close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Můj Velký Tom - Nové ráno

6. dubna 2010 v 8:38 | já |  Moje povídání
Kdo se jednou stěhoval, ví, kolik je to nepříjemné práce. Jenom zabalit a odvozit všechny drobnosti znamená nekonečné hodiny oprašování, mytí a balení do rozličných krabiček a beden.
Ale nakonec nastane ráno, kdy máte byt vybílený, spíte na karimatkách a snídáte z papírových talířků včera zakoupené bagety a studený čaj.  U vchodu stojí poslední kusy nábytku a krabic. Jakmile dnes naposledy překročíte práh, je všechno, co se v tomto bytě odehrálo, navždy minulostí.
Toho jsme si byli všichni vědomi už včera, kluci zůstali v domě , který jsme si koupili a já s Velkým Tomem ještě dodělávala úklid a kontrolu, abychom na něco nezapomněli.
Probuzení bylo pro mě docela příjemné a tak jsem se lehce protahovala na tvrdé karimatce a po očku skenovala prázdný byt. Do očí se mi draly slzy, když jsem u holého okna zahlédla nenápadné šmouhy. Tam se totiž jednoho dne prvňáček Tomáš vlastnoručně podepsal. Vidím ho i teď, jakou měl radost z toho, že se mu to povedlo. Já už měla radost menší, protože bylo čerstvě zamalováno. Neměla jsem však srdce začít nadávat a písmenka smazat. Tak jsme je trochu schovali za závěs a Tomáš se na ně tajně chodil dívat. Nevím, čím to tehdy bylo napsáno, ale ani po několikerém zamalování šmouha úplně nezmizela a já ji viděla i dneska ráno.
Opatrně jsem vstala a šla nahlídnout do dětského pokoje, jako ve snu jsem viděla mezi okny stát
ten největší vánoční stromeček, pod ním balíčky hraček a malého ještě nechodícího Davida, jak se natahuje po ozdobách. Však to tehdy málem špatně dopadlo! Ještě, že Velký Tom byl duchapřítomný a rychle stromeček chytil. David dostal po prstech a já ještě dneska slyším ten jeho pláč, při němž mě bolelo srdce.
V koupelce, kam jsem se zašla osprchovat, jsem posbírala posledních pár kousků prádla, které jsem si tady včera pověsila, do toaletního kufříku nacpala malovátka, u prázdné zdrcadlové skříňky, což je jediný kousek , který v bytě necháváme, jsem si prohrábla vlasy a zamířila do prázdné kuchyně. Tam už Velký Tomáš chystal naši poslední snídani. Zestárl za posledních pár měsíců, jako by měl nějaké starosti! Ale ani já nejsem už ta oslnivá blondýna, samá noha, samá ruka, která tenkrát na hříšti předváděla své zázračné kousky na síti. Stála jsem tiše a dívala se na svého muže, který mi byl vždycky tou nejpevnější oporou, jak se snaží připravit naše společné jídlo. Když mě zpozoroval, lehce se usmál a pokynul mi rukama, v nichž nesl talířky a kalíšky s čajem.
Bylo to pozvání k rannímu čaji na našem sluncem zalitém balkoně. Dvě plastové židle a kempinkový stolek nám poslouží jako jídelní stůl. Tady mě čekalo první překvapení, v kbelíku na zemi byla obří kytice nádherných slunečnic. Na stolečku stála láhev sektu a dvě skleničky, do nichž Velký Tom právě naléval bublinkovou dobrotu.
"Tak Linuško! Připijeme si na náš nový život! Ten první tady zakončíme touhle snídaní. Ty slunečnice máš ode mne za ty roky, které jsi se mnou prožila. Vím, že nebylo všechno tak ideální, jak jsme si představovali, ale myslím si a snad se mnou budeš souhlasit, že jsme tady prožili krásných 20 let."
Chtěla jsem Velkého Toma přerušit,  ale nedal se a pokračoval dál ve svém monologu.
"Vždycky jsme byli dobrý tým a doufám, že budeme i nadále. Říká se, že ve starém bytě se mají nechat stará trápení a do nového bydlení je netahat. Proto mě dovol, prosím tě, abych tady nechal něco, co mě trápí hodně dlouiho!" podíval se na mě a chytil mě kolem ramen. V ruce držel skleničku s pomalu utíkajícími bublinkami a přinutil mě zadívat se mu do očí. Jediný pohled mě přesvědčil o tom, co bude následovat.
Pomaloučku začal vyprávět svůj příběh, který jsem naštěstí už znala, příběh o zamilovaném vojákovi a slečně, která se nikdy nepřihlásila o to, co jejich dítěti patřilo. Vyprávěl o velikém šoku, který prožil tenkrát na dovolené, když se dozvěděl pravdu. Byl mladý a bál se přijít za mnou s pravdou o Jirkovi. Povídal o chvílích beznaděje, které prožíval po mém dopisu z Kanady, jak byl nešťastný z mého "těhotenství" a jak už tehdy se rozhodl, že mi všechno řekne. Jeho povídání mi vhánělo do očí plamínky smíchu i slzy a já cítila, že tohle jeho doznání je dostatečný trest pro nás oba. Pro něj, že mi tolik let nevěřil a nedokázal o svém hříchu říct, a pro mě trest, za uplynulý půlrok, kdy jsem o všem věděla a přemýšlela, jak Velkého Toma potrestat.
Už jsem to nemohla poslouchat, vzala jsem mu z ruky skleničku, položila ji na stůl a rychle jej políbila. Stáli jsme beze slov několik minut, opření o zábradlí a dívali se dolů do naší ulice.
Nevím, jak Velký Tom, ale já si připadala jako bych měla křídla a právě se chystala k odletu na dalekou cestu!
Ano, čeká nás cesta, ale cesta do nového bydlení, cesta do nového života, kde už nás nebude tížit žádné tajemství a kde, jak jsme si beze slov slíbili, budeme spokojeně žít.
Je sbaleno, vyrážíme!   
 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 6. dubna 2010 v 9:41 | Reagovat

Hadi, doufám, že příběh tím stěhováním nekončí a zavedeš nás i do nového domu.

2 Jarka | Web | 6. dubna 2010 v 9:51 | Reagovat

Kdyby se takle pěkně dokázali lidé vyrovnat s hříchy mládí i ve skutečném životě. :-) To bylo moc hezké zakončení tvého vyprávění. Konec s příslibem něčeno nového a pěkného. :-D

3 hadimrška | 6. dubna 2010 v 11:24 | Reagovat

Babi, zatím pokračování není, ale možná se někdy objeví. Jsem ráda, že se vám to alespoň trošku líbilo, přeju krásný den.[1]: :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama