close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2010

Blýskavé vzpomínky - IX.

19. května 2010 v 12:04 | já |  Moje povídání
Venku je už třetí den škaredě a na procházku mě nikdo nevytáhne. Sedím v krámu a třídím věci na prodej - ihned, prodej - pro fajnšmekry a věci, které mě zajímají a musím je nejdříve prostudovat. Patří mezi ně různé časopisy, knihy a deníčky, do nichž se zvědavostí nakukuji,  do prodeje je dám až po vlastním studiu. Všechno je ve velikánském koši, kde věci čekají na opravy, čištění a renovaci. Od rána se tím vším probírám a nejvíc se těším na taštičku, či pouzdro (nevím jak onu věc správně pojmenovat), kterou jsem nedávno koupila od chlapíka bourajícího dělnické domky u fabriky.
Na stole mám rozložené výstřižky, fotografie, pohlednice  a ostatní věci, jako například kostěná spona do vlasů, dřevěná hrací kostička se smazanými čísly, několik figurek od člověče nezlob se a plechová krabička od nějaké masti, z názvem Lékárna u Matky Boží. Uvnitř něco štěrchá a obsah si pro svou zvědavost nechávám až na závěr prohlídky.
Mezi papíry jsou zajímavé výstřižky týkající se městečka Lhota,  reklamní letáčky obchodníka střižním zbožím  M. Kuchaříka z roku 1924, pozvánka na Ples zaněstnanců Kopfovy textilky konaný 12. 2. 1920 s podivnými červenou tužkou připsanými slovy
-  Borek a Jituš, zaručené.... dál nečitelné. Fotografie dvou malých děvčátek ve svátečním oblečení někde v zahradě, vzadu nečitelný text, jenom datum 15. 9. 1936 je zřetelné. Jsou to asi desetileté holčičky s blond vlásky, usmívající se na fotografa. Ateliérové foto mladé dvojice sedící na lavici pod velkým papírovým srdíčkem! Nejzajímavější je však fotka mladého houslisty, usmívajícího se krásným úsměvem do objektivu. Jeho oči září a prsty jako by hladily struny. Celá fotografie je orámována silnou černou linkou a datum napsané na dolním okraji  +25. 3. 1915 - někde v Itálii. K tomu není co dodat.  Potkal ho jistě osud milionů chlapů v té I. světové válce. Pokládám jeho fotku a prohlížím další. Před velkou vilou v zahradě stojí auto (v době fotografie nový vůz Praga Piccolo) a o něj se majetnicky opírá mladá dáma v dobovém kostýmku. Usmívá se do objektivu a za ruku drží malého chlapce v námořnickém. Vzadu u dřevěného plotu stojí skupinka lidí, sledující fotografování. K někomu dojela návštěva a rodinka se jen tak fotí před  vilkou. Posledním kouskem, který beru do ruky, je starý kalendářík z roku 1925.
Začnu tedy s ním. Pečlivě otřu stoletý prach a beru do ruky brýle a lupu. Opatrně obracím stránku po stránce a snažím se rozluštit písmo. Je sice psáno čitelně, ale zub času už místy začal smazávat části slov, ba i celé věty.
Hned na první stránce je napsáno - "Je Nový rok! Začíná další rok mého života, copak se v něm letos asi změní, zdaližpak najdu konečně toho, kterého hledám. Tož vítej, ty první z 365 dní!"
8. ledna - "Matka marodí, jakási chřipka asi. Doufám, že ne ta španělská! Prý už je zažehnána, ale jeden nikdy neví."
21. února - "Boža donesla ze školy první špatnou známku? Asi se na ní podepsalo to dlouhé marodění. Musím se jí začít více věnovat."
25. března - "Dnes je výročí smrti strýčka Jeníka. Už je to deset let, co ho někde na Piavě zastihla zubatá s kosou! Jeho milované housle se ho nedočkaly. Matka mě poslala na hřbitov s kytkou."
4. května -"Blíží se konec školního roku, pro mě posledního. Dál už nepůjdu, protože na to nemáme peníze. Já bych ráda na sýrárnu do města, ale naši nemají dostatek peněz na denní dojíždění. Jak ráda bych si zopakovala ještě jednu třídu! Učení mě baví."
14. června - "Profesor Karlík mě přemlouval, abych šla na Hospodyňskou školu u nás ve Lhotě, ale já nechci. Vaření a šití mě nebaví, němčinu umím a není mi to stejně k ničemu. Budu doma pomáhat mámě s Boženou."
28. června - Na prázdné stránce je nalepen jeden čtyřlístek, v jehož lístcích jsou čtyři málo čitelné monogramy.
1. červenec - "Moje poslední prázdniny začaly ne zrovna slavně. Máti musela do nemocnice, protože se jí zhoršila dýchavičnost. Já zůstala doma sama s Božkou a tátou, musím se postarat o dům, hospodářství i o ně oba."
24. listopadu - "Byl tam i on! Dívala jsem se na něj, on o mě nejevil zájem! Proč?"
16. prosince - "Byla jsem bruslit na rybníce a upadla mu přímo pod nohy. Pomohl mi zpět na brusle, pak jsme spolu zašli na čaj a ještě asi hodinu jsme spolu kroužili po rybníce. Je príma! Domů jsem přišla pozdě! Byl průser!"
31. prosince - "Je tady zase konec roku, byl takový všelijaký. Ale dnešek si nenechám pokazit. Jdu s Ančou a Helenou na půlnoční. Už se těším, bude tam i Míra a ostatní kluci! Tak ať ten další rok je lepší. Hela už čeká, tak letím!"
Konec, jak to bylo s Mírou dál, nevím, můžu se jenom domnívat.
Na stářím zažloutlých pohlednicích je nová Měšťanská chlapecká škola, budova starého nádraží, které už dávno není, náměstí s výročním trhem a spoustou lidiček, několik náladovek zobrazujících místní park a platanovou alej podél potoka.
Dvě pohlednice jsou bez známek, ale z razítka se dá přečíst Hamburk 1944. Písmo na nich je typické pro kluka, rozvláčné, bez kudrlinek. Na jednom čtu - Milá maminko! Dojel jsem dobře, nic mi nechybí. Cestou jsme viděli spoustu (začerněno) a taky na obloze (začerněno).
Neboj se o mě, líbá tě tvůj syn - a nečitelný podpis.

Kalendář nám lže!!!

18. května 2010 v 18:33 | já |  Fotografie
014
Tak nevím, je dnes březen nebo polovina května!

Olžin příběh

17. května 2010 v 17:48 | Williamsová Stephanie |  Co jsem právě dočetla
Olga Junterová se narodila v létě roku 1900 ve vzdálené obchodní stanici obklopené nehostinnou stepí jižní Sibiře. Jako nejmladší z pěti dětí prožívala šťastné dětství, ale brzy se na ulicích ozvala vřava povstání a Olga, stále ještě školačka, byla vtažena do chaosu ruské revoluce, když pomáhala svým bratrům v zoufalém boji nejprve při ochraně města před bolševiky a pak proti brutálnímu regionálnímu veliteli bělogvardějců. Došlo ke kruté tragédii a kvůli ceně vypsané na její hlavu musela Olga uprchnout, aby si zachránila život. V devatenácti letech, sama a jen s několika rubíny zašitými ve spodničce, uprchla nejprve do Vladivostoku a pak do severní Číny. Už nikdy znovu nespatřila svou rodinu na Sibiři. Pro ruskou dívku bez finančních prostředků byla Čína těžkým místem exilu, ale Olga přežila, vdala se za Angličana a společně začali vychovávat dceru v rušném severním městě Tiensin. V roce 1937 však zaútočili Japonci a Olga podruhé v životě ztratila domov. Olžin příběh je historií útěku z pohodlí rodiny do teroru revoluce a na nebezpečné cesty. Jde o dramatické a hluboce dojímavé vyprávění o obyčejné ženě obdařené neobyčejnou houževnatostí a zatažené do nejpustošivějších událostí minulého století.

Sandro Botticelli

17. května 2010 v 8:00 Váže se k dnešnímu datu
Načítám obrázek

Vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi, známý jako Sandro Botticelli (1. března 1445 Florencie - 17. května 1510) byl italský renesanční malíř, významný představitel florentské školy.
Byl synem koželuha Mariana di Vanni Filipepi, jenž se usadil se svou ženou a šesti dětmi nedaleko kostela d´Ognissanti (Všech svatých) ve Florencii.
Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu.

Moulin Rouge: Mlýn plný efektů a turistů

16. května 2010 v 11:25 | iHNed.cz |  Co jsem četla jinde!
Mlýn, který nikdy neumlel ani kilo mouky. Mlýn, který se právě proto stal nejproslavenějším ve světě. Červený mlýn - Moulin Rouge. Stejně tak jako francouzská hymna - Marseillaisa - nevznikla v Marseille, ani kankán, respektive název tohoto tance, se vlastně nezrodil v Moulin Rouge.
Při otevření kabaretu v roce 1889 se zde tancovala "quadrille" a teprve o dva roky později ji Angličan Charles Morton přejmenoval na francouzský kankán. Stalo se tak poté, kdy představení navštívil princ waleský, pozdější anglický král Eduard VII. Právě jemu nabídla ze scény šampaňské tanečnice Goulue, kterou na věky proslavil ve svých obrazech Henri de Toulouse-Lautrec.
To už na kabaret proudily davy návštěvníků, mezi nimiž nechyběly ani korunované hlavy. Pro anglickou královnu Alžbětu II. se dokonce divadlo na večer zavřelo. Učinilo tak poté ještě několikrát. Ať už proto, že tu pro vybrané publikum koncertovali Ella Fitzgeraldová, Josephine Bakerová, Edith Piaf, Charles Aznavour, Frank Sinatra, Yves Montand a další světově proslulí zpěváci, nebo proto, že budova se několikrát předělávala, než v padesátých letech minulého století nabyla současné podoby.
Také složení baletu se měnilo. Tančit zde začínaly francouzské pradleny, služky a další dívky, které si tím večer co večer přivydělávaly. Teprve v roce 1957 německá baletka Doris vytvořila skupinu čtyř profesionálních dívek, které si začaly přezdívat Doriss Girls. Název zůstal dodnes, jen dívek už je šedesát a přibylo k ním ještě dvacet "Doriss Boys" - tanečníků. Členy baletu vyhledává baletní mistryně Angličanka Janet Pharaohová po celém světě. "Kromě Francouzů jsou to především Nizozemci, Angličané, Američané, Australané, Norové, Švédové, Finové nebo Rusové, celkem čtrnáct národností," vysvětluje.
Představení, jež se hraje dvakrát denně, od devíti a od jedenácti večer, stojí od 87 eur s polovinou láhve šampaňského až po 170 eur i s večeří hned pod pódiem. Kabaret, vybraná jídla i obsluha jsou na vysoké úrovni. Vždyť každé představení navštíví 850 diváků, ročně na 600 tisíc, kteří vypijí na 240 tisíc lahví šampaňského.
Kuchyni vévodí Henri Poussimour, který má k ruce pětadvacet kuchařů, a celá jeho brigáda, včetně pomocného personálu a číšníků, činí 115 lidí. Večeře se podává už dvě hodiny před prvním představením a můžete si vybrat ze tří menu nebo podle jídelníčku. Na něm nechybějí tak typická "foie gras", paštičky z kachních jater, hlemýždi, různě upravovaná masa na šampaňském nebo červeném vínu, sladké moučníky nebo sýry. A pokud se nespokojíte se dvěma sklenkami šumivého moku, také výběr vín je bohatý.


Moulin Rouge



Jak bude odpoledne? Hezky!

16. května 2010 v 10:00 | já |  Moje psaní
Jeden den, jako druhý! Chladno, zamračeno, déšť.
Včera se zdálo, že sluníčko vykoukne, dneska naopak hrozí, že ho neuvidíme celý den.
Ptáci v parku se překřikují a nadávají na celý svět. Na balkoně jsem zapomněla lojovou kuličku, která byla nachystaná ptáčkům v zimě. Jak jsem si všimla, asi jim moc nechutnala, zůstala skoro celá. Zůstala až do tohoto týdne., kdy ji objevily sýkorky a během tří dnů ji zlikvidovaly. No, doufám, že jim z ní nebude zle. Je to ale divné, že ji v zimě nechtěly a teď, kdy je všude všeho dost, jim přišla vhod.
Polovička právě připravuje k obědu zelíčko, Elinka se po mě dívá jedním očkem a čeká, kdy ji dám najevo, že jdeme ven. A půjdeme, ať si je venku, jak chce!
Po obědě vyrazíme! Musím si ještě nabít baterečku do foťáčku a razíme.
Doufám, že nafotím i nějaké ty rozvodněné vodní masy u nás v potoku. 

Stravenky

15. května 2010 v 11:03 | já |  Moje psaní
Stravenky! Oj, jaká to vymoženost, nemusíte mít  peníze a dostatečně se najíte, nakoupíte, co hrdlo ráčí, u pokladny zaplatíte a spokojeně odkráčíte domů!
Chyba lávky! Nic z toho, co jsem psala, není pravda, alespoň v naší samoobsluze! Jako každou sobotu jsem se vypravila na menší sobotní nákup. Znáte to, nějaké pečivo, trochu mléčných výrobků, čerstvou zeleninu a pár dalších drobností. Lidí tam mnoho nebylo, tak jsem byla rychle hotová. Paní u pokladny byla hbitá, a tak jsem cenu na displeji měla skoro hned - 424,- Kč. Vytáhla jsem bloček se stravenkami, napočítala jich devět a podala je pokladní. Ta si je spočítala a obratem ruky mi jednu vrátila se slovy - "těch čtyřiadvacet korun mi musíte dát v hotovosti, na stravenky nevracíme!" Zůstala jsem jako to tele u nových vrat! Sáhnu do kapsičky, vytáhnu drobné, ale mám jenom dvě pětikoruny a dvě dvoukoruny. Co, dělat, paní chce prachy, já mám jenom stravenky a těch pár drobných. Za mnou se řadí nepřátelská fronta a lidé si začínají šeptat něco o bábě, která leze do obchodu bez peněz. Tváře mi rudnou a ruce se potí. Horečnatě přemýšlím, co vrátit, aby útrata byla o těch deset korun, které mi chybí, menší. No, chvíle ukrutná. V tom se za mnou ozve andělský hlas - kolik to dělá, deset korun? Tady jsou! Mladá paní mi podává desetikorunu a já se nestačím divit. Zmizela tak rychle, jak se objevila, ani jsem jí nestačila poděkovat! Celá roztřepaná dávám paní u pokladny drobné a snažím se co nejrychleji zmizet. Hlava mi to nebere, nechápu to? Všude, kde jsem doposud platila stravenkami, jsme to vyřešili, tady ne! Tak nevím, víte někdo, jak to je? Může se na stravenky vracet nebo ne?
Jo, a té mladé paní ještě jednou moc děkuji!


Hledám dobrovolnice

14. května 2010 v 22:49 | alicebaresova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
V naší politice se očividně vyskytuje málo žen. Nevím, čím to je, nějak se to pořád nedaří víc feminizovat a je otázkou, jestli je to dobře nebo ne. Muži jsou občas furianti a předhánějí se, taky trpí ješitností. Ale jako žena se cítím docela bezpečně, když se mohu svěřit do rukou stoprocentního chlapa.
Osobně se nepovažuji za feministku, i když je mi celkem vlastní rozhodovat různé situace a nedělá mi to v podstatě žádné potíže. Obklopena mnoha muži jsem to však byla někdy já, kdo musel rozhodnout. Možná mi dáte trochu za pravdu, že všichni muži, i když tak naoko vypadají, nejsou pravými muži, jsou to spíše baby, co se rádi schovávají pod ženskou sukni. Opravdových stoprocentních mužů jsem potkala v životě žalostně málo, ale jsou, to vím.
I když ženy nemají v politice převahu, přesto jsou její nedílnou součástí a mohou mnohé ovlivnit i bez ní. Vůbec nevadí, že nejsou v televizi, hlavní je, že střeží situaci aspoň v druhé linii. A jelikož je před volbami, je nutné, abychom se trochu zmobilizovaly. Je totiž třeba prověřit, jestli všichni naši politici jsou opravdu to, co říkají, jestli před námi náhodou něco neskrývají a jestli se budou v obtížných situacích rozhodovat s odpovědností, ctí a bystrým rozumem, ne zbaběle a ne pod vlivem někoho jiného. Jednoduše - je třeba prozkoumat, jestli mají opravdu ty "gule" tam, kde mají být. Přihlašte se, prosím, dobrovolně, rozdělíme úkoly, je na čase podat urychleně hlášení všem voličům, vezmeme to pěkně popořadě podle kandidátek. Doufám, že se o ty kluky nepopereme!
No tak, ženský, hlaste se mi dobrovolně, je to přece v zájmu národa! Čas kvapí

Bez štěstí nepřežiješ

14. května 2010 v 22:35 | Thomas Buerghental |  Co jsem právě dočetla
Thomas Buergenthal se narodil v roce 1934 na Slovensku židovským manželům, kteří uprchli z Německa před antisemitskými represemi po nástupu Hitlera k moci. Jeho šťastné dětství trvalo jen krátce. Útoky proti Židům se šíří také na Slovensko a rodina i s malým Tomem utíká do Polska, kde se stává občany bez státní příslušnosti. Přepadením Polska nacisty se rodina dostává znovu do dosahu rasistického režimu a současně do reálného ohrožení života. "Zdálo se, že celá země vyhlásila válku malé, tříčlenné rodině, jejíž jediný zločin spočíval v tom, že byli Židé."

V Polsku prochází ghetem a pracovním táborem a stále se učí, jak přežít nacistické vraždění. Ačkoliv děti byly vždy jedny z prvních obětí, Tomovi se tomuto osudu stále daří unikat. Největší zkouškou schopnosti přežít se stává Osvětim a pochod smrti na konci války. Někdy souhrou neuvěřitelných náhod, jindy s pomocí jeho přátel, někdy i díky instinktům se to Tomovi podaří. Po roli maskota v polské armádě a pobytu v polském sirotčinci se konečně znovu shledává se svou matkou, která se po osvobození z koncentračního tábora vrátila do Německa. Zde Thomas prochází hlubokou mentální proměnou - od počáteční nenávisti ke všem Němcům až k pochopení, že začarovaný kruh nenávisti je příčinou budoucích genocid. V Německu se však jako pravý Němec necítí a ve svých sedmnácti letech emigruje do Spojených států. Zde získává prestižní právnické vzdělání. Jeho osobní zkušenost z holokaustu jej přivádějí k oblasti mezinárodního práva. Byl zvolen soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu za USA, kde působí dodnes.

Kniha "Bez štěstí nepřežiješ" je unikátním svědectvím dítěte, které přežilo nekonečné hrůzy holokaustu a tato drsná životní zkušenost jej nakonec přivedla k profesi, která by měla všem podobným tragédiím zabránit. Jak on sám říká: "Jednoduše nemůžeme zastavit naše úsilí při budování světa, založeného na právu a spravedlnosti bez ohledu na to, jak pomalý ten proces může být."

bez-stesti-neprezijes