Tak plynul čas. Měnila se doba, ve světě to vřelo. Všude se zakládaly různé spolky, shromažďující mladé i starší lidi. Byly zřizovány knihovny, hasičské sbory, politické strany a hnutí.
Vilemína, jejíž děti pomalu odrůstaly dětským střevíčkům, začínala hledat uplatnění, proto když jí sousedka nabídla práci v nedávno zřízeném zařízení pro mládež, neváhala ani minutu. Práce na zahradě ji vždycky bavila, a tak, když ráno vypravila starší děti do školy, vzala do dětského vozíku Boženku a uháněla, co jí nohy stačily, do Prus. Tam hned na kraji obce stála nová dvoupatrová budova, v níž sídlilo zařízení s honosným názvem - "Ochranovna pro mládež zpustlou a mravně narušenou". Malou Božku posadila do záhonu mezi růže, dala jí do ruky čerstvě utrženou mrkev ze záhonu a pustila se do práce. Okopávala, kypřila a zalévala ohromné záhony zeleniny pro zdejší kuchyň. Z oken budovy na ni pokřikovali výrostci a práce jí šla pěkně od ruky. Když už stálo slunce velmi vysoko, přišla na zahradu správcová, dala Míně několik krejcarů odměny, do vozíku k Božence vhodila dvě hlávky zelí, cibuli a mrkev a propustila ji. Při odchodu si spolu smluvily další termín a práci, kterou bude potřeba dělat. Pak už zase Mína pospíchala domů, aby rychle uvařila nějakou kaši, nebo brambory na loupačku a netrpělivě očekávala svou dvanáctiletou Máňu. která měla na starosti dva mladší sourozence při cestě ze školy. Oldřich se vracíval až pozdě večer, kdy mu končila hlídka, a když byl nějaký požár, přicházel také až pozdě v noci. Přihlásil se mezi dobrovolníky, kteří založili hasičský sbor v Kopflově továrně. Jeho řemeslo, klempířina, tam také občas nalezla uplatnění, a tak se Knapilově rodině nežilo nejhůř. Nejmladší Mínina sestra Pepča dokončila školu a odpoledne se starala o mladší děti. Věděla, že Mína má práce nad hlavu, a proto jí pomáhala.
Píše se rok 1914. Z Krautrovy rodiny žije už jenom Barbora v Brně. V domečku, který si její matka Vilemína před 34 lety koupila, hospodaří vnučka Mína se svými sourozenci a dětmi.
Na konci školního roku, zrovna v den, kdy si děti odnášely vysvědčení a tolik se těšily na zasloužené prázdniny, rozhodlo několik výstřelů v Sarajevu o osudu milionů lidí. Nikdo ve Lhotě netušil, jak dalece tyto výstřely ovlivní život jejich a jejich blízkých. Chlapi v hospodě, kam se večer chodíval Olin pobavit, hodnotili situaci a jejich debata se často měnívala v hlasité hádky. To pak ženské doma, slyšíce ten křik nesoucí se podvečerní ulicí, zvedaly své oči k nebesům a s modlitbou na rtech si přály, aby ten jejich raději už došel domů, aby se nedostal do nějaké té hospodské mely. Starší a zkušenější ženské mávly rukou, vědouce, že v těchto chvílích na chlapy nic neplatí.
Prázdninové dny byly krásné, většinou svítilo sluníčko a všem zpříjemňovalo chvilky na zahrádkách a před chlupami. Lidé sedávali pod velikou lípou na malém plácku před správní budovou Kopflovy továrny, povídali si a pozorovali dění kolem.
Horní ulicí se s křikem prohnala parta dětí, v jejichž čele byl Iňa Knapilů, jinak Jindřich Knapil, největší rošťák v ulici. Nebylo jediné bitky, jediného závodu, či průšvihu, v němž by Jindra nebyl. Mína z něj byla nešťastná. Její jediný syn a takový neplecha. Byla na něj krátká, a tak musel vždycky Oldřich po příchodu domů, vyslechnout celou litanii, co Iňa zase provedl, vzít do ruky řemen a milého zbojníka srovnat. To se pak celou ulicí neslo srdceryvné "tatínku, né, já už budu hodný!" Uslzený a ponížený si pak konečně dal říci a šel za sestřičkami spát.
"Mým národům", tak začínalo prohlášení o počátku války, vylepené na nárožích a místech k tomu určených. V Horní ulici lepič použil právě široký kmen lípy nad oblíbenou lavičkou. Dnes večer se u něj setkají všichni sousedé, kteří budou nevěřícně kroutit hlavou. Ten večer přišel Oldřich domů obzvláště smutný, podíval se na Mínu, pohladil ji po hlavě a beze slova sedl k večeři. Před měsícem mu bylo 34 let a tak bylo možné, že i on bude muset narukovat. Držel si hlavu v dlaních a mlčel.
Jan, kráčející zvolna ulicí Veveří v Brně si všiml hloučků, tvořících se u malých plakátků, a také se tam zastavil. Mobilizace! Srdce mu poskočilo až do krku a po těle mu naskočila husí kůže. Tak to je konec s houslemi, konec slibně se rozbíhající dráhy sólisty brněnského divadla. Patří k první věkové skupině, která byla povolána do armády. Bylo mu všelijak a rozhodl se tedy, že ještě než narukuje, zajede se podívat do svého rodiště. Nachystal si svůj proutěný koš, do nějž uložil pár věcí pro sestřina dvojčata, pečlivě očistil své housle a přidal je do koše. Ráno odjel do Lhoty rozloučit se se svými blízkými, pak se vypravil na místní hřbitov, položit kytičku na hrob svých rodičů a babičky. Po návratu mezi děti pobíhající sestřiným domem se mu opět rozestřel úsměv na tváři, s veselými ohníčky v očích položil na starý babiččin sekretář pouzdro s houslemi a pak šel na chvíli trošku pošpásovat s dětmi, které strýčka milovaly. U večeře se pak s Oldřichem dlouze přeli o to, jak a kde se válka bude odehrávat. Oldřich zastával názor, že bude rychlá a do Vánoc budou všichni doma. Jan s ním nesouhlasil a u slivovičky se přeli tak dlouho do noci, až je musela Mína svým rozhodným - "a spát!" přimět, aby si alespoň na několik hodin lehli a spali.
Začátek války dopadl i na Barunku Kropflovu, končící ten rok kvintu na gymnáziu. Inteligentní a kulturně založené děvče se rádo zúčastňovalo všech divadelních představení, na nichž hrával její strýček Jan. Sedávala v prvních řadách spolu se svou matinkou a z šikovného blonďáka nesouštěla oči. Od tatínkovy smrti to byl první muž, který pro ni něco znamenal. Společně pak po představení odcházeli domů. Chvíle v blízkosti mladého muzikanta byly nyní v nedohlednu a i do její rodiny zasáhl studený duch války.
Několik dnů se ulicemi Brna nesly těžké kroky mužů, kteří byli vyzváni, aby se dostavili na svá seřadiště. Dlouhé zástupy chlapců, chlapů a mužů, doprovázené hudbou procházely městem jen několik dnů, než je všechny vojenské vlaky odvezly někam daleko. Život pokračoval dál a válka tam někde v dáli polykala miliony lidských životů, ničila majetky a nebrala konce.
Barunka rostla. Když se dozvěděla, že strýček padl, byla k neutišení. Občas, když šla po ulicích Starého Brna, potkávala různé zmrzačené a jinak poznamenané vojáky, ti měli alespoň to štěstí, že se vrátili domů. Strýček Jan ne.
Měla hodně kamarádek, ale matinka ji nerada pouštěla ven. Byla divná doba, všude se potulovali vojáci, mezi lidmi se hodně mluvilo o válečných uprchlících, kteří se schovávali po lesích a na venkově. Báru by nikdy nenapadlo, že nějakého někdy potká. Těsně před Mikulášem roku 1916 se vypravila s matkou do Lhoty, aby na venkově u Knapilů nafasovaly nějaké ty potraviny před blížícími se Vánocemi. Byl prosinec, studený vítr je provázel cestou z nádraží a obě se těšily na teplo Knapilovy domácnosti.