Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2010

Dovolená - Last minute

30. června 2010 v 8:38 | já |  Moje psaní
Jedna moje dobrá známá má prímového manžela. Oba jsou o něco mladší než já, ale jinak si docela dobře rozumíme. Nedávno jsem se u ní doma zastavila jen tak na kus řeči, jak se říká. Byla sama doma, alespoň se mi tak zdálo, chystala věci na vaření a na chvíli jsme se posadily na zahradu. Uvařila mi dobré kafíčko, nabídla koláčky od neděle a daly jsme se do řeči. Od počátku jsem na ní viděla, že by mi hrozně ráda něco řekla, ale sbírala odvahu. Nechtěla jsem ji k ničemu nutit a tak při nezávazném povídání pomalu utíkal čas. Občas jsem koukla na hodinky, pohladila jejich Alfu (krásného černého labradora) pod bradou, má to hrozně rád. Když už uplynula asi půl hodina milá B. spustila, "představ si, co ten můj F. provedl", povídá z ničeho nic. V pátek večer si zašel na jedno do Vagonu, já s ním nešla, ještě jsem měla nějakou práci, a tak se vypravil sám. Kdo všechno tam byl, nevím, ale asi se sešla dobrá parta, protože domů přišel až se svítáním. Znáš ho, nenadělá žádný rozruch, zalehne a spí. V sobotu kolem oběda jsem ho šla budit a našla jsem ho, nebudeš věřit, nad mapou! Nechápavě jsem se na něho podívala a čekala odpověď. Zvedl hlavu a podle očí, víš těch jeho plamínků čertovských, jsem viděla, že něco provedl. A taky, že jo. "Matko, co bys říkala cestě na Sardinii!" pronesl jen jako by nic, "ale museli bychom letět už tuto neděli!"  Zírala jsem na něj nevěřícně a hledala jsem věc, která mu asi spadla na hlavu.
"Co tě to napadlo, prosím tě?" vypadlo ze mě a jeho odpověd mě úplně dorazila. "No, víš, já už to zaplatil a odlet je v pátek!" Zírala jsem nevěřícně na něj a pak jsem zavrčela, tak si leť sám, já to nestihnu a odešla jsem z pokoje. Když se dostavil do kuchyně, tvářil se provinile a všechno mi vysvětlil. Ve Vagoně se sešla prima parta, mezi jinými i zástupce jedné cestovky, který jen tak mezi řečí prozradil, že za týden pořádají zájezd na Sardinii a chybí jim ještě jeden člověk, no a ten jeden člověk byl zrovna F. Jak byl v rauši, sáhl do kapsy, zaplatil (měl v kapse nějaké prachy) zálohu a pokračoval v zábavě. Jak plynul čas, úplně na zájezd zapomněl a nebýt ranního telefonu z cestovky, kde chtěli ještě doplnit nějaké drobnosti, nikdo by se nic nedozvěděl. Tak tedy drahý F je dneska na Sardinii a já sedím doma! Už úplně věřím tomu, že v hospodě seženeš všechno. Dokonce i dovolenou na poslední chvíli. Usmála se na mě a já se k ní přidala.
Co na to říci, asi začnu taky chodit do Vagonu a příště letím já.

Když vás drží Lenora

29. června 2010 v 14:07 | já |  Moje psaní
Naše ulice dneska hučela mládím. Učitelé zdejší školy si vymysleli na poslední den školy (zítra už jenom rozdají vysvědčení), vycházky, sportovní dopoledne v místním parku. Ze všech stran se k nám do zahrady nesl dětský smích a křik. Elinka se chvíli zlobila a běhala z jedné strany na druhou, pak ji to přestalo bavit a zalehla. Já se dala do vaření, pak jsem vzala knížku, flákla sebou na lehátko a četla.
Ale brzo jsem to vzdala, je tam hrozný hic.
Teď jsem pěkně v chládku, před sebou mám vychlazenou dvanáctku a ťukám do PC. Mám jakousi zavařenou hlavu a nic mě nenapadá, tak dnešní zápis bude asi opravdu skromný.
Ale to pivko je dobrý!!! Elinka se jenom mlsně kouká, nic nedostaneš, byla bys nadraná. Stačí, že paničce se bude motat škopovička.
Zítra budu pilnější, tak se zatím mějte dobře.

041

053
130
014

009
001


Brýle, cvikry a ostatní čočky

28. června 2010 v 13:12 | Meny spol. s.r.o. |  Něco z historie
Nejstarší známé čočky byly nalezeny ve zříceninách antického Ninive. Byly vyrobeny z leštěného křemene a měly průměr téměř 4 cm. Aristofanes píše o "skle" pro vypalování děr v pergamenu a k mazání textu na voskových tabulkách, podle Plinia Staršího ho lékaři používali k vypalování ran.
Kolem roku 1000 byl vynalezen a od té doby i vyráběn (vyráběli ho Benátčané) tzv. čtecí kámen, tj. skleněný kulový vrchlík, který se přikládal ke čtenému textu, aby ho zvětšil. Používali ho především dalekozrací mniši.

Takovýto kámen popisuje ještě v roce 1268 anglický filozof Roger Bacon, zatímco v jednom italském rukopisu z roku 1289 je už zmínka o brýlích, tj. o čočkách upevněných v obroučkách. Musely tedy být vynalezeny někdy v tomto období. Někdy se uvádí jako jejich vynálezce Salvino D'Armate z Pisy, novější zdroje ukazují k dominikánskému mnichu Alessandru Spinovi z Florencie. První známé umělecké zpracování tématu s brýlemi se objevuje v roce 1352 (Tommaso di Modena).
Konkávní čočky - vhodné pro krátkozraké - se objevují až v 16. stol. Mimo jiné je používal papež Leo X., který byl velmi krátkozraký.



lorňon
Od okamžiku vzniku brýlí řešili jejich výrobci problém jejich správného usazení (upevnění), a to jak z hlediska mechanického, tak optického. Trvalo jim to 350 let. Španělští výrobci v 17. stol. experimentovali s hedvábnými stužkami připevněnými k obroučkám a tvořících smyčku kolem uší. Později španělští a italští misionáři začali používat - po čínském způsobu - místo smyček keramická nebo kovová závaží. Konečně v roce 1730 londýnský optik Edward Scarlett představuje pevné postranice, které se opírají o horní část ucha. Tento způsob se rychle rozšířil na celý kontinent.

Ale už roku 1752 je tu další vynález Jamese Ayscougha: postranice s dvojím čepem ("pantem"), které se nechají "ohýbat". Jejich popularita byla obrovská a zanedlouho se objevují na všech druzích maleb i v tisku. Rozšířily se opět velmi rychle, přestože nebyly levné: literárně vzdělaní američtí kolonisté za ně platili 200 dolarů!
Přes tato zlepšení mnozí aristokratičtí Francouzi a Angličané nosili brýle jen v soukromí, a pokud museli použít nějakou pomůcku na veřejnosti, používali tzv. monokl ("brýle" na jedno oko vyvinuté v Německu kolem r. 1700), který nebyl tak nápadný a nechal se lépe skrýt.
V roce 1780 objevuje Benjamin Franklin tzv. bifokální čočky, tj. čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností. Brýle s takovýmito čočkami tak nahradily dvoje brýle (na dálku i na blízko). Přes nesporné výhody se tyto brýle začaly ve větší míře používat až v první polovině 19. stol.
Tehdy začal výraz "bifokální" používat John Isaack Havkins (ten si v r. 1827 nechal patentovat i trifokální čočky). Bifokální čočky byly tmelené ze 2 částí, byly křehké, nevzhledné a v místě spojení byly "nečistoty". V roce 1908 si nechal Borsch patentovat spojení obou čoček natavením (podle dřívější myšlenky de Weckera).
Ještě ke konci 19. století byla koupě brýlí záležitostí ryze obchodnickou: obchodník se zájemce zeptal na věk a na cenu brýlí a pak mu postupně zkoušel jednotlivé brýle tak dlouho, až byl zákazník spokojen :-)




Ať žijí prázdniny

28. června 2010 v 12:08 | já |  Moje psaní
Vyběhla jsem nahoru na kopec a rozhlédla se kolem sebe. Je pondělí, kopec je prázdný, po včerejší pouti zůstalo všude spousta papírů a kelímků od piva. Sluníčko se prodírá mezi větvemi stromů a pofukuje lehký větřík. Dnes začaly prázdniny! Hurá! Ještě v pátek jsem si byla ve škole pro vysvědčení a dneska už je prímové volno. Hodiny na kostele odbíjejí půl deváté a já hledám, čím bych se zabavila. Jsme zde zatím s bráchou sami a čekáme, kdy se objeví naši kamarádi.
Jarda z Gottwaldova se ukáže asi v půlce týdne, Vlaďa a Jarek přijedou za chvíli s maminkami z Bystřice. V průběhu týdne se ještě objeví děti z Olomouce a možná i někdo jiný. Zatím je tady klid a docela smutno, ale počkejte za pár dnů! To se celý kopec stane indiánskou prérií, neprobádanou indonéskou džunglí, fantastickou krajinou na nově objevené planetě, horskými stráněmi v Himaláji. že to není možné? Ale věřte, že je! Naše fantasie nezná hranic, stejně jako fantasie ostatních dětí. Na dva měsíce tady máme pohádkovou krajinu, v níž se hledají staré archeologické nálezy, proběhne řada nesmlouvavých bitev, sportovní klání nemající daleko od olympijských her. Budeme mít filmový festival a výstavy děl mezinárodních mistrů, detektivní pátrání objasní nejednu záhadu a po dešti se vystaví opravdová vodní díla, s několika kaskádami odvádějícími vodu do neproniknutelného lesa. Hurá, dole pod schodištěm se začali objevovat první stánkaři, kteří s doplněnými zásobami dojeli opět sem nahoru. Támhle vzadu cupitá několik malých nožek, to budou na dva měsíce naši kamarádi. Ještě chvíli je necháme, aby se ubytovali, a počkáme, až dostanou svolení jít si hrát. Jsem zvědavá, kolik nás tady letos bude a na všechny se moc těším.
Hurá! Ať žijí prázdniny.


Blýskavé vzpomínky - XIV.

26. června 2010 v 11:05 | já |  Moje povídání
Fotograf ještě jednou upravil skupinku stojící u nového vozu před domem Knapilových a pak se schoval pod černou roušku. Byla vidět jeho pravá ruka s malým gumovým balonkem, kterým se fotopřístroj obsluhoval. Celé to opakoval několikrát, pak poděkoval, poskládal svůj přístroj, připevnil jej na bicykl a odjel.
Veselá skupinka čítající osm lidí, se zvolna usadila ke stolu pod starou hrušeň a dala se do jídla. Lžíce cinkaly o talíře a Bára Knapilová slavila čtyřicátiny. Stůl byl pokryt bílým ubrusem a v kyblíku pod stříškou se tísnily kytky, které dostala od rodiny. Na svůj věk vypadala velmi dobře. Černé kudrnaté vlasy měla lehce zčesané do čela a na krku se jí třpytil řetízek s pavoučkem. Byl něžný a svítil modrým očkem. Po očku pozorovala své tři děti, které už skoro dospěly. Jindra s Barčou už měli osmnáct let a nejmladší Boženka devět. Na chvíli se zasnila a představila si samu sebe v jejich věku.
Jdou s maminkou a babičkou na pouť. Všude kolem davy lidí, děti pobíhají s papírovými frkačkami, skupiny starých žen se pozvolna vlečou do příkrého kopce, na jehož vršku stojí chrám. Mladí, muži i ženy sem a tam poponesou větší nebo menší kámen. U cesty, po níž poutníci kráčejí, jsou jich hromádky, které se díky lidem posouvají stále víc nahoru. Staví se monumentální schodiště  od kapličky se svatou vodou až nahoru ke kostelu. Farníci vlastními silami nosí nahoru stavební materiál. Je horko a Báru bolí nohy. Babička si sedá na podstavec jedné ze soch, které poutní cestu lemují. Je to Sv. Antonín žehnající rybám a vodním tvorům. Báře to připadá legrační, tady v kopci přece nejsou ryby, tak proč. Po chvilce, kdy se matka s babičkou  napily ze sklenice zteplalé vody, podali také Báře, ale ta odmítla. Raději se dala do další cesty, na jejímž konci byl chladivý pramen, prý zázračné vody. U paty nového schodiště posedávají žebráci a natahují své ruce ke kolemjdoucím s žádostí o milodar.
Jak je to už dávno! Od té doby byla s dětmi na pouti několikrát, ale dneska už je tam nic netáhne. O tom, že Barča ve stánku slečen Bohatových prodává, se dozvěděla od sousedky a nijak nadšena tím nebyla. Má sice už osmnáct, ale byla by raději, kdyby chodila do Hospodyňské školy u nich ve Lhotě. Ona si však postavila hlavu, tam nepůjde. Tak šla vydělávat, aby mohla dojíždět do města na mlékařinu.
Zábava kolem stolu nabrala na obrátkách, všichni se baví a překřikují jeden druhého.
Barbora Provázková je těhotná, na její siluetě je k nepřehlédnutí lehce se vzdouvající bříško. Konečně se Poldík dočká sourozence. Když pojedli, rozdělila se skupinka na ženy a muže. Obě Barbory si přes rozdílný věk velmi rozuměly, posadily se na lavičku k domu a s hlavami u sebe probíraly události uplynulého roku. Oldřich s Josefem se vrtali v motoru auta a kolem nich pobíhal malý Poldík. Jindřich s knihou seděl u stolu a četl. Boženka se pustila do sklízení ze stolu a pomáhala Barborce s úklidem.  Ta měla dneska dovoleno zůstat doma a do krámku se chystala až zítra. Pospíchala, protože měla domluvenou schůzku s kamarádkami. Těšila se, že tam bude také její oblíbenec - Mirek.
Tento dvacetiletý chlapec pracoval na dráze a seznámila je vlastně náhoda. Barbora jednou nesla k vlaku košík s jídlem a věcmi pro brněnskou tetu, když se stala nehoda. Dva vagonky se omylem dostaly na jednu kolej a jak do sebe setrvačností narazily, způsobilo to nepříjemný zvuk. Bára se tak vylekala, že jí málem košík vypadl z ruky. Nebýt pohotovosti pohledného mladíka, byl by obsah koše, zejména vejce a sklenice s medem, změněn na nechutnou změť. Mirek bydlel v domku pod kopcem, při cestě, po níž Bára denně upalovala do své práce. Tak se stalo, že se vídali skoro denně.
A dneska mají šanci se vidět opět.
Během několika letních měsíců se přihodilo spousta věcí. Jindřich začal pracovat v lesní pile v nedalekém Komárném. Bydlel skoro zadarmo v malé světničce pro dělníky. Tak Báře jeden krk ubyl a docela to bylo cítit. Boženka začala chodit sama do dívčí školy a zdálo se, že ji učení baví. 
Oldřichovi se podařil postup na vyšší funkci ve sboru, což s sebou neslo i vyšší příjem. Barbořina práce na zahradě polepšovny (jak se všeobecně ve Lhotě říkalo Ochraňovně pro mládež zpustlou a mravně narušenou), byla stále přínosem pro rodinu a zdálo se, že všechno půjde jenom správným směrem.
První větší rána dopadla na Knapilovu rodinu s Barunčiným oznámením, že se musí urychleně vdát!  Maličké přijde na svět hned v dubnu roku 1927, jen půl roku po malé Lidušce Provázkové v Brně.

Eliška Balcerová

26. června 2010 v 11:02 | já |  Co řekli?
"Přečetla jsem si ten scénář, moc se mi líbil, ale ty nahé fotky byly součástí té role. Takže pokud jsem to chtěla hrát, musela jsem se svléknout," vysvětluje Eliška Balcerová peripetie, které jí dohnaly nahou před objektiv.
Herečka, která hraje už spousty let a je známá nejvíce svou rolí Alžběty Čeňkové ve známé Nemocnici na konci města, se odvážila ukázat své tělo zbavené jakéhokoliv oděvu.
Vkusné a decentní nahé fotky, které pořídila spolu s fotografem Romanem Černým ve svých šedesáti letech kvůli filmu Ženy v pokušení, byly přijaty veskrze pozitivně. Jenže ne úplně všichni odvahu Balzerové ocenili.
"K mému údivu byly reakce vesměs pozitivní a vesměs od žen, ale samozřejmě se našly i výjimky," přiznala v rozhovoru na Frekvenci 1 slavná herečka. "Jedna paní mi ale například napsala, že se jí ty fotky dotkly.
Nechápu proč, vždyť jsou krásné a paní Eliška je na nich úžasná. V duchu si říkám, kéž bych i já .....!
Copak jenom mladé je krásné? Jenom mladé je sexy?


Režisér Vejdělek říkal, že je Vilma (postava Elišky Balzerové ve filmu Ženy v pokušení, poz. red.) bláznivá a velmi odvážná babička. Řekla jsem mu, že já jsem takovou ženu poznala. Když mi bylo čtrnáct let, měla jsem na konzervatoři spolužačku Laďku Kozderkovou. Ona byla přesně takováto bytost - živá, vášnivá, měla ráda muže, dráždila je. I když umírala, dělala si z toho srandu, brala s nadhledem osud, který jí byl souzen.





Domky a domečky

25. června 2010 v 15:05 | já |  Moje psaní
Po několika letech jsem se dnes vydala do sousední vsi. Vzala jsem si na to svou největší pomocnici - Babetku. Vyjela jsem něco po poledni, obloha se pomalu zatahovala a já už věděla, že z focení nebude nic. Mírný protivítr dělal jízdu docela příjemnou. Na začátku obce, v třetím domečku vlevo, bydlí moje přítelkyně a dávná kolegyně. Rozhodla jsem se navštívit i ji a nechat si svůj stroj u nich na dvoře.
Alík, černobílý voříšek, mě přivítal divokým štěkotem. Běhal kolem nás a dorážel na mou kovovou kamarádku. Na zazvonění však nikdo nevyšel a já pochopila, že asi nejsou doma. To jenom Alík, ten malý hlídač, zná cestu mezi ploty. Zaparkovala jsem proto Babetku vzadu u plotu, k němuž jsem ji připnula zámkem, a vydala jsem se do obce, kolem známých domečků a zahrad a vzpomínala na známé tváře. Tak tady bydlela babička Čechová, drobná stařenka, která uměla moc krásně vyprávět. V domečku žila se svým synem, svobodným mládencem. Jejda, co ta se ho naprosila, aby konečně dovedl domů nějakou tu nevěstu! Chtěla ještě vidět, že se syn usadil a žije spokojeně. Nedočkala se! Domeček je celý opravený a na zvonku je jiné jméno.
Kolem zavřené staré hospody, do níž jsem chodívala za dědou Bělíkem na trochu toho "lidského pořečnění", jak říkával, jsem se dostala do středu obce. Byl na levou nohu chromý a špatně chodil do schodů, proto ho děti nechaly tady na hospodě, kde nebyl ani jeden. Samy si postavili své domky, kousek za zahradou na kopečku, z něhož je krásný pohled na okolní krajinu. Tady jsem se chvíli kochala pohledem na osetá pole a v dálce se rýsující les.   
Vesnice ještě poklidně odpočívá, sem tam projede auto, jinak se tady nic neděje. Do návratu dětí ze škol a dospělých ze zaměstnání, zbývá ještě pěkná hodina. Vyšla jsem si kousek za vesničku, ke koupališti, které je už připraveno pro nedočkavé. Kolem je ticho, kiosek zavřený a v poslední chaloupce mezi poli to žije. Z dálky je slyšet dětský křik a štěkot dvounohého kamaráda. Nevím, kdo tam dnes bydlí, ale mám několik vzpomínek na manžele Podolovy, kteří tady, daleko za vsí, spolu prožívali podzim života. On pracoval na železnici a ona v družstvu. Jejich pracovní doba byla tak rozdílná, že byl zázrak zastihnout je oba najednou doma. V pečlivě uklizené kuchyni, kde na zdi tikaly velké hodiny, to aby na ně viděli i z nedalekého pole, jsem s nimi občas poseděla. Kachlový sporák s nezbytnou kočkou sedící nahoře na kobce, skoro pokaždé hřál. Babi Podolová měla ráda domácí kafíčko s cigaretkou a tak jsem se k ní někdy přidala, to ale jenom, když děda nebyl doma. On to neměl rád. Jeho oblibou zase byla hromádka karet a kostky. Několik partiček jsme si spolu zahráli a on vždycky vyhrál. Ještě dneska vidím čertovské ohníčky v jeho očích, když mě porazil. Oba byli na svůj věk velmi zdraví a tak mé návštěvy u nich bývaly tak dvakrát do roka. Nejraději jsem u nich sedávala na lavičce mezi stromy a dívala se na hory, které odsud byly, co by kamenem dohodil. Mezi stromy se pomalu ztrácely pozůstatky kdysi velkého hradu.
Ještě jsem se zastavila u kamenného náhonu, vedoucího někam mezi domy. Kdysi tady byl mlýn a pekárna, ale dneska je vše zbourané a celá ulička je postavena v novotě. Jenom upraveným korytem teče malé množství vody.
Alík ležel u mé Babety a vyhříval se na sluníčku, které se odhodlalo vykouknout zpoza mraků. Vrtěl ocasem, když mě uviděl, a slabým ňafáním mi dával najevo, jak poctivě hlídal. Za odměnu jsem ho podrbala za ušima. Doprovodil mě k silnici a pak se líně vrátil do zahrádky. Odjížděla jsem a bylo mi krásně u srdíčka.

Ráno s paničkou

24. června 2010 v 23:25 | já |  Fotografie
Probudilo mě krásné ráno! Po podlaze se zvolna pohyboval proužek růžového světla, že by cukrová vata? Musela jsem to hned prozkoumat. Svým škrábáním na dveře jsem rázně ukončila paniččino chrupání. Moc nadšená nebyla, ale pak jsme se domluvily, No, co, já to krásné růžové ráno nechci zaspat. Vyběhla jsem dveřmi a zůstala stát na posledním schodku. Na obloze se líně pohupovaly růžové obláčky,

011
012

Pod nohama mě zastudila zelená travička a v nedalekých keřích krásně štěbetají ptáci. No, krásně, já je vlastně moc nesnáším a pořádně je proháním po zahradě, ale teď ráno se všechno zdá tak jiné. 
015

V těch kvetoucích keřících na mé zahrádce je tolik zajímavého. Právě včera jsem se tady setkala s ježečkem, ale dneska tady není, ještě se podívám támhle k té fialové nádheře. Třeba se mi tam schoval.

019

Společně s paničkou jsme obhlédly ty červenající se kuličky na stromě, pak ještě jsme překontrolovali kytičky v květináčích, u nichž každé ráno bývá několik ošklivých hnědých slimáků. Brr, ty já nesnáším a vždycinky na ně vrčím. Dneska jsme asi přišli pozdě, už tu nebyli.

024

013

Vzadu v zahrádce se něco krásně žlutí, tak se tam taky kouknu, co kdyby to bylo k jídlu. A tohle  tady jsem já v celé své kráse. No a to dlouhé v trávě je moje fotící panička. Sluníčko vrhá její dlouhý stín na trávník a začíná nám krásný den. Haf, já už mám hlad, tak pojďme domů.

020

028

026

Haló, slyšíš mě! Už se nemůžu dočkat snídaně, tak pojď už, ano?

027

Bez rukou, bez nohou, bez starostí

23. června 2010 v 16:39 | videa česky |  Zaujalo mě
To přece nejsem já v tom zrcadle, pomyslíme si nejednou při pohledu na svůj obraz, když vidíme svůj rozpláclý nos, nebo naopak nosík jako knoflík. Na tváři se nám zase udělal nějaký ošklivý pupínek a ty uši, trčící do stran. Ach, kéž bych vypadala jinak, mám velké mezírky mezi zuby, budu s tím muset něco udělat a ta bledá pleť, brr, začíná léto, to budu zase jako prasátko, chrr!! Onehdy jsem se soukala do starší sukně a nemohla za nic na světě dopnout pásek! Kruciš, jak je to možné, vždyť ještě vloni jsem to měla akorát! Ne, ode dneška nežeru, ať si říká kdo chce, co chce.
Ta nová holka u nás ve třídě ta, je alespoň pěkně hubená, má krásné dlouhé nohy a vypadá jako porcelánová panenka. Má sice trošku větší mezery mezi zuby, ale to se dá opravit, a ty její odstáté uši taky žádná hrůza pro plastickou chirurgii. To já mám horší, jsem prťavá, při těle a mám plný obličej pih, to proto, že mám zrzavé vlasy. Neustále se mi potí ruce a vůbec, jsem ošklivá.
Když jsem se na sebe dneska ráno dívala při ranní hygieně do zrcadla, smála se na mě stárnoucí paní. Nikdy nebyla moc krásná, ale veselá, to byla vždycky až moc. Někdo říká, že úsměv vás udělá hezčími, tak proč se na sebe mračit, že! Stejně nic nezměníte a každý máme to, co jsme si na svět přinesli. Hlavu, dvě ruce a dvě nohy!