close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únos

4. dubna 2010 v 8:00 | já |  Moje psaní
Předtuchu jsem měla od rána!
To se tak někdy stane, člověk má divné mrnění v žaludku, stále jako by na něco čekal, ale neví na co. Chodíte a něco vás neustále popohání, udělej to hned, běž tam teď, pak bude pozdě! Zkrátka něco na vás čeká, vy to tušíte, ale nevíte kde a kdy to přijde!
Nasnídala jsem se, sbalila věci a vydala se na nádraží. Bylo skoré ráno, já byla po noční a den venku byl jako vymalovaný. Prošla jsem vrátnicí, zamávala Jendovi, což byl náš vrátný, a unaveným krokem jsem se vydala směrem k městu. Ještě jsem ani nedošla k zastávce MHD, když mi v tašce zazpíval mobil. Rychle jsem ho vyndala a přitiskla k uchu.
"Policie, to je paní M....?" Krve by se ve mě nedořezal ! A je to tady, já věděla, že se něco stane!
"Ano," hlesla jsem a snažila se uklidnit tím, že jsem se posadila na lavičku, "Co se stalo?"
"Potřebovali bychom s vámi mluvit o jisté choulostivé záležitosti. Mohla byste se u nás na služebně zastavit?" pokračoval neosobní hlas a já musela nejdříve vysvětlit, že jsem ještě v KM a že teprve mířím na nádraží!
"Dobře, tak se, prosím vás, zastavte, až přijedete, nebo víte co, já na vás budu čekat u vlaku," dodal mužský hlas a spojení se přerušilo.
Zůstala jsem jako zařezaná a moc nechybělo, abych nechala ujet autobus, který mezitím u chodníku zastavil. Hlavou se mi honilo tisíce věcí, které se mohly stát, a já horečně uvažovala, co to mohlo být. První mě napadlo, že se něco stalo polovičkovi, je už starší, mohl mít nějaký úraz, nebo nehodu cestou do práce. Tyto vtíravé myšlenky jsem od sebe neustále odháněla a vysvětlovala jsem sama sobě, že má přece mobil a kdyby něco, tak by zavolal. Třesoucí se rukou jsem vytáčela jedno číslo po druhém, ale všechno bylo v pořádku. Všichni, komu jsem volala, byli překvapeni a moji starost nechápali. Pak mě napadaly samé dramatické záležitosti, jako požár doma (o něm by však už polovička určitě něco věděl), stejně tak vloupání by asi řešili policisté s tím, kdo je  nejblíž. Nikdo jiný z rodiny už mě nenapadal, všichni jsou mimo naše město a cokoliv by se týkalo jejich osoby, určitě by neřešili se mnou.
Jak proběhla cesta vlakem, do dneška pořádně nevím, žaludek se mi převracel, ruce třásly a v hlavě se mi honily nesmyslné věci.
Když vlak zastavil u peronu, stála jsem v chodbičce a celá nedočkavá se hrnula ven. Otevřenými dveřmi se dovnitř dostal čerstvý studený vzduch, který mi trochu zchladil hlavu, ale uvnitř jsem hořela nedočkavostí. Rozhlédla jsem se a hledala policejní auto. Nikde ho nebylo vidět a já začala být ještě více nervozní. Prošla jsem nádražní halou, nakoukla i k bufetu, ale nikde jsem neviděla nikoho, kdo by na mě čekal. Před nádražní budovou stálo několik osobních aut, ale policejní nikde. Rozhlížela jsem se na všechny strany a pohled na mě musel být zajímavý. Měla jsem skoro slzy na krajíčku, když se za mnou ozvalo: "Paní M...?"
Neznámý muž, který stál za mnou, se sice mírně usmíval, ale mně do smíchu nebylo. Podal mi ruku a vedl mě k červenému autu, které se krčilo v koutku parkoviště. Mělo neprůhledná skla, a tak jsem neviděla, zda je prázdné, nebo v něm někdo sedí. Celá roztřepaná jsem nasedla na zadní sedadlo a podívala se dopředu. Seděla tam žena se šátkem na hlavě a vůbec nereagovala na můj příchod. No, byla ve mě malá dušička, když onen muž nasedl a auto se dalo do pohybu.
Cestu na služebnu dobře znám a tak, když jsme ji minuli a odbočili jinam, můj zmatek dostoupil svého vrcholu. Začala jsem křičet a jako chycená zvěř bušit rukama kolem sebe.
V té chvíli si žena přede mnou sundala z hlavy šátek a otočila se ke mě!  Eliška!!! Dnes už nevím, zda jsem jí náhodou nedala pohlavek nebo jsem nepokračovala v hysterickém křiku. Vím však určitě, že jí chvíli trvalo, než mě uklidnila. Eliška, spolužačka, která už roky bydlí ve Španělsku a teď byla doma u rodičů. Kde si sehnala číslo mého mobilu, nevím, šoféra jí dělal její zeť, kterého jsme vůbec neznala. To se jí pak prováděl únos! Když auto zastavilo u domu jejich rodičů, smály jsme se obě a ze mě spadla veškerá nervozita. Její rodiče mě včera večer viděli jít na vlak, (vždyť jsem s nimi  mluvila), a tak v ní tento nápad uzrál. Věděla, že bych se po noční asi nestavila a my se už tak dlouho neviděly. Proto mě unesla a nahrála na mě celou tu habaďůru. Představit se jako policie jí nedělalo problém, sama v té době u policie pracovala a věděla, jak takový telefon na lidi působí.
Eliška, báječná kamarádka z dětství, nyní matka dospělé dcery, kvůli našemu setkání provedla únos! Setkání bylo senzační a dnes už se na ni nezlobím. Od té doby  jsme se už viděly mnohokrát, ale tohle naše setkání patří k těm nejlepším.
 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 4. dubna 2010 v 12:26 | Reagovat

Tak to bylo napínavé čtení, Hadi, celou dobu jsem trnula, co se z toho vyklube. :-D

2 skaut68 | Web | 5. dubna 2010 v 14:10 | Reagovat

Přiznám se, že jsem si nejdřív přečetla něco málo z konce a až pak celé povídání. No, já bych se pototo strachy... :D No na druhou stranu - umím taky lecos vymyslet, resp. vymejšlela jsem... :-D

3 Jitka | Web | 6. dubna 2010 v 13:40 | Reagovat

Teda já bych ji asi zabila. Představ si, že kdybys byla slabší nátura, mohlo Tě i klepnout.Takový stres! Jak ji neznám šla bych ji proplesknout za Tebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama