Vyběhla jsem nahoru na kopec a rozhlédla se kolem sebe. Je pondělí, kopec je prázdný, po včerejší pouti zůstalo všude spousta papírů a kelímků od piva. Sluníčko se prodírá mezi větvemi stromů a pofukuje lehký větřík. Dnes začaly prázdniny! Hurá! Ještě v pátek jsem si byla ve škole pro vysvědčení a dneska už je prímové volno. Hodiny na kostele odbíjejí půl deváté a já hledám, čím bych se zabavila. Jsme zde zatím s bráchou sami a čekáme, kdy se objeví naši kamarádi.
Jarda z Gottwaldova se ukáže asi v půlce týdne, Vlaďa a Jarek přijedou za chvíli s maminkami z Bystřice. V průběhu týdne se ještě objeví děti z Olomouce a možná i někdo jiný. Zatím je tady klid a docela smutno, ale počkejte za pár dnů! To se celý kopec stane indiánskou prérií, neprobádanou indonéskou džunglí, fantastickou krajinou na nově objevené planetě, horskými stráněmi v Himaláji. že to není možné? Ale věřte, že je! Naše fantasie nezná hranic, stejně jako fantasie ostatních dětí. Na dva měsíce tady máme pohádkovou krajinu, v níž se hledají staré archeologické nálezy, proběhne řada nesmlouvavých bitev, sportovní klání nemající daleko od olympijských her. Budeme mít filmový festival a výstavy děl mezinárodních mistrů, detektivní pátrání objasní nejednu záhadu a po dešti se vystaví opravdová vodní díla, s několika kaskádami odvádějícími vodu do neproniknutelného lesa. Hurá, dole pod schodištěm se začali objevovat první stánkaři, kteří s doplněnými zásobami dojeli opět sem nahoru. Támhle vzadu cupitá několik malých nožek, to budou na dva měsíce naši kamarádi. Ještě chvíli je necháme, aby se ubytovali, a počkáme, až dostanou svolení jít si hrát. Jsem zvědavá, kolik nás tady letos bude a na všechny se moc těším.
Hurá! Ať žijí prázdniny.
Já jsem mívala o prázdninách vždycky takový trochu sváteční pocit. Každý rok jsem jezdila na tábor - tehdy samozřejmě pionýrský, ne na týden, jak se jezdí teď, ale hezky na 3 týdny. Vždycky jsem se hrozně těšila. Doma jsem se trochu nudila, ale tábory, to bylo moje.