27. dubna 2010 v 14:11 | já
|
Konečně jsem si udělala výlet, na nějž se připravuji od Vánoc. Možná bych ještě otálela, ale výstava, na niž jsem chtěla jet, v pátek končí.
Ráno jsem sbalila kabelu, vzala nějaké drobné do kapsy a vyrazila. Začínal docela slunečný den a zdálo se, že ho nic nedokáže pokazit. Ale spletla jsem se. Už ve vlaku mířícím do Brna, jsem zjišťovala, že nic není, jak má být. Začínaly se ozývat moje nožky. Pokračovalo to v Kroměříži zběsilým úprkem při přesedání. Průvodčí ve vlaku si mou jízdenku dlouho prohlížel a kontroloval průkazku, ale že musím přesedat, to mi neřekl. Já v domnění, že vlak jede tak, jak jsem byla zvyklá, pohodlně seděla a pak jako blbka uháněla na druhý konec peronu. No, stihla jsem to, ale nožky začínaly hrozit. V Brně jsem se rozhodla, opět jako debil, že půjdu z nádraží až nahoru na Špilberk, vždyť to není tak daleko! No, není to daleko, ale leze se furt do kopce. Když jsem se z posledních sil dobelhala nahoru, chtěla jsem umřít! Ale to, co mě čekalo uvnitř ve výstavních prostorách, mě zase probralo k životu. Tolik krásy a skutečného zlata jsem ještě v životě neviděla a už nikdy neuvidím. Člověku oči přecházely, všichni, co jsme tam byli jsme neustále šeptali a báli se promluvit nahlas, aby se náhodou ta krása nerozsypala.
Zlato Inků - omamná krása zlatého kovu a jeho perfektní zpracování uchvátilo nejen španělské dobyvatele, domácí vykradače hrobů, novodobé hledače pokladů, archeology i všechny návštěvníky muzeí, kde je tento sice jenom zlomek nevyčíslitelné historické hodnoty, po celém světě.
Omámená krásou zlatých ozdob jsem pak prožila zbytek odpoledne u svého bratra. Cestou domů jsem ještě tu tam něco vyblejskla z autobusu, ale moc toho není.
Přesto vám něco ukážu.
První průhled do nádvoří hradu Špilberk
Vítá vás svět Inků
a jedeme domů
Jako od J. Lady
Ten kostelík na konci je Santon. Kopec hrál svou roli v bitvě u Slavkova.