close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2010

Pojďte si zahrát karty!

23. června 2010 v 13:37 | encyklopedie |  Něco z historie
Dopátrat se přesného původu karetních her není vůbec jednoduché, spíš by se dalo říct, že je to úkol nesplnitelný. V historických pramenech se nám sice dochovalo značné množství zpráv, ale ty jsou až příliš kusé na to, abychom si mohli udělat jasnou představu o vzniku a pronikání karet do celého světa.
V historických pramenech se objevila řada teorií o tom kde, karty vznikly a jak se šířily světem. Pečlivým studiem a porovnáváním dostupných informací se historikům podařilo část z nich vyvrátit a předložit nejpravděpodobnější teorii o tom, jak si karty podmanily celý svět.
Mýty a legendy
Karty jsou opředeny mnoha legendami. V některých pramenech je původ prvních karet připisován antickému filozofovi Chilonovi, který prý karetní hru považoval za prostředek zapomenutí chudiny na svou bídu. Na starých evropských kartách je často zobrazován bůh Merkur, jehož darem lidstvu prý karty jsou. Jiná legenda praví, že karetní hra vznikla z dlouhé chvíle při obléhání Tróje, motiv krásné Heleny se však na žádném karetním listu nedochoval. (Není bez zajímavosti, že podobná legenda se traduje i o vzniku hry Dáma, stejně jako hry v kostky.Samotný pojem karta bychom mohli odvodit od termínů ze středověkých slovníků jako chartae, cartae, nebo charticelae. Tyto pojmy se původně používaly jako název pro psací papír vyrobený z papyru a později se toto označení přeneslo na hrací karty.
V českých zemích dosáhly karty pravého rozmachu v době po husitské revoluci, kdy se lidé začínali navracet zpět ke světským zábavám. Na konci 15. století jsou tak hazardní hry jako karty a kostky vedle složitého šachu rozšířeny ve všech vrstvách obyvatelstva - od krále přes šlechtu až po městské či venkovské krčmy. Kněží se proti kartám ostře stavěli, a to jak katoličtí tak i utrakvističtí. V té době se hrají zpravidla jednoduché hry, jako flus, což byla obdoba dnešního oka či kvarteto, zvané strašák.

cinema 3

cinema5

Piky, piky na dřevo

22. června 2010 v 11:10 | já |  Jak šel čas
S rukou nataženou před sebou a zavázanýma očima jsem opatrně šla po palouku. Sem tam jsem zaslechla útržek slova, prasknutí větvičky, potlačovaný smích. Jsem slepá bába a musím někoho chytit. Dlouho se mi to nedařilo, jako nejmladší a ještě k tomu děvče jsem neměla skoro žádnou šanci v této hře uspět. Kluci byli rychlí a mrštní, a tak jsem je nemohla za žádnou cenu chytit. Už, už jsem měla na krajíčku, když mě napadlo, že nad nimi musím zvítězit ne silou, ale chytrostí. Ještě chvíli jsem se motala ve středu pomyslného kruhu, pak jsem udělala úkrok stranou a v tom se to stalo. Noha se divně otočila, já zakřičela a sedla na pozadí do trávy. Chvíli se nic nedělo, pak jsem slyšela blížící se kroky a několik hlasů ptajících se, co je mi. Já jenom seděla a kroutila hlavou a v duchu jsem se už viděla, jak někoho, kdo se jenom přiblíží, chytím. A opravdu, v okamžiku, kdy spoluhráči začali projevovat zájem o mou nohu, mávla jsem pravicí kolem sebe a pevně se zachytila něčí nohavice. "Mám, tě!" zakřičela jsem a rychle vyskočila ze země. Hošík neměl šanci. Někdo sice říkal, že to bylo nefér, ale ať si, přece se nebudu motat v kruhu jenom já.
Ženská chytrost a logika je nad klukovskou rychlost a sílu. To jsem prokázala několikrát a vždy jsem se cítila jako vítěz. Až jednou, kdy nastala chvíle odplaty, jsem pochopila, jak je snadné klukovskou trpělivost podcenit.
Hráli jsme na schovku, nic neobvyklého. Všechno začínalo podle našich pravidel, rozpočítali jsme se, bukající odskočil za roh a my se dali do úprku a hledání vhodné skrýše. Před každou hrou na schovku jsme si určili plochu, na níž se bude schovávat a kde to bude ještě platit, Věděla jsem o jedné moc pěkné skrýši a upalovala jsem k ní. V duchu jsem viděla, jak mě kluci hledají a nejsou schopni mě najít. Bylo všední dopoledne, prázdninový den a do oběda bylo ještě daleko. Jako užovka jsem se nasoukala pod podlahu staré kůlny, která stála tak na rozhraní hrací plochy. Inpregnovaná prkna, z nichž byla bouda postavena, v letním horku "nádherně" voněla, mezi nimi prosvítaly paprsky světla a ve vzduchu bylo cítit zvláštní pach. Rychle jsem si udělala v hlíně pod podlahou pohodlné místečko a z dlouhé chvíle jsem se rozhlížela kolem sebe. Mezi hliněnou  zemí a prkny se udělala poměrně velká mezera, do níž jsem se docela pohodlně schovala. V koutě pod prkny svítilo něco bílého. Chvíli jsem se na tu věc dívala, pak jsem poznala, že je to vejce, které sem nějaká slepice zanesla. Odněkud z venku se ozvalo - Sto, já už jdu! Zlehka jsem se usmála a těšila se, jak mě nebudou moci najít. Byla jsem jedno ucho, které chytalo každý hlásek! Aha, tak Jarda byl lapen, no jasně, určitě se zase schoval do kaple do zpovědnice, tam bych ho šla hledat první, to nic není, teď chytil Vlaďu, ten se nikdy pořádně nedokáže schovat. Delší dobu se nic neozývalo, jenom jsem občas zaslechla kroky kolem boudy. Pak někdo z kluků otevřel vrzající vrátka do kůlny a zeshora se na mě začalo sypat smetí, hledající prošel kůlnou sem i tam, a pak odešel.  Za nějakou chvíli byl nalezen Luděk i Kája. Odněkud z dálky se ozvalo pískání, signál našich rodičů, že se máme neprodleně odebrat domů. Hlasy venku ztichly a já v kůlně osaměla. Opatrně jsem se začala sunout pod prkny k otvoru, šlo to docela ztěžka a já funěla do prachu pod sebou. Najednou jsem nemohla dopředu ani nazpět, jako by mě někdo držel vzadu za kalhoty. Začala jsem být nervózní, ale nechtěla jsem prozradit svůj báječný úkryt, leč ať jsem se snažila sebevíc, vylézt jsem nemohla. Nikde se neozýval ani hlásek, všichni byli pryč, zkrátka vykašlali se na mě, napadlo mě a já začala pískat náš signál. Prach, který jsem měla u nosu, se vířil a já ho za chvíli měla plný nos i ústa. Nevím, jak dlouho jsem byla takto lapená, ale mně se to zdálo nekonečné. Když jsem zaslechla odpověď na signál, znějící někde z venku, pískala jsem jako o duši, jenom abych  klukům umožnila mě najít. Po nekonečně dlouhé době se u kůlny ozval bráškův hlas, volající moje jméno! "Tak už se, kruci, ukaž, kde jsi?" zaznělo mi docela blízko nad hlavou. Zavřeštěla jsem, jak nejvíce to šlo, že jsem dole pod podlahou a nemůžu ven. Kluci museli několik prken z podlahy vylomit, aby se ke mě dostali. Chtěla jsem rychle vyskočit, ale stále mě něco drželo! Ohnutý hřebík, na němž jsem měla navlečené kalhoty, se rozhodl, že mě jen tak nepustí a potrestá mě za to, že lezu, kam nemám.
Když mě kluci uviděli, dali se do šíleného řehotu. Musela jsem vypadat příšerně, obličej umouněný od prachu, ve vlasech slámu a peří, na kalhotách rozšklebená díra, panečku to bude doma mazec!
No byl, přiznávám, ale přese všechno mě u srdíčka hřálo, že jsem měla ze všech nejlepší schovávačku a nikdo mě nenašel. Holt, ženská logika, tu jen tak něco nepřemůže. 

Moje německá matka

21. června 2010 v 8:00 | Niklas Frank |  Co jsem právě dočetla
V historii bychom našli jen málo příkladů, kdy syn zúčtovává tak nesmlouvavě se svými zločinnými rodiči. Otcem Niklase Franka nebyl nikdo menší než nacista Hans Frank - generální guvernér Polska a jeden z nejtěžších válečných zločinců, odsouzený k smrti v Norimberském procesu. Jeho matka Brigita, zvaná též "polská královna", byla ztělesněním chladné krutosti. A právě takovou ji vykresluje v této své slavné knize.

Cílevědomá a chladná Marie Brigita ke svému vzestupu využívala veškerých prostředků - sexu, vztahů s muži i s ženami, vydírání, kšeftování, bezohlednosti a vypočítavosti. Provdala se za mladého právníka Hanse Franka, který zahájil svoji kariéru jako Hitlerův obhájce během "doby bojů", v roce 1934 se stal říšským ministrem a po začátku války v roce 1939 byl jmenován generálním guvernérem Polska. Brigitě se s ledovým klidem podařilo slabého, ale nadějného Hitlerova obdivovatele k sobě připoutat. Bezohledně si užívala výhod a pohodlí plynoucích z postavení jejího muže. Obchodovala s kožešinami a ukradenými šperky, obohacovala se v ghettech, vyvolávala nesčetné aféry - a kdo jí zkřížil cestu, objevil se u šéfa SS Himmlera jako podezřelý z židovského původu. Poté co byl Hans Frank - který měl ještě v norimberské cele ze své Brigity strach - popraven, pomohl kardinál Faulhaber vdově překonat první hladové roky. Ještě v roce 1947, kdy byla nakrátko internována s ostatními manželkami nacistických pohlavárů, jako Emmy Göringovou nebo Ilse Hessovou, slavila v internačním táboře Augsburg-Göggingen staré dobré časy, aniž by někdy projevila lítost nad zločiny svého muže. Pro svého nejmladšího syna Niklase měla matka na konci svého života jen pohrdavé pokrčení rameny. Brigita Franková zemřela zchudlá ve věku čtyřiašedesáti let.
moje německá matka

Wimbledon a jeho historie

20. června 2010 v 14:27 | já a encyklopedie |  Víte, že?
Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby jej soupeř nemohl v rámci pravidel vrátit.

Roku 1592 byla v Paříži zaznamenána pravidla francouzské hry paume. Angličan Walter Clopton Wingfield se nechal těmito pravidly inspirovat, aby si roku 1875 nechal patentovat hru zvanou tenis. V červenci roku 1877 se ve Wimbledonu konalo první mistrovství. Další tři největší turnaje se konají v New Yorku (Flushing Meadows, od roku 1881), v australském Melbourne (1905) a v Paříži (Roland Garros, 1925). V olympijském programu byl tenis od roku 1896 do her v roce 1924. Poté byl vyřazen, aby se roku 1988 opět mezi olympijské sporty vrátil. Mezinárodní tenisová federace ITF (od roku 1977 ITF) byla založena roku 1913.
Tenisový míč je vyrobený z pevné gumové duše, která je obalena meltonem a nahuštěná vzduchem. Jedná se o míč určený pro tenis. Povrch je jednobarevný, dříve byl bílý či oranžový, dnes je standardně žlutý.
Tenisové mistrovství na trávnících klubu All England ve Wimbledonu) je nejstarší a nejslavnější turnaj v tenisovém světě. Koná se každý rok v červnu nebo červenci, je to třetí grandslamový turnaj sezóny. Odehrává se na travnatých kurtech All England Clubu sídlícím na londýnském předměstí Wimbledon.
Typické pro Wimbledon je anglické proměnlivé počasí. Jeden den může svítit slunce, ale další tři dny může jen propršet. Wimbledon si zakládá také na tradicích a své historii. Dokonce i dodnes jsou šatny dřevěné a zcela původní.

Centrální dvorec v All England Clubu

Dárky na upomínku



Ráda se na zápasy z Wimbledonu dívám a nevadí mi nikterak, že tam většinou naše hráče nevidím. Je to opravdový svátek milovníků bílého sportu.

Pískové zázraky v Moskvě

19. června 2010 v 13:19 | Hobby tn.cz |  Zaujalo mě
Celá Svatá Rus se vešla pod jeden velký stan: na západě legendární ruský vojevůdce Alexandr Něvský propichuje německé křižáky, na východě o století později Dmitrij Donský noří meč do Tatarů, uprostřed světci přihlížejí, jak kníže Vladimír křtí Rus, a malíř Andrej Rubljov posedává před svou slavnou ikonou Svaté trojice. Obří sousoší vyrostlo z písku kousek od moskevského chrámu Krista Spasitele, aby se stalo další atrakcí letní turistické sezóny v ruském hlavním městě. Podobné sochy z písku už roky vyrůstají třeba v Belgii na pobřeží Severního moře či v jihočeském Písku, ale Rusové až dosud zvěčňovali hrdiny svých mýtů a dějin hlavně z ledu. Teď ale sochař Vladimir Kurajev za pomoci skoro tuctu kolegů z šesti států během měsíce vytvořil pískovou plastiku 24 metrů dlouhou a sedm metrů vysokou. Dílu už požehnal patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill.

Písečné sochy v Moskvě


"V Rusku je to největší sousoší," řekl Kurajev, podle nějž nápad klíčil tři roky, než dozrál k uskutečnění. "Spotřebovali jsme 600 kubíků písků, což je přesně tisíc tun," dodal. Dílo je podle autora naprosto ekologické, stvořené z obyčejného písku z okolí Moskvy a vody, až po dokončení jej zpevnilo lepidlo, aby se nerozsypalo.
Sám Kurajev ztvárnil slavného malíře pravoslavných ikon z počátku 15. století Rubljova (v Česku často psaný i Rublev), jemuž věnoval už svou absolventskou práci. Vítězství Alexandra Něvského nad řádem německých rytířů v ledové bitvě na Čudském jezeře v dubnu 1242 je dílem amerického sochaře Raye Villafaneho, který spolupracoval třeba na filmu Terminátor 2.


Krása přírody

18. června 2010 v 12:53 | já |  Fotografie
001
Krásná kombinace barev!

004

Symetrie přírody.

008
 Pírko k pírku....

Secese kolem nás

18. června 2010 v 8:00 Něco z historie
Skoro denně jsem kolem tohoto domu na Havlíčkově ulici v Kroměříži chodila a dívala se na jeho zvláštní krásu. V této ulici je ještě více takových zajímavých domů, tento je ale všechny předčí.
Byl postaven v roce 1905 v tzv. belgické secesi, která je velmi vzácná.

Soubor:Hosp.na schudkach.jpg

Secesní architektura je architektonický směr objevující se v 80. letech 19. století v Anglii. Zásadně ovlivnil ranou modernu, dílo Bauhausu (spolupráce umění a průmyslu) a připravil půdu pro funkcionalismus (užitkovost, prostornost).

Zatímco vila Tugendhat se letos dočkala restaurování, jiná brněnská funkcionalistická památka - hotel Avion - si bude muset na rekonstrukci ještě počkat. V těchto dnech už měly podle původních plánů být v plném proudu práce na stavbě, která byla nedávno zařazena na seznam národních kulturních památek. Rekonstrukce funkcionalistické budovy, již ve dvacátých letech minulého století postavil architekt Bohuslav Fuchs, se měla ujmout architektka Eva Jiřičná, majitel hotelu Stanislav Berousek ale neuspěl s žádostí o dotace z evropských fondů.








Jen tak

17. června 2010 v 12:40 Co se mi líbí
a0073444

  Když dva se rádi mají....

757757645

  hned v lednu je jak v máji ....

VALF

s tebou, s tebou....

Blýskavé vzpomínky - XIII.

17. června 2010 v 12:32 | já |  Moje povídání
Toho roku byla zima bohatá na sníh. Napadlo ho až po okraje střech a lidé měli co dělat, aby si proházeli úzké cestičky k silnici. Mráz byl také neobyčejně silný, říkali dokonce, že praskaly kolejnice a cestování bylo nesnadné.
Tak se stalo, že Brňáci, kteří byli ve Lhotě na několik dnů po vánočních svátcích, uvízli a museli si volno prodloužit. Josef se sice vypravil na vlak, ale po několika hodinách se vrátil nazpět, neboť trať byla neprůjezdná. Rodina Knapilova se z návštěvy těšila a přivítala jejich opožděný odjezd domů. Malý Poldík měl na zahrádce udělané sněhové domy a prolézačky. To Jindřich se věnoval svému malému kamarádovi. Měl už skoro sedmnáct, ale ta rozjívenost a jakási divokost v něm byla stále. Všichni mladí si denně brávali sáně a vydávali se na nedaleký kopec provozovat veselé zimní radovánky. S nimi chodila skoro půlka ulice. Především Cilka Skokánkova a Míra Podešva, Jindrův největší kamarád. Jejich parta byla odjakživa postrachem všech sadů, zelinářských záhonů a nově zasklených oken. Zrovna nedávno měli u Knapilů hodně nepříjemný podvečer, když stará Nevřalka si přišla na Jindru a Božku stěžovat, že jí naházeli sněhové koule do chodby, když pouštěla ven kocoura. Než se stačila vrátit a dveře zavřít, měla tam plno sněhových koulí, které se pomalounku roztékaly a měnily ve špinavé potůčky. Oldřich si Jindru zavolal a oznámil mu, že má na několik dlouhých dnů domácí vězení, které bylo po krátké době zrušeno příjezdem Provazníků z Brna. Zimní radovánky se v tom roce opravdu vydařily. Na střeše si děti uklouzaly sjezdovku a vozily se z hřebene dolů, do nekonečných hromad sněhu. Mína s Barborou měly večer co dělat, aby stačily všechno to oblečení vysušit.
Malý Poldík Provazníků měl pět let hned počátkem ledna a tak stačil ještě u tetičky ve Lhotě oslavit narozeniny. Ale nejen děti si užily ten rok společnosti a zábavy, jejich rodiče využily příležitosti a přijali pozvání na Tovární ples, pořádaný ke stému výročí firmy Kopfl. Byla to velká sláva a kolem správní budovy se neustále motala spousta lidí a vozů, odvážejících a odklízejících sněhovou nadílku. Barbora Provazníková byla pozvána, stejně jako každý rok zvali její matku s otcem. S rodinou Altrichtrů se po smrti strýčka skoro nestýkali a jen sporadicky u nich v Brně zastavil vůz s Leopoldovým bratrem. Dnes, kdy už nežije on ani Leopold, jsou rodinné vazby ty tam. Ale ples, to je něco jiného, tam se nemusí dodržovat rodinné svazky, a tak se obě Barbory chystaly na ples. Všechny lhotské švadlenky i ty ze vzdálenějších míst měly spousty práce. Se vznikem mladé republiky nastalo období překotných změn v politice, kultuře i průmyslu. Lidé zapomněli na útrapy války a dnes skoro po deseti letech se už dokázali i bavit.
Barbora Provazníková si dovezla z Brna moderní tubusové šaty od známé návrhářské firmy Šerá a spol. a věděla, že jimi v malé Lhotě oslní. Bára Knapilová si pořídila šaty v nedalekém Ostrohu, kde se dobře nakupuje. Celý večer před plesem se spolu zaobíraly jenom oblečením a jenom díky Barunce a Jindrovi se o Poldíka a Boženku nemusely starat. Chystalo se nejen oblečení, ale byla pozvána i kadeřnice, aby všechno bylo v pořádku.
Ten večer, kdy se ples konal, věděly děti, že budou samy doma. Malá Božka plakala a nechtěla své rodiče pustit, Poldík byl uložen hned po večeři, a když společnost odcházela, spal. Jindra s Barunkou dostali přísné rozkazy a dům osaměl. Cesta v hlubokém sněhu byla do značné míry složitá, naštěstí z Horní ulice do zámečku, jak se správní budově říkalo, to nebylo daleko. Už z dálky bylo vidět osvětlené průčelí a drožky, přijíždějící ze všech stran. Ples byl prestižní záležitostí a u zámečku se objevovala honorace z širokého okolí.
Obě Barbory se těšily na večer a popoháněly své muže, aby něco nezmeškaly. Večer proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných, a když se hodně pozdě po půlnoci vraceli veselí domů, bylo po celé Lhotě slyšet troubení na trumpetky, veselý smích a zpěv skupinek mladších i starších účastníků plesu. Pondělní oblastní noviny pak měly dostatek příběhů a veselých historek, které se na plese i po něm odehrály.
Jindřich s Bárou už měli děti nakrmené, když se jejich rodiče počaly ráno probouzet. Ještě štěstí, že si obě matky včera připravily oběd a dnes nemusely tolik kvaltovat. Seděli všichni v kuchyni u stolu a děti se zaujetím poslouchaly jejich vzpomínání na včerejší zábavu. 
Taková událost byla velmi vzácná a všichni si ji chtěli vychutnat.
Po několika dalších dnech se podařilo uvolnit železnici a Provazníkovi se vrátili domů.
Jak sníh odtával, skončily i uhelné prázdniny a dětem opět nastala škola. Jedině Jindřich zůstával ještě doma, protože mistr Jakubec, u něhož se učil truhlářem, zůstal někde na Slovensku u rodiny a čekalo se, až se vrátí. Nastaly zase obyčejné dny.
V červnu se konalo Boží tělo s pěším průvodem na kopec za Matkou Boží. Město se opět naplnilo spoustou návštěvníků, náměstí bylo plné stánků a různých plátěných přístřešků, v nichž prodávali všechno, od kyselých okurek, přes sladké a slané preclíky, turecký med, papírové frkačky, větrníky a zvířátka na gumě až po výrobky zdejších řemeslníků a malých firem. Z větších prodejců se vyjímal zvláště stánek nově založené svíčkářské firmy. Neuvěřitelné množství různých svíček, srdíček z vosku, různobarevných světýlek a jiných voskových památek poutalo pozornost všech návštěvníků tohoto svátečního jarmarku.
Všechny obchůdky byly naplněné k prasknutí novým zbožím a všichni se těšili z toho jak, prosperují a všem se daří. Ta tam byla doba, kdy místní nemohli najít obživu, začalo období blahobytu.
Na pouti u Matky Boží se ten rok sešlo tolik návštěvníků, že zdejší prodejci v maličkých dřevěných boudách, jen tak tak stíhali doplňovat svou nabídku růženců, skleniček, svatých obrázků a dřevěných křížků všech velikostí. U jednoho stánku se čirou náhodou setkaly rodiny Knapilova a Provazníkova. To bylo vítání a radosti, když malý Poldík uviděl svého velkého Jindru a Boženku. Děti se chytily za ruce a výskaly radostí. Barunka Knapilová byla dneska nějak zamlklá a ani Jindrovo pošťuchování ji nepřimělo k větší sdílnosti. Před týdnem ukončila školu a teď se rozhodovala, co bude dělat dál. Učila se dobře a rády by pokračovala ve studiu, ale věděla, že na denní dojíždění do okresního města rodiče peníze nemají. Rozhodla se proto, že si najde nějakou práci. Docela by se jí líbilo prodávat tady poutníkům, proto se u každého stánku tajně ptala, zda nepotřebují pomocnici. Všude ji odmítli a ona začínala propadat beznaději. Zůstat doma a starat se o domácnost a malou Božku se jí už nechtělo. Jindra se taky z domu vytrácel stále častěji, prý za nějakou slečnou a Barunka se začínala cítit zbytečná. Nikomu o svých plánech neřekla, a když u jednoho stánku prodavačka řekla, že by si ji na zkoušku vzala, byla radostí bez sebe. Hned se postavila k pultu a zkoušela prodávat. Docela jí to šlo, matematiku měla v malíčku a tak se brzo domluvili.
Barbora zvesela doběhla obě rodiny, které zvolna kráčely po širokém schodišti ke kostelu.
Dneska to ještě nikomu neřekne, na matčino brblání a vyčítání je času dost až zítra.

Galantní poesie

16. června 2010 v 14:10 | Galantní poesie |  Co se mi líbí
Galantní poesie bývá někdy považována za typický produkt rokoka - ačkoli je zřejmé, že její grunty jsou jinde a že období rokoka překrývá. Každá doba má své předsudky i zásady v milostných vztazích a XVIII. století se vyčítává, že bralo na lehkou váhu nevěru muže a ženy, že láska byla pro ně hrou - tu duchaplnější, tu méně duchaplnou - že milostné vztahy v této době byly plytké, nehluboké, že tedy toto poživačné století bylo v erotických vztazích nemravné.
Snad nebude od věci zeptat se, kdo přišel s těmito výtkami prvý. Měšťanstvo - ovšemže měšťanstvo. Vystřídalo u moci šlechtu. A v doznívání galantní poesie najdeme také jízlivosti na toto nové panstvo, jež nahradilo panstvo dřívější.
Oproti dřívějšku tu došlo v kelmi závažným změnám - například v tom, že manželství se stalo záležitostí obchodu, podstatnou roli tu hrálo věno, žena se stala majetkem a panenství mělo hodnotu zboží.
Nezmizely však nevěstince, k větší cti přišly byty pro vydržovanou dámu, ať vdanou či svobodnou, a měšťanstvo velice rychle dohnalo bývalou šlechtu i po této stránce.Protože ji nenávidělo, ač jí tak závidělo, nešetřilo poznámkami o její nemravnosti a velikou díru do světy udělal romantismus, jenž měl rovněž svůj pohled na ideální vztah muže a ženy.
Bohužel přišel i s absintem a vitriolem, jakožto dvěma léky na lásku nešťastnou - a přinesl ještě různé jiné recepty.


Vystrašená nevěsta


Sestřičko,
budu brzo v pánu,

volala dívka, jež se měla vdát.


Po první ráně nepovstanu.
A co jich bude!
Ach, to bude pád!


Soucitně naslouchala sestra její,
a hned ji utěšila v beznaději:

Netrap se tím a skonči už ty hrany!
Já vlezu za tě pod ty první rány!



Diagnóza


Ptala se u lékaře
Jana,
zda je to lepší večer
nebo zrána.
(pokud se týče milování),
a on jí řekl:


Paní,
po ránu je to zdraví prospěšnější,
zvečera je to zase zábavnější.

I řekla Jana mlsně,
usměvavě
že večer vždycky touží po zábavě, že však teď bude kromě zábavy
od rána dělat více pro zdraví.