30. dubna 2010 v 9:33 | já
|
Vkus je představa o ideálu krásy, harmonie, dokonalosti a módnosti, která se jednak liší u různých lidí, společenství a národů, jednak se v průběhu dějin neustále vyvíjí a mění. Co této představě neodpovídá, označuje se jako nevkusné. Vkus se mění neustále, od dob pračlověka, kterému se líbilo nosit kožešinu na pravém rameni, na rozdíl od sousedů, kteří ji nosili zásadně vlevo. Jeho manželka si malovala vlasy barevnou hlinkou a měla tak všechen vlasový porost jednolité barvy. To sousedka raději každý chomáč vlasů natřela jiným odstínem, a tak se všem okolo zdálo, že je divná. Vkus nás lehce vyřadí z kolektivu, dělá z nás černé ovce, podivíny a blázny.
Nikdy nebude nic tak spolehlivě rozdělovat lidi jako jejich vkus. Od dětství se nám líbila kupříkladu maminka. Byla voňavá, usměvavá a krásná, zkrátka ideál. S přibývajícím věkem jsme tu a tam měli výhrady k jejímu účesu - Prosím tě, zkrať si to, vypadá to hrozně divně - nelíbila se nám délka sukní, to když jsme už nosily mini, také barevnost šatníku se od toho našeho podstatně lišila. Ve společnosti našich vrstevníků se zase řešila ta podivínka Věra, která používala červenou rtěnku, co už je vyšlá z módy, a také její široké sukně bychom na sebe už nevzaly ani za nic. Obdivovaly jsme nádherně vysoké vytupírované účesy Brigity Bardotové a jiných tehdejších star. Svatební šaty jsme si vytvářely každá se svou švadlenkou a vybavení domácnosti pak už jenom dokončilo naši představu o tom, co je módní a co se nám líbí. Každý žijeme v prostředí, v němž se cítíme dobře, i když bychom snesli občas nějakou tu změnu. Jedeme-li na dovolenou a tam jsme ubytování v luxusním hotelu, jsme zpočátku unešeni pohodlím různých sedacích souprav, křesílek a postelí. Zdá se nám, jako bychom se ocitli v jiném světě, po nějaké době, však zjistíme, že ta obdivuhodná židle, na níž sedáme při jídle, nás vlastně tlačí a zdaleka není tak pohodlná, jak se zdálo. Z postele s nebesy se ráno vstává stále hůř, neboť jsme až nyní postřehli, že je vlastně velmi měkká a vy jste zvyklí na vaši tvrdou, z níž se vám dobře vstává, protože ji máte daleko vyšší. Věšáky na oblečení jsou pojednou velké a dělají nám do zad sak a blůzek nepěkné boule. Proč jsme tak horovali pro to nové a krásné, když nám to vlastně v ničem nesedí. Jednoduchá odpověď - člověka přitahuje nové a neznámé, rád vyzkouší i věci podivné, přestože se mu vlastně nelíbí. Tak se klidně stane, že své milované šaty necháte v kufru a zakoupíte ty, které potkáváte na každém kroku. Jdete s módou a nikdo vás nepřesvědčí o opaku. Jediné oko, které vidí, co nevidíme my, je oko jiného člověka, ten se podívá a vidí, že jste v šatech směšná, protože v nich vypadáte jako panenka na hraní.
Kde jsou hranice vkusu? Máme je každý sám u sebe, stačí jenom na chvíli zapřemýšlet a hned vidíme, že ti sádroví trpaslíci u sousedky na zahradě jsou oškliví (v našich očích), ale co naplat, jí se líbí, tak ať je tam má. Ona na oplátku není zrovna nadšená z naší monstrózní brány, která pro její oko působí jako brána do pekel.
Naučme se vnímat vkus jako něco, co sice určuje módní linii, ale ne pro všechny stejně. Vkus, nevkus, kýč, tři pojmy, které jsou neuchopitelné a odjakživa představují jablko sváru ve společnosti.
Hranice mezi nimi je lehounká jako pírko a stačí opravdu jenom krůček a z vkusného je nevkusné, či kýč.
Hranici mezi vkusem a nevkusem, by jsme asi hledali dost komplikovaně a máš pravdu, že každý vidí vkusnost trochu jinak. Ať si každý udělá byteček a zahrádku tak, aby mu tam bylo milo a útulno, dokud asi "nevkus" nepřesáhne neúsnou hranici, dá se tolerovat. Když ale vidím v časopisech načančané chudinky pejsky v nepohodlných oblečcích a některé rádobycelebrity vymustrované jak na maškarní, pochybuji o jejich zdravém rozumu. ;-) :D