19. dubna 2010 v 13:48 | já
|
Uplynul další týden. Byl poznamenán tragédií u našich sousedů v Polsku a následnou přírodní hrozbou vulkánu na Islandu. Celá Evropa byla pokryta černými mraky nesoucími zkázu pro motory letadel. Letiště osiřela, tabule všech letů nám oznamovaly - nikam se neletí. Každý den se zvyšovaly ztráty leteckých společností a lidé pomalu upadali do beznaděje.
Denodenně jsme mohli v novinách, rozhlase i na televizních kanálech sledovat zpočátku neúplné, divoké a nepodložené zprávy o tom, jak to všechno vlastně bylo. Mezi lidmi se šířily různé teorie od záškodnických akcí po náhlou zdravotní indispozici pilota onoho letadla. Vše vyvrcholilo včera odpoledne, kdy se v krakovském chrámu konala zádušní mše za všechny tragicky zemřelé. Celý týden jsme sledovali zprávy, jak jednotlivé oběti identifikují pomocí DNA. Při pročítání jmen zahynulých lidí se na obrazovce objevovaly jejich fotografie. Tváře mladé i starší defilovaly před našimi zraky a člověk si v duši představoval tu hrůzu, kterou v posledních minutách svého života prožívali. Dívala jsem se na ně a najednou se mi zdálo, že všechny ty tváře už v sobě zračí onu tragedii. Všichni se tvářili vážně, jakoby tušili. Byl to jenom moment, pak už všechno vypadalo úplně normálně. Z obrázků se na nás dívali otcové, matky, babičky i dědové, jako by už smíření a vědoucí. Neubránila jsem se slzám! Škoda každého lidského života, škoda každého člověka.
Ten týden byl opravdu náročný.
Dnes už začíná týden nový, letadla začala létat, sluníčko svítí, tak ať je pro všechny lidi lepší než ten minulý.
Je to tak, někdy se všechno špatné nahromadí do jednoho období. Snad už teď bude líp