close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Piky, piky na dřevo

22. června 2010 v 11:10 | já |  Jak šel čas
S rukou nataženou před sebou a zavázanýma očima jsem opatrně šla po palouku. Sem tam jsem zaslechla útržek slova, prasknutí větvičky, potlačovaný smích. Jsem slepá bába a musím někoho chytit. Dlouho se mi to nedařilo, jako nejmladší a ještě k tomu děvče jsem neměla skoro žádnou šanci v této hře uspět. Kluci byli rychlí a mrštní, a tak jsem je nemohla za žádnou cenu chytit. Už, už jsem měla na krajíčku, když mě napadlo, že nad nimi musím zvítězit ne silou, ale chytrostí. Ještě chvíli jsem se motala ve středu pomyslného kruhu, pak jsem udělala úkrok stranou a v tom se to stalo. Noha se divně otočila, já zakřičela a sedla na pozadí do trávy. Chvíli se nic nedělo, pak jsem slyšela blížící se kroky a několik hlasů ptajících se, co je mi. Já jenom seděla a kroutila hlavou a v duchu jsem se už viděla, jak někoho, kdo se jenom přiblíží, chytím. A opravdu, v okamžiku, kdy spoluhráči začali projevovat zájem o mou nohu, mávla jsem pravicí kolem sebe a pevně se zachytila něčí nohavice. "Mám, tě!" zakřičela jsem a rychle vyskočila ze země. Hošík neměl šanci. Někdo sice říkal, že to bylo nefér, ale ať si, přece se nebudu motat v kruhu jenom já.
Ženská chytrost a logika je nad klukovskou rychlost a sílu. To jsem prokázala několikrát a vždy jsem se cítila jako vítěz. Až jednou, kdy nastala chvíle odplaty, jsem pochopila, jak je snadné klukovskou trpělivost podcenit.
Hráli jsme na schovku, nic neobvyklého. Všechno začínalo podle našich pravidel, rozpočítali jsme se, bukající odskočil za roh a my se dali do úprku a hledání vhodné skrýše. Před každou hrou na schovku jsme si určili plochu, na níž se bude schovávat a kde to bude ještě platit, Věděla jsem o jedné moc pěkné skrýši a upalovala jsem k ní. V duchu jsem viděla, jak mě kluci hledají a nejsou schopni mě najít. Bylo všední dopoledne, prázdninový den a do oběda bylo ještě daleko. Jako užovka jsem se nasoukala pod podlahu staré kůlny, která stála tak na rozhraní hrací plochy. Inpregnovaná prkna, z nichž byla bouda postavena, v letním horku "nádherně" voněla, mezi nimi prosvítaly paprsky světla a ve vzduchu bylo cítit zvláštní pach. Rychle jsem si udělala v hlíně pod podlahou pohodlné místečko a z dlouhé chvíle jsem se rozhlížela kolem sebe. Mezi hliněnou  zemí a prkny se udělala poměrně velká mezera, do níž jsem se docela pohodlně schovala. V koutě pod prkny svítilo něco bílého. Chvíli jsem se na tu věc dívala, pak jsem poznala, že je to vejce, které sem nějaká slepice zanesla. Odněkud z venku se ozvalo - Sto, já už jdu! Zlehka jsem se usmála a těšila se, jak mě nebudou moci najít. Byla jsem jedno ucho, které chytalo každý hlásek! Aha, tak Jarda byl lapen, no jasně, určitě se zase schoval do kaple do zpovědnice, tam bych ho šla hledat první, to nic není, teď chytil Vlaďu, ten se nikdy pořádně nedokáže schovat. Delší dobu se nic neozývalo, jenom jsem občas zaslechla kroky kolem boudy. Pak někdo z kluků otevřel vrzající vrátka do kůlny a zeshora se na mě začalo sypat smetí, hledající prošel kůlnou sem i tam, a pak odešel.  Za nějakou chvíli byl nalezen Luděk i Kája. Odněkud z dálky se ozvalo pískání, signál našich rodičů, že se máme neprodleně odebrat domů. Hlasy venku ztichly a já v kůlně osaměla. Opatrně jsem se začala sunout pod prkny k otvoru, šlo to docela ztěžka a já funěla do prachu pod sebou. Najednou jsem nemohla dopředu ani nazpět, jako by mě někdo držel vzadu za kalhoty. Začala jsem být nervózní, ale nechtěla jsem prozradit svůj báječný úkryt, leč ať jsem se snažila sebevíc, vylézt jsem nemohla. Nikde se neozýval ani hlásek, všichni byli pryč, zkrátka vykašlali se na mě, napadlo mě a já začala pískat náš signál. Prach, který jsem měla u nosu, se vířil a já ho za chvíli měla plný nos i ústa. Nevím, jak dlouho jsem byla takto lapená, ale mně se to zdálo nekonečné. Když jsem zaslechla odpověď na signál, znějící někde z venku, pískala jsem jako o duši, jenom abych  klukům umožnila mě najít. Po nekonečně dlouhé době se u kůlny ozval bráškův hlas, volající moje jméno! "Tak už se, kruci, ukaž, kde jsi?" zaznělo mi docela blízko nad hlavou. Zavřeštěla jsem, jak nejvíce to šlo, že jsem dole pod podlahou a nemůžu ven. Kluci museli několik prken z podlahy vylomit, aby se ke mě dostali. Chtěla jsem rychle vyskočit, ale stále mě něco drželo! Ohnutý hřebík, na němž jsem měla navlečené kalhoty, se rozhodl, že mě jen tak nepustí a potrestá mě za to, že lezu, kam nemám.
Když mě kluci uviděli, dali se do šíleného řehotu. Musela jsem vypadat příšerně, obličej umouněný od prachu, ve vlasech slámu a peří, na kalhotách rozšklebená díra, panečku to bude doma mazec!
No byl, přiznávám, ale přese všechno mě u srdíčka hřálo, že jsem měla ze všech nejlepší schovávačku a nikdo mě nenašel. Holt, ženská logika, tu jen tak něco nepřemůže. 
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 22. června 2010 v 16:02 | Reagovat

Tak tam by mě nikdo nedostal. Mám nepříjemný pocit z těsných prostor. Můj nejhorší sen je, že lezu dlouhou rourou, ale ne sama. Někdo leze přede mnou i za mnou a já potřebuji rychle ven, zatímco oni se courají. Brrr. ???

2 babi Maňasová | Web | 22. června 2010 v 16:26 | Reagovat

Na schovávanou byla naše nejoblíbenější hra.

3 Iva | Web | 22. června 2010 v 22:31 | Reagovat

Jsem na tom jako Jarka, mám příšernou hrůzu z malých prostor, takže do tvé schovávačky bych rozhodně nelezla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama