Venku je už třetí den škaredě a na procházku mě nikdo nevytáhne. Sedím v krámu a třídím věci na prodej - ihned, prodej - pro fajnšmekry a věci, které mě zajímají a musím je nejdříve prostudovat. Patří mezi ně různé časopisy, knihy a deníčky, do nichž se zvědavostí nakukuji, do prodeje je dám až po vlastním studiu. Všechno je ve velikánském koši, kde věci čekají na opravy, čištění a renovaci. Od rána se tím vším probírám a nejvíc se těším na taštičku, či pouzdro (nevím jak onu věc správně pojmenovat), kterou jsem nedávno koupila od chlapíka bourajícího dělnické domky u fabriky.
Na stole mám rozložené výstřižky, fotografie, pohlednice a ostatní věci, jako například kostěná spona do vlasů, dřevěná hrací kostička se smazanými čísly, několik figurek od člověče nezlob se a plechová krabička od nějaké masti, z názvem Lékárna u Matky Boží. Uvnitř něco štěrchá a obsah si pro svou zvědavost nechávám až na závěr prohlídky.
Mezi papíry jsou zajímavé výstřižky týkající se městečka Lhota, reklamní letáčky obchodníka střižním zbožím M. Kuchaříka z roku 1924, pozvánka na Ples zaněstnanců Kopfovy textilky konaný 12. 2. 1920 s podivnými červenou tužkou připsanými slovy
- Borek a Jituš, zaručené.... dál nečitelné. Fotografie dvou malých děvčátek ve svátečním oblečení někde v zahradě, vzadu nečitelný text, jenom datum 15. 9. 1936 je zřetelné. Jsou to asi desetileté holčičky s blond vlásky, usmívající se na fotografa. Ateliérové foto mladé dvojice sedící na lavici pod velkým papírovým srdíčkem! Nejzajímavější je však fotka mladého houslisty, usmívajícího se krásným úsměvem do objektivu. Jeho oči září a prsty jako by hladily struny. Celá fotografie je orámována silnou černou linkou a datum napsané na dolním okraji +25. 3. 1915 - někde v Itálii. K tomu není co dodat. Potkal ho jistě osud milionů chlapů v té I. světové válce. Pokládám jeho fotku a prohlížím další. Před velkou vilou v zahradě stojí auto (v době fotografie nový vůz Praga Piccolo) a o něj se majetnicky opírá mladá dáma v dobovém kostýmku. Usmívá se do objektivu a za ruku drží malého chlapce v námořnickém. Vzadu u dřevěného plotu stojí skupinka lidí, sledující fotografování. K někomu dojela návštěva a rodinka se jen tak fotí před vilkou. Posledním kouskem, který beru do ruky, je starý kalendářík z roku 1925.
Začnu tedy s ním. Pečlivě otřu stoletý prach a beru do ruky brýle a lupu. Opatrně obracím stránku po stránce a snažím se rozluštit písmo. Je sice psáno čitelně, ale zub času už místy začal smazávat části slov, ba i celé věty.
Hned na první stránce je napsáno - "Je Nový rok! Začíná další rok mého života, copak se v něm letos asi změní, zdaližpak najdu konečně toho, kterého hledám. Tož vítej, ty první z 365 dní!"
8. ledna - "Matka marodí, jakási chřipka asi. Doufám, že ne ta španělská! Prý už je zažehnána, ale jeden nikdy neví."
21. února - "Boža donesla ze školy první špatnou známku? Asi se na ní podepsalo to dlouhé marodění. Musím se jí začít více věnovat."
25. března - "Dnes je výročí smrti strýčka Jeníka. Už je to deset let, co ho někde na Piavě zastihla zubatá s kosou! Jeho milované housle se ho nedočkaly. Matka mě poslala na hřbitov s kytkou."
4. května -"Blíží se konec školního roku, pro mě posledního. Dál už nepůjdu, protože na to nemáme peníze. Já bych ráda na sýrárnu do města, ale naši nemají dostatek peněz na denní dojíždění. Jak ráda bych si zopakovala ještě jednu třídu! Učení mě baví."
14. června - "Profesor Karlík mě přemlouval, abych šla na Hospodyňskou školu u nás ve Lhotě, ale já nechci. Vaření a šití mě nebaví, němčinu umím a není mi to stejně k ničemu. Budu doma pomáhat mámě s Boženou."
28. června - Na prázdné stránce je nalepen jeden čtyřlístek, v jehož lístcích jsou čtyři málo čitelné monogramy.
1. červenec - "Moje poslední prázdniny začaly ne zrovna slavně. Máti musela do nemocnice, protože se jí zhoršila dýchavičnost. Já zůstala doma sama s Božkou a tátou, musím se postarat o dům, hospodářství i o ně oba."
24. listopadu - "Byl tam i on! Dívala jsem se na něj, on o mě nejevil zájem! Proč?"
16. prosince - "Byla jsem bruslit na rybníce a upadla mu přímo pod nohy. Pomohl mi zpět na brusle, pak jsme spolu zašli na čaj a ještě asi hodinu jsme spolu kroužili po rybníce. Je príma! Domů jsem přišla pozdě! Byl průser!"
31. prosince - "Je tady zase konec roku, byl takový všelijaký. Ale dnešek si nenechám pokazit. Jdu s Ančou a Helenou na půlnoční. Už se těším, bude tam i Míra a ostatní kluci! Tak ať ten další rok je lepší. Hela už čeká, tak letím!"
Konec, jak to bylo s Mírou dál, nevím, můžu se jenom domnívat.
Na stářím zažloutlých pohlednicích je nová Měšťanská chlapecká škola, budova starého nádraží, které už dávno není, náměstí s výročním trhem a spoustou lidiček, několik náladovek zobrazujících místní park a platanovou alej podél potoka.
Dvě pohlednice jsou bez známek, ale z razítka se dá přečíst Hamburk 1944. Písmo na nich je typické pro kluka, rozvláčné, bez kudrlinek. Na jednom čtu - Milá maminko! Dojel jsem dobře, nic mi nechybí. Cestou jsme viděli spoustu (začerněno) a taky na obloze (začerněno).
Neboj se o mě, líbá tě tvůj syn - a nečitelný podpis.








