Bylo poledne a já s Mirkem jsme šli do školní jídelny. Kolem nás se hrnuly davy ostatních kluků, podrážející si navzájem nohy a řvoucí tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Krytá chodba se v tuto chvíli změnila v pekelné závodiště. Holky raději zbaběle stály podél skleněné stěny a opovržlivě otáčely hlavu. Bylo to tak denně a závodilo se o co nejvýhodnější místo u okýnka. Já měl velký hlad a tak jsem se snažil kličkovat a vyhýbat se ostatním. Dlažba v chodbě byla namrzlá a opírající se slunce z ní udělala kluziště. Letěli jsme, klouzali se a už už se zdálo, že budeme v cíli první, když se to stalo. Na konci chodby se otevřely dveře a v nich se objevila postava obra! To školník Jirsák měl dneska službu a dohlížel na pořádek. První z kluků, který se mu dostal na dosah. skončil v jeho drtící pazouře. Chytil ho vzadu za límec a nadzvedl do výšky. My ostatní se snažili brzdit, ale moc nám to nešlo. Víťa z páté B přistál Jirsákovi pod nohama a teď se svíjel v jeho druhé tlapě. Protože nás bylo v chodbě moc, neustále jsme byli zezadu tlačeni stále dobíhajícími kluky. Mirek se mě chytil za svetr a já ho kousek vlekl za sebou, než jsem taky přistál na konci chodby, jenom díky dveřnímu křídlu. Dostal jsem ránu do čela a svezl jsem se na zem. Jirsák stál jako bůh pomsty a když oba kluky pustil na zem, strčil si do úst své ohromné prsty a zapískal. To, co mu vyšlo z úst, byl tak šílený zvuk, že trhal bubínky. Bylo až zázračné, že nepopraskalo sklo. Všichni zůstali v mžiku stát a s otevřenou pusou čekali, co se bude dít. Jirsák se rozkročil ve dveřích a začal kluky jednoho po druhém házet za sebe do jídelny. Já jsem měl to štěstí, že jsem mu proklouzl mezi nohama a tak jsem unikl potupnému pohlavku. K okýnku jsem doklopýtal jako druhý, hned po Kalousovi z naší třídy. Ten už stál spořádaně u zavřeného okýnka, které se začalo zvolna sunout vzhůru. Usměvavá paní Hanáková začala s vydáváním obědů. Měla mě ráda a tak jsem dostal pět knedlíků k rajské omáčce. Posadil jsem se k našemu oblíbenému stolu a počkal na kluky. Jídelna hučela jako úl a s tím, jak se plnily naše žaludky dobrým jídlem, všechna naše divokost a netrpělivost byla ta tam. Sem tam se sice ještě odněkud ozval nějaký podezřelý hluk a pak smích. To kluci z vyšších ročníků si vyprávěli vtipy a dělali si legraci z holek. Už jsme byli skoro po jídle, když se najednou spustila knedlíková bitva. Kolem nás přeletělo kolečko z jedné strany pomazané rajskou omáčkou a přistálo Jirsovi na zádech. Zpočátku si toho nevšiml, ale po chvíli sáhl rukou za záda a knedlík sundal. Podíval se na něj, pak na kluky sedící kolem známé firmy Viktora. Zvolna se přibližoval a sledoval, jak jejich smích pozvolna utichá. Celá jídelna z napětím očekávala jeho reakci. Jirsák byl totiž znám nečekanými odvetami. Viktor odložil příbor a chtěl se postavit, byl však pomalý. Jirsák jej chytil za ucho a vytáhl od stolu. Pak se otočil k sousednímu stolu, kde uviděl plný talíř omáčky. Uchopil jej a pomalým pohybem ho položil Viktorovi na hlavu. Ten stál, ani se nepohnul. Jirsák pak s úsměvem doporučil ostatním u stolu, aby je ani nenapadlo talíř mu z hlavy sundat. Celá jídelna se zatajeným dechem čekala, kdy se talíř z Viktorovy hlavy sveze a obsah skončí na zemi. Když se tak stalo, vypadal Viktor jako strašák do zelí. Červená omáčka mu stékala podél uší, rovnou za límec a jeden potůček směřoval přímo na nos, kde se mu na špičce začala dělat velká kapka, která pak pomaloučku padala na zem. Jídelna se dala do šíleného smíchu a Viktorovi nezbylo než se vydat do umývárky. Jirsák čekal u dveří a pak se vydal s ním, aby mu pomohl se očistit.
My jsme se takle do jídelny nikdy nehrnuli, nebylo proč. Co si pamatuji, tak mě jídla ve školní jídelně nikdy nechutnala. Dodnes si pamatuji na rizoto s kamínky, šedé omáčky a flaksaté maso. :-! Na střední škole už jsem školní jídelny bojkotovala a chodila s holkama na 10 deka vlašáku a dva rohlíky za 3,-Kčs!! :-P :-D