Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Květen 2010

Titulatura - jak oslovit šlechtice

31. května 2010 v 15:26 | Encyklopedii heraldiky Milana Bubna |  Zaujalo mě
Tak nám skončily volby a jistě ne pro všechny, jak si představovali. Pročítala jsem na různých stranách netu jména jednotlivců napříč stranami, kteří budou sedět v lavicích parlamentu.
Je tam spousta jmen známých a spojených s tou či onou stranou a jejich aférkami. Více je však jmen zcela neznámých, o nichž mnoho nevíme. Až čas nám ukáže, jak se kdo bude činit a jaký na nás udělá dojem.
U odpolední kávy jsme se s polovičkou dostali do sporu ohledně jména v dnešní době jistě nejvíc vyslovovanému. Jedná se o jméno kníže Karel Schwarzenberg, protože je předsedou nové strany TOP 09. Dlouho jsme se spolu přeli o to, jak se správně kníže oslovuje, kde se titul vzal a jaká je hierarchie držitelů jednotlivých titulů. Napadlo mě sáhnout do vědomostí knih a v Encyklopedii heraldiky jsem našla těchto několik zajímavých řádků. Možná, že i vám někomu tyto věty usnadní v orientaci v pro nás už tak vzdáleném šlechtickém světě.


Erbovní šlechtic
Byl nešlechtic uděleným erbem a predikátem, který se zabýval nešlechtickým zaměstnáním - obchodník, řemeslník, živnostník nebo i ranhojič či lékař. Byl-li erbovní měšťan povýšen do šlechtického stavu, musel své zaměstnání opustit.
Největší rozkvět erbovního měšťanství nastal v Čechách v 16. století. Instituci erbovního měšťanství pak ukončil císař v roce 1627.
Erbovní měšťan měl nárok na oslovení Urozený a slovutný měšťane.
Panoše - šlechtic (Edler)
Nejnižší šlechtický stupeň, užívaný zejména příslušníky tzv. služebné šlechty. Byl určen i pro takzvané novoštítné (novožitné) šlechtice, v některých obdobích až do třetí generace. V druhé polovině 17. století titul mizí a nahrazuje jej titul šlechtic. Panoše měl nárok na oslovení Slovutný panoše. Šlechtic na oslovení Urozený pane.
Rytíř (Ritter)
Pro potřeby tohoto povídání se omezíme na rytíře coby šlechtický titul, pro celý pojem rytířství stvoříme ještě samostatný prostor (je toho hodně).
Rytíř byl vyšším šlechtickým stupněm nižší šlechty. Rytířova žena měla titul šlechtična (Frau von ...). Synové byli rytíři a dcery šlechtičny (Fräulein von ...). U rytířského stavu někdy chybí predikát a titul rytíř předchází příjmení. Rytíř měl právo na oslovení Urozený a statečný.
Baron nebo Svobodný pán (Freiherr)
Nejnižší titul panského stavu.
Svobodný pán byl titul pro barona, který držel své vlastní statky (nemohl si ho pochopitelně udělit sám, musel mu být přiznán).
Žena barona byla baronka nebo svobodná paní, stejně tak neprovdané dcery, synové byli baroni nebo svobodní pánové.
Setkáte-li se s titulem baronet, není to syn od barona, ale nejnižší šlechtický titul v Británii.
Dcery barona bývaly též familiárně titulovány baronesy.
Zprvu baronům příslušel titul Urozený nebo Blahorodý pán (Wohlgeboren), dnes Excelence. Titul Excelence (doslova výtečnost), původně patřil králům langobardským, franckým a do počátku 14. století také císaři. Dnes je vyhrazen také hrabatům a osobám vynikajícím stavem - prezidenti, předsedové vlád a ministři, generálové, velvyslanci, arcibiskupové a biskupové.
Hrabě (Graf)
Až do doby pobělohorské byl tento titul v Českých zemích opomíjen. Posléze si to však naše šlechta vynahradila a hraběcí tituly byly dokonce dva, český a říšský.
Manželka hraběte byla u nás hraběnka, synové hrabata a dcery hraběnky nebo familiárně komtesy.
Hraběti zprvu náleželo oslovení Vysokorodý pane (Hochgeboren) nebo Hraběcí milosti. Dnes stejně jako baron Excelence.
Existují též takzvaná bezprostřední hrabata, což jsou vyjmenované rody rovnorodé rodům královským. Hlavám těchto rodů přináleží oslovení Osvícenost (Erlaucht).
Kníže (Fürst)
Titulu kníže užívala v Čechách dynastie Přemyslovců a pak dlouho nic. Podobně jako titul hraběte, ani tento titul nikdo v malém Českém království nepotřeboval. Jediný rod, který užíval knížecí titul, byli Rožmberkové, kteří si roku 1493 řekli, že by jim to slušelo a že odteď jsou knížata. Prvním knížetem z řad české šlechty se stal roku 1608 Karel z Lichtenštejna.
Titul knížete je nesmírně zajímavý. Může totiž být nejvyšším stupněm panského stavu nebo nejnižším stupněm suverénního panovníka. Stejně jako u hrabat byly najednou v Čechách knížecí tituly dva, říšský a český.
Manželka knížete je kněžna, děti jsou hrabata nebo princové (podle panovnického majestátu nebo zvyku). Nejstarší syn je dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf).
Kníže a kněžna slyšeli dříve na oslovení Knížecí Milosti, dnes jim přináleží oslovení Jasnost (Durchlaucht), ostatní členové rodiny dle svého titulu Jasnost nebo Excelence.
Vévoda (Herzog)
Vévody (vojvody) byla někdy nazývána i přemyslovská česká knížata, patrně aby se odlišila od přemyslovských knížat moravských. Ve 13. století byl titul vévody opavského udělen levobočkovi Přemysla Otakara II. - Mikulášovi (jeho potomci s tímto titulem vymřeli v 16. století). Titul vévoda Münsterberský obdrželi také potomci Jíříka z Poděbrad. S vévodskými tituly se však roztrhl pytlik až po Bílé hoře.
V roce 1844 byli vévodové rozděleni na
mediatisované: oslovováni Výsost (Hoheit)
titulární: oslovováni Jasnost (Durchlaucht)
V Čechách existoval ještě další vévodský titul, který se vázal na držení vévodství a platil pouze pro hlavu domu.
Král (König)
titul suverénního vládce, jehož hodnost je sice nižší než titul císaře, ale jde pouze o čestný rozdíl.
Žena krále je královna, děti princové a princezny.
Králům a královnám náleží oslovení Veličenstvo (Majestät), ostatní jsou Královská Výsost (königliche Hoheit).
Císař (Kaiser)
Nejvyšší stupeň panovnické hodnosti. Název je odvozen ze jména Gaia Julia Caesara. Manželka císaře je císařovna. Zbytek princové a princezny. Císaři a císařovně přináleží titul Císařské veličenstvo (kaiserliche Majestät), princové a princezny z císařského rodu jsou oslovování Císařská Výsost (kaiserliche Hoheit).


Určitě z toho nejste moc moudří, ale to jenom tak pro zajímavost. Kdybych se tohle někdy měla naučit, tak nevím! A tohle je jenom troška týkající se hlavně našich zemí. O tom, jaké byly rozdíly v titulování jinde, nebo kdy si grand první třídy mohl nechat pokrývku hlavy a kdy ji musel grand druhé třídy sundat a mnoho dalších zajímavostí, si můžete v této zajímavé knize přečíst už sami.

Grimaldi Joe

31. května 2010 v 13:38 Váže se k dnešnímu datu
Grimaldi Joe, *18. nebo 24. 12. 1778 - †31. 5. 1837, anglický mim a klaun. Byl synem italského tanečního a baletního mistra Giuseppe Grimaldiho. S hraním začal již ve svých třech letech, kdy vystupoval ve slavném londýnském varieté Sadler's Wells. Ve své hře spojoval prvky pantomimy, tance, akrobacie a italských bufonád a stal se tak vrcholným představitelem anglické klasické pantomimy. Vytvořil klasickou podobu klaunů, jejich typické líčení obličeje. Často bývá nazýván otcem klaunů. Po jeho smrti přepsal a vydal jeho memoáry spisovatel Charles Dickens.

Načítám obrázek


Nedělní fejetony Karla Čapka

30. května 2010 v 13:58 | K. Čapek |  Co jsem četla jinde!
Mluvil jsem s jedním hodným člověkem venku. Máte tu špatné cesty, řekl jsem mu, těžko se k vám dostat. A tu ten muž mávl rukou a pověděl docela vážně: "Však teď budou volby, a po nich bude všechno jiné."
Zobracejte si tu větu; máte v ní celou politickou pověrčivost nebo lehkomyslnost lidí jinak rozumných a dospělých. To dětinské očekávání, že změní-li se osoby, bude všechno na světě jiné a lepší, svůj protějšek v dětinsky zklamaném pocitu, že všechno, co je, je špatné. Jak vidět, kolísá politické vědomí lidí mezi naprostým pesimismem vůči přítomnému stavu a bezuzdným optimismem vůči tomu, co přijíti má. To dvoje patrně souvisí; proto každá demagogie v první řadě hledí dokázat, že všechno, co se přítomně v tomto slzavém údolí děje, je samá lumpárna, zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, tím bujněji kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik, a přece ještě pořád účinný; pokud jde o tu naivní i o tu chytráckou lidskou náturu, nelze bohužel nikdy očekávat, že "po volbách bude jiná".
Kdyby na politickém rynku vystoupil člověk zatížený větším respektem ke skutečnosti, aby pronesl asi tuto řeč: "Lidi, upřímně a poctivě řečeno, v době, která se právě ocitá za námi, se ledacos dělalo nevalně a neúspěšně, něco se podařilo a mnoho zůstalo nevykonáno; nyní vstoupíme do nového údobí dějin, i můžeme si předem podle zkušenosti a rozvahy říci, že v něm také bude smícháno dobré s pošpatnělým a vykonané s nevykonaným; pročež dejme se s chutí a důvěrou do příští práce" a tak dále -, kdyby vystoupil takovýto řečník, je jisté, že by čepoval čistou pravdu, ale je neméně jisté, že by s takovými řečmi měl katastrofálně malý úspěch. Neboť lidé chtějí jednou za šest let nejasně sice, ale nadšeně uvěřit, že "všechno bude jiné". Nežádají, aby se jim jasně řeklo, co bude děláno jinak a jak to má být děláno; žádný program, ale jenom víra; žádné konkrétní úkoly, ale docela prostě a obecně "všechno". Za šest let budou ochotni slyšet znovu, že "všechno bude jiné". Patrně by se rozmrzele bránili, kdyby někdo na nich chtěl, aby svou práci dělali jinak a líp; ale hlasovat pro to, aby "všechno" bylo jiné, to je vzrušuje téměř příjemně. Divná je lidská nátura.
K naději, že "všechno bude jiné", není ani nutné přijít s novým světovým názorem, s návrhem nového řádu věcí a tak dále; není to víra v myšlenky, plány a programy, nýbrž víra, že věci se změní, vymění-li se lidé. A tu kupodivu není ani třeba, aby přišli zbrusu noví lidé; mohou to být omšelí veteráni politického řemesla, staří a vyprubovaní praktikové, kteří ve své bohaté minulosti nikterak neoplývali novými ideami nebo ohněm reformátorským; bývají to velmi opotřebovaná košťata, která zvěstují nový pořádek, ale to, zdá se, lidem nevadí; lidé nestojí o nové myšlenky, ale o jiné tváře.
Přesto se tato politická nálada nesmí podceňovat. Je to jako nemoc v prvních počátcích, kdy ještě člověk nemůže přesně říci, kde ho co bolí. Je tu kus nejasné a nelokalizované nespokojenosti s tím, co je; a je tu kurs neméně nejasné nadějnosti, která je ochotna připnout se k čemukoliv, co slibuje být jiné nežli dosavadní stav. Je tu politická nevolnost, která nemá být ponechána šarlatánům a zaříkávačům, a zároveň politická důvěřivost a optimismus, kterých by bylo škoda na to, aby propadly pouhé demagogii. Pokud lidé dovedou věřit, že "všechno bude jiné", potud mohou být vedeni cestami reforem. Ten naivní pocit, že "všechno bude jiné", se dá přeložit do rozumné řeči politické: že se dá a musí dělat víc než dosud. Svým způsobem je to memento i povzbuzení.
                                                                                   Lidové noviny 12. 5. 1935

Myslím, že k tomu není co dodat.

Magické číslo

29. května 2010 v 18:21 | já |  Moje psaní
Jedna, dvě, tři...., jedno po druhém se přičítají čísílka na počítači mých stránek. Když jsem je 15. 5. 2007 začínala psát, záviděla jsem druhým na jejich počitadlech ta ohromující čísla. Myslela jsem, že se to nikdy na mých stránkách nestane, ta čísla se zdála tak obrovská! Nikdy jsem však nedělala nic pro to, aby návštěvnost rostla, nikdy jsem nežádala o návštěvu pro číslo na počítači. Psala jsem a píšu si to, co chci, to co mě zajímá a co se mi líbí hlavně pro sebe a případné čtenáře. Jsem vděčná za každou návštěvu, která otočí kolečko na počítadle, a těším se, až na něm uvidím ono magické číslo se samými nulami. Bude to zítra nebo ještě dnes?
Děkuji vám za váš zájem a vaše návštěvy. Budu nadále pokračovat stejně a bude-li se vám u mě líbit tím lépe.   

Hrajme si

29. května 2010 v 16:15 | tv. nova.cz |  Moje psaní
Studie: videohry pomáhají proti demenci i Alzheimerově chorobě.
Další studie potvrdila, že hraní logických hříček má pozitivní vliv na lidský mozek. Ta nejnovější se točila kolem her od společnosti PopCap, která nám přinesla například Bejeweled, Zumu nebo Peggle. Pozitivní vliv však mají prý jakékoliv videohry! Výsledky pak mluví jasně - u zkoumaných subjektů se zlepšila schopnost rozpoznávání, a to ve velmi krátkém časovém období. Logickými hříčkami by se tak mohlo bojovat proti stárnutí mozku, demenci nebo dokonce Alzheimerově chorobě.
 Výzkumníci sledovali mozkovou aktivitu vybraných jedinců pomocí EEG. Jedna skupina hrála logické hříčky jako například Bejeweled, druhá nehrála vůbec nic. U první skupiny stačilo hrát hry pouhých třicet minut, aby se začaly dostavovat výsledky.
Výzkumníci se také domnívají, že složitější hry, které mají komplikovanější pravidla a ovládání a více sofistikované a propracované provedení, mohou mít podobné výsledky. To znamená, že podobný vliv na náš mozek mohou mít i klasické videohry.
 V případě starších lidí je však háček v tom, že naučit se videohry ovládat, často vyžaduje spoustu času. Oproti tomu pravidla Bejeweled, kde se jenom prohazují krystalky, pochopí každý velmi rychle.


Bejeweled 2

A proto budeme-li hrát jakoukoliv PC hru, nejen, že nebudeme zlobit, ale budeme si také správným směrem cvičit svůj mozek.

Blýskavé vzpomínky - X.

29. května 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Nové století přišlo s velikou slávou! Všude se pronášely oslavné řeči, šampaňské teklo proudem a lidé se těšili na ten nový svět, jemuž začínal vévodit technický pokrok.
Továrnička ve Lhotě se neustále rozšiřovala a nabírala nové zaměstnance. Horní ulice se zaplnila novými obyvateli. Kdysi půvabný kout městečka s tichými zahrádkami se proměnil v hlučící proletářskou čtvrť. Zdálo se, že všechno v tomto století bude jenom zalité sluncem.
Paní Vilemína s úžasem pozorovala všechny ty změny kolem a cítila se stále více unavená.
Nechápala všechny ty lidi, kteří ač měli dobrou práci, stále vyvolávali nějaké nepokoje. Kolem fabriky se občas strhl nějaký větší nebo menší poprask. To pak v okolí svého domku slýchávala od sousedek a sousedů výkřiky zlosti a vidívala i zaťaté pěsti, hrozící směrem ke správní budově. Zvláště po jednom neštěstí, které postihlo sousedovic Hedviku: Dívka si ve fabrice, kde byly nové šicí stroje, způsobila pracovní úraz a pro menší výkonnost s poraněnou rukou se jí snížil plat. Sedávala pak na zápraží a jenom tak lelkovala, neboť dělala jenom na kratší směny, a tak měla čas na nicnedělání.
Vilemína se snažila dívku rozptýlit, nabídla ji spolupráci  ve své domácnosti, na niž již nestačila. Byla znepokojena všemi těmi spolky, které byly mezi dělníky zakládány, a mezi lidmi dávala najevo svůj nesouhlas. Zdálo se, že přestává novému světu rozumět. Pro svá vnoučata však byla nadále tou nejmilejší babičkou.
Jednoho dne se u dveří jejího domku zastavil povoz s návštěvou. Zcela nečekaně se objevila malá Mína s košíkem a rancem peřin na zádech. Vtrhla do babiččina domu jako velká voda a všechen klid byl ten tam. S pláčem se vrhla babičce do náručí a usedavě naříkala. Zamilovala se a rodiče jí nechtějí dovolit, aby se v 17 letech vdala, otec jejího nápadníka vyhodil z domu a nešťastná Mína si ještě večer sbalila věci a utekla k babičce. Vilemína se jí snažila uklidnit a podávala ji jeden kapesník za druhým, ale nebylo to nic platné. Mína byla k neutišení. Jenom tak mezi řečí babička zaslechla něco o požehnaném stavu a miminu. Uslzenou a unavenou Mínu uložila do postele, odehnala Lomikara a tiše zavřela dveře. Pak teprve začala uvažovat, co dál. Je jasné, že holku nemůže vyhnat a nechat světu na pospas. Rozhodla se jednat. Opatrně zamkla dveře a vydala se na poštovní úřad, odkud poslala telegrafickou zprávu Máni, že dcera v pořádku dorazila a ona si ji na nějakou dobu nechá u sebe. O dítěti se nezmínila. Všechny je tam pozdravuje, hlavně Honzíka a Pepču.
Na jaře roku 1902 se Míně narodila malá Mařenka. S pomocí své babičky zvládla první dny a týdny bez úproblémů. Holčička se měla k světu a v babiččině náručí si spokojeně pobrukovala.  Mína byla šikovná na všechny domácí práce, to proto, že její matka jí nikdy nic nedarovala a využívala ji jako nejlevnější pracovní sílu.
Také v Brně rostla Barborka do krásy. Její invalidní otec ji vozíval, sedící na jeho kolenou, svým vozíčkem, ulicemi jejich čtvrti a všem se chlubil její vyřídilkou. Velmi brzo zvládala Bára češtinu i němčinu, která tady zněla ze všech stran. Rodinka se měla dobře a užívala si života. Jako blesk z čistého nebe dopadla na Brňáky zpráva o smrti Máni a jejího muže Lojzíka. Otevřená tuberkuloza je oba dva zprovodila ze světa ve stejném roce. Barbora litovala jejich děti, ale věděla, že babička jim nějak vypomůže. Po smutném pohřbu, na nějž se Barbora vypravila sama, pomohla matce s úklidem, potěšila malou Mínu, které se najednou zhroutil celý svět. Potěšila se s malou Mařenkou, a když odjížděla nazpět do Brna, netušila, že svou matku už neuvidí. Ta se pomaloučku vytrácela a za rok po své dceři a zeťovi se rovněž odebrala k věčnému odpočinku.
V domečku v Horní ulici teď zůstala Mína se svou malou Mařenkou a oba sourozenci, tehdy čtrnáctiletý Jan a osmiletá Pepča. Nebyl už nikdo, kdo by bránil vztahu Míny a jejího milého Oldy. Když se jednoho dne objevil pod okny, pozvala ho Mína dovnitř a už neodešel. Maruška si jej přivlastnila a brzy měla další dva sourozence. Dvojčátka Baruška s Jindříškem doplnila počet dětí v domě na pět. Olda měl co dělat, aby tolik lidí uživil, ale byl šikovný a jeho roury do kamen a okapy, byly vyhlášené svou kvalitou. Jezdil po okolí a opravoval střechy na malých i větších budovách. Dospívajícího Jendu občas bral s sebou, ale brzo pochopil, že jeho ruce nejsou pro práci s plechem. Měl je jemné a citlivé, to od jeho zamilovaného nástroje houslí. Nikdo už ani nevěděl, kdy a kde se naučil hrát. Zvávali si jej do různých místních spolků, pomáhal při divadle, hrával na pohřbech. Mína o svém bratrovi ze všech stran slyšela jenom chválu. Když dokončil měšťanskou školu, vypravil se do Brna, kde mu teta Kopfova zařídila místo v divadelním orchestru. Bydlel zpočátku u tety a strýce, kde byla jeho věrnou posluchačkou malá Barunka, která sedávala na kanapi a ani nedutajíc poslouchala strýčkovo hraní. Časem si našel podnájem a rodina o něm ztratila přehled. Jenom tu a tam poslal pohlednici do Lhoty, v níž své sestře psal, co dělá, pozdravoval sestřičku Pepču, z níž se stávala šikovná dívka. Ptal se také na malou Mařenku a čerstvě narozená dvojčátka Barboru a Jindříška. 
Smrt si vybírala svou daň i v Brně. Nejdříve pochovali na Městském hřbitově strýčka, jemuž Barbora i Poldík vděčili za své štěstí i majetek, a jehož oplakávala Barbora stejně upřímně  jako svou matku. Když už se zdálo, že je všemu zlému konec a smutek zavíral dveře, přišla další rána. Poldík nešťastně upadl a zlomil si nohu v kotníku. Bára se snažila o co nejrychlejší rekonvalescenci, ale nepohyblivost  a věk zapřičinil komplikace, z nichž zvláště následný zápal plic byl nejnebezpečnější. Přes veškerou Bářinu starostlivost se stav nelepšil a za pár týdnů doprovázela celá rodina Poldíka na poslední cestě. Zlomená Barbora s malou Barborkou se v tom množství lidí doslova ztrácela. V jediném roce přišla o to nejdražší, co na světě měla, nejdříve ji opustila matka, pak strýc Kopfl a teď její životní láska Poldík. Když dozněla smuteční hudba a hrobník začal zasypávat hrob, připadala si Barbora, jako by ji za živa krájeli. Jenom Barborka poskakující po cestičce kolem hrobů jí připomněla, že ještě má proč žít, pro její a Poldíkovo štěstí - Barunku.

Deštník - slunečník

28. května 2010 v 13:36 | Encyklopedie módy |  Něco z historie
Deštník neboli paraple je zařízení, které umožňuje schovávat i ochraňovat osoby a předměty pod ním ukryté před dopadajícím deštěm, slunečním zářením, někdy (po jistý čas) i padajícím sněhem. Jedná se o stahovatelnou plochu pokrytou nepromokavým materiálem tvořený impregnovanou látkou, či plastovou fólií, která je umístěna na několika kovových tyčích. Tyto tyče konstrukci podpírají, aby se nepromáčkla a umožňovala roztažení. Pro lepší uchopení (držení) je deštník vybaven držadlem, která je někdy vybaveno zahnutou rukojetí.
V dnešní době se vyrábí celá škála deštníků od různých tvarů, velikostí, barev a materiálů. Některé se vyrábějí jako skládací, kdy se dá deštník postupně do sebe zasunout, čímž se značně zmenší. Jiné jsou vyráběny pouze v celku a slouží jako forma vycházkové hole. Menší deštníky jsou původně deštníky dámské, tyto bývají velice často provedeny jako skládací tak, aby se vešly do malé dámské kabelky, bývají také výrazně barevné. Velké černé deštníky jsou deštníky pánské, tyto obvykle nebývají skládací.
V případě, že deštník slouží k ochraně proti slunci, hovoříme o slunečníku. Často je plocha deštníku či slunečníku využívána jako reklamní plocha.
Deštníky byly v některých dobách také jistým symbolem anglického džentlmena a byznysmena, jako takové se staly i velmi oblíbenou rekvizitou v mnoha němých filmových groteskách.

card00036_fr
Náhlavní slunečník
Pokud jste si na zahraničním zájezdu všimli nebo dokonce jste si koupili malý slunečník, který se nasazuje na hlavu, aby v parném létě chránil před slunečními paprsky, pak vězte, že to není objev posledních let. Jeho výrobci jen vydělávají na nápadu starém 120 let. Podobný slunečník už byl znám ke konci 19. stol. a dokonce se už v roce 1886 prodával také v Praze! Pouze nebyl tak pestrobarevný, jako ty dnešní.

Green_Parasol_Rose400

Do navrhování deštníků se vložili módní návrháři, kteří k tomuto doplňku přistupují jako k dámskému oblečení. Místo vzorů tak preferují jednobarevné látky - k základní černobílé kombinaci přidávají červenou, modrou, fialovou a růžovou. A nechybí bohaté zdobení - od volánků a sámků až po krajky, mašle, šněrování nebo drahé kameny. Zakládají si i na netradičních tvarech - například čtverci nebo srdci. Klasickým kruhovým pak zpravidla dominují ostré a výrazné špičky.
Na své si ovšem přijdou i milovnice vzorů - drobné a nenápadné kytičky ale vytlačily ty velké, které nelze přehlédnout, a také tištěné postavy. Pro ty nerozhodné jsou v nabídce "obojetné" deštníky, kdy navrch máme jednobarevnou látku, kterou snadno sladíme s oblečením a dalšími doplňky, a vzory je potištěná vnitřní strana.

Novinka – deštník, který nad námi drží sám




Co ráda poslouchám

28. května 2010 v 8:00 | Gheorghe Zamfir - Time to say goodbye |  Co se mi líbí

Filipovská Pavlína

27. května 2010 v 23:49 Víte, že?
Filipovská Pavlína, *28.5.1941 (Praha), česká zpěvačka, herečka a moderátorka, dcera F. Filipovského. Studovala soukromě herectví, později zpěv. Umělecky se začala prosazovat nejprve v dětských televizních pořadech koncem 50. let. Roku 1959 získala angažmá v divadle Semafor, kde na sebe upozornila především interpretací písně Včera neděle byla. Účinkovala ve většině inscenací tehdejšího tvůrčího období Semaforu (písně Kapitáne, kam s tou lodí, Proč se lidi nemaj rádi), velmi výrazně se uplatnila také v televizních písničkových soutěžních seriálech, zejména v období twistové vlny, kdy vytvořila mj. oblíbené duo s J. Zímou. Roku 1964 přešla do divadla Apollo, později účinkovala se skupinou Apollobeat a po krátké odmlce nastoupila angažmá v Rokoku, kde působila v letech 1969-1974. Několik let uváděla televizní pořad Dostaveníčko u... Nyní spolupracuje s Divadelní společností Josefa Dvořáka.
Vybraná filmografie (i televizní): Procesí k Panence (1961), Konkurs (1963), Kdyby tisíc klarinetů (1964), Sedm žen Alfonse Karáska (1967), Ta naše písnička česká (1967), Dospěláci můžou všechno (1969).
Herečka Pavlína Filipovská (66) je přesvědčená, že i když by se už mohla v klidu věnovat jen svým vnoučatům, bez práce si život představit nedovede. A dobrovolně si nakládá jak v divadle, tak doma, kolik unese.



Neobyčejné sochy

26. května 2010 v 12:40 | převzáno z netu |  Co se mi líbí
Šumperk a
setkání

dívka
Krásný případ toho, jak lze oživit šedé ulice.