close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2010

Ústní maturitní zkouška

15. června 2010 v 10:48 | já |  Moje psaní
Nádherný, sluncem zalitý den mě ráno překvapil. Ne že by včera bylo škaredě, ale přece jenom jsem si myslela, že se bude alespoň trošku mračit a mně se půjde ke zkouškám lépe. Společně s Lídou jsme se rychle nasnídaly, navzájem si upravily make-up a pak už, jako jedny z prvních jsme se přesunuly dolů k učebně č. 221. Před námi byla poslední část maturity - ústní zkoušky. Pomalu, pomaloučku se trousila spolužačka za spolužačkou. Svátečně oblečené,v tvářích trochu pobledlé, ale odhodlané zdolat i tento vrchol. Před učebnou na našem internátu se shromáždila celá třída - čtyři mladíci a ostatní děvčata, celkem dvacet devět maturujících. Všichni už měli za sebou praktickou část i písemky, jenom ještě dokončit následující tři dny, do nichž jsme byli rozděleni podle abecedy. My dvě s Lídou jsme měly číslo 2 a 3, proto jsme po slavnostním zahájení zůstaly stát přede dveřmi učebny a čekaly na první zavolání. Když se dveře otevřely a v nich stála usměvavá třídní učitelka, zatajily jsme dech a snad i se závistí jsme sledovaly Marunu, jejíž příjmení začínající na písmenko A ji předurčilo, aby všechno zahájila. Lehce jsem jí bouchla do zad a špitla "drž se", když pravou nohou lehce vykročila vstříc svému velkému dni.
Po chvilce se dveře opět otevřely a dovnitř byla zavolána Lída. Opakovala jsem tentýž rituál a jen tak, pro sebe, jsem na její odcházející postavu lehce plivla - pro štěstí.  
Pro mě nastal ten nejdelší okamžik. Stát za zavřenými dveřmi a čekat. Maturuji ze čtyř předmětů, postupně. Jako první je právě nyní český jazyk. Napětí stoupá, když se otvírají dveře a Maruna bledá jako zeď vychází ven. Střídám ji a vcházím do vyzdobené a sluncem prozářené místnosti. U předsednického pultu sedí třídní a dvě profesorky, s nimi předseda maturitní komine. Všichni se usmívají a předseda mi nabízí otázky ukryté ve velké míse. Celá rozechvělá sahám dovnitř a vytahuji se otázku číslo 9. Príma, národní obrozence mám docela ráda. Sedám na uvolněné potítko a na bílou A4 si dělám poznámky. Je půl deváté a moje myšlenky se objevují na papíře.
Jdu ke stolu a odpovídám na otázky, všechno se mi zdá velice jednoduché a normální.
Stejně probíhají i další tři předměty. Pouze v jednom z nich mám menší okno, ale i to se pomocí nápovědy od profesorky, od které bych to nikdy nečekala, stává průzračné a jasné. Odpovídám a odpovídám.
Kolem poledne mám doděláno. Všechno jsem zvládla za jedna a dvě. Maminka čeká dole v jídelně a předává mi dárek za maturitu. Je ráda, že to mám za sebou a věřím, že si oddechla víc než já.
Jak je to všechno zřetelné a jasné, vidím před sebou i květiny ve váze na stole, Lídin černý kostýmek, moje černé maturitní šaty se zlatými ozdobami, nešťastnou Miladu, která musí přijít na podzim ještě jednou, i rozesmátou vychovatelku, která nás vítá v jídelně.
Všechno vidím jasně a zřetelně, i když je tomu dneska 39 let.

Čáry a čárky

14. června 2010 v 15:01 | já |  Fotografie

023a

015a

027a
028a
029a

030a

Na potoce stával mlýn

14. června 2010 v 8:57 | já a Moje adresa |  Moje psaní
Mlýn je budova, která slouží k mletí obilí na mouku nebo k mletí rudy. Uvnitř této budovy je umístěn mlecí stroj, který tuto činnost vykonává.
Rozeznáváme několik základních druhů mlýnů, které jsou členěny zejména podle druhu energie, která je pohání:
vodní mlýn - tento druh mlýna je poháněn vodním tokem a může být dále rozlišován podle druhu náhonu, který žene mlýnské kolo.
  • horní náhon - voda dopadá na mlýnské kolo shora
  • dolní náhon - voda teče pod kolem, kde ho pohání

Vodní (kolový) mlýn je mlýn, poháněný proudem vody. Energie proudící vody je přenášena na hřídel prostřednictvím vodního kola. Starověký vynález, známý antickému světu již od 2. st. před n. l., se do středověké Evropy dostal až za křížových výprav z Orientu. Mlýn (latinsky "mola", německy "mühle") do Čech pravděpodobně přinesli mniši - benediktini. Nejstarší zmínky o vodních mlýnech u nás pochází z 12. století. Základem vodního mlýnu obecně je vodní kolo, které roztáčí energie vodního toku - konstrukce i způsob pohonu vodního kola pak dělí mlýny na různé typy.

Kdo by neznal ona velká dřevěná kola, přes něž se hrne více nebo méně vody. Jsou ještě místy k vidění - Babiččino údolí, Velkopřevorský mlýn na Čertovce v Praze aj. Po celé naší republice jsou jich rozesety stovky, ne-li tisíce. Funkčních však už je pomálu. Dosloužily spolu s jejich majiteli, přestaly vyhovovat normám a předpisům, a tak se jich majitelé většinou necitlivě zbavili.
Někde bývával mlýn spojen s hamrem a jeho klepání se ozývalo široko do kraje. Co, povídaček a pověstí je spojeno s řemeslem, které už takřka neexistuje. Ke každému pořádnému mlýnu patřil vodník, sídlící v náhonu, pan mlynář v bílém oděvu, kouřící dlouhou fajfku, pomocníci (mleči, stárek a samozřejmě krajánci).
Nedaleko mého bydliště v obci Žákovice jeden takový vodní mlýn stojí. Má i svého vodníka dobře skrytého před zraky kolemjdoucích. Majitel je zvyklý na návštěvy školních tříd, nebo skupinek turistů, kteří mají zájem o prohlídku mlýna a poučné vyprávění o chodu a funkci jednotlivých částí toho složitého soustrojí.
Budete-li mít někdy cestu naším směrem a počasí vás zrovna nebude lákat ke koupání, zajeďte se na mlýn podívat. Určitě to stojí za to. 



Galerie: Na holešovské turisty skřehotal vodník (85)


mlýn 3

mlýn 4

Nestojí za zlámanou grešli!

13. června 2010 v 7:00 | Článek o krejcarech pro časopis Mince & Bankovky |  Co jsem četla jinde!
Měď (latinsky Cuprum), od jejíhož názvu je odvozena chemická zkratka Cu, je po stříbru nejznámějším mincovním kovem používaným ke zhotovování mincí a medailí. Jedná se o měkký, lesklý a načervenalý kov, který taje při teplotě 1084°C. To, čeho si však sběratelé na měděných mincích váží nejvíce, je souvislá vrstva oxidu měďného, která pozvolna běžným působením ovzduší pokrývá povrch mince - nazývá se patina. Patina má různé odstíny od tmavočervené přes čokoládovou po hnědozelenou a její barva, intenzita a složení je závislá na stáří mince a také na podmínkách, za nichž vznikala. Tedy krásná a ušlechtilá patina, která vznikala stovky let za příznivých podmínek a souvisle pokrývá celý povrch mince svým nádherným zbarvením hnědých odstínů je současně jak důkazem jedinečnosti a krásy měděné mince, tak i následně zvyšuje její sběratelskou hodnotu.
Nejstarší měděné mince se razily a odlévaly již ve starověku a to v 5. - 4. století před naším letopočtem, později to bylo především stříbro, které ovládlo numismatiku. První měděné ražby objevující se na našem území byly nouzové měděné groše a drobné peníze, které se razily v husitských centrech Praha a Tábor. Tyto peníze se nerazily z mědi záměrně, nýbrž z důvodu husitských válek a nedostatku drahých kovů. Proto se místo ze stříbra, jak bylo obvyklé, vyráběly z pánví, kotlů, svícnů a jiných měděných nádob. Přímé měděné peníze jsou pak početní žetony ražené od dob Ferdinanda I. (1526 - 1564). Dále se měď od středověku přidávala do mincí z hodnotného kovu. Přidání mědi do stříbra či zlata způsobilo, že výsledná slitina měla z technologického hlediska větší odolnost proti otěru a mechanickému poškození. Podíl mědi v mincích určovaly mincovní řády vydávané panovníkem, které se v průběhu dějin nejen nedodržovaly, ale navíc se postupem času vlivem zvyšování dluhů a finančních nároků vladařů ochuzovala i čistota hodnotného kovu a více peněz z ražby šlo do kapsy přímo panovníkovi. Historie nám pak dokázala, že se ochuzování mincí nevyhnulo téměř žádnému mincovnímu období a to od denárového období, přes ražby Pražských grošů až po krejcarovou měnu. Ale to už brousíme do jiné kapitoly numismatiky. Nicméně na uvedených příkladech vidíme, že měď byla od počátku mincovnictví vnímána většinou jako nehodnotný produkt vhodný k ředění podílu ušlechtilého kovu v minci a v neposlední řadě také ke zhotovování padělků. Co tedy v 18. století změnilo názor na tento kov a způsobilo, že měděná mince byla vnímána jako užitečná?
Vše začalo před několika staletími, přesněji v roce 1759, za vlády pokrokové panovnice Marie Terezie, která nechala zarazit první a zároveň jednu z nejznámějších mincí, která vzešla v peněžní platnost o rok později v roce 1760 v důsledku měnové reformy - měděnou Grešli. Tímto krokem provedla do té doby nevídanou věc. Od počátku mincovnictví se totiž hodnota mince odvíjela od podílu ušlechtilého kovu v minci a najednou byla hodnota na minci pouze zobrazena. Jak vlastně název vznikl? Rozpomeňme například na názvy jako pražský groš, malý groš, grošík a Gröschl. Pokud bychom se podívali na hodnotu kovu, kterou měděný kotouček obsahuje, pak by byl naprosto bezcenný. A proto dnes známe přísloví "nestojí to za zlámanou grešli". Grešle byla naposledy ražena v roce 1782 a je poslední mincí, na níž jsou vyraženy znaky všech tří zemí Koruny České.
Grešle (z něm. Groschel - grošíček) byla původně drobná německá stříbrná mince ražená od roku 1559. U nás byla stříbrná grešle o průměru 16,4 mm a hmotnosti 0,73 g poprvé ražena roku 1624 císařem Ferdinandem II.. Na rubu mince bylo vyobrazeno říšské jablko s číslicí 3, protože hodnota mince se rovnala 3/4 krejcaru.

Marie Terezie zavedla měděnou grešli o průměru 17,5 mm a hmotnosti 1,67 g. Protože ražba této mince byla pro její malou velikost velice nepraktická, byla od roku 1760 ražena mince větší. Její v podstatě mizivou hodnotu charakterizuje lidové rčení: nestojí ani za zlámanou grešli.
Že by slovo "zlámanou" vycházelo ze zlomkové (3/4) hodnoty této mince
?

Nejsou Malenovice jako Malenovice

12. června 2010 v 13:21 | turistický průvodce |  Zaujalo mě
Malenovický hrad

Jedna z nejvýznamnějších historických památek zlínského regionu leží jen 6 km od centra moderního Zlína.

Byl založen v 2. polovině 14. století moravským markrabětem Janem Jindřichem. V následujících stoletích prošel několika přestavbami, které z původního gotického středověkého hradu vytvořily renesanční sídlo zámeckého typu, později ještě barokně upravené. Až do poloviny 20. století si hrad udržel funkci obytnou a správní.


Hrad Malenovice




V jeho držení se vystřídala řada šlechtických rodů (např. Tetourové z Tetova, Lichtenštejn - Kastelkornové, Salm - Neuburkové), posledními majiteli byli v letech 1804-1945 Šternberkové.

V roce 1953 získalo malenovický hrad tehdy nově vzniklé krajské muzeum, dnes Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Část hradu je přístupná veřejnosti. Návštěvníci se mohou seznámit např. s hradními interiéry (tzv. malovaný sál s pozdně gotickou klenbou a dochovanými nápisy z 1. poloviny 16. století, domácí kaple s malbami z poloviny 18. století, zařízení kanceláře malenovického velkostatku aj.). Zpřístupněna je rovněž hradní věž. Během návštěvní sezony se na malenovickém hradě konají koncerty, divadelní představení, vystoupení skupin historického šermu a noční prohlídky.
Leží na západním výběžku Tlusté hory. V hradu se mimo jiné nacházejí archeologické a národopisné expozice Muzea jihovýchodní Moravy a je zpřístupněna hradní věž.
Nevím jak vy, ale já návštěvy hradů a zámků mám rád! Proto vzhůru na hrad!

Ale pozor! Nejsou Malenovice jako Malenovice!  Pro ty z vás, kteří to mají do
Zlína - Malenovic daleko, mám ještě jeden výlet.

Malenovice v Beskydech
Z historických pramenů se dozvídáme, že v roce 1610 založil Jan Bruntálský u Nové Vsi novou osadu Malenovice, zvanou též Malinov - podle velkého  množství porostů malin, které v celém okolí hojně rostly. Malenovice jsou obklopeny Lysou Horou, Ivančenou, Staškovem, Ostrou, Velkou a Malou Hradovou, Tanečnicí a kopcem Borová. Kromě potoků Satiny, Sibudova a Bílého potoka neprotéká obcí žádná významná řeka.
Kostel s farou na Kopci Borová je zasvěcen svatému Ignáci z Loyoly, v roce  1640 jej nechal postavit tehdejší majitel frýdeckého panství hrabě Eusebius z Oppersdorfu. Až do roku 1780 patřily Malenovice k farnosti do Dobré, v roce 1784 byla zřízena samostatná fara, borovská farnost byla  velmi rozsáhlá, sahala až ke slovenské hranici. Obyvatelé obce byli většinou hospodáři a sváděli každodenní boj s velmi neúrodnou kamenitou půdou. V letech 1799-1894 se v Malenovicích dobývala železná ruda. Jelikož však ruda obsahovala pouze 25% železa a dolování se nevyplácelo, bylo v roce 1895 úplně zastaveno. Po druhé světové válce nastal odliv obyvatelstva do měst, lidé se stěhovali za snazším živobytím a lepšími pracovními možnostmi. Dne 1. 1. 1980 byly Malenovice přičleněny k Frýdlantu nad Ostravicí a trvalo téměř 10 let, než se dne 24. 11. 1990 staly opět samostatnou obcí.





Ondrášova skála v Malenovicích - je obrovský pískovcový balvan, pod nímž prýští pramen pitné vody stékající do korýtka. Toto místo sloužilo odedávna k osvěžení turistů. Právě zde byl, podle ústního vyprávění, zvolen Ondráš vůdcem své družiny.
Ondrášovy díry v Malenovicích - patří mezi největší puklinové jeskyně v Beskydech, tvoří 250m dlouhý systém puklinových chodeb a dómů, dosahujících hloubky 30 metrů. Pseudokrasovým jeskyním dominuje ledová jeskyně, několik desítek metrů dlouhá, kde se i v nejparnějším létě udržuje led a sníh. Jeskyně jsou probádány, nejsou však přístupné, neboť hrozí nebezpečí pádu bloků kamene a sutě

Senoseč

11. června 2010 v 13:05 | stránky net a Wikipedia |  Víte, že?
Vedro až k zalknutí. Nejlépe sedět doma na šestém schodku, popíjet vychlazené pivko a poslouchat krásnou hudbu.
Ale bohužel všichni takovou idylu nemají. Všude se pracuje, v kancelářích, bankách, obchodech, různých provozovnách a dílnách. Skoro všude nacházíme klimatizaci, která, alespoň trošku ta horka mírní.
Horší to mají strojvůdci, řidiči tramvají, dělníci pracující na opravách silnic, vojáci mající stráž, a všichni, kdo klimatizaci nemohou použít. Poslouchám rozhlas z Moravy a právě jsem vyslechla pozvánku na Antonínské sečení do Ostrožské Lhoty. No a napadlo mě, že ti chudáci žneči to teda také neměli zrovna jednoduché.

Víte že - 

Seno je sušená zelená píce využívaná jako krmivo pro hospodářská zvířata a pro zimní přikrmování volně žijící lesní zvěře. Seno se krmí v období, kdy je nedostatek zelené píce (zima, období sucha), nebo je potřeba ho z nějakého důvodu zařadit do krmné dávky. Rostliny jsou vysušením a částečnou fermentací konzervovány, a pokud jsou dobře uskladněny, mohou vydržet jako zásoba krmiva i po několik let. Pro zajištění kvality sena je důležité posečenou trávu rychle a důkladně vysušit a pokud možno bezprašně slisovat či svézt.
Správně usušené seno by se mělo skladovat v zakrytých budovách k tomu určených, do kterých nezatéká. Tradiční budova, ve které se seno skladuje, se jmenuje stodola. Seno se zde nejčastěji skladuje volně. Přiváží se ve sběrných vozech a fukarem (velkovýroba) nebo ručně (malovýroba) se uskladňuje na pernách. Často i v případě využití fukaru je nutná manuální práce s vidlemi. Proces uskladňování sena je velmi náročný, protože osoby pracující na seníku jsou vystaveny extrémní prašnosti. Tento proces se nazývá metání
Seno z první, druhé či třetí seče má odlišné vlastnosti. Seno z druhé seče je označováno jako otava; ta má díky menším stonkům jemnou strukturu.

Soubor:Heuen um 1942.jpg

Palindrom neboli ráček

10. června 2010 v 7:19 | Z.Ptáčková - Žijeme naplno |  Zaujalo mě
Nejznámější české palindromy zná asi každý. "Kobyla má malý bok." Nebo "Zeman seno dones na mez." Tím asi většina z nás končí. Ne tak Jiří Preisler. Ten totiž palindromy sám vymýšlí, tvoří a sbírá.

Samozřejmě ví, že jsou i jiní autoři, většinou anonymní, a mnoho vět z jejich tvorby bude shodných. Proto do své sbírky zahrnuje i věty všeobecně známé nebo věty jiných autorů. Jeho koníček se pro něho stal takřka posedlostí.
Palindrom člověka nenapadne hned, ani jen tak náhodou, když je v nějakém rozpoložení a políbí ho múza. Vymyslet ráček je výsledkem systematické práce a technického uvažování. Ne nadarmo stál pan Preisler u automatického číslicového programování obráběcích strojů. I k palindromům přistupuje s precizností technika. "I Lída ví to líp, Ivo, blbovi piloti vadili." I tohle je palindrom. Nebo "Anitu tak Ivovi kat utíná."
Preisler

Vymýšlet takzvané ráčky začal Jiří Preisler před více než třiceti lety. A protože je člověk systematický, také si je od té doby pečlivě zapisuje a archivuje. Ve své kartotéce je třídí podle počtu písmen. Když jich mají některé věty počet stejný, řadí je pak podle abecedy. Dnes jich má více než šedesát dva tisíc. Jeho nejdelší palindrom má padesát sedm písmen. "Máti dar, páku, Ota kul, kladivo vídal kluk a to u kapradí tam." Nejkratší pouhých pět. Zní "Áda dá." Který byl úplně první, si už Jiří Preisler nevzpomíná. Vzpomíná ale na to, že když jich měl sedm set, byl přesvědčený, že je to hodně. To ale ještě netušil, že se jednou v tomto oboru stane rekordmanem. "Jakmile vidím nějaký text, hned si v hlavě začnu kombinovat písmena a slova," usmívá se. "Obvykle z toho něco vypadne"
V roce 2002 měl ve svém archivu okolo devíti tisíc palindromů. Tehdy zaslechl v rádiu pořad, kde se někdo zmiňoval o tom, že sestavil třináct tisíc ráčkových vět.

Podvazkový řád

9. června 2010 v 16:41 | Epocha a Wikipedie |  Něco z historie
Vůbec nejstarší rytířský řád založil anglický král Edward III (1312-1377) a jeho vznik provází hned několik legend. Podle jedné král během slavnosti zachránil čest své favoritky Joany z Kentu, hraběnky ze Salisbury, které při tanci spadl podvazek. Lidé se jí pro to začali smát, zatímco král poklekl, přivázal si podvazek na svou nohu a pak prý vykřikl " Hanba tomu, kdo ve zlém to myslí!" Tato slova jsou už skutečným mottem Podvazkového řádu.
Počet členů je 25 a nový může být přijat, jen pokud některý z původních členů zemře. V kapli svatého Jiří na Windsorském hradě visí prapor s erbem každého člena, spolu s ním je vystaven jeho meč, helma a znak. Pokud měl být jeden člen vyloučen, sešli se všichni v kapli, kde se shodily na zem atributy degradovaného rytíře. Ty pak doslova vykopaly ven a rovnou do příkopu. K řádu například patřil i král Richard III.
Podvazek řádu se nosí pod kolenem levé nohy a rytíři dostávají navíc vedle šerpy, odznaku a hvězdy i řádový plášť.
Soubor:GarterInsigniaBurkes.JPG

Eduard III. (13. listopad 1312 - 21. červen 1377) byl jedním z nejúspěšnějších králů Anglie ve středověku. Obnovil autoritu krále po katastrofální vládě svého otce Eduarda II. a změnil Anglii v jednu z nejschopnějších vojenských mocností Evropy. V době jeho vlády došlo k velkému rozvoji legislativy, vlády, vývoji parlamentu i velké morové nákaze označované černá smrt.

Podvazek je součást dámského spodního prádla. Slouží k udržení punčochy na nohou ve stejné poloze, zamezuje tomu, aby punčocha sjela dolů. Jedná se v podstatě o gumový kroužek, popřípadě gumový kroužek s krajkou, obepínající nohu, který je přetažen přes punčochu a drží ji na stehně.
Podvazkový pás je součást dámského spodního prádla. Má nejméně 4 podvazkové tahy se sponkami, do kterých se upínají lemy punčoch. Existují ale také podvazkové pásy se 6, 8, 10, 12 podvazkovými tahy. Tahy jsou tvořeny gumou, která vychází z podvazkového pásu, a přezkou, která se upne do lemu punčochy.

Soubor:Manet woman fastering.jpg

Blýskavé vzpomínky - XII.

8. června 2010 v 9:46 | já |  Moje povídání
Potkala se s ním v posledním roce války u kamarádky Jiřky, bydlící o několik domů dál v Horní ulici. Byla u Knapilů s matinkou, zrovna před Vánocemi pro proviant. S Máňou se šly večer projít a cestou potkaly Jiřku. Chvíli se jenom tak potulovaly zasněženou ulicí, pak je Jiřčina maminka zavolala dovnitř. Pozvala je na čaj a plna zvědavosti hltala všechny novinky z Brna. Nikdy v tom velikém městě nebyla, ale ráda poslouchala o všech vymoženostech, které život tam skýtá. U kuchyňského stolu Báru překvapil neznámý mladík. Představili jí ho jako Jiřčina bratrance na dovolené. Vysoký, usměvavý chlapík s černými vlasy, trochu napadající na levou nohu, ji ihned zaujal. Všude ho bylo plno, jeho historky z dětství prožitého v Praze, zážitky z nedávné doby na frontě a spousta písniček, které znal z kabaretů, z něj dělaly báječného a vyhledávaného společníka. Než odjela nazpět do Brna
měla ho Bára plnou hlavu a když se mladík začal zajímat o ni, bylo všechno jasné. O jarních svátcích se Bára vypravila do Lhoty sama a pak ještě několikrát o prázdninách v létě. Ráda navštěvovala tohle malé, klidné městečko, kde se cítila dobře.
Josef pocházel ze středních Čech. Jejich rodina byla velká a když se vyučil typografem, začal si hledat místo. Někdo mu dal dobrý tip na brněnského nakladatele Obdržálka, kde se měl velmi dobře. Práce mu šla od ruky, a když byl odveden do války, oba toho litovali. Nebyl žádný milovník zbraní a při nejbližší příležitosti se rozhodl dezertovat. Nechtěl se bít pro zájmy cizích lidí a tak, když byl při jedné bitvě na Piavě raněn šrapnelem do nohy a odvezen do týlové nemocnice, naskytla se mu báječná příležitost. Blížil se konec roku 1917, Rakousko mělo dost svých problémů a tzv. zelené kádry, kteří se schovávali na venkově v lesích a vesničkách, hledali naši pollicajti. Měl štěstí, že se v Brně vyznal. Jednou večer zaklepal u svého šéfa a ten, ho jako dobrý vlastenec schoval tak, že ho do konce války nikdo nenašel. Při svých veselých historkách nezapomínal na tu dobu, kdy byl doslova zazděn ve staré, nepoužívané hrnčířské peci. Po skončení války jej mistr opět přijal a tak už v Brně zůstal. Jeho přátelství s Bárou se zdárně rozvíjelo a ani matinka neměla námitek.
Na svatební cestu se vydali k příbuzným do Čech a později i na Moravu. Dařilo se jim dobře, a když se jim v roce 1922 narodil malý Poldík, dostal jméno po svém dědečkovi. Churavějící babička Barbora svého vnoučka milovala a neustále ho nosila na rukou. Častokrát plakávala a tiskla jej do náruče, až dítě nemohlo popadnout dech. Josef v takových chvílích musel na babičku křiknout, aby se vzpamatovala a chlapce úplně nezadusila. V takových chvílích měla pocit, že chová svého malého Poldíka, který ji tak brzo opustil.
Vlak, jímž se Barbora Koplová vypravila za svou neteří Mínou, se lehce houpal a v jeho sametových sedadlech se pohodlně spalo. Nemusela se obávat, že by zajela, vlak byl zcela naplněn lidmi, jedoucími na pouť k Panence Marii. Každé zahoukání ji probralo, a tak mohla jedním očkem sledovat ubíhající stanice. Měla je napočítaných celkem 24, nemohla tedy přejet. Na nástupišti ve Lhotě pobíhalo několik zřízenců a před budovou čekal fiakr. Mávla na kočího, nasoukala se do něj, kočí k ní přihodil dva proutěné kufříky a práskl bičem. Koně zabrali a už se kolem okénka míhaly důvěrně známé domky a domy. Projížděli náměstím, kde zahlédla právě probíhající trh. Všude bylo plno stánků a lidí. Z oken na kostelní věži visely až dolů dlouhé prapory ve žlutobílých barvách. Na pouť se dostavil nějaký církevní hodnostář a všude kolem bylo plno květin a vlajících fáborů.
Když zastavili u kovové branky vedoucí k domku, zvolna z vozu slezla a od kočího převzala košíky, které položila na uprášenou zem. Chytila za kliku a opatrně vklouzla dovnitř. V zahrádce bylo ticho, jenom někde ve větvích se ozívalo ptačí tikání. Kolem nohou se jí mihla mourovatá kočka, o níž si zprvu myslela, že je to matčin Lomikar, ale po chvíli si uvědomila, že ten je už dávno mrtev. Z některého domu se ozýval křik a hádka, vzadu za ploty hrčel nějaký motor. Když vstoupila do důvěrně známé chodby, ovanula ji vůně hovězího vývaru a kopru! Z jedněch dveří nakoukla kudrnatá hlava synovce Jindry, který ji zpočátku nepoznal a hned zmizel. Bylo slyšet šeptání a tlumený smích. Bára odložila na zem košíky, na věšák v chodbě pověsila svůj starý plášť a pak lehce zaťukala na dveře vedoucí do kuchyně. Ty se otevřely a v nich stanula Mínina starší dcera Bára. Teta se na ni usmála a ona radostí vykřikla "tetičko, já jsem tak ráda, že jste přijela! A proč jste nenapsala, byla bych vám přišla naproti k vlaku. Maminka není doma, je v práci, ale na oběd příjde. Zato táta ten se vrátí až večer," vyklopila ze sebe Barča a zvala tetu dál. Tam u stolu seděla kudrnatá Božka a smolila něco do školního sešitu. Jindřich, Bářino dvojče, právě přikládal do stolového sporáku, na němž se vařil oběd.
Tetička se posadila ke stolu a oddechovala, pak kázala přinést koše a začala z nich vytahovat různá překvapení. Pro Mínu dovezla krásnou látku na šaty, Oldřichovi, o němž věděla, že kouří, dovezla krabici cigaret, dětem nějaké ty maškrty, pak zavolala obě děvčata a z papírku vyndala stříbrné řetízky s krvavě červenými srdíčky a připjala je děvčatům na krk se slovy, že to mají na památku na svou tetičku. Pak sáhla do velké kabely a Jindrovi podala hodinky se zlatým řetízkem.
"Jsi už velký mužský a ti musí mít hodiny, tak je pěkně opatruj, jsou po tvém strýci!" dodala. Když si po chvíli sedli ke stolu, ukázala všem fotografie ze svatby její dcery Báry s charismatickým Josefem, která se konala před rokem a na níž ze Lhoty nikdo nebyl kvůli smutku. Ve stejnou dobu zemřela nejstarší Knapilova dcera Máňa. Bylo to neštěstí, které tuto rodinu postihlo. Máňa byla velmi nadaná a chytrá dívka. Pomáhala své matce ze všech sil a ještě více se zapojovala do veřejného života.  Zalíbilo se jí ve sportovním oddíle místního Sokola, kde dělala cvičitelku mladších dívek a zároveň pokladní. Před vánocemi roku 1920 se nachladila a ulehla. Tou dobou se celou Evropou hnala nebezpečná španělská chřipka, která si v mladém děvčeti vyhlédla svou oběť. A tak zatímco v Brně se jedna mladá dívka vdávala, ve Lhotě její sestřenka měla pohřeb. Jak je to nespravedlivé, pomyslela si Barbora a utřela si slzu, která se jí zaleskla v oku.
"Tak a teď mi, Barunko, povídej, jak se máte? Co Boženka, učí se dobře? A co ty, Jindro, jsi pořád postrach ulice? No, povídejte děti, co maminka s tátou, nezlobí vás?"spustila tetička a děti jedno po druhém vyprávěly a vyprávěly. Později spolu s děvčátky teta dovařila oběd, zadělala na buchty a šla před domek na zahrádku vyhlížet svou milou Mínu. Když ji v dálce uviděla, nevěřila vlastním očím, jak se podobá své matce, byla to celá Vilemína z doby, kdy se sestry rozdělily a Barbora se stěhovala do Brna.
Objaly se a společně vešly do domu a s nimi se tam na chvíli vrátila atmosféra z časů, kdy tady bydlely tři Krautrovky, jak si z legrace říkaly. 

Hádanky - odpovědi

8. června 2010 v 5:00 Zaujalo mě
Rybičky chová Němec :)


Dívám se na dva smějící se, černé Číňany. Pokud bych byl čistý, tak jim musí každému dojít, že jsou špinaví. Každý z nich totiž uvidí, že na mně nic není, tzn. že mně se nesmějou, tzn. že se musí se smát sobě navzájem.
Pokud jim tohle nedošlo a dále se smějí, tak musím být špinavý.