close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2010

Rozkvetlá zahrada

13. května 2010 v 12:21 | já |  Fotografie
002

007
009
Takový krásný výhled mám z okna ložnice.  Není nic krásnějšího, když na jaře kvete šeřík.

Blýskavé vzpomínky - VIII.

12. května 2010 v 9:52 | já |  Moje povídání
Malá Mína rostla jako z vody. Babička si ji zrovna přivezla k sobě do Lhoty, aby ji trošku potěšila. Malé děvče se po smrti bratříčků neustále domáhalo pozornosti a ze všeho nejvíc si přálo sourozence. Máňa ani Lojzík na její věčné kňourání neměli náladu, a tak děvče bývalo často samo, zavřené v kuchyni nebo na dvorku, kolem něhož byla vysoká zeď. Tam si mohla hrát se zvířátky, pokud jí někam nezmizely a nebo s dřevěnými klátky, které jí šikovný Lojzík vyhladil skleným papírem, aby neměla plné ruce třísek. Daly se z nich stavět vysoké věže, hrady a kostely.
Dneska je tedy u babičky a těší se z její přítomnosti. Babička jí slíbila, že se zajdou spolu podívat na jarmark a na vláček, který do Lhoty začal jezdit. Byla to atrakce, jakou děvče ještě nevidělo. Velký, černý supící kolos, od něhož se zvedá obrovský oblak kouře, který má kola větší, než je Mína. Pára, která vychází ze stroje, má zvláštní vůni, skoro jako ten čert, který byl vloni u nich doma. Mína se držela babiččiny sukně a jenom jedním očkem pozorovala, jak po kovových schůdcích sestupují páni s klobouky na hlavách a dámy, jejichž dlouhé sukně stíraly veškerý prach na schůdcích, sledovala nádražního sluhu, jak spěchá s vozíkem pro různá zavazadla, proutěné koše, z nichž se dívaly husy na dlouhých krcích a různé dřevěné bedýnky, opletené demižony a pak je v poklusu veze před nádražní budovu, kde už stojí jejich majitelé s vozíky a koňskými potahy. 
Procházka to byla náramná, plná nových zážitků, a tak když večer na Krautrovo okno někdo zaťukal, byla Mína dávno v náručí spánku. Babička se vyklonila z okna a neznámý jí podal papírový telegram se zprávou z Brna. Celá nedočkavá zavřela okno a popošla k rozsvícenému světlu na malém stolku mezi skříní a postelí. Netrpělivě rozlepila papírovou skládanku a s rozechvěním četla zprávu, na niž tak dlouho čekala! Bára má konečně miminko. Holčička se narodila v neděli a je zcela zdráva, dostala jméno po mamince Barunka, všichni babičku pozdravují a těší se na shledanou. Srdce staré ženy se zatetelilo radostí a ona si do ticha noci výskla. Z verandy zavolala domů Lomikara, který se ještě potuloval někde po zahrádkách, a spokojená šla spát
Při nejbližší příležitosti se Vilemína vypravila do Brna za dcerou. Na brněnském nádraží ji čekala drožka, kterou pro matku poslal mladý otec. Cesta netrvala dlouho, ale paní učitelka nemohla oči odtrhnout od toho ruchu na ulicích. Se zájmem pozorovala mladé dívky v moderních sukních, které byly pohodlné a dovolily jim pospíchat, kolem se míhala jedna drožka za druhou, dokonce zahlédla i tramvaj, tzv. šalinu, která byla nejnovějším hitem dopravy. Všude bylo plno cinkání, troubení a křiku, až se jí z toho všeho točila hlava. Cestou kolem Zelného trhu obdivovala množství stánků se zeleninou a drobným zvířectvem, kde snad nakupovalo celé město. U stánků byly dvoukoláky naložené bedýnkami s cibulí, zelím, Líšňačky nabízely husy, jinde zase hokynářka nabízela zaručeně čerstvá vejce, dvoutýdenní kuřátka a mladé kuřice, jejichž kvokání se neslo mezi vším tím křikem. Proti všemu tomu zboží na tržišti byl její košík jenom malým dárečkem, i když se do něj vešla celá slepice na polévku, dvě kopy domácích vajec a nahoře se zelenala nať domácí petrželky a celeru.
Malá Barborka dostala jméno po své matce a měla se čile k světu. Toto vymodlené a milované dítě se narodilo do šťastné a spokojené rodiny. Dostalo se mu všeho, co potřebovalo, a ze všeho nejvíc lásky. Od svého otce dostala malá Barborka zlatý řetízek s mincí, kterou mu daroval císař tenkrát na pouti. Babiččin andílek v otvíracím srdíčku byl přivěšen ke zlaté minci a zavěšen kojenci na krk. Kopfova rodina nešetřila dary, ale na křtiny se dostavila jenom Poldíkova matka. Otec s bratry se omluvili pro nedostatek času.
Obě babičky se setkávaly pouze nad kolíbkou malé Báry, ale mnoho toho nenamluvily. Přece jenom byl mezi nimi jakýsi rozdíl.
Když se Vilemína vrátila do Lhoty, čekala na ni nemilá zpráva. Farní škola, v níž vyučovala, nyní už jenom sporadicky, se přestěhovala do nově dostavené dvoupatrové budovy, kam byla přemístěna nově založená obecná škola a měšťanská škola chlapecká.
Pro stárnoucí ženu to bylo daleko, a tak se rozhodla, že se bude věnovat pouze své rozrůstající se rodině.

Taneček při úplňku

11. května 2010 v 11:31 | já |  Fotografie
043
 V pokoji hrála slabá hudba a já se pomalounku přibližovala dovnitř. Byla hluboká noc, nikde nikdo, jenom ta hudba mi nedávala spát. Kdo si to v noci vyhrává a nespí, lamentovala jsem si potichoučku, když se mi zazdálo, že na koberci jsem zahlédla slabounké světlo. Chvělo se a poskakovalo, točilo se dokolečka a jeho slabounká zář mě lákala dál. V tom jsem něco zahlédla v prosklené skříni. Jakoby se tam něco lehounce mihlo a zase a znovu. Potichounku jsem přišla až k vitrině a v tom jsem je uviděla. Byli tři. Stáli v paprscích měsíčního světla a o něčem se horečně bavili. Dvě dámy a jeden pán. Ony se pohybovaly lehounce jako víly a jejich bílé řízy odrážely světlo do pokoje. Jejich kavalír je doprovázel a ony na něm mohly oči nechat. V tom se v košíku pohnula Elis a ze spaní štěkla. Tři postavičky si rychle stouply na svá místa a zůstaly stát. Jenom tajemné světlo měsíce dál ozařovalo jejich koutek a vrhalo stín na koberec.
Ráno bylo vše při starém, tak nevím zdálo se mi to nebo ne?

Paměti Ludvíka XIV.

10. května 2010 v 12:16 | překlad M. Pokorný |  Co jsem právě dočetla
Ludvík XIV. Veliký (řečený Král Slunce - Roi Soleil; 5. září 1638 Saint-Germain-en-Laye - 1. září 1715 Versailles) byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1643-1715. Jeho otcem byl král Ludvík XIII., matkou Anna Rakouská ze španělské linie Habsburků. Ludvík XIV. panoval plných sedmdesát dva let, nejdéle ve francouzské historii.
Ludvík se stal králem jako čtyřletý chlapec v roce 1643, po smrti svého otce (korunován byl ovšem až 7. června 1654). Otec Ludvík XIII. ustanovil ve své závěti, že manželka Anna Terezie se má po jeho smrti starat o výchovu obou synů (tedy Ludvíka a jeho mladšího bratra Filipa Orleánského), ale řízení státu má přenechat radě pěti jmenovaných hodnostářů. Anna však manželovu závěť ignorovala a pár dní po jeho smrti požádala parlament i radu o to, aby se mohla stát regentkou s neomezenou mocí. V prvních letech panování Ludvíka XIV. tak ve skutečnosti vládla ona a všemocný první ministr kardinál Jules Mazarin (původním jménem Giulio Mazzarini).
Po smrti kardinála Mazarina nechal Ludvík XIV. úřad prvního ministra neobsazený a sám převzal veškerá jeho práva i povinnosti. V roce 1661 dal zatknout ministra financí Nicolase Fouqueta a s pomocí Jeana-Baptisty Colberta se osobně snažil vyřešit katastrofální stav státních financí.
Ludvík XIV. se stal politicky zcela nezávislým panovníkem, ale velmi rychle pochopil, že vládnout Francii není lehký úkol. I přesto, že Mazarin už před lety v podstatě zlikvidoval politickou opozici vůči králi, stále existovala řada dalších problémů, které mohly Ludvíkovu moc ohrozit. Byla tu odbojná města (například Orléans a Bordeaux), která se v případě sporů často přikláněla na stranu šlechty. Ludvík si musel složitě vynutit loajalitu měst i aristokracie. Musel zkrotit mocenské choutky ve vlastní rodině (poměrně nedávného povstání frondy se zúčastnilo několik jeho příbuzných - např. strýc Gaston a princové de Conti a de Condé). Tehdejší Francie byla navíc státem, jehož hranice se stále měnily vlivem mezinárodních sporů a válek. Byla rovněž nejlidnatějším státem v Evropě, ale podstatná část jejích obyvatel vůbec nemluvila francouzsky - v mnoha oblastech převládala italština, němčina a stovky nářečí a dialektů. Vnitřní jednota země závisela jen na vůli panovníka. Ludvík XIV. se stal během své vlády ztělesněním Francie, symbolem jejího sjednocení.
Ludvík sám byl vzdělaný, distingovaný muž se smyslem pro vznešené vystupování a kultivovaný projev. Plně se vžil do ceremoniální role barokního vládce a v jistém smyslu byl i jejím symbolem. Byl velkým milovníkem baletu a hudby (sám se baletu v mládí intenzivně věnoval a údajně tančil velmi dobře). Finančně podporoval mnohé spisovatele (např. Jeana Racina nebo Pierra Corneille), malíře, sochaře a hudebníky. Jeho dvorním hudebním skladatelem byl Jean-Baptist Lully a velkým oblíbencem Molière, jehož synovi byl Ludvík XIV. dokonce za kmotra.
Král Slunce, Ludvík XIV. miloval především parfémy s vůní pomerančových květů, ale francouzská společnost si oblíbila i aroma hnijících jablek kombinovaný s hřebíčkem a skořicí a rozetřený s tukem. Tato směs se vtírala do vlasů, aby voněly. Takto vznikla pomáda odvozená od francouzského výrazu pro jablko (pomme). Parfémy a oleje se uchovávaly ve flakónech v podobách tradičních i nezvyklých (například podoba postavy). Mezi jejich výrobou vynikalo Španělsko a Itálie (Benátky).
Přibližně také v této době vzniká světoznámá kolínská, jejíž francouzská verze se rozšířila nejvíc.
Zatímco během středověku vzkvétaly lázně, v rokoku byla voda téměř "tabu" (respektive koupání ve vodě), strach z vody způsobily mor a syfilis. Panstvo nyní upřednostňovalo voňavky, jejichž úkolem bylo zakrýt tělesný pach. Dnes nám připadá až bláznivé, že tehdy považovali vrstvu špíny za ochranný obal před škodlivými vlivy pro své tělo. Celá učená společnost (včetně lékařů) pokládala vodu za nebezpečnou, protože podle jejich názorů bere tělu životní sílu a způsobuje ochabování organismu.
Lidé se tedy koupali v době rokoka výhradně doma a stačilo pouze namočení konečků prstů na nohou. K těmto účelům se používala umyvadýlka, do nichž se naléval zhruba půllitr vody. Mnohdy se ovšem zvolil místo vody alkohol či mléko: král Ludvík XIV. si po ránu otřel ruce pálenkou. Tehdejší pravidla chování radila si po ránu otřít obličej bílým plátýnkem, nebo čímkoliv jiným než vodou. Nebo mýt obličej vodou maximálně za osm až dvanáct dní.

To vše a ještě mnohem více si přečtete ve výpravné knize- Ludvík XIV.- Paměti Krále slunce

ludvik-xiv-pameti-krale-slunce-774933240

V Pamětech Ludvíka XIV. (1638-1715) se nám dostává do rukou text, který osobitým způsobem přibližuje počátky jeho dlouhé, dvaasedmdesát let trvající vlády. Soubor těchto historických úvah a líčení vznikl v rozmezí let 1665-1671, zpětně zachycuje roky 1661, kdy Ludvík převzal moc z rukou regentky své matky Anny Rakouské, a léta 1662, 1666 až 1668. Ludvík nebyl jediným pisatelem (autory a redaktory textů byli především historik Paul Pellisson, preceptor Ludvíkova syna de Périgny a tvůrce Ludvíkovy hospodářské politiky J. -B. Colbert), ale příprava pamětí probíhala pod královou přímou kontrolou.
Ludvík paměti dedikoval svému synovi, dauphinovi Ludvíkovi (1661-1711) a v textu se k němu přímo obrací. Chce mu zanechat následováníhodný obraz rozvážného a zodpovědného panovníka, pečujícího o svou zemi a lid.
Nejedná se v první řadě o historický pramen, nýbrž o pronikavé zamyšlení nad onou souhrou pohledů, vlivů a zájmů, v jejichž středu se panovník pohybuje coby všudypřítomné světlo, které právě díky své oslnivé záři dokáže zůstat i neprůhledné, aniž by se skrývalo. Historické události jsou líčeny jen v hutném výběru a text se zaměřuje na složitý vztah mezi "nitrem" a "obrazem" krále-politika, panovníka z Boží milosti.

Šedesátépáté výročí

9. května 2010 v 9:08 | já |  Moje psaní
Je patnáct let po válce a v naší 3. A se připravuje výzdova oken. Pilně vystřihujeme pěticípé hvězdy, kluci barví siluety tanků a ta největší skupinka lepí do okna nádherně vystřihanou siluetu moskevského Kremlu s nádhernou žlutou hvězdou. Pan učitel Láryš se snaží, abychom měli okna přesně podle ostatních tříd. Celoškolní výzdoba musí být jednotná. Píše se rok 1960 a válka je pro nás něco nekonečně vzdáleného, přesto že ještě žije spousta pamětníků a i naši rodiče  mají spousty vzpomínek.
Dvacáté páté výročí konce války už prožívám na střední škole. Jsem už skoro dospělá a různé báchorky, které do nás hustili při různých besedách, beru už s rezervou. Jdeme sice s děvčaty na povinné shromáždění k tomuto výročí, ale jak jenom bude možnost, zmizíme a půjdeme se podívat na koncert hudebních skupin do Podzámecké zahrady. 
Každoroční vojenská přehlídka, která měla světu ukazovat sílu socialistických států byla něco hlavně pro kluky a chlapy. Sedávali s hlavou  přilepenou k obrazovce a obdivovali naleštěná vozidla, nejnovější letadla a pevný krok vojáků. 
Takhle a podobně se slavívalo každý rok, a pokaždé jsem poslouchala vyprávění těch, kteří to prožili.
I letos nám televize nabídla několik podobných příběhů a ukázala tváře lidí, jejichž zážitky mě stále znovu a znovu dojímají. Čas letí rychleji, než by si kdo přál! Ještě rok, dva a budou pryč všichni pamětníci hrůz té poslední války. Na jednu stranu je dobře, že je to už šedesát pět let, ale na stranu druhou, bychom si tyto události měli připomínat i bez přímých účastníků, abychom nezapoměli! Je totiž dokázáno, že lidská pamět často selhává a je velmi krátká.

léto

Štramberské uši

8. května 2010 v 9:10 Víte, že?

Počátkem roku 1241 se podél Odry hrnuli Tataři na Moravu. Lidé opouštěli své příbytky a utíkali na strmý, tehdy dosti nepřístupný Kotouč. Nepřehledné davy Tatarů se rozložily pod Kotoučem a chystaly se k útoku. V noci se strhla prudká bouře. Toho využili křesťané, ukrytí na Kotouči, prokopali hráze rybníka a Tatary zatopili. Po opadnutí vod našli zachránění lidé několik pytlů s nasolenýma ušima, které Tataři pobitým křesťanům utínali a posílali svému chánovi. Na památku těchto událostí se ve Štramberku pečou chutné a voňavé "štramberské uši".

Suroviny:

2 vejce, 170 g cukr moučka, 50 g medu, 300 g hladké mouky, 1/3 lžičky sody, strouhaná citronová kůra a 1 lžička perníkového koření ( nebo Sladkého pečení od Avokada, nebo špetka badyánu, hřebíčku, anýzu, skořice, nového koření, muškátového květu
Ze všech přísad zpracujeme těsto, které necháme odležet v chladnu 24 hodin uležet.
Z těsta pak vyválíme na placku silnou 2 až 3 mm. Z placky vykrajujeme větší oválky. Na vymazaném plechu je upečeme. Ještě horké Štramberské uši stočíme do kornoutků a poté vložíme do hrnečků nebo sklenice vychladnout.
Štramberské uši jíme podle chuti.


Horské městečko v centru Štramberské vrchoviny na svazích Zámeckého kopce, Kotouče, Bílé hory, Libotínských vrchů a Červeného kamene v předhůří Beskyd, pro svou malebnost zvané "Moravský Betlém". Štramberk založil 4. prosince 1359 syn českého krále Jana Lucemburského (1296-1346), moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský (1322-1375), mladší bratr římského císaře a českého krále Karla IV. (1316-1378), povýšením podhradí (první zmínka 1211) na město.
Levou polovinu městského znaku představuje erb starodávného českého rodu Benešoviců (založen v 11. století) - zavinutá stříbrná střela v červeném poli, pravou znak Moravy - stříbrná orlice v modrém štítu.
Městu i širokému okolí vévodí zřícenina hradu Strallenberg s válcovou věží zvanou
Trúba. Neopakovatelný architektonický unikát představuje urbanistický soubor lidové architektury valašských roubených chalup z 18. a 19. století, z nichž převážná většina tvoří městskou památkovou rezervaci.



Móda z přelomu století

7. května 2010 v 10:59 | já a z Historie odívání |  Něco z historie
Přelom 19.-20. století byl  plný novinek ve všech směrech. Nevynechal ani módu a životní styl.
833003088
Nenahraditelnými součástmi dámské róby na v tomto období byly kabelka, rukavičky, slunečník a samozřejmě klobouk, bez něhož se žádná z žen neodvažovala vyjít na ulici. Všechny tyto doplňky bývaly hojně zdobeny kraječkami a stužkami. Klobouky poměrně často měnily svůj moderní tvar. Na obrazech impresionistů můžeme zahlédnout tzv. kukaňovitý klobouček, který se někdy doplňoval květinami či závojem, vždycky však stuhou, kterou si ženy a dívky zavazovaly pod bradou. Často si ale všimneme i slamáčků, které nosili muži i ženy.
společenské šaty 1902
Je podivuhodné, že tuto módní vlnu respektovaly ve větší či menší míře všechny společenské vrstvy.
Oproti pánskému oblečení dámské prochází radikálními změnami. Ženy se konečně zbavují nepohodlných a nepraktických krinolín.
Nahrazují je několika spodničkami a klíny vsazenými do zvonové sukně. Módním prvkem se stává jakási vycpávka v zadní části těla. Tzv. turnýra, česky " honzík", byla u žen podobně oblíbená jako krinolína. Nosily jej při každé příležitosti. Oblíbenými materiály jsou brokát, samet, satén a další. Při společenských událostech byly moderní sukně s protaženým zadním dílem, které při chůzi a tanci šustily. Později se mladé dívky dokonce musely učit jak správně nohou postrčit vlečku tak, aby vypadala co nejlépe. Moderní silueta všedního denního oděvu s uzavřeným dekoltem působí dosti upjatě. Ženy nosí halenky se stojáčky nebo mají okolo krku černou stužku, kterou zdobí jen stříbrný křížek. Na ples se ale ženy strojí v jiném duchu. Nosí se vcelku odvážné výstřihy ozdobené nákladnými šperky.
790577472
V dámském šatníku stále zůstává korzet, který si dámy nenechají vymluvit ani od lékařů. O pár let později se ale mluví o reformním hnutí, které do módy přináší rovný kostým bez korzetu. Zastánkyně tradic ale nosí korzety až do 20. let 20. století. Kostým se mimochodem rozvíjí už dříve. Šaty se živůtkem a sukní zvlášť se šily už dávno. Patřily ale vždy neoddělitelně k sobě. Teprve na přelomu 19. a 20. století se začíná mluvit o variabilitě jednotlivých kusů a o kostýmu jako takovém. Kostým se často doplňoval halenkou se stojáčkem, která bývala až přezdobená různými prýmky a stuhami.
Ženy tak zdůrazňovaly své poprsí a podpořily tím i moderní esovitou siluetu.
roman002

Blýskavé vzpomínky - VII

6. května 2010 v 12:51 | já |  Moje povídání
Když Bára ukončila práci u Altrichtrů, odkud ji neradi pouštěli, stala se společnicí pana Leopolda, nejmladšího syna pana továrníka Kopfa, který od svých 16 let trpěl neznámou nemocí, která neustále omezovala jeho pohyb, chůzi omezila natolik, že ho museli vozit na vozíku. Poldík, jak mu v rodině všichni říkali, nebyl zrovna mámin mazánek, staral se o něj strýc Ignác, matčin bratr. Tento starý mládenec měl dost času i chuti a s Poldíkem jezdil do všech lázní, na všechna možná vyšetření, co jich tehdejší Evropa znala. A Poldík strýce miloval více než své rodiče. Po čase se nastěhoval do strýčkovy vily v Brně. Občas dojeli do Lhoty navštívit rodiče a nadýchat se čerstvého horského vzduchu. Na tuto dobu mu vždycky strýc sehnal opatrovnici. Tentokrát si ji Poldík vybral sám. Po oné nehodě v zámeckém parku se už nikdy neodvážil jet sám. Ovládal sice svůj "kočár",  jak vozíku říkal, bravurně, ale nechtěl už riskovat. A navíc Bára se mu líbila. Její neustále usměvavá a upovídaná tvář byla pro něj tím nejlepším lékem.
Vánoční svátky se blížily mílovými kroky a Leopold stále churavěl. Bára dělala, co mohla, aby byl co nejvíce na čerstvém vzduchu, dokonce jej jednou vyvezla na vozíku i na poutní místo nad městečkem, nosila mu zázračnou vodu, prováděla všechna možná cvičení i masáže, které doporučil lékař v Brně, ale stav se nelepšil. Pohyblivost mladého muže byla stále horší a horší.
Péči měl přenáramnou, jeho opatrovnice dělala, co mohla. Trávila u něj stále více času, až ji matka podezírala, že provádí nějaké nepravosti.
Koncem října se pan Kopf objevil nečekaně u Krauterů. Bára ještě nebyla doma, a tak měl dost času popovídat si s paní matkou. Překvapil jí nabídkou, o níž se jí ani nesnilo, vezme Báru s sebou do Brna, aby mohla i nadále pokračovat ve své práci s panem Poldíkem, kterému její péče očividně svědčí. Domluvili spolu nějaké podrobnosti, a když se vrátila večer Bára domů, bylo všechno upečeno.
Jede s Kopfovými do Brna.
Měla jenom dva týdny na přípravu všech věcí, které si s sebou musí vzít. Bylo toho několik košů, ačkoliv pan Kopf slíbil, že vše potřebné, co jí bude chybět, si koupí v Brně sama. Neskutečně se těšila do toho velkého města, o němž toho od Poldíka tolik slyšela. Kopf je majitelem tiskárny a nakladatelství a jeho majetek se dá srovnat s majetkem pana továrníka ve Lhotě. Určitě se bude mít dobře. Zároveň se však i trochu bála, jak se k ní budou chovat tamní lidé. Přece jenom je venkovanka a tak v to listopadové mlžné ráno nasedala do kočáru se smíšenými pocity. Celá ulice byla vzhůru nohama, všichni sousedé a jejich děti se s Bárou loučili, jako by se už neměla nikdy vrátit. Snažila se nedat na své tváři znát svoje obavy, ale moc se jí to nedařilo. Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe, zamávala na matku a za malou chvíli zmizela ona i její kočár z ulice.
Paní Krauterová vyšla doprostřed cesty, aby co nejdéle viděla kočár, který odvážel její druhou dceru někam strašně daleko. Zůstala v domku sama, jenom kolem nohou se jí motal kocour Lomikar, kterému bude rovněž Bára chybět.
Někdy počátkem dalšího roku se Máňa stala opět matkou, a tak stará Krauterová nechala vyučování a odjela dceři trochu vypomoci. Neměla to jednoduché, starat se o domácnost, když se jí kolem sukně motala malá Mína. Měla už pět let, ale bez matky neudělala ani krok. Když Máňa porodila svá dvojčátka, bylo v Lojzíkově chalupě veselo. Oba chlapci byli zdraví a měli se čile k světu. Nikdo nemohl tušit, jak krátce si na světě pobudou. Pyšná Máňa sezvala spoustu známých na křtiny a jediné, co ji trápilo, byla nepřítomnost Báry. Ta se omluvila, protože Poldík stonal,a tak nemohla od něj odjet. Poslala drožkou nějaké dárky, trochu oblečení, které už vynosila a domnívala se, že je matka Míně přešije. V létě přišla pohroma, oba chlapci dostali záškrt a do týdne z nich byli andělíčci, jak všem vyprávěla Mína. Nebyli jediní, v tu dobu se vsí přehnala epidemie, která si brala maličké a slabé s sebou. Mína začala také kašlat, ale naštěstí se z toho brzo vyléčila.
Paní Krauterová měla Mínu velice ráda, vozívala si ji k sobě do chalupy, aby jí nebylo smutno. Blížil se konec století, začátek nového, všude ve světě to vřelo, průmyslová revoluce nastupovala i v těch nejmenších vesničkách. Do konce roku 1899 porodila Máňa ještě dvakrát, chlapečka Jana a holčičku Pepču.
Také v Brně se děly věci. 
V červnu roku 1887 se v domě pana Kopfa konala slavná svatba. Mladý dědic strýcova majetku Leopold Kopf si bral svou společnici a pečovatelku Barboru Krautrovou. Krásný snubní prsten s briliantem ozdobil Bářinu ruku v chrámu sv. Petra a Pavla na Petrově.
Matka se dmula pýchou, jaké že udělala její dcera štěstí. Její zeť je sice na vozíčku, ale má zlaté srdce. Dostala od něj krásný "oplégr", který jí všechny ženské v ulici záviděly. Čas ubíhal a přišel den, kdy i druhá dcera paní učitelky měla porodit. Čím dál častěji se na ulici objevovala jenom sama, bez manželova voziku, byl pro ni v době těhotenství velmi těžký. 
Bára se na dítě nesmírně těšila a bylo jí jedno, zda to bude chlapec nebo děvče. Poldík  by sice raději dědice, ale jinak se těšil také. Štěstí se nekonalo. Bára sice porodila v termínu, ale dítě bylo neduživé, slabounké a po několikadenním zápase zemřelo. Chlapečka pochovali na Městský hřbitov a několik měsíců směřovala každá jejich procházka tam.
Poldík svou ženu neustále přesvědčoval, že příště se to opravdu podaří a vytoužené dítě budou mít.
Jak záviděla své sestře, v jejichž kuchyni se batolil malý Jeník.
Na podzim roku 1897 se vypravili na pouť ke Svaté Marii, aby si potomka vyprosili. Z Brna se vydali do Lhoty, kde navštívili Kopfovu matku a bratry, s nimiž pak vyrazili na slavnou pouť.
V té době se v okolí Lhoty konaly císařské manévry, kterých se zúčastnil i císař František Josef I. Do Lhoty přijel zvláštním vlakem a po krátkém odpočinku se vydal s doprovodem na poutní místo, ke Svaté Panně Marii. Jelo několik povozů císařských a spousty vozů vzácných návštěvníků. U poutního kostela se tísnilo na 50 000 lidí a všichni provolávali císaři slávu. 
Poldík sedící na vozíku byl Bárou vystrčen dopředu, aby dobře viděl. Lidé se tlačili, aby Jeho Veličenstvo mohli vidět na vlastní oči. Když se císař přiblížil k jásajícímu davu, uviděl invalidu na vozíčku a jeho mladou ošetřovatelku. Zamířil tedy k nim a Báře se zatmělo před očima. Sám císař poklepal Poldíkovi na rameno a na ni se usmál. Pak sáhl do kapsy a vytáhl něco, co vtiskl Poldíkovi do dlaně. Lidé kolem jásali a on jim odpověděl zdviženou rukou. Pak rychle následoval svůj doporovod na schodiště vedoucí do chrámu.
Bára netušila, co drží Poldík v ruce, a snažila se dostat do kostela. Tam se dlouze modlila a prosila Matku Boží za přímluvu, aby se konečně dočkali potomka. Návštěva poutního místa do obou manželů vlila novou naději.
                                                                

My mladí, staršího věku!

5. května 2010 v 16:18 | www.zijemenaplno.cz |  Zaujalo mě
"Mnoho žen po čtyřicítce se zbytečně drží jen černé barvy, ta navíc nesluší - stejně jako sněhově bílá - bledulkám. Pokud nejste na výrazné barvy zvyklá, vyzkoušejte alespoň pastelové odstíny," radí stylistka Lenka Machková.

Když už vám bylo čtyřicet, vyhněte se…

  • vytahanému a příliš volnému oblečení, které vaši siluetu zakryje a nepodtrhne ženské křivky
  • mini délkám a výstřihům, které více odhalují, než zakrývají
  • tričkům s rádoby vtipnými nápisy - přenechte je teenagerům
  • topům bez ramínek, pokud vaše paže nejsou to, co bývaly
  • "trendy" oblečení, které oblečete jen párkrát. Měla byste se řídit vlastním stylem.

…a vyzkoušejte

  • sukně, končící lehce nad koleny
  • sandálky na podpatku, které přitáhnou pozornost k vašim pěkným nožkám
  • barvy, jako je světle růžová, bledě modrá, béžová či bílá - lichotí většině žen
  • střihy, které podtrhnou vaše přednosti
  • vzory! Romantické květovaná halenka vám bude slušet.
Neřešte to, že už vám není pětadvacet a že vaše postava není jako za "mlada". Berte čtyřicítku jako malou módní revoluci, kdy konečně objevíte sama sebe. Je spousta věcí, které je dobré vědět, abychom se vyhnuli zbytečným problémům zdravotním, psychickým i společenským.
I když se práce v domácnosti zdají být fyzicky nenáročné, zatěžují organismus, každá jinou část těla, každá jinak. A kolik jich je… Vaření, mytí nádobí, praní, žehlení, vytírání, vysávání a patří sem i nakupování či práce na zahradě. Když si však při nich "hlídáte" tělo, snížíte riziko bolestí, v horším případě trvalých následků na minimum.
Správný postoj
Asi nejvíce času strávíte při domácích pracích u kuchyňské linky. Opět platí, že byste měli hlídat
správný postoj, zbytečně nenamáhat jednotlivé partie těla, protože už pouhé stání je náročná poloha. Optimální postoj zaujmete, když u loupání brambor, mytí nádobí, hnětení těsta atd. budete mít nohy mírně rozkročené, bříško si lehce opřete o pracovní desku a také čelem se můžete opírat o horní skříňky linky. Tak bude mít vaše tělo oporu hned v několika bodech a nebudete zbytečně napínat určité svaly. Při dlouhodobější činnosti můžete jednu nohu mírně zvednout a opřít ji chodidlem třeba o nízkou stoličku.
K práci vestoje patří i vytírání nebo hrabání listí. Pracovní sektor je důležitý i tady. Nemučte tělo rozmáchlými pohyby ze strany na stranu. Nejzdravější jsou krátké pohyby od sebe k sobě.
Zdravé sezení
Není to jen
práce u počítače, v sedě můžete šít, plést, skládat prádlo, dokonce žehlit. Při těchto pracích platí pravidla zdravého sezení obecně. První zní - sedět co nejméně. Pokud to nejde, pravidlo druhé zní - co nejčastěji měnit polohu, občas se protáhnout. (I při práci vestoje platí, že žádná dlouhodobá činnost v neměnné poloze není prospěšná.) Při sezení je důležité, aby židle měla optimální výšku. Sedět byste měli tak, aby se chodidla celou svou plochou opírala o zem. Nezdravé je opírat se jen špičkami nebo mít nohy "přes sebe". Ideální je židle s tvarovaným opěradlem (pro optimální opření stejně vysokým jako záda) a nastavitelnou výškou. Její opěrky by neměly být příliš dlouhé, znesnadňovaly by přisunutí ke stolu a vyžadovaly nepřirozené naklánění. Výšce židle má odpovídat i výška stolu, abyste se příliš nenakláněli nebo naopak zbytečně nezvedali ramena. Jak si tedy sednout? Zdravý "posez" znamená nohy mírně rozkročené, chodidla celou plochou na zemi, špičky mírně vytočené, stehna se lehce svažují (kolena jsou níž než pánev).
Hlavně přirozeně
To je jedna z nejdůležitějších podmínek, které platí nejen v kuchyni - stát či sedět při jakékoliv činnosti co nejpřirozeněji: zbytečně se nehrbit, mít dostatek místa na nohy, při činnostech, kde je to jen trochu možné, sedět, na speciální úkony mít speciálně nastavenou výšku pracovní plochy (třeba těsto se bude zadělávat pohodlněji na ploše umístěné níž, než je kuchyňská linka). Běžná pracovní výška je 90 cm, mycí centrum může být zvýšené. Rozměry lze přizpůsobit výšce konkrétního člověka.
Snažme si své domácí pracoviště upravit, tak jak to nejlépe vyhovuje nám, jsme to my, kdo v něm tráví nejvíce času. 
A buďme si vědomi, že nejen prací živ je člověk, že nesmíme zapomínat na koníčky a záliby.


Každý den radost

5. května 2010 v 8:09 | životopis J. Beka |  Víte, že?
Nikdo asi už nespočítá, kolika divákům a posluchačům doslova - jak jinak to říct - herec Josef Bek (21. 12. 1918 - 5. 5. 1995) patřil. Diváci, kteří ho milovali, si Josefa Beka v tom nejlepším slova smyslu skutečně přivlastnili, byl jejich přítelem a kamarádem, který nezkazil žádnou legraci, nakonec byl to přece Pepíček Bek. A v tom upřímném a tak blízkém oslovení nebyla ani stopa ironie nebo žoviálnosti, ale mnohem víc upřímné úcty a taky poděkování - za to všechno, co Josef Bek v životě udělal pro dobrou náladu a smích publika v divadle, ve filmu a v televizi a samozřejmě taky jako dlouholetý a blízký spolupracovník redakce zábavy Československého rozhlasu. Taková je asi ta nejznámější tvář Josefa Beka - komik, operetní zpěvák, herec, který uměl estrádní řemeslo jako jen málokterý z jeho kolegů.
Josef se narodil 21. prosince 1918 v Hradci Králové manželům Bekovým jako jejich třetí dítě. Měl dvě starší sestry, Marii Magdalenu a Růženku. Protože se narodil o dva měsíce dříve, než se čekalo, byl nedonošený, venku zima, inkubátory tehdy ještě nebyly, takže rodiče "dopékali" Pepíčka v troubě.
Jeho otec pocházel z bohaté velkostatkářské rodiny, ale protože se zamiloval do chudé kuchařky Kateřiny a odmítal se jí vzdát, byl vyděděn. Po zbytek života pak pracoval jako dělník u dráhy.
Malý Josef byl veden přísně, ale talent projevoval už od malička. Od devíti let recitoval, v roce 1928 si zahrál dětskou roli v němém filmu Jménem Jeho Veličenstva, ochotničil a už za studií na královehradecké obchodní akademii mu bylo nabídnuto angažmá operetního tenora ve Východoslovenském divadle v Košicích. Rodiče ho však nepustili, údajně proto, že herečky by jej mohly zkazit a tak musel zůstat doma. Místo na prkna, která znamenají svět tak nastoupil do místní spořitelny, kde pracoval pět let.
V roce 1942 měl být "nasazen do rajchu" a jediná možnost, jak se tomu vyhnout byla, že se stane profesionálním hercem, protože ti byli od nasazení uvolněni. V Olomouckém divadle, kam ho okamžitě angažoval ředitel Karel Nedbal, strávil dvanáct let. Tady také poznal tanečnici Evu, s níž se roku 1947 oženil. Tolerantnější ženu by těžko hledal, ale jinak jim osud nepřál - tři těhotenství skončila špatně. Roku 1954 nastoupil do Městských divadel pražských, kde zůstal až do svého důchodu.
Za svůj život natočil přibližně sedmdesát filmů, objevil se ve více jak dvou stovkách televizních pořadů, hrál v desítkách divadelních her, užíval si života, bavil. Nebylo divu, že před Vánoci roku 1993 zkolaboval z přepracování přímo na jevišti.
Krátce nato sepsal ve spolupráci s Petrem Hořcem svou životopisnou knihu Každý den radost. O necelé dva roky později, 5. května 1995 zemřel v Praze ve věku 76 let.