Potkala se s ním v posledním roce války u kamarádky Jiřky, bydlící o několik domů dál v Horní ulici. Byla u Knapilů s matinkou, zrovna před Vánocemi pro proviant. S Máňou se šly večer projít a cestou potkaly Jiřku. Chvíli se jenom tak potulovaly zasněženou ulicí, pak je Jiřčina maminka zavolala dovnitř. Pozvala je na čaj a plna zvědavosti hltala všechny novinky z Brna. Nikdy v tom velikém městě nebyla, ale ráda poslouchala o všech vymoženostech, které život tam skýtá. U kuchyňského stolu Báru překvapil neznámý mladík. Představili jí ho jako Jiřčina bratrance na dovolené. Vysoký, usměvavý chlapík s černými vlasy, trochu napadající na levou nohu, ji ihned zaujal. Všude ho bylo plno, jeho historky z dětství prožitého v Praze, zážitky z nedávné doby na frontě a spousta písniček, které znal z kabaretů, z něj dělaly báječného a vyhledávaného společníka. Než odjela nazpět do Brna
měla ho Bára plnou hlavu a když se mladík začal zajímat o ni, bylo všechno jasné. O jarních svátcích se Bára vypravila do Lhoty sama a pak ještě několikrát o prázdninách v létě. Ráda navštěvovala tohle malé, klidné městečko, kde se cítila dobře.
Josef pocházel ze středních Čech. Jejich rodina byla velká a když se vyučil typografem, začal si hledat místo. Někdo mu dal dobrý tip na brněnského nakladatele Obdržálka, kde se měl velmi dobře. Práce mu šla od ruky, a když byl odveden do války, oba toho litovali. Nebyl žádný milovník zbraní a při nejbližší příležitosti se rozhodl dezertovat. Nechtěl se bít pro zájmy cizích lidí a tak, když byl při jedné bitvě na Piavě raněn šrapnelem do nohy a odvezen do týlové nemocnice, naskytla se mu báječná příležitost. Blížil se konec roku 1917, Rakousko mělo dost svých problémů a tzv. zelené kádry, kteří se schovávali na venkově v lesích a vesničkách, hledali naši pollicajti. Měl štěstí, že se v Brně vyznal. Jednou večer zaklepal u svého šéfa a ten, ho jako dobrý vlastenec schoval tak, že ho do konce války nikdo nenašel. Při svých veselých historkách nezapomínal na tu dobu, kdy byl doslova zazděn ve staré, nepoužívané hrnčířské peci. Po skončení války jej mistr opět přijal a tak už v Brně zůstal. Jeho přátelství s Bárou se zdárně rozvíjelo a ani matinka neměla námitek.
Na svatební cestu se vydali k příbuzným do Čech a později i na Moravu. Dařilo se jim dobře, a když se jim v roce 1922 narodil malý Poldík, dostal jméno po svém dědečkovi. Churavějící babička Barbora svého vnoučka milovala a neustále ho nosila na rukou. Častokrát plakávala a tiskla jej do náruče, až dítě nemohlo popadnout dech. Josef v takových chvílích musel na babičku křiknout, aby se vzpamatovala a chlapce úplně nezadusila. V takových chvílích měla pocit, že chová svého malého Poldíka, který ji tak brzo opustil.
Vlak, jímž se Barbora Koplová vypravila za svou neteří Mínou, se lehce houpal a v jeho sametových sedadlech se pohodlně spalo. Nemusela se obávat, že by zajela, vlak byl zcela naplněn lidmi, jedoucími na pouť k Panence Marii. Každé zahoukání ji probralo, a tak mohla jedním očkem sledovat ubíhající stanice. Měla je napočítaných celkem 24, nemohla tedy přejet. Na nástupišti ve Lhotě pobíhalo několik zřízenců a před budovou čekal fiakr. Mávla na kočího, nasoukala se do něj, kočí k ní přihodil dva proutěné kufříky a práskl bičem. Koně zabrali a už se kolem okénka míhaly důvěrně známé domky a domy. Projížděli náměstím, kde zahlédla právě probíhající trh. Všude bylo plno stánků a lidí. Z oken na kostelní věži visely až dolů dlouhé prapory ve žlutobílých barvách. Na pouť se dostavil nějaký církevní hodnostář a všude kolem bylo plno květin a vlajících fáborů.
Když zastavili u kovové branky vedoucí k domku, zvolna z vozu slezla a od kočího převzala košíky, které položila na uprášenou zem. Chytila za kliku a opatrně vklouzla dovnitř. V zahrádce bylo ticho, jenom někde ve větvích se ozívalo ptačí tikání. Kolem nohou se jí mihla mourovatá kočka, o níž si zprvu myslela, že je to matčin Lomikar, ale po chvíli si uvědomila, že ten je už dávno mrtev. Z některého domu se ozýval křik a hádka, vzadu za ploty hrčel nějaký motor. Když vstoupila do důvěrně známé chodby, ovanula ji vůně hovězího vývaru a kopru! Z jedněch dveří nakoukla kudrnatá hlava synovce Jindry, který ji zpočátku nepoznal a hned zmizel. Bylo slyšet šeptání a tlumený smích. Bára odložila na zem košíky, na věšák v chodbě pověsila svůj starý plášť a pak lehce zaťukala na dveře vedoucí do kuchyně. Ty se otevřely a v nich stanula Mínina starší dcera Bára. Teta se na ni usmála a ona radostí vykřikla "tetičko, já jsem tak ráda, že jste přijela! A proč jste nenapsala, byla bych vám přišla naproti k vlaku. Maminka není doma, je v práci, ale na oběd příjde. Zato táta ten se vrátí až večer," vyklopila ze sebe Barča a zvala tetu dál. Tam u stolu seděla kudrnatá Božka a smolila něco do školního sešitu. Jindřich, Bářino dvojče, právě přikládal do stolového sporáku, na němž se vařil oběd.
Tetička se posadila ke stolu a oddechovala, pak kázala přinést koše a začala z nich vytahovat různá překvapení. Pro Mínu dovezla krásnou látku na šaty, Oldřichovi, o němž věděla, že kouří, dovezla krabici cigaret, dětem nějaké ty maškrty, pak zavolala obě děvčata a z papírku vyndala stříbrné řetízky s krvavě červenými srdíčky a připjala je děvčatům na krk se slovy, že to mají na památku na svou tetičku. Pak sáhla do velké kabely a Jindrovi podala hodinky se zlatým řetízkem.
"Jsi už velký mužský a ti musí mít hodiny, tak je pěkně opatruj, jsou po tvém strýci!" dodala. Když si po chvíli sedli ke stolu, ukázala všem fotografie ze svatby její dcery Báry s charismatickým Josefem, která se konala před rokem a na níž ze Lhoty nikdo nebyl kvůli smutku. Ve stejnou dobu zemřela nejstarší Knapilova dcera Máňa. Bylo to neštěstí, které tuto rodinu postihlo. Máňa byla velmi nadaná a chytrá dívka. Pomáhala své matce ze všech sil a ještě více se zapojovala do veřejného života. Zalíbilo se jí ve sportovním oddíle místního Sokola, kde dělala cvičitelku mladších dívek a zároveň pokladní. Před vánocemi roku 1920 se nachladila a ulehla. Tou dobou se celou Evropou hnala nebezpečná španělská chřipka, která si v mladém děvčeti vyhlédla svou oběť. A tak zatímco v Brně se jedna mladá dívka vdávala, ve Lhotě její sestřenka měla pohřeb. Jak je to nespravedlivé, pomyslela si Barbora a utřela si slzu, která se jí zaleskla v oku.
"Tak a teď mi, Barunko, povídej, jak se máte? Co Boženka, učí se dobře? A co ty, Jindro, jsi pořád postrach ulice? No, povídejte děti, co maminka s tátou, nezlobí vás?"spustila tetička a děti jedno po druhém vyprávěly a vyprávěly. Později spolu s děvčátky teta dovařila oběd, zadělala na buchty a šla před domek na zahrádku vyhlížet svou milou Mínu. Když ji v dálce uviděla, nevěřila vlastním očím, jak se podobá své matce, byla to celá Vilemína z doby, kdy se sestry rozdělily a Barbora se stěhovala do Brna.
Objaly se a společně vešly do domu a s nimi se tam na chvíli vrátila atmosféra z časů, kdy tady bydlely tři Krautrovky, jak si z legrace říkaly.