close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2010

Když je etiketa k ničemu

4. května 2010 v 13:06 | já a History |  Víte, že?
Jiný kraj, jiný mrav, říkávali naši předkové. Všichni máme etiketu skoro "v malíčku", jezdíme stále více do ciziny a tak pro nás není novinkou pomoci dámám s noblesou do kabátu, přidržet dveře a víme, k čemu se používá jaký příbor. Myslíte si, že všechno znáte a nic vás nemůže nikde v evropských zemích, či jinde ve světě překvapit? Mýlíte se, co se týče etikety, můžete narazit hned za dveřmi naší republiky a jakmile opustíte kontinent, ocitnete se v naprosté "etiketní" divočině.
Po jídle budete muset říhat, dávat si pozor i na držení se za ruce a vrtět hlavou, když chcete říci ano.
Tak například v Indii jsou nohy a hlavně chodidla "nečisté" a nesmíte se jimi nikoho dotknout. Pouhé šlápnutí na nohu z nedopatření v přeplněném dopravním prostředku se tak může stát faux pas. Když už se vám to stane, je třeba se okamžitě přeuctivě omluvit. Zapomeňte také na masáž chodidel nebo prosté vzetí do náruče.
Stejně jako nohy je zapovězena i levá ruka. Není slušné přijmout touto končetinou dar, podat v obchodě peníze, držet v ní telefon nebo dokonce jídlo. A proč? Indové totiž, hlavně na venkově, se totiž po vykonání potřeby levou rukou umývají bez použití papíru a mýdla.
Pozor také na neslušná gesta!
Když si nedáte pozor, můžete skončit s monoklem na oku dřív, než se nadějete!
V Turecku je obdobou našeho zdvihnutého prostředníčku  zdvihnutý ukazováček! V Tunisku zase raději nespojujte do O palec a ukazováček. Jedná se o velmi sprosté gesto a výhrůžku!
V Thajsku dejte pozor na hlazení dětí po hlavě (je to velmi nezdvořilé) a natažení nohou proti někomu.
Jako v ráji se můžete cítit v Japonsku - místní obyvatelé totiž velice neradi říkají na cokoliv "ne". Pocit vám ale vydrží přesně do té doby, než zjistíte, co se skrývá za věčně rozesmátou maskou. Pokud se někdo začne lehce odmítavě chichotat, raději ukončete činnost nebo žadonění. Jinak budete považováni za největšího nezdvořáka všech nezdvořáků! A nedivte se, když pochválíte nějakému Japonci tričko nebo nějakou jinou drobnost, že vám ji při příštím setkání daruje.
Do Tuniska vyjíždějí čeští turisté velice často - a přesto ne všichni vědí, jak se v této zemi správně chovat, aby člověk nepohoršoval, nebo se dokonce nedostával do ohrožení.
Náš turista má štěstí, že nebyl okraden, protože na veřejnosti si dával do peněženky velké bankovky, což je pro zloděje skoro jako pro býka červený hadr. Schovává peněženku a vytáhne fotoaparát, fotografuje a fotografuje, až ho zadrží policista. Neví, že cokoliv vládního, označeného státní vlajkou, nádraží i kdokoliv v uniformě se v Tunisku nesmí fotit. Jinak budete složitě vysvětlovat, že nejste špeh ani terorista.
Večerní procházka mladé ženy v krátké sukni si zrovna říká o zvýšenou mužskou pozornost a riziko přepadení je stonásobně větší.

Tak trochu omluva

4. května 2010 v 8:13 | já |  Moje psaní
déšť
Je ráno, skoro tma a venku prší! Nějakou divnou shodou okolností  jsem včera neudělala za celý den záznam do deníčku. Když jsem si večer naposledy prohlížela stránky mých kamarádů, bylo už pozdě. Admin asi něco opravoval, neboť vložit text ani obrázek nešlo. Tak se tímto teda omlouvám a doufám, že se to už nestane.
Je ošklivo a k tomu všemu mě bolí hlava.
Asi se nikam nevypravím. Jenom koupit trochu pečiva a pak si zalezu ke knížce. Nevařím, mám od neděle, a tak si budu užívat toho dnešního ošklivého dne. 

Stalinovy děti

2. května 2010 v 9:41 | Owen Matthew |  Co jsem právě dočetla
Jednoho letního dne v roce 1937 políbil mladý komisař Boris Bibikov na rozloučenou obě dcerky a chvatně sešel ke služebnímu packardovi, který na něho čekal před domem. Tehdy jej jeho nejbližší viděli naposled. Když ho zatkla Stalinova tajná policie, doznal se jako loajální komunista k řadě absurdních zločinů.


Stalinovy děti, Tři generace lásky a války

Jeho manželka byla jako třídní nepřítel poslána do gulagu, a zanechala tak malou Ljudmilu a Leninu napospas světu, který je rázem obklopil lhostejností a chladem. Chaos druhé světové války sestry odloučil a po strastiplném putování nekonečnou ruskou stepí se díky podivuhodné náhodě konečně po dvou letech setkaly v uralském městě, plném vyhladovělých válečných sirotků.
Mladší Ljudmila dospěla v bojovnici, a tak když v letech vrcholící studené války potkala v Moskvě urostlého mladého Angličana a zamilovala se do něho, pochopila, že pokud bude chtít žít s mužem, kterého miluje, bez boje se to neobejde. Mervyn Matthews se ve svém naivním poblouznění Ruskem pustil do nebezpečného flirtu s KGB a těžce na to doplatil. Ljudmila a Mervyn zůstali uvězněni na opačných stranách ideologické bariéry, která formovala jejich generaci. Celých šest let udržovali svou lásku při životě každodenním psaním dopisů - některé z nich jsou plné úzkosti, jiné humorné, ale ze všech sálá neuhasitelná naděje, že se jednou znovu setkají.
Dnes, když od té doby uplynula celá desetiletí, snaží se Owen Matthews ukázat pouť svého děda hrůzným světem stalinských čistek a prostřednictvím dopisů a vzpomínek vypráví láskyplný příběh svých rodičů z období studené války. Rodinnou ságu proplétá vlastními zkušenostmi, které získal jako začínající zahraniční korespondent v Moskvě devadesátých let minulého století. Máme před sebou barvité, syrové zápisky o zápasu mladého člověka, který se snaží pochopit osud svých předků i cizí země, jež "nás stvořila, osvobodila a málem zahubila". Je to příběh lásky, sebepoznání a osvobození; příběh o tom, "jak jsme dospívali v domnění, že jsme svobodní, abychom pak zjistili, že nás do svých sítí lapila historie".

Prvomájová vycházka

1. května 2010 v 16:33 | já |  Fotografie
Prvomájové oslavy proběhly různě, někde se zpěvy a tanečky, balonky a koláčem. Jinde s velkým křikem a transparenty. Není divu, je před volbami a tak se každá strana i pidistrany snaží. Všude jsou poutače, vyzývající vás dát svůj hlas tomu a ne těm druhým.
Spousta lidí se vydalo na první květnový víkend do přírody. Moje maličkost také. Prošla jsem se náměstím, kde právě probíhalo předvolební setkání oranžové strany. Malé i větší mažoretky právě dotančily,  vzduchem se vznášely balonky a hrála hudba.  Pak už cesta vedla mezi zahradami s kvetoucí nádherou, kolem bílých třešní, kde se tu a tam mihli líbající se milenci. Nádherný vzduch a ptačí zpěv, uklidňující zeleň na všech stranách a daleký rozhled, byl odměnou za námahu.

001 aa

009 a
012 a

015 a

022 a

031 a
035 a

Blýskavé vzpomínky - VI.

1. května 2010 v 10:15 | já |  Moje povídání
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Mánina svatba! Zpočátku se nemohla rozhodnout, jak své matce oznámit, že se vezmou. Pak však bylo na cestě dítě, a tak se nedalo nic dělat. Lojzík Kuchařík se z Marií vzali v lednu roku 1882. Svatba byla taková všelijaká. Sezvali několik nejbližších kamarádů a kamarádek, pana kanovníka z Podolí a rodiče. Odstěhovali se ze Lhoty a Barbora s matkou zůstala v domečku sama. Dlouho se nemohla vzpamatovat z té ostudy, kterou jí Máňa udělala. Z radostí proto přivítala , když se rozhodli odstěhovat za Lojzíkem na vesnici. Tam bude trochu stranou, tam nebude tolik na očích a paní učitelka se nemusí bát posměchu. Užila si ho dost, než se holka vdala, její poměr s o deset let starším vedoucím dílny se dlouho utajit nedal. Mnohá z děvčat jí ho záviděla, a tak nebylo divu, že se to brzo rozneslo po dílně i okolí.
Manufaktura se pomalu rozrůstala a měnila se v moderní továrnu. Neustále se někde něco stavělo, dovážela se nová zařízení a mašiny.
Do Lhoty se neustále sjížděla spousta inženýrů a architektů, kteří spolu se zeměměřiči běhali  za zahradami dělnických domků. Mezi lidmi se šeptalo, že tady bude jedna z největších továren v kraji.
U  Altrichtrů se s návštěvami dveře netrhly a paní s manželem neustále doprovázeli někoho na dráhu. Mnohokrát se stalo, že zústávali u někoho na noc a to pak musela děti uložit ke spaní Bára. Chvíli si s nimi povídala, pak jim přečetla nějakou pohádku a počkala, až usnuly. Teprve pak se mohla sama uvelebit v malém pokojíčku u půdy, který jí paní Altrichtrová pro takové příležitosti upravila. Stále častěji měla na starosti jenom děti, které ji měly rády. Na ostatní práce si paní najala děvče z kolonie.  Čas plynul a z Báry byla krásná mladá slečna, kterou paní domu nazývala "bonou". Chodívala s dětmi na procházku do zámecké zahrady, která těsně sousedila se zahradou Kraflovy vily. Děvčátka honila po chodníku kolo, nebo si nesly své panenky a kufřík s hadříky, s nimiž si pak na dece, kterou jim Bára roztáhla na zelený trávník, hrály. To pak slečna opatrovatelka seděla na lavečce a snila. Ráda si představovala, že tohle jsou její vlastní děti, doma na ni čeká (pochopitelně bohatý) manžel a společně bydlí v krásném domku. O svých snech se párkrát zmínila své matce, ale nikdo další je neznal. Matka se smála, neboť ještě neměla ani známost, ale Báře to nevadilo. Co není, může být dříve než okem mrkneš. 
Zámeckým parkem vedla také cesta, po níž se proháněli bohatí pánové a slečny na koních. Nebývalo to  sice denně, ale párkrát je tam Bára zahlédla.
Dnes neměli štěstí, v parku potkali jenom dva zámecké hajné, kteří obcházeli oboru a pak se parkem vraceli nazpět. Děvčata už začínala být unuděná a tak, když je Bára vyzvala k odchodu, docela ráda souhlasila. Najednou něco upoutalo jejich pozornost natolik, že se všechny zastavily a pozorně zaposlouchaly, do zvuku, který přicházel odněkud z hloubi parku. Vypadalo to jako volání, nebo naříkavý křik. Nic nebylo vidět, ale určitě tam někdo volal, usoudila Bára. Proto, když procházela kolem hlídačovy boudy, nezapoměla mu o tom říct. Hlídač se hned vydal udaným směrem a Bára by ráda počkala na jeho návrat, ale děvčata byla netrpělivá, proto se jenom ohlédla směrem k lesíku a pokračovala domů.
Na uvedenou příhodu brzo zapoměla a tak, když se večer před vilou Altrichtrových zastavil kočár a z něj vystoupil starší šedivý pán, jen pokynula na pozdrav a dál se zabývala s nejstarší dcerou jejími úkoly do školy.  O to víc, byla překvapená, když po nějaké chvíli pro ni přiběhla služebná Bětka, aby ji odvedla do salónu. Na otázku proč, jí neuměla odpovědět. Bára si prohrábla vlasy rukou, uhladila sukni a v prosklených dveřích na zahradu ještě pro jistotu zkontrolovala, zda je všechno v pořádku.
"Tak tady ji máte, pane Kopfl! Tohle je naše slečinka od dětí, Bára Krauterová. Její matka učí v církevní přípravce děvčata ručním pracem, pokud vím!" chrlila ze sebe paní Altrichtrová, když Bára vešla do dveří. Ve dveřích se zastavila, a když uviděla neznámého muže, zčervenala ve tvářích. Pak popošla blíž a s drobnou úklonou pozdravila.
Cizinec pokynul, aby se posadila naproti němu ke stolku a začal zeširoka vyprávět, proč vlastně přišel. Bára nevěřila vlastním uším, když ji nazval zachránkyní a pronášel slova díků. Zpočátku vůbec nechápala, zač jí vlastně děkuje, pak si vzpoměla na ono záhadné volání ze zámeckého parku. Stala se tam nehoda, při níž se převrátil vozík, na němž seděl invalida. Byl sám a nazpět na vozík neměl sílu vylézt. Kdyby náhodou nešla kolem Bára s dětmi a neposlaly do lesíka hlídače, kdoví jak dlouho by tam onen muž ležel, sám, bezmocný.
"Ale, vzácný pane," spustila Bára, "to přece nic nebylo, to tady Anička slyšela volání a upozornila mě na něj!" dodala a ukázala rukou na prostřední dcerku Altrichtrových.
"Slečno, nebuďte tak skromná, každý by to neudělal tak jako vy," dodal bělovlasý muž a vstal ze židle. "Buďte tak, laskava a pojeďte se mnou, onen muž by vám chtěl osobně poděkovat."
Ještě chvíli se Bára zdráhala a vymlouvala na svou práci a povinnosti, které ještě má kolem dětí, ale pan Kopf nedal a odvezl ji s sebou do jejich vily.
Tak se Bára poznala s Leopoldem.