Podal mi krabičku a s napětím v očích očekával moje rozhodnutí. Kolik mu asi dám, už se viděl na "Růžku", jak slastně loká své dnešní první pivo. Pohled na krabičku nebyl moc vábný, byla pomačkaná a celá mastná od nemytých rukou. Opatrně jsem ji otevřela a její obsah vyklopila na červený sametový podstavec, který stál pod obrovskou lupou. Na denním světle se objevilo nějaké zlomkové zlato, prsten bez očka a několik volných namodralých kamenů, akvamarín. Vzala jsem prstýnek a pod lupou hledala nějaký punc, chvíli to trvalo, než jsem ho pod nánosy špíny našla. Ano je to zlato! Chvíli jsem se rozmýšlela a pak jsem sáhla pro bankovku. No, něco se s tím bude hodit udělat. Muž se spokojeně natáhl po dvoustovce a s přáním dobrého dne odešel. Zlomky i zlato jsem shrnula do misky a dala do zásuvky. Rovněž kamínky jsem přidala k dalším ležícím v zásuvce. Už se jich tam povaluje několik. Budu muset zajít za Ríšou, aby ze zbytků a zlomků něco vytvořil. Je velice šikovný, a tak vždycky když se mi v krámě nasbírá nějaký ten zlatý odpad, kteří lidé rádi prodávají, zajdu za ním a nechám si od něj něco udělat. Tuhle labuť, kterou mám na krku, mám ostatně také od Richarda. Nosím ji, nosím a až mě omrzí dám ji do výlohy k ostatním šperkům, které tam mám a ona se jednoho dne určitě prodá stejně jako všechno. Chce to ale svůj čas.
V prázdném obchodě zbyla podivná vůně nemytého chlápka, který, jak jsem si uvědomila se u mě objevuje dost často. V rukou obracím krabičku a přemýšlím co s ní, vyčistit asi nepůjde, tak skončí asi v odpadcích. Ještě jednou ji otevírám, když v tom jsem v ní zahlédla ještě něco. Malý blýskavý kamínek, který se zachytil v rohu pod červeným, zcela potrhaným sametem.
Je to podivný kamínek, má v sobě jiskru a třpytí se jako miniaturní žárovčička. Lupa a světlo odhalují, krásný výbrus. Diamant a dost velký, bude se hodit do prstýnku, který spolu s ním byl v krabičce uložen. Beru ho znovu do ruky, opatrně vatou čistím vnitřní stranu a zkouším kamínek. Padne jako ulitý. Ríša bude mít práci. Jenom by mě zajímalo, odkud ta krabička je. Je mi jasné, že nepatří tomu muži, který ji přinesl, ale nejspíš je kradená z těch opuštěných fabrických domků, tam dole ve městě. Domečky byly malé, nalepené jeden na druhý, se společným dvorem a venkovním WC vždy pro několik rodin. Bydlení zde nebylo drahé, za dva pokoje a kuchyň nemůžete chtít milion, že! Proto lidé, kteří se sem nastěhovali při zahájení práce ve fabrice, zde vychovali své děti a zůstávali tady až do konce života. Sloužily bezmála sto let, ale dneska musí uvolnit místo. Bude se tam rozšiřovat silnice a domečky musí jít dolů. Většina obyvatel už je dávno pryč a tak se kvartýry, jak se domkům říkalo, stávají terčem nájezdu a Eldorádem pro různé nemakačenka a jim podobné týpky. Prolézají pomalu se bortíci domky a sem tam najdou něco, co se dá zpeněžit.
Marně vzpomínám na jména lidiček, kteří tam žili. Počítám na prstech a tužkou si kreslím plánek na kus papíru. Hluchých, Malinovi, Surý, Krutil, Bezděkovi, přibývají jména na papír a já si vybavuji
jejich podobu. Většinu z nich si pamatuji už hodně staré, z jejich dětmi jsme vrstevníci, některé znám osobně ze školy. Peprlovi děti neměli a už dávno jejich jméno nikdo nezná, stejně tak Randovi, byli už hodně staří, když zemřeli. Do jejich domku se pak nastěhovala nějaká jejich tetinka z Prahy. Tu si docela vybavuji, byla to vysoká osoba s hůlkou, vlasy sčesané do drdůlku,
na rukou rukavice bez prstů a nezbytnou kabelkou pověšenou daleko na předloktí. Byla jsem ještě dítě, když jsem ji potkávala v ulicích. Starší lidé ji říkali "paní hraběnko" s podivným úšklebkem. Tak tato paní by mohla takový prstýnek mít.
Kdo další?
Nikdo už mě nenapadá, a proto své pátrání pro dnešek končím.
Pozdě odpoledne jsme s Kamilem, což je můj přítel,trápili svou paměť a vzpomínali na jméno paní hraběnky. Nakonec jsme si vzpomněli, měla úplně nečeské jméno Krauterová!
Jé, to bylo Hadi hezké povídání, mrzelo mě, že už je konec, ale vidím v nadpise římskou jedničku, možná se za čas dočkám dalšího vyprávění. :-)