
V pokoji hrála slabá hudba a já se pomalounku přibližovala dovnitř. Byla hluboká noc, nikde nikdo, jenom ta hudba mi nedávala spát. Kdo si to v noci vyhrává a nespí, lamentovala jsem si potichoučku, když se mi zazdálo, že na koberci jsem zahlédla slabounké světlo. Chvělo se a poskakovalo, točilo se dokolečka a jeho slabounká zář mě lákala dál. V tom jsem něco zahlédla v prosklené skříni. Jakoby se tam něco lehounce mihlo a zase a znovu. Potichounku jsem přišla až k vitrině a v tom jsem je uviděla. Byli tři. Stáli v paprscích měsíčního světla a o něčem se horečně bavili. Dvě dámy a jeden pán. Ony se pohybovaly lehounce jako víly a jejich bílé řízy odrážely světlo do pokoje. Jejich kavalír je doprovázel a ony na něm mohly oči nechat. V tom se v košíku pohnula Elis a ze spaní štěkla. Tři postavičky si rychle stouply na svá místa a zůstaly stát. Jenom tajemné světlo měsíce dál ozařovalo jejich koutek a vrhalo stín na koberec.
Ráno bylo vše při starém, tak nevím zdálo se mi to nebo ne?
Hadi, asi zdálo. Ale moc hezky se ti to zdálo. Byl to takový trochu tajemný a trochu romantický krásný sen, ze kterého se člověk nechce probudit. :-)