close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blýskavé vzpomínky - VI.

1. května 2010 v 10:15 | já |  Moje povídání
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Mánina svatba! Zpočátku se nemohla rozhodnout, jak své matce oznámit, že se vezmou. Pak však bylo na cestě dítě, a tak se nedalo nic dělat. Lojzík Kuchařík se z Marií vzali v lednu roku 1882. Svatba byla taková všelijaká. Sezvali několik nejbližších kamarádů a kamarádek, pana kanovníka z Podolí a rodiče. Odstěhovali se ze Lhoty a Barbora s matkou zůstala v domečku sama. Dlouho se nemohla vzpamatovat z té ostudy, kterou jí Máňa udělala. Z radostí proto přivítala , když se rozhodli odstěhovat za Lojzíkem na vesnici. Tam bude trochu stranou, tam nebude tolik na očích a paní učitelka se nemusí bát posměchu. Užila si ho dost, než se holka vdala, její poměr s o deset let starším vedoucím dílny se dlouho utajit nedal. Mnohá z děvčat jí ho záviděla, a tak nebylo divu, že se to brzo rozneslo po dílně i okolí.
Manufaktura se pomalu rozrůstala a měnila se v moderní továrnu. Neustále se někde něco stavělo, dovážela se nová zařízení a mašiny.
Do Lhoty se neustále sjížděla spousta inženýrů a architektů, kteří spolu se zeměměřiči běhali  za zahradami dělnických domků. Mezi lidmi se šeptalo, že tady bude jedna z největších továren v kraji.
U  Altrichtrů se s návštěvami dveře netrhly a paní s manželem neustále doprovázeli někoho na dráhu. Mnohokrát se stalo, že zústávali u někoho na noc a to pak musela děti uložit ke spaní Bára. Chvíli si s nimi povídala, pak jim přečetla nějakou pohádku a počkala, až usnuly. Teprve pak se mohla sama uvelebit v malém pokojíčku u půdy, který jí paní Altrichtrová pro takové příležitosti upravila. Stále častěji měla na starosti jenom děti, které ji měly rády. Na ostatní práce si paní najala děvče z kolonie.  Čas plynul a z Báry byla krásná mladá slečna, kterou paní domu nazývala "bonou". Chodívala s dětmi na procházku do zámecké zahrady, která těsně sousedila se zahradou Kraflovy vily. Děvčátka honila po chodníku kolo, nebo si nesly své panenky a kufřík s hadříky, s nimiž si pak na dece, kterou jim Bára roztáhla na zelený trávník, hrály. To pak slečna opatrovatelka seděla na lavečce a snila. Ráda si představovala, že tohle jsou její vlastní děti, doma na ni čeká (pochopitelně bohatý) manžel a společně bydlí v krásném domku. O svých snech se párkrát zmínila své matce, ale nikdo další je neznal. Matka se smála, neboť ještě neměla ani známost, ale Báře to nevadilo. Co není, může být dříve než okem mrkneš. 
Zámeckým parkem vedla také cesta, po níž se proháněli bohatí pánové a slečny na koních. Nebývalo to  sice denně, ale párkrát je tam Bára zahlédla.
Dnes neměli štěstí, v parku potkali jenom dva zámecké hajné, kteří obcházeli oboru a pak se parkem vraceli nazpět. Děvčata už začínala být unuděná a tak, když je Bára vyzvala k odchodu, docela ráda souhlasila. Najednou něco upoutalo jejich pozornost natolik, že se všechny zastavily a pozorně zaposlouchaly, do zvuku, který přicházel odněkud z hloubi parku. Vypadalo to jako volání, nebo naříkavý křik. Nic nebylo vidět, ale určitě tam někdo volal, usoudila Bára. Proto, když procházela kolem hlídačovy boudy, nezapoměla mu o tom říct. Hlídač se hned vydal udaným směrem a Bára by ráda počkala na jeho návrat, ale děvčata byla netrpělivá, proto se jenom ohlédla směrem k lesíku a pokračovala domů.
Na uvedenou příhodu brzo zapoměla a tak, když se večer před vilou Altrichtrových zastavil kočár a z něj vystoupil starší šedivý pán, jen pokynula na pozdrav a dál se zabývala s nejstarší dcerou jejími úkoly do školy.  O to víc, byla překvapená, když po nějaké chvíli pro ni přiběhla služebná Bětka, aby ji odvedla do salónu. Na otázku proč, jí neuměla odpovědět. Bára si prohrábla vlasy rukou, uhladila sukni a v prosklených dveřích na zahradu ještě pro jistotu zkontrolovala, zda je všechno v pořádku.
"Tak tady ji máte, pane Kopfl! Tohle je naše slečinka od dětí, Bára Krauterová. Její matka učí v církevní přípravce děvčata ručním pracem, pokud vím!" chrlila ze sebe paní Altrichtrová, když Bára vešla do dveří. Ve dveřích se zastavila, a když uviděla neznámého muže, zčervenala ve tvářích. Pak popošla blíž a s drobnou úklonou pozdravila.
Cizinec pokynul, aby se posadila naproti němu ke stolku a začal zeširoka vyprávět, proč vlastně přišel. Bára nevěřila vlastním uším, když ji nazval zachránkyní a pronášel slova díků. Zpočátku vůbec nechápala, zač jí vlastně děkuje, pak si vzpoměla na ono záhadné volání ze zámeckého parku. Stala se tam nehoda, při níž se převrátil vozík, na němž seděl invalida. Byl sám a nazpět na vozík neměl sílu vylézt. Kdyby náhodou nešla kolem Bára s dětmi a neposlaly do lesíka hlídače, kdoví jak dlouho by tam onen muž ležel, sám, bezmocný.
"Ale, vzácný pane," spustila Bára, "to přece nic nebylo, to tady Anička slyšela volání a upozornila mě na něj!" dodala a ukázala rukou na prostřední dcerku Altrichtrových.
"Slečno, nebuďte tak skromná, každý by to neudělal tak jako vy," dodal bělovlasý muž a vstal ze židle. "Buďte tak, laskava a pojeďte se mnou, onen muž by vám chtěl osobně poděkovat."
Ještě chvíli se Bára zdráhala a vymlouvala na svou práci a povinnosti, které ještě má kolem dětí, ale pan Kopf nedal a odvezl ji s sebou do jejich vily.
Tak se Bára poznala s Leopoldem.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 1. května 2010 v 10:40 | Reagovat

Jé, to bylo zase pěkný. :-)Toto čtení se mi líbí Hadi, čím dál tím víc. Teď jsem zvědavá jestli je Leopold ten invalida a nebo někdo úplně jiný. ;-)

2 babi Maňasová | Web | 1. května 2010 v 13:35 | Reagovat

Já si to Hadi vždycky šetřím k polednímu kafíčku a pak sednu a v klidu čtu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama