close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blýskavé vzpomínky - XIII.

17. června 2010 v 12:32 | já |  Moje povídání
Toho roku byla zima bohatá na sníh. Napadlo ho až po okraje střech a lidé měli co dělat, aby si proházeli úzké cestičky k silnici. Mráz byl také neobyčejně silný, říkali dokonce, že praskaly kolejnice a cestování bylo nesnadné.
Tak se stalo, že Brňáci, kteří byli ve Lhotě na několik dnů po vánočních svátcích, uvízli a museli si volno prodloužit. Josef se sice vypravil na vlak, ale po několika hodinách se vrátil nazpět, neboť trať byla neprůjezdná. Rodina Knapilova se z návštěvy těšila a přivítala jejich opožděný odjezd domů. Malý Poldík měl na zahrádce udělané sněhové domy a prolézačky. To Jindřich se věnoval svému malému kamarádovi. Měl už skoro sedmnáct, ale ta rozjívenost a jakási divokost v něm byla stále. Všichni mladí si denně brávali sáně a vydávali se na nedaleký kopec provozovat veselé zimní radovánky. S nimi chodila skoro půlka ulice. Především Cilka Skokánkova a Míra Podešva, Jindrův největší kamarád. Jejich parta byla odjakživa postrachem všech sadů, zelinářských záhonů a nově zasklených oken. Zrovna nedávno měli u Knapilů hodně nepříjemný podvečer, když stará Nevřalka si přišla na Jindru a Božku stěžovat, že jí naházeli sněhové koule do chodby, když pouštěla ven kocoura. Než se stačila vrátit a dveře zavřít, měla tam plno sněhových koulí, které se pomalounku roztékaly a měnily ve špinavé potůčky. Oldřich si Jindru zavolal a oznámil mu, že má na několik dlouhých dnů domácí vězení, které bylo po krátké době zrušeno příjezdem Provazníků z Brna. Zimní radovánky se v tom roce opravdu vydařily. Na střeše si děti uklouzaly sjezdovku a vozily se z hřebene dolů, do nekonečných hromad sněhu. Mína s Barborou měly večer co dělat, aby stačily všechno to oblečení vysušit.
Malý Poldík Provazníků měl pět let hned počátkem ledna a tak stačil ještě u tetičky ve Lhotě oslavit narozeniny. Ale nejen děti si užily ten rok společnosti a zábavy, jejich rodiče využily příležitosti a přijali pozvání na Tovární ples, pořádaný ke stému výročí firmy Kopfl. Byla to velká sláva a kolem správní budovy se neustále motala spousta lidí a vozů, odvážejících a odklízejících sněhovou nadílku. Barbora Provazníková byla pozvána, stejně jako každý rok zvali její matku s otcem. S rodinou Altrichtrů se po smrti strýčka skoro nestýkali a jen sporadicky u nich v Brně zastavil vůz s Leopoldovým bratrem. Dnes, kdy už nežije on ani Leopold, jsou rodinné vazby ty tam. Ale ples, to je něco jiného, tam se nemusí dodržovat rodinné svazky, a tak se obě Barbory chystaly na ples. Všechny lhotské švadlenky i ty ze vzdálenějších míst měly spousty práce. Se vznikem mladé republiky nastalo období překotných změn v politice, kultuře i průmyslu. Lidé zapomněli na útrapy války a dnes skoro po deseti letech se už dokázali i bavit.
Barbora Provazníková si dovezla z Brna moderní tubusové šaty od známé návrhářské firmy Šerá a spol. a věděla, že jimi v malé Lhotě oslní. Bára Knapilová si pořídila šaty v nedalekém Ostrohu, kde se dobře nakupuje. Celý večer před plesem se spolu zaobíraly jenom oblečením a jenom díky Barunce a Jindrovi se o Poldíka a Boženku nemusely starat. Chystalo se nejen oblečení, ale byla pozvána i kadeřnice, aby všechno bylo v pořádku.
Ten večer, kdy se ples konal, věděly děti, že budou samy doma. Malá Božka plakala a nechtěla své rodiče pustit, Poldík byl uložen hned po večeři, a když společnost odcházela, spal. Jindra s Barunkou dostali přísné rozkazy a dům osaměl. Cesta v hlubokém sněhu byla do značné míry složitá, naštěstí z Horní ulice do zámečku, jak se správní budově říkalo, to nebylo daleko. Už z dálky bylo vidět osvětlené průčelí a drožky, přijíždějící ze všech stran. Ples byl prestižní záležitostí a u zámečku se objevovala honorace z širokého okolí.
Obě Barbory se těšily na večer a popoháněly své muže, aby něco nezmeškaly. Večer proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných, a když se hodně pozdě po půlnoci vraceli veselí domů, bylo po celé Lhotě slyšet troubení na trumpetky, veselý smích a zpěv skupinek mladších i starších účastníků plesu. Pondělní oblastní noviny pak měly dostatek příběhů a veselých historek, které se na plese i po něm odehrály.
Jindřich s Bárou už měli děti nakrmené, když se jejich rodiče počaly ráno probouzet. Ještě štěstí, že si obě matky včera připravily oběd a dnes nemusely tolik kvaltovat. Seděli všichni v kuchyni u stolu a děti se zaujetím poslouchaly jejich vzpomínání na včerejší zábavu. 
Taková událost byla velmi vzácná a všichni si ji chtěli vychutnat.
Po několika dalších dnech se podařilo uvolnit železnici a Provazníkovi se vrátili domů.
Jak sníh odtával, skončily i uhelné prázdniny a dětem opět nastala škola. Jedině Jindřich zůstával ještě doma, protože mistr Jakubec, u něhož se učil truhlářem, zůstal někde na Slovensku u rodiny a čekalo se, až se vrátí. Nastaly zase obyčejné dny.
V červnu se konalo Boží tělo s pěším průvodem na kopec za Matkou Boží. Město se opět naplnilo spoustou návštěvníků, náměstí bylo plné stánků a různých plátěných přístřešků, v nichž prodávali všechno, od kyselých okurek, přes sladké a slané preclíky, turecký med, papírové frkačky, větrníky a zvířátka na gumě až po výrobky zdejších řemeslníků a malých firem. Z větších prodejců se vyjímal zvláště stánek nově založené svíčkářské firmy. Neuvěřitelné množství různých svíček, srdíček z vosku, různobarevných světýlek a jiných voskových památek poutalo pozornost všech návštěvníků tohoto svátečního jarmarku.
Všechny obchůdky byly naplněné k prasknutí novým zbožím a všichni se těšili z toho jak, prosperují a všem se daří. Ta tam byla doba, kdy místní nemohli najít obživu, začalo období blahobytu.
Na pouti u Matky Boží se ten rok sešlo tolik návštěvníků, že zdejší prodejci v maličkých dřevěných boudách, jen tak tak stíhali doplňovat svou nabídku růženců, skleniček, svatých obrázků a dřevěných křížků všech velikostí. U jednoho stánku se čirou náhodou setkaly rodiny Knapilova a Provazníkova. To bylo vítání a radosti, když malý Poldík uviděl svého velkého Jindru a Boženku. Děti se chytily za ruce a výskaly radostí. Barunka Knapilová byla dneska nějak zamlklá a ani Jindrovo pošťuchování ji nepřimělo k větší sdílnosti. Před týdnem ukončila školu a teď se rozhodovala, co bude dělat dál. Učila se dobře a rády by pokračovala ve studiu, ale věděla, že na denní dojíždění do okresního města rodiče peníze nemají. Rozhodla se proto, že si najde nějakou práci. Docela by se jí líbilo prodávat tady poutníkům, proto se u každého stánku tajně ptala, zda nepotřebují pomocnici. Všude ji odmítli a ona začínala propadat beznaději. Zůstat doma a starat se o domácnost a malou Božku se jí už nechtělo. Jindra se taky z domu vytrácel stále častěji, prý za nějakou slečnou a Barunka se začínala cítit zbytečná. Nikomu o svých plánech neřekla, a když u jednoho stánku prodavačka řekla, že by si ji na zkoušku vzala, byla radostí bez sebe. Hned se postavila k pultu a zkoušela prodávat. Docela jí to šlo, matematiku měla v malíčku a tak se brzo domluvili.
Barbora zvesela doběhla obě rodiny, které zvolna kráčely po širokém schodišti ke kostelu.
Dneska to ještě nikomu neřekne, na matčino brblání a vyčítání je času dost až zítra.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 17. června 2010 v 14:10 | Reagovat

Hadi líbilo se mi, jak jsi popisovala zimu, to byla asi jedna z těch ladovských. Jezdit ze střechy přímo do sněhu se hned tak nepovede. A prý kdysi bývaly zimy, že nejenom praskaly koleje, ale i ptáci padali zmzlí za letu. ???
Už se těším na další, čtrnácté pokračování. :-)

2 babi Maňasová | Web | 17. června 2010 v 17:27 | Reagovat

Držím Barborce palce a těším se na pokračování.

3 Karel | 17. června 2010 v 19:32 | Reagovat

Taková zima byla roku 1929. Hromady sněhu jsou zdokumentovány tehdejšími fotografy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama