close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blýskavé vzpomínky - X.

29. května 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Nové století přišlo s velikou slávou! Všude se pronášely oslavné řeči, šampaňské teklo proudem a lidé se těšili na ten nový svět, jemuž začínal vévodit technický pokrok.
Továrnička ve Lhotě se neustále rozšiřovala a nabírala nové zaměstnance. Horní ulice se zaplnila novými obyvateli. Kdysi půvabný kout městečka s tichými zahrádkami se proměnil v hlučící proletářskou čtvrť. Zdálo se, že všechno v tomto století bude jenom zalité sluncem.
Paní Vilemína s úžasem pozorovala všechny ty změny kolem a cítila se stále více unavená.
Nechápala všechny ty lidi, kteří ač měli dobrou práci, stále vyvolávali nějaké nepokoje. Kolem fabriky se občas strhl nějaký větší nebo menší poprask. To pak v okolí svého domku slýchávala od sousedek a sousedů výkřiky zlosti a vidívala i zaťaté pěsti, hrozící směrem ke správní budově. Zvláště po jednom neštěstí, které postihlo sousedovic Hedviku: Dívka si ve fabrice, kde byly nové šicí stroje, způsobila pracovní úraz a pro menší výkonnost s poraněnou rukou se jí snížil plat. Sedávala pak na zápraží a jenom tak lelkovala, neboť dělala jenom na kratší směny, a tak měla čas na nicnedělání.
Vilemína se snažila dívku rozptýlit, nabídla ji spolupráci  ve své domácnosti, na niž již nestačila. Byla znepokojena všemi těmi spolky, které byly mezi dělníky zakládány, a mezi lidmi dávala najevo svůj nesouhlas. Zdálo se, že přestává novému světu rozumět. Pro svá vnoučata však byla nadále tou nejmilejší babičkou.
Jednoho dne se u dveří jejího domku zastavil povoz s návštěvou. Zcela nečekaně se objevila malá Mína s košíkem a rancem peřin na zádech. Vtrhla do babiččina domu jako velká voda a všechen klid byl ten tam. S pláčem se vrhla babičce do náručí a usedavě naříkala. Zamilovala se a rodiče jí nechtějí dovolit, aby se v 17 letech vdala, otec jejího nápadníka vyhodil z domu a nešťastná Mína si ještě večer sbalila věci a utekla k babičce. Vilemína se jí snažila uklidnit a podávala ji jeden kapesník za druhým, ale nebylo to nic platné. Mína byla k neutišení. Jenom tak mezi řečí babička zaslechla něco o požehnaném stavu a miminu. Uslzenou a unavenou Mínu uložila do postele, odehnala Lomikara a tiše zavřela dveře. Pak teprve začala uvažovat, co dál. Je jasné, že holku nemůže vyhnat a nechat světu na pospas. Rozhodla se jednat. Opatrně zamkla dveře a vydala se na poštovní úřad, odkud poslala telegrafickou zprávu Máni, že dcera v pořádku dorazila a ona si ji na nějakou dobu nechá u sebe. O dítěti se nezmínila. Všechny je tam pozdravuje, hlavně Honzíka a Pepču.
Na jaře roku 1902 se Míně narodila malá Mařenka. S pomocí své babičky zvládla první dny a týdny bez úproblémů. Holčička se měla k světu a v babiččině náručí si spokojeně pobrukovala.  Mína byla šikovná na všechny domácí práce, to proto, že její matka jí nikdy nic nedarovala a využívala ji jako nejlevnější pracovní sílu.
Také v Brně rostla Barborka do krásy. Její invalidní otec ji vozíval, sedící na jeho kolenou, svým vozíčkem, ulicemi jejich čtvrti a všem se chlubil její vyřídilkou. Velmi brzo zvládala Bára češtinu i němčinu, která tady zněla ze všech stran. Rodinka se měla dobře a užívala si života. Jako blesk z čistého nebe dopadla na Brňáky zpráva o smrti Máni a jejího muže Lojzíka. Otevřená tuberkuloza je oba dva zprovodila ze světa ve stejném roce. Barbora litovala jejich děti, ale věděla, že babička jim nějak vypomůže. Po smutném pohřbu, na nějž se Barbora vypravila sama, pomohla matce s úklidem, potěšila malou Mínu, které se najednou zhroutil celý svět. Potěšila se s malou Mařenkou, a když odjížděla nazpět do Brna, netušila, že svou matku už neuvidí. Ta se pomaloučku vytrácela a za rok po své dceři a zeťovi se rovněž odebrala k věčnému odpočinku.
V domečku v Horní ulici teď zůstala Mína se svou malou Mařenkou a oba sourozenci, tehdy čtrnáctiletý Jan a osmiletá Pepča. Nebyl už nikdo, kdo by bránil vztahu Míny a jejího milého Oldy. Když se jednoho dne objevil pod okny, pozvala ho Mína dovnitř a už neodešel. Maruška si jej přivlastnila a brzy měla další dva sourozence. Dvojčátka Baruška s Jindříškem doplnila počet dětí v domě na pět. Olda měl co dělat, aby tolik lidí uživil, ale byl šikovný a jeho roury do kamen a okapy, byly vyhlášené svou kvalitou. Jezdil po okolí a opravoval střechy na malých i větších budovách. Dospívajícího Jendu občas bral s sebou, ale brzo pochopil, že jeho ruce nejsou pro práci s plechem. Měl je jemné a citlivé, to od jeho zamilovaného nástroje houslí. Nikdo už ani nevěděl, kdy a kde se naučil hrát. Zvávali si jej do různých místních spolků, pomáhal při divadle, hrával na pohřbech. Mína o svém bratrovi ze všech stran slyšela jenom chválu. Když dokončil měšťanskou školu, vypravil se do Brna, kde mu teta Kopfova zařídila místo v divadelním orchestru. Bydlel zpočátku u tety a strýce, kde byla jeho věrnou posluchačkou malá Barunka, která sedávala na kanapi a ani nedutajíc poslouchala strýčkovo hraní. Časem si našel podnájem a rodina o něm ztratila přehled. Jenom tu a tam poslal pohlednici do Lhoty, v níž své sestře psal, co dělá, pozdravoval sestřičku Pepču, z níž se stávala šikovná dívka. Ptal se také na malou Mařenku a čerstvě narozená dvojčátka Barboru a Jindříška. 
Smrt si vybírala svou daň i v Brně. Nejdříve pochovali na Městském hřbitově strýčka, jemuž Barbora i Poldík vděčili za své štěstí i majetek, a jehož oplakávala Barbora stejně upřímně  jako svou matku. Když už se zdálo, že je všemu zlému konec a smutek zavíral dveře, přišla další rána. Poldík nešťastně upadl a zlomil si nohu v kotníku. Bára se snažila o co nejrychlejší rekonvalescenci, ale nepohyblivost  a věk zapřičinil komplikace, z nichž zvláště následný zápal plic byl nejnebezpečnější. Přes veškerou Bářinu starostlivost se stav nelepšil a za pár týdnů doprovázela celá rodina Poldíka na poslední cestě. Zlomená Barbora s malou Barborkou se v tom množství lidí doslova ztrácela. V jediném roce přišla o to nejdražší, co na světě měla, nejdříve ji opustila matka, pak strýc Kopfl a teď její životní láska Poldík. Když dozněla smuteční hudba a hrobník začal zasypávat hrob, připadala si Barbora, jako by ji za živa krájeli. Jenom Barborka poskakující po cestičce kolem hrobů jí připomněla, že ještě má proč žít, pro její a Poldíkovo štěstí - Barunku.
 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 29. května 2010 v 9:03 | Reagovat

Dnes to byla smutná kapitola, Hadi.

2 Jarka | Web | 29. května 2010 v 9:38 | Reagovat

Babi má pravdu, v tomto díle bylo víc smutku než radosti, kéž se dobře dařilo aspoň těm, kteří zůstali. :-)

3 Iva | Web | 29. května 2010 v 14:21 | Reagovat

Musaím souhlasit s děvčaty, dnes to bylo opravdu smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama