Když Bára ukončila práci u Altrichtrů, odkud ji neradi pouštěli, stala se společnicí pana Leopolda, nejmladšího syna pana továrníka Kopfa, který od svých 16 let trpěl neznámou nemocí, která neustále omezovala jeho pohyb, chůzi omezila natolik, že ho museli vozit na vozíku. Poldík, jak mu v rodině všichni říkali, nebyl zrovna mámin mazánek, staral se o něj strýc Ignác, matčin bratr. Tento starý mládenec měl dost času i chuti a s Poldíkem jezdil do všech lázní, na všechna možná vyšetření, co jich tehdejší Evropa znala. A Poldík strýce miloval více než své rodiče. Po čase se nastěhoval do strýčkovy vily v Brně. Občas dojeli do Lhoty navštívit rodiče a nadýchat se čerstvého horského vzduchu. Na tuto dobu mu vždycky strýc sehnal opatrovnici. Tentokrát si ji Poldík vybral sám. Po oné nehodě v zámeckém parku se už nikdy neodvážil jet sám. Ovládal sice svůj "kočár", jak vozíku říkal, bravurně, ale nechtěl už riskovat. A navíc Bára se mu líbila. Její neustále usměvavá a upovídaná tvář byla pro něj tím nejlepším lékem.
Vánoční svátky se blížily mílovými kroky a Leopold stále churavěl. Bára dělala, co mohla, aby byl co nejvíce na čerstvém vzduchu, dokonce jej jednou vyvezla na vozíku i na poutní místo nad městečkem, nosila mu zázračnou vodu, prováděla všechna možná cvičení i masáže, které doporučil lékař v Brně, ale stav se nelepšil. Pohyblivost mladého muže byla stále horší a horší.
Péči měl přenáramnou, jeho opatrovnice dělala, co mohla. Trávila u něj stále více času, až ji matka podezírala, že provádí nějaké nepravosti.
Koncem října se pan Kopf objevil nečekaně u Krauterů. Bára ještě nebyla doma, a tak měl dost času popovídat si s paní matkou. Překvapil jí nabídkou, o níž se jí ani nesnilo, vezme Báru s sebou do Brna, aby mohla i nadále pokračovat ve své práci s panem Poldíkem, kterému její péče očividně svědčí. Domluvili spolu nějaké podrobnosti, a když se vrátila večer Bára domů, bylo všechno upečeno.
Jede s Kopfovými do Brna.
Měla jenom dva týdny na přípravu všech věcí, které si s sebou musí vzít. Bylo toho několik košů, ačkoliv pan Kopf slíbil, že vše potřebné, co jí bude chybět, si koupí v Brně sama. Neskutečně se těšila do toho velkého města, o němž toho od Poldíka tolik slyšela. Kopf je majitelem tiskárny a nakladatelství a jeho majetek se dá srovnat s majetkem pana továrníka ve Lhotě. Určitě se bude mít dobře. Zároveň se však i trochu bála, jak se k ní budou chovat tamní lidé. Přece jenom je venkovanka a tak v to listopadové mlžné ráno nasedala do kočáru se smíšenými pocity. Celá ulice byla vzhůru nohama, všichni sousedé a jejich děti se s Bárou loučili, jako by se už neměla nikdy vrátit. Snažila se nedat na své tváři znát svoje obavy, ale moc se jí to nedařilo. Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe, zamávala na matku a za malou chvíli zmizela ona i její kočár z ulice.
Paní Krauterová vyšla doprostřed cesty, aby co nejdéle viděla kočár, který odvážel její druhou dceru někam strašně daleko. Zůstala v domku sama, jenom kolem nohou se jí motal kocour Lomikar, kterému bude rovněž Bára chybět.
Někdy počátkem dalšího roku se Máňa stala opět matkou, a tak stará Krauterová nechala vyučování a odjela dceři trochu vypomoci. Neměla to jednoduché, starat se o domácnost, když se jí kolem sukně motala malá Mína. Měla už pět let, ale bez matky neudělala ani krok. Když Máňa porodila svá dvojčátka, bylo v Lojzíkově chalupě veselo. Oba chlapci byli zdraví a měli se čile k světu. Nikdo nemohl tušit, jak krátce si na světě pobudou. Pyšná Máňa sezvala spoustu známých na křtiny a jediné, co ji trápilo, byla nepřítomnost Báry. Ta se omluvila, protože Poldík stonal,a tak nemohla od něj odjet. Poslala drožkou nějaké dárky, trochu oblečení, které už vynosila a domnívala se, že je matka Míně přešije. V létě přišla pohroma, oba chlapci dostali záškrt a do týdne z nich byli andělíčci, jak všem vyprávěla Mína. Nebyli jediní, v tu dobu se vsí přehnala epidemie, která si brala maličké a slabé s sebou. Mína začala také kašlat, ale naštěstí se z toho brzo vyléčila.
Paní Krauterová měla Mínu velice ráda, vozívala si ji k sobě do chalupy, aby jí nebylo smutno. Blížil se konec století, začátek nového, všude ve světě to vřelo, průmyslová revoluce nastupovala i v těch nejmenších vesničkách. Do konce roku 1899 porodila Máňa ještě dvakrát, chlapečka Jana a holčičku Pepču.
Také v Brně se děly věci.
V červnu roku 1887 se v domě pana Kopfa konala slavná svatba. Mladý dědic strýcova majetku Leopold Kopf si bral svou společnici a pečovatelku Barboru Krautrovou. Krásný snubní prsten s briliantem ozdobil Bářinu ruku v chrámu sv. Petra a Pavla na Petrově.
Matka se dmula pýchou, jaké že udělala její dcera štěstí. Její zeť je sice na vozíčku, ale má zlaté srdce. Dostala od něj krásný "oplégr", který jí všechny ženské v ulici záviděly. Čas ubíhal a přišel den, kdy i druhá dcera paní učitelky měla porodit. Čím dál častěji se na ulici objevovala jenom sama, bez manželova voziku, byl pro ni v době těhotenství velmi těžký.
Bára se na dítě nesmírně těšila a bylo jí jedno, zda to bude chlapec nebo děvče. Poldík by sice raději dědice, ale jinak se těšil také. Štěstí se nekonalo. Bára sice porodila v termínu, ale dítě bylo neduživé, slabounké a po několikadenním zápase zemřelo. Chlapečka pochovali na Městský hřbitov a několik měsíců směřovala každá jejich procházka tam.
Poldík svou ženu neustále přesvědčoval, že příště se to opravdu podaří a vytoužené dítě budou mít.
Jak záviděla své sestře, v jejichž kuchyni se batolil malý Jeník.
Na podzim roku 1897 se vypravili na pouť ke Svaté Marii, aby si potomka vyprosili. Z Brna se vydali do Lhoty, kde navštívili Kopfovu matku a bratry, s nimiž pak vyrazili na slavnou pouť.
V té době se v okolí Lhoty konaly císařské manévry, kterých se zúčastnil i císař František Josef I. Do Lhoty přijel zvláštním vlakem a po krátkém odpočinku se vydal s doprovodem na poutní místo, ke Svaté Panně Marii. Jelo několik povozů císařských a spousty vozů vzácných návštěvníků. U poutního kostela se tísnilo na 50 000 lidí a všichni provolávali císaři slávu.
Poldík sedící na vozíku byl Bárou vystrčen dopředu, aby dobře viděl. Lidé se tlačili, aby Jeho Veličenstvo mohli vidět na vlastní oči. Když se císař přiblížil k jásajícímu davu, uviděl invalidu na vozíčku a jeho mladou ošetřovatelku. Zamířil tedy k nim a Báře se zatmělo před očima. Sám císař poklepal Poldíkovi na rameno a na ni se usmál. Pak sáhl do kapsy a vytáhl něco, co vtiskl Poldíkovi do dlaně. Lidé kolem jásali a on jim odpověděl zdviženou rukou. Pak rychle následoval svůj doporovod na schodiště vedoucí do chrámu.
Bára netušila, co drží Poldík v ruce, a snažila se dostat do kostela. Tam se dlouze modlila a prosila Matku Boží za přímluvu, aby se konečně dočkali potomka. Návštěva poutního místa do obou manželů vlila novou naději.
V tomto smutném počasí mě tvoje povídání potěšilo, i když dnes mělo taky smutný nádech - ale krásně se to čte a těším se už na pokračování.