavil tmavý vůz a celý ten shluk lidí v něm v okamžiku zmizel. Stejně rychle, jako se objevilo, tak rychle auto zmizelo, zůstal po něm jenom zvířený prach. Bára stála a cítila, jak se jí třepou nohy. Událost vypadala zlověstně a ona se začala bát. Několik lidí vyšlo z útrob kostela a spěchalo dolů po schodišti vedoucím k silnici. Ve vzduchu visely ony předchozí minuty jako těžká dřevěná palice a každý z přítomných čekal, kdy dopadne zrovna na něj. Barbora věděla, že dnes už tady moc neprodá a tak po dvou hodinách liduprázdný kopec opustila a spěchala domů.
Doma ji přivítala obě děvčátka s Jinřichem a jeden přes druhého se jí snažili oznámit tetinčin odjezd do Brna. Bylo to hodně náhlé a ona nechápala, proč se tak stalo. Na stole v kuchyni ležel kousek papíru se vzkazem čítajícím několik vět.
"Báro! Jsem jako na trní ze všeho, co jsem včera slyšela! Musím domů, proto Tě prosím, nechej Lidunku u Vás a dej na ni pozor. Josef se neozývá a já mám o něj strach. Děkuji za všechno a brzo se ozvu! Všechny Vás líbám a Bůh s Vámi. Vaše teta Barbora!"
Večerní návrat Oldřicha z práce nebyl o nic veselejší a tak se v domě v Horní ulici na dlouho usadil smutek. Jenom v zadním pokojíčku se dlouho do noci nesl šepot a tlumený smích. To dvě dospívající slečny plánovaly své sny!

Kdo má pravdu?

26. července 2010 v 21:28 | já |  Moje psaní
Před několika lety jsem byla na zájezdu a navštívili jsme mimo jiné i Moravský Krumlov. Je to městečko, o němž se mnoho nemluví. To až teď v souvislosti s aférou týkající se známých obřích pláten A. Muchy - Slovenská epopej. Protože mám jeho obrázky moc ráda, byla jsem natěšená i na tato díla. Je to sice už dávno, ale vím, že jsem byla docela zklamaná.  Před vstupními dveřmi byl jenom náš autobus, jinak nikdo. Všechno mi připadalo nějak smutné, šedivé, některé figury měly  v obličeji děs a nepřítomný výraz.  Jak se výstava líbila ostatním ze zájezdu nevím, ale já byla zklamaná.  Názvy obrazů mi nic neříkaly a já na ně brzo zapomněla.

Slovanská epopej je cyklus velkoformátových obrazů, kterým chtěl Alfons Mucha shrnout dějiny Čechů a dalších slovanských národů.

Alfons Mucha - Slovanská epopej

Slovanská Epopej je cyklus dvaceti monumentálních obrazů zachycujících výjevy ze života slovanů. Jednotlivě se pak jedná o tyto obrazy:
  1. Slované v pravlasti
  2. Slavnost Svantovítova na Rujáně
  3. Zrušení nevolnictví na Rusi
  4. Bratrská škola v Ivančicích
  5. Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566)
  6. Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské (1412)
  7. Zavedení Slovanské liturgie na Velké Moravě
  8. Po bitvě u Grunwaldu (1410)
  9. Car Simeon Bulharský (889-927)
  10. Jan Milíč z Kroměříže
  11. Schůzka na Křížkách (1419)
  12. Přemysl Otakar II., král Železný a Zlatý (1253-1278)
  13. Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346)
  14. Petr Chelčický
  15. Jan Ámos Komenský, učitel národů
  16. Mont Athos (Svatá Hora)
  17. Po bitvě na Vítkově (1420)
  18. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458-1471)
  19. Přísaha "Omladiny" pod slovanskou lípou 1894
  20. Apotheosa z dějin Slovanstva
Když jsem v televizi viděla tu hysterii, jakou vyvolala zpráva o stěhování pláten do Prahy, nechápavě jsem kroutila hlavou. Chápu, že všechno nemusí být jenom tam, ale že by zrovna tohle dílo bylo tak velmi navštěvované a zrovna v Moravském Krumlově, se mi nechce věřit. Čímž nechci nijak dílo A. Muchy znevažovat. Znám od něj daleko krásnější kousky.
Dle jedněch novin si autor přál, aby tohle dílo bylo umístěno v Praze v samostatném pavilonu. Podle druhých, je údajně město Praha koupila a podle třetích rodina tvrdí, že dílo Praze nepatří. Tak teď babo raď. Obrazy byly během války schovány na dvou místech v Praze. Zde byly poškozeny vlhkostí. V 50. letech byly převezeny do Moravského Krumlova, kde byly za pomoci místních občanů restaurovány.
Proto, i když jsem napsala, že nejsem jimi přímo nadšena, nechala bych je v Krumlově. Vydržela tam šedesát let, tak tam vydrží ještě dalších sto.
Jsou prázdniny, a tak je pro novináře těžké sehat nějaké divoké téma, když vynechám neštěstí na Loveparade, nebo dnešní tragédii skupiny skautů v Litvě.
Ale v žádném případě si pan Mucha takovouhle tahanici ke 130. výročí narození nezaslouží.

Není nad rady našich babiček

25. července 2010 v 15:10 | použito starých kalendářů |  Moje psaní
Medicína udělala do dnešního dne obrovský pokrok, ale prastará moudrost platí stále. Byliny disponují léčivou silou a přírodní medicína v mnoha případech pomáhá stejně dobře jako chemická léčiva. Současná medicína má své nezastupitelné místo a disponuje širokou škálou léčebných prostředků. Ne vždy je ale nutné hned sahat po tabletce, když existuje jiná, přírodní alternativa. Ta navíc působí komplexně a ovlivňuje celé tělo, bylinné prostředky obsahují vitamíny, minerály a další prospěšné látky. Rostliny sice ve srovnání s léky zabírají pomaleji, ale jejich účinek bývá poměrně stabilní. Ve většině lékáren a prodejen zdravé výživy lze zakoupit sušené byliny, nebo již cíleně sestavené bylinkové čaje a směsi. Nabídka je pestrá a neuškodí udělat si malou rekapitulaci, jaké účinky která bylina má. Zaměřme se spíše na ty obecně známé.

Květ lípy

Lipový květ působí při rýmě, kašli či u horečnatého zánětu průdušek. Působí protizánětlivě a zklidňuje.

Podběl
Tiší suchý kašel, pomáhá uvolňovat zahlenění a usnadňuje odkašlávání. Výluhem z podbělu se kloktá při zánětech dutiny ústní.

Černý bez
Ocet z černého bezu v podobě obkladů na zápěstích či kolem kotníků účinně snižuje teplotu.

Fenykl
Se zažívacími potížemi si poradí fenykl. Semena této rostliny jsou již po celá staletí používána jako lék při plynatosti a trávicích potížích. Ulevuje od bolestí žaludku a křečí trávicí soustavy. Malým dětem pomáhá fenyklový čaj.

Heřmánek
Něžný heřmánek disponuje protizánětlivými, protialergickými a desinfekčními účinky, má dobrý vliv na zažívání a dokonce posiluje imunitu. Zevně se používají obklady z jeho odvaru na špatně se hojící rány či alergické kožní projevy, ale také na ošetření pokožky hlavy a vlasů.

Hloh
Květy hlohu jsou účinnými pomocníky při nespavosti
a neklidu. Dokáží posílit srdce a prokrvit cévy.

Jahodník
Pomáhá při křečích žaludku a břicha, doporučuje se jej užívat při nechutenství. Užívá se při bronchitidě, laryngitidě či průduškovém astmatu, neboť usnadňuje odkašlávání. Pozitivně působí při žlučníkových kamenech.

Kopřiva
Hodně se dnes hovoří o detoxikaci organismu. Znečištěné prostředí, ne vždy kvalitní strava, zbytky chemie v organismu, to vše zanáší naše tělo. K jeho pročištění dobře poslouží "obyčejná" kopřiva. Kromě detoxikačních má i diuretické (močopudné) vlastnosti, pomáhá při kloubních potížích nebo při některých druzích ekzému. Lidem trpícím alergií ulevuje od alergických příznaků.

Máta
Voňavá máta je vhodná při střevních potížích, tlumí i bolest. Podporuje vylučování žluče, uvolňuje případné křeče, zabraňuje nadýmání, má i protiprůjmový účinek. Dokáže mírnit bolest, má osvěžující a protizánětlivé účinky.

Levandule
Odvar z levandule ulevuje od bolesti
hlavy a uklidňuje nervy. Má mírný močopudný účinek a upravuje střevní činnost.

Meduňka
Spánek snadněji navodí meduňka, která má celkově uklidňující účinek. Zpomaluje tep, snižuje krevní tlak a ulevuje při migrénách. Její léčivé účinky znali již staří Řekové a Římané a mniši z ní vyráběli proslulé karmelitské kapky.

Mateřídouška
Používá se při nachlazení, zahání žaludeční potíže i případné křeče v žaludku, ulevuje nejen při plynatosti, ale i při migréně a závratích, pomáhá na ledvinové a močové kameny. Zevně se užívá ve formě obkladů nebo koupelí při hnisavých ranách.

Řebříček
Je nejen dobrým pomocníkem při onemocnění průdušek, ale dokáže také podporovat trávení, takže se využívá při léčbě nechutenství. Má protizánětlivé účinky a napomáhá hojení.

Ostropestřec mariánský
Čaj ze semen ostropestřce je při běžném užívání neškodný. Důležité je, aby byly semena pro přípravu čaje roztlučená, jinak by se z nich nevylouhovaly důležité látky. Nedoporučuje se užívat v těhotenství a při silně zvýšeném tlaku, mohou ho užívat i děti.

Vyzrajte na lámavé nehty
Křehké, měkké a lámavé nehty jsou bohužel častým problémem. Pokud trápí i vás, měla byste se zamyslet nad svým jídelníčkem! Klíčovou úlohu v růstu a vzhledu nehtů hraje totiž výživa. Zkuste si občas udělat jáhlovou kaši, která je vydatným zdrojem kyseliny křemičité nebo večer u televize mlsejte místo chipsů dýňová semínka, která jsou přímo "nabitá" zinkem. Také čaj z ovesné slámy, přesličky nebo kopřivového listí může zlepšit stav nehtů. Tyto rostliny jsou bohaté na křemík a jiné minerály potřebné pro jejich růst. Pozor na želatinové medvídky! Zatlačme slzu, bohužel je fáma, že vám konzumace této sladké dobroty pomůže k pevným nehtům. Bílkovina v ní obsažená totiž nemá tu pravou směs aminokyselin potřebnou k tvorbě nehtů.

Fialky
Fialky obsahují více vitaminu C než pomeranče a značné množství beta karotinu," vysvětluje tento trend specialistka na výživu Stephanie Frommeová. Fialky jsou mimo jiné bohaté na vitamin A. K masové konzumaci těchto i jiných rostlin však nenabádá. Naopak před ní varuje přecitlivělé jedince, u nichž by jejich pojídání mohlo vyvolat alergickou reakci. I tady platí: všeho s mírou a jen občas.

Na bradavice
Vezměte čtvrtku brambory, jablka nebo cibule a potírejte bradavici. Postupně se rozpadne a zmizí. Bradavici můžeme třít bramborem, jablkem nebo cibulí delší dobu a přitom ji zaříkávat asi takhle: "Jablíčko, jablíčko, vem si moji bradavici!" Nebo konečně můžeme bradavici upřeně pozorovat a nadávat jí…

Proti škytavce
Abyste se zbavili škytavky, opakujte nějakou krátkou větičku sedmkrát za sebou, aniž byste se nadechli. Zkuste také vypít na ex sklenici vody nebo se zhluboka nadechněte a pak co nejdéle zadržujte dech. Někdy pomůže cucání tvrdého bonbonu nebo kostky cukru.

Proti arthrose
Při záchvatu bolesti vezměte zelný list, nahřejte ho na kamnech nebo pomocí žehličky a použijte jako obklad tak, že ho přiložíte přímo na bolestivé místo a překryjete obvazem. Místo zelí můžete zkusit aromatické bylinky: mátu, levanduli, rozmarýn. Proti bolestem kloubů zabírá čaj, který si připravíte z nati pampelišky, sporýše, kopřivy, máty a měsíčku.

Pampeliška pomáhá při nadýmání
Žlutou bylinku, která na přelomu dubna a května opanuje louky, používali už středověcí léčitelé. Podobně jako kopřiva má močopudné vlastnosti a očistné účinky. Francouzi si proto s chutí na jaře dopřávají salát z mladých čerstvě pučících listů pampelišky. Labužníci, kteří ho už ochutnali, říkají, že má jemně hořkou chuť. Pampeliška je však i účinným prostředkem při zažívacích potížích, jako je pocit plnosti nebo nadýmání. Údajně také přináší úlevu některým ženám, které trpí premenstruačním syndromem. Kromě toho povzbuzuje tvorbu žluče a napomáhá játrům v jejich nelehké práci. Vždyť musí také uklidit všechny zanebané a znečistěné kouty našeho organismu. Čaj z pampeliškové natě a kořenů může být při takovém úsilí tou pravou podporou. Nechutná sice právě příjemně, ale… Dá se kombinovat také s jinými bylinkami a vytvořit si směs, která čistí krev a povzbuzuje játra a žlučník.

Levandulové uklidnění
Vznešené dámy ve starém Řecku a Římě používaly levandulové extrakty k pěstění těla. Naše babičky zase pytlíčky se sušenými květy levandule dávaly do skříní, truhlic a zásuvek, aby odpuzovaly moly a hmyz od
prádla. Využití má ovšem tahle bylinka, která k nám připutovala ze Středomoří, mnohem širší. Dovede uklidnit a zbavit nás napětí, má však také oživující, osvěžující a povzbuzující účinky. Proto je součástí různých uklidňujících čajů a přidává se do bylinkových polštářků na spaní. Levandulová lázeň skvěle prospívá také lidem s nízkým tlakem, kteří by si ji měli dopřát každý večer. Úlevu umí nabídnout i pacientům upoutaným na lůžko. Omýt se jednou denně levandulovou vodou může být pro ně skvělým osvěžením. Do vody můžeme v takovém případě přidat buď pár kapek levandulového oleje, a nebo si rovnou připravit odvar z květů levandule.



Den s písničkou na rtech

24. července 2010 v 11:38 | já |  Moje psaní
Včera večer a v noci byly náramné bouřky. Oblohu křižovaly blesky dlouhé hodiny. Ráno bylo cítit řádné ochlazení, chodníky i silnice byly ještě plné vody a z nebe padaly tu menší, tu větší kapky. Sobotní ráno, jaké v létě nemáme rádi. Vycházela jsem z domu a potkala zamračenou sousedku. Chvíli jsme si povídaly, obě máme na starosti staré, dosluhující domy a tak máme i stejné potíže.  Máte-li problémy a potkáte někoho, s nímž je začnete probírat, nálada se vám nikterak nezlepší. Některým lidem se proto po ránu vyhýbám a jenom kývám na pozdrav. Však to znáte, jak snadno se přenáší špatná nálada mezi lidmi. S někým je to však zcela jiné.   
Někteří lidé dokáží vytvořit dobrou atmosféru kolem sebe, aniž se o to jakkoliv snaží. Někdo se usmívá na kolemjdoucí a je mu jedno, zda a co si o něm lidé myslí. Byla sobota ráno, všude shon, supermarket plný lidí, každý se snažil rychle nakoupit a zmizet. Mezi nimi i moje maličkost. Prodírala jsem se s vozíkem koupěchtivým davem a mířila jsem k automatu na vratné láhve. 
I tady stála malá řada. Dva muži vraceli celé basy lahví a tak jim to déle trvalo. Čekali jsme na hocha, který měl tento automat na starosti. Přišel a bručel si něco pod vousy. Svazkem klíčů zaharašil, automat otevřel a vstoupil dovnitř. Řadou proběhlo zašumění a nepatrně se posunula kupředu. Na tváři spolustojících byla vidět značná nervozita. Odněkud za mnou se neslo mírné pobrukování, to statný dědeček držící za ruku svoji copatou vnučku, jí prozpěvoval dětskou říkanku. Zpočátku jsem nerozuměla ani slovo, ale podle úsměvu dívenky jsem poznala, že je to něco veselého. Děvčátko pohazovalo hlavou a drobnou nožkou v červené tenisce podupávalo do rytmu. Všichni jsme ji zaregistrovali a v tom okamžiku jako by se mezi nás snesl anděl. Po očku jsem sledovala reakce okolostojících, kteří dívenku sledovali. Všichni své tváře nečekaně proměňovali, aniž chtěli, v usměvavé a vlídné pohledy. Když se holčička pustila dědovy ruky a začala tančit, usmívali jsme se už všichni a vůbec nám nevadilo, že čekáme v řadě. Den se rázem rozjasnil a písnička o Nanynce, která šla do zelí, se mezi námi usadila s takovou vehemencí, že jsem si ještě po příchodu domů, mezi zuby broukala - "tytyty, tytyty, ty to budeš platiti!" No, myslím si, že místo Pepíčka, bychom měli zaplatit my, jimž  se díky kouzelnému dědečkovi, který dokázal roztančit svou vnučku a málem i nás, uplakaný den proměnil v den s písničkou na rtech.

Rok kohouta

23. července 2010 v 15:22 | T. Boučková |  Co jsem právě dočetla
Nový, autobiograficky laděný román Terezy Boučkové Rok kohouta je drásavě upřímná výpověď ženy, které se rozpadne život a ona hledá sílu, s níž by ho dokázala znovu poskládat dohromady. Čínská astrologie zná dvanáct zvířecích znamení a kohoutu, v jehož úřadujícím roce se autorka před jednapadesáti lety narodila, nedávno jeho rok skončil. Ačkoli to měl být čas, kdy "po nesnázích uplynulého roku je váš vlastní rok ve znamení výrazného zlepšení", Tereze Boučkové se dařilo opačně. Definitivně se v něm rozbila její na osudu vyvzdorovaná, uměle poskládaná rodina, kdy různosti genů, povah i následky citových deprivací přijatých synů nabyly v pubertě vrchu a roztočily nezastavitelný kolotoč akcí a reakcí, které všechny zúčastněné silně zasáhly a proti nimž jako by nebylo úniku. Rozpad rodiny, do té doby nejdůležitější hodnoty, s sebou přinesl i krize další - tvůrčí i tu, které se říká krize středního věku. Tereza Boučková z nich hledá východisko bolestně, ale taky nekompromisně, především k sobě. A dokonce s humorem, často drsným. Mohlo by se zdát, že tu jde o nemilosrdné dokončení příběhu, tak milosrdně započatého ve stěžejní próze Indiánský běh. Ale možná je to úplně naopak. Rok kohouta je cesta od naprosté beznaděje k osvobodivé odvaze.
Samozřejmě nevím nakolik autorka zobrazuje své prožitky a co je literární fikce, Ale ať tak nebo tak, obdivuji její odvahu odkrýt před čtenáři osobní život svých synů. Je také zajímavé sledovat různé kritické reakce a ne zrovna vlídné komentáře na různých netových stránkách.

Jak byste reagovali vy?

23. července 2010 v 15:00 Zaujalo mě


Členové Philadelphské opery se v normálním oblečení vmísili mezi návštěvníky potravinářských trhů a tam zazpívali tuto árii z "La Traviatty".
Lidem se to líbilo a odměnili je potleskem! Hezké, že?