21. dubna 2010 v 16:35 | já
|
Už, když jsem si pro něj šla, věděla jsem, že bude krásný. Prstýnek však předčil všechna moje očekávání. Je dokonalý. Na sluníčku se třpytí a hraje všemi barvami. Je to parádní kousek. Představila jsem si jeho první majitelku, jak si prstýnek prohlíží a dívá se na jeho třpytící se krásu.
Včera mi volal Kamil! Věděla jsem, že bude pátrat dál, jenže kde shánět další informace. Napadlo ho obrátit se na farní úřad a hned se tam taky vydal. Ve starých záznamech z roku 1884 našel, co hledal. První záznam našel dne 2. července 1884, kdy byla poprvé shozena z kazatelny sl. Barbora Krauterová a pan Leopold Kopf. Aha, tak mladý pan továrník? Nebo to byla jenom shoda jmen? Máme o záhadu více.
- Svatba se konala 20. srpna 1884 ve zdejším kostele Sv. Jiljí, Jako svědci jsou zapsáni Vilemína Schmidtová, roz. Krauterová, bytem Podolí, jako svědek nevěsty a Richard Kopf st., bytem v Brně, jako svědek ženichův. Oddávající - děkan Mikšánek.
Konec, víc se zjistit nedá, nejsou zde uvedeni rodiče obou snoubenců, což je divné!
Tak, mladí se vzali a co s nimi bylo dál, to už se neví, nezapomněl dodat Kamil. Můžeme se jenom dohadovat, kde novomanželé začali svůj život, jak se vyvíjel dál a hlavně zda ten prstýnek patřil opravdu jim.
Přemýšlím a lámu si hlavu, nedává mi to spát. Rozhodla jsem se, že se projdu dolů do ulice, kde se bourá. Už z dálky vidím oblaka prachu, zvedající se z vlečky, po každé dávce suti, kterou sype nakladač. Opuštěná, prázdná garáž, stojící na kraji ulice, rozvrzaná vrata, hromada všelijakého odpadu, který sem nanosili lidé z okolí, pomalu zarůstá trávou. Marně si vzpomínám, jak ulice vypadala ještě před dvěma roky. Támhle na druhé straně stál starý obchod. Dlouhou dobu měl staženou roletu a já už si ani nepamatuji, kdy byl naposledy otevřen. Tu a tam se povaluje kus papíru, sem tam trčí z hromady sutě nějaká pokroucená kovová trubka, nebo polámané kusy ostění. Na jedné dosud stojící zdi je viditelná výmalba s vybledlým obrysem zrcadla nebo obrazu. Pomalu překračuji kusy zdí a rozbitého nábytku. Támhle mezi střepy z rozbitého hrníčku se něco třpytí. Opatrně se shýbám a beru to do ruky. Je to malý knoflíček, jaké bývají na dámských blůzkách. Na velké hromadě je naskládáno různé dříví, kontejner přetéká starými kusy nábytku a úplně nahoře leží rozbité umývadlo.
Dělníci pracující ve zbořenisku přestali kopat a dívají se na mě.
"Hledáte poklad?" zakřičel jeden z nich a ostatní se rozesmáli a dál nakládají písek a rozbité cihly na náklaďák.
"Paní, jestli chcete vidět něco zajímavého, pojďte sem," zakřičel jeden z nich a mávl na mě rukou, v níž držel nějaký předmět zabalený v papíru. Docela by mě zajímalo, co našel, ale moc se mi nechce brodit se tou špínou kolem. Ještě chvíli se jen tak bezcílně prodírám hromadami na bývalých dvorcích a zahrádkách. Je to smutný pohled, na vyvrácené jabloně a hrušky, trčící z trosek bývalých kůlen a domů.
Tak tady už nic nezjistím, pomyslím si a chystám se k odchodu, když se najednou vedle mě ozve opět hlas toho mladíka.
"Já vás znám, vy máte zastavárnu, že?" říká a aniž mu odpovím, ukazuje mi v papíru zabalenou nějakou věc. "Možná by se to dalo prodat, víte, já vám to dám za stovku. Právě nemám na cigarety a tak by mi to přišlo vhod. A prosím vás, neříkejte nic chlapům!" dodal a pak mi bez dalších řečí podal tu věc. Ze zamaštěného a potrhaného papíru vytáhl jakousi koženou kapsu na jeden druk. Je celá špinavá od bláta a sazí, "Našel jsem ji mezi cihlami v komíně jednoho domu," dodal a pak mávl rukou někam ke středu ulice.
Zvědavostí bez sebe jsem vzala tu špinavou věc do rukou a nahlédla dovnitř. Tam jsem zahlédla nějaké ušpiněné papíry, barevné prospekty, několik pohlednic, fotografie a něco, co se podobalo malému kapesnímu kalendáříku. Zpočátku jsem nevěděla, zač mu mám dát tu stovku, ale pak mi něco říkalo, abych to udělala, rychle jsem sáhla do peněženky a bankovku mu dala. Sebral ji, strčil do ušmudlaných monterek a bez pozdravu odešel.
Právě "koupenou cennost" jsem zastrčila do kabely a dala se na zpáteční cestu, která vede do mírného kopečka a cesta trvá poměrně dlouho. Já ji ale zvládla rychleji než obvykle, to asi proto, že mě poháněla zvědavost. Už abych byla doma. Jakoby mě něco popohánělo, tak na mě působil onen nález.
Papír nebyl ničím zajímavý, proto jsem jej ihned u popelnice vyhodila. Kapsu jsem vlhkým hadříkem otřela a ukázalo se, že se jedná o vnitřní kapsu, vytrženou nebo odstřiženou z nějaké kabely či aktovky. Udělala jsem místo na stolečku, roztáhla na něm igelitový pytlík, který obvykle používám do odpadkového koše. Opatrně jsem na něj vysypala celý obsah kapsy, každý papír i fotku jsem opatrně otřepala, protřepala kalendářík, několikrát obrátila pohlednice a všechno jsem dala na psací stůl. Ze zásuvky jsem si vzala lupu a opatrně začala luštit těch několik výstřižků ze starých novin, na jejichž spodní straně byla tužkou připsána nějaká data. Fotografie byly staré ateliérové fotografie několika neznámých mladých i starších lidí. Na rubu byla adresa -Fotoateliér Odehnal, Brno, Veveří a Atelier Kořán Vídeň. Staré pohlednice byly bez známek, místy ušpiněné a trochu počmárané tužkami. Nakonec jsem otevřela kalendářík, na jeho přední stránce byl letopočet 1924. Srdce mi bušilo jako o závod a já se rozhodla, že si nejdříve udělám kávu, pak vezmu lupu a v klidu si všechno prohlédnu a prostuduji. Cítila jsem se skoro jako detektiv.
Hadí, jsem napnutá jak kšandy, tomu říkám skvělý nález. Jsem moc zvědavá jestli budem mít to štěstí a nález se bude týkat naší rodiny. :-)