close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2010

Byla nebo nebyla

7. dubna 2010 v 8:28 | já a Wikipedie |  Něco z historie
Někdy kolem roku 850 nastoupil na papežský stolec mladý muž jménem Jan. Svůj úřad vykonával téměř dva a půl roku, ovšem v seznamu papežů není zaznamenán. Pravděpodobně totiž šlo o ženu v mužském přestrojení, která ještě jako dívka přišla do Athén. Ve svém převleku činila takové pokroky ve všech studijních oborech, že se jí nikdo nemohl rovnat. Odešla do Říma, kde později byla díky své moudrosti jednomyslně zvolena za papeže. V úřadu se ale zamilovala do svého tajemníka a měla s ním dítě, které údajně porodila přímo na ulici vedoucí kolem Kolosea a kostela svatého Klementa. Tím byl pochopitelně její velkolepý podvod prozrazen, Janu okamžitě zbavili papežské hodnosti a zbytek života strávila v pokání. Skandál prý byl tak závažný, že při obřadech svěcení papeže pak byla prováděna hmatová kontrola pohlaví zvoleného.
Mnozí historici nevěřili tomu, že by se žena stala papežem a všechny zprávy o ní považovali za antipapežskou satiru.
Církevní historik Cesare Baronius se domníval, že jde o satiru na papeže Jana VIII. (872-882), kterému byla předhazována změkčilost a přílišná mírnost až zženštilost v jednání s exkomunikovaným konstantinopolským patriarchou Fotiem. Podle jiného vysvětlení může jít o satiru na mocnou římskou šlechtičnu Marozii, která v letech 911-931, v době velkého úpadku papežství, dosadila a opět odstranila celkem sedm papežů - mimo jiné také Jana X. a Jana XI..
Jinou teorii představil v 19. století historik Ignaz von Döllinger. Nedaleko Kolosea byla nalezena antická socha ženy s nápisem označujícím, kdo uhradil náklady na její vybudování: "PPP" (latinská zkratka proprie pecunia possuit - věnoval vlastní peníze) a se jménem dárce: "Pap. (snad Papirius) pater patrum". Pater patrum (otec otců) byl titul velekněze pohanského Mitrova kultu. Archeologové skutečně pod základy nedalekého kostela sv. Klementa odkryli zbytky svatyně boha Mitry. Nález sochy vnáší světlo do verze příběhu o papežce Janě z pera dominikána Etienne de Bourbon (†1261). Líčí se v něm, že papežka při jedné veřejné akci porodila syna, byla rozhořčeným davem usmýkána a na místě, kde zemřela, byl postaven pomník s latinským nápisem. Petre, Pater Patrum, Papisse Prodito Partum (Petře, otče otců, prozraď porod papežky). Možná, že si takto lidová fantazie vyložila latinský nápis v době, kdy socha ještě stála.

Soubor:Papessa tiara.jpg

Můj Velký Tom - Nové ráno

6. dubna 2010 v 8:38 | já |  Moje povídání
Kdo se jednou stěhoval, ví, kolik je to nepříjemné práce. Jenom zabalit a odvozit všechny drobnosti znamená nekonečné hodiny oprašování, mytí a balení do rozličných krabiček a beden.
Ale nakonec nastane ráno, kdy máte byt vybílený, spíte na karimatkách a snídáte z papírových talířků včera zakoupené bagety a studený čaj.  U vchodu stojí poslední kusy nábytku a krabic. Jakmile dnes naposledy překročíte práh, je všechno, co se v tomto bytě odehrálo, navždy minulostí.
Toho jsme si byli všichni vědomi už včera, kluci zůstali v domě , který jsme si koupili a já s Velkým Tomem ještě dodělávala úklid a kontrolu, abychom na něco nezapomněli.
Probuzení bylo pro mě docela příjemné a tak jsem se lehce protahovala na tvrdé karimatce a po očku skenovala prázdný byt. Do očí se mi draly slzy, když jsem u holého okna zahlédla nenápadné šmouhy. Tam se totiž jednoho dne prvňáček Tomáš vlastnoručně podepsal. Vidím ho i teď, jakou měl radost z toho, že se mu to povedlo. Já už měla radost menší, protože bylo čerstvě zamalováno. Neměla jsem však srdce začít nadávat a písmenka smazat. Tak jsme je trochu schovali za závěs a Tomáš se na ně tajně chodil dívat. Nevím, čím to tehdy bylo napsáno, ale ani po několikerém zamalování šmouha úplně nezmizela a já ji viděla i dneska ráno.
Opatrně jsem vstala a šla nahlídnout do dětského pokoje, jako ve snu jsem viděla mezi okny stát
ten největší vánoční stromeček, pod ním balíčky hraček a malého ještě nechodícího Davida, jak se natahuje po ozdobách. Však to tehdy málem špatně dopadlo! Ještě, že Velký Tom byl duchapřítomný a rychle stromeček chytil. David dostal po prstech a já ještě dneska slyším ten jeho pláč, při němž mě bolelo srdce.
V koupelce, kam jsem se zašla osprchovat, jsem posbírala posledních pár kousků prádla, které jsem si tady včera pověsila, do toaletního kufříku nacpala malovátka, u prázdné zdrcadlové skříňky, což je jediný kousek , který v bytě necháváme, jsem si prohrábla vlasy a zamířila do prázdné kuchyně. Tam už Velký Tomáš chystal naši poslední snídani. Zestárl za posledních pár měsíců, jako by měl nějaké starosti! Ale ani já nejsem už ta oslnivá blondýna, samá noha, samá ruka, která tenkrát na hříšti předváděla své zázračné kousky na síti. Stála jsem tiše a dívala se na svého muže, který mi byl vždycky tou nejpevnější oporou, jak se snaží připravit naše společné jídlo. Když mě zpozoroval, lehce se usmál a pokynul mi rukama, v nichž nesl talířky a kalíšky s čajem.
Bylo to pozvání k rannímu čaji na našem sluncem zalitém balkoně. Dvě plastové židle a kempinkový stolek nám poslouží jako jídelní stůl. Tady mě čekalo první překvapení, v kbelíku na zemi byla obří kytice nádherných slunečnic. Na stolečku stála láhev sektu a dvě skleničky, do nichž Velký Tom právě naléval bublinkovou dobrotu.
"Tak Linuško! Připijeme si na náš nový život! Ten první tady zakončíme touhle snídaní. Ty slunečnice máš ode mne za ty roky, které jsi se mnou prožila. Vím, že nebylo všechno tak ideální, jak jsme si představovali, ale myslím si a snad se mnou budeš souhlasit, že jsme tady prožili krásných 20 let."
Chtěla jsem Velkého Toma přerušit,  ale nedal se a pokračoval dál ve svém monologu.
"Vždycky jsme byli dobrý tým a doufám, že budeme i nadále. Říká se, že ve starém bytě se mají nechat stará trápení a do nového bydlení je netahat. Proto mě dovol, prosím tě, abych tady nechal něco, co mě trápí hodně dlouiho!" podíval se na mě a chytil mě kolem ramen. V ruce držel skleničku s pomalu utíkajícími bublinkami a přinutil mě zadívat se mu do očí. Jediný pohled mě přesvědčil o tom, co bude následovat.
Pomaloučku začal vyprávět svůj příběh, který jsem naštěstí už znala, příběh o zamilovaném vojákovi a slečně, která se nikdy nepřihlásila o to, co jejich dítěti patřilo. Vyprávěl o velikém šoku, který prožil tenkrát na dovolené, když se dozvěděl pravdu. Byl mladý a bál se přijít za mnou s pravdou o Jirkovi. Povídal o chvílích beznaděje, které prožíval po mém dopisu z Kanady, jak byl nešťastný z mého "těhotenství" a jak už tehdy se rozhodl, že mi všechno řekne. Jeho povídání mi vhánělo do očí plamínky smíchu i slzy a já cítila, že tohle jeho doznání je dostatečný trest pro nás oba. Pro něj, že mi tolik let nevěřil a nedokázal o svém hříchu říct, a pro mě trest, za uplynulý půlrok, kdy jsem o všem věděla a přemýšlela, jak Velkého Toma potrestat.
Už jsem to nemohla poslouchat, vzala jsem mu z ruky skleničku, položila ji na stůl a rychle jej políbila. Stáli jsme beze slov několik minut, opření o zábradlí a dívali se dolů do naší ulice.
Nevím, jak Velký Tom, ale já si připadala jako bych měla křídla a právě se chystala k odletu na dalekou cestu!
Ano, čeká nás cesta, ale cesta do nového bydlení, cesta do nového života, kde už nás nebude tížit žádné tajemství a kde, jak jsme si beze slov slíbili, budeme spokojeně žít.
Je sbaleno, vyrážíme!   

V ranním dešti

5. dubna 2010 v 10:45 | já |  Moje psaní
"Crrr!"
Zazvonil ráno budík a ohlásil první koledníky! Přestože venku leje jako z konve, přišli. Nejprve několik klučinů z nedalekého paneláku, pak dva starší kluci, kteří byli u slečny naproti, a když mě zahlédli u dveří, přiběhli a vykonali své poslání. Vklouzla jsem do chodby, dala sušit deštník a pustila se do škrabání brambor. Pak se zastavil syn s malým Petříkem, vyslechla jsem si tradiční říkanku, chvíli se potěšila jeho povídáním a už zase pádil k autu. Mají prý toho ještě dneska hodně.
Teď je 11 hodin a ulice utichá. Sem tam ještě projede auto plné kluků, proběhne parta malých koledníků s mokrými hlavami a začíná polední klid. Stále prší a prší.
Velikonoční svátky roku 2010 končí.

Co si obout?

4. dubna 2010 v 10:00 | stránky Muzea obuvi |  Něco z historie
Podle nástěnných maleb z doby ledové víme, že si naši předkové balili nohy do zvířecích kůží, aby se tak chránili před mrazem a drsným terénem. Postupem času ovšem přestávala být obuv jen ochranou chodidel a stala se stejně jako chodidlo samo výrazem společenského postavení majitele. V Číně byla urozeným malým děvčátkům chodidla pevně obvazována, neboť malá noha byla důkazem vznešeného původu. Ve 14. století zakázal anglický král Edward III. prostému lidu nosit boty s prodlouženou špičkou, protože ta byla výsadou šlechticů. Ve století 16. se za vlády Alžběty I. ujaly u vyšších vrstev vysoké podpatky. I obuv prostých lidí se ovšem zapsala do historie. Za francouzské revoluce ničili rozzlobení sedláci mlýny boháčů tak, že do ozubených soukolí házeli své dřeváky. Ty se ve francouzštině nazývají sabots a tak bylo na světě nové slovo - sabotáž.
Nejstarší dochované boty jsou staré 10 tisíc let. Američtí vědci z Washingtonské univerzity v St. Louis se ale domnívají, že člověk nechodil bos už před 40 tisíci lety. Žádné obutí z té doby se nezachovalo, ale důkazem jsou podle vědců kosterní ostatky tehdejších lidí. Nošení obuvi ať už jakéhokoliv tvaru se projeví na kostech chodidla, které reagují na mechanický tlak. Profesor Erik Trinkaus na teorii o prvních botách přišel náhodou, když si totiž všiml, že palce na lidské noze se před desítkami tisíc let začaly nápadně rychle zmenšovat. První lidé měli velké silné kosti palců na nohou, to proto aby mohli nést těžké věci, lézt po stromě a také proto, že víc chodili. Větší byly i ostatní kosti na nohách a to platilo jak pro neandrtálce, tak pro prvního moderního člověka. Při procesu rychlé změny prstů na nohách však zůstávaly silné kosti, což znamená, že byl odstraněn tlak na chodidla, nikoliv však na nohu a jediné možné vysvětlení byly boty, vysvětluje profesor Erik Trinkaus. Boty tak před čtyřmi desítkami tisíc let změnily způsob lidské chůze a rozložení jeho váhy při chůzi.

  • Barokní boty - nejčastěji vysoké kožené se zkosenou špičkou (tzv. mušketýrky), ale ne nutně např. dámské mohou být menší a do špičky.
  • Gotické boty - bývají kožené s přehnaně velkou špičkou, která může být i stočena nahoru. Mohou být nízké, střední i vysoké.
  • Renesanční boty - nejčastěji bývají s rozšířenou špičkou, jakoby "rozpláclou" (tzv. volské tlamy).
  • Vikingské boty - kožené boty viking, krbce nebo keltské boty.





Únos

4. dubna 2010 v 8:00 | já |  Moje psaní
Předtuchu jsem měla od rána!
To se tak někdy stane, člověk má divné mrnění v žaludku, stále jako by na něco čekal, ale neví na co. Chodíte a něco vás neustále popohání, udělej to hned, běž tam teď, pak bude pozdě! Zkrátka něco na vás čeká, vy to tušíte, ale nevíte kde a kdy to přijde!
Nasnídala jsem se, sbalila věci a vydala se na nádraží. Bylo skoré ráno, já byla po noční a den venku byl jako vymalovaný. Prošla jsem vrátnicí, zamávala Jendovi, což byl náš vrátný, a unaveným krokem jsem se vydala směrem k městu. Ještě jsem ani nedošla k zastávce MHD, když mi v tašce zazpíval mobil. Rychle jsem ho vyndala a přitiskla k uchu.
"Policie, to je paní M....?" Krve by se ve mě nedořezal ! A je to tady, já věděla, že se něco stane!
"Ano," hlesla jsem a snažila se uklidnit tím, že jsem se posadila na lavičku, "Co se stalo?"
"Potřebovali bychom s vámi mluvit o jisté choulostivé záležitosti. Mohla byste se u nás na služebně zastavit?" pokračoval neosobní hlas a já musela nejdříve vysvětlit, že jsem ještě v KM a že teprve mířím na nádraží!
"Dobře, tak se, prosím vás, zastavte, až přijedete, nebo víte co, já na vás budu čekat u vlaku," dodal mužský hlas a spojení se přerušilo.
Zůstala jsem jako zařezaná a moc nechybělo, abych nechala ujet autobus, který mezitím u chodníku zastavil. Hlavou se mi honilo tisíce věcí, které se mohly stát, a já horečně uvažovala, co to mohlo být. První mě napadlo, že se něco stalo polovičkovi, je už starší, mohl mít nějaký úraz, nebo nehodu cestou do práce. Tyto vtíravé myšlenky jsem od sebe neustále odháněla a vysvětlovala jsem sama sobě, že má přece mobil a kdyby něco, tak by zavolal. Třesoucí se rukou jsem vytáčela jedno číslo po druhém, ale všechno bylo v pořádku. Všichni, komu jsem volala, byli překvapeni a moji starost nechápali. Pak mě napadaly samé dramatické záležitosti, jako požár doma (o něm by však už polovička určitě něco věděl), stejně tak vloupání by asi řešili policisté s tím, kdo je  nejblíž. Nikdo jiný z rodiny už mě nenapadal, všichni jsou mimo naše město a cokoliv by se týkalo jejich osoby, určitě by neřešili se mnou.
Jak proběhla cesta vlakem, do dneška pořádně nevím, žaludek se mi převracel, ruce třásly a v hlavě se mi honily nesmyslné věci.
Když vlak zastavil u peronu, stála jsem v chodbičce a celá nedočkavá se hrnula ven. Otevřenými dveřmi se dovnitř dostal čerstvý studený vzduch, který mi trochu zchladil hlavu, ale uvnitř jsem hořela nedočkavostí. Rozhlédla jsem se a hledala policejní auto. Nikde ho nebylo vidět a já začala být ještě více nervozní. Prošla jsem nádražní halou, nakoukla i k bufetu, ale nikde jsem neviděla nikoho, kdo by na mě čekal. Před nádražní budovou stálo několik osobních aut, ale policejní nikde. Rozhlížela jsem se na všechny strany a pohled na mě musel být zajímavý. Měla jsem skoro slzy na krajíčku, když se za mnou ozvalo: "Paní M...?"
Neznámý muž, který stál za mnou, se sice mírně usmíval, ale mně do smíchu nebylo. Podal mi ruku a vedl mě k červenému autu, které se krčilo v koutku parkoviště. Mělo neprůhledná skla, a tak jsem neviděla, zda je prázdné, nebo v něm někdo sedí. Celá roztřepaná jsem nasedla na zadní sedadlo a podívala se dopředu. Seděla tam žena se šátkem na hlavě a vůbec nereagovala na můj příchod. No, byla ve mě malá dušička, když onen muž nasedl a auto se dalo do pohybu.
Cestu na služebnu dobře znám a tak, když jsme ji minuli a odbočili jinam, můj zmatek dostoupil svého vrcholu. Začala jsem křičet a jako chycená zvěř bušit rukama kolem sebe.
V té chvíli si žena přede mnou sundala z hlavy šátek a otočila se ke mě!  Eliška!!! Dnes už nevím, zda jsem jí náhodou nedala pohlavek nebo jsem nepokračovala v hysterickém křiku. Vím však určitě, že jí chvíli trvalo, než mě uklidnila. Eliška, spolužačka, která už roky bydlí ve Španělsku a teď byla doma u rodičů. Kde si sehnala číslo mého mobilu, nevím, šoféra jí dělal její zeť, kterého jsme vůbec neznala. To se jí pak prováděl únos! Když auto zastavilo u domu jejich rodičů, smály jsme se obě a ze mě spadla veškerá nervozita. Její rodiče mě včera večer viděli jít na vlak, (vždyť jsem s nimi  mluvila), a tak v ní tento nápad uzrál. Věděla, že bych se po noční asi nestavila a my se už tak dlouho neviděly. Proto mě unesla a nahrála na mě celou tu habaďůru. Představit se jako policie jí nedělalo problém, sama v té době u policie pracovala a věděla, jak takový telefon na lidi působí.
Eliška, báječná kamarádka z dětství, nyní matka dospělé dcery, kvůli našemu setkání provedla únos! Setkání bylo senzační a dnes už se na ni nezlobím. Od té doby  jsme se už viděly mnohokrát, ale tohle naše setkání patří k těm nejlepším.

Veselé Velikonoce

3. dubna 2010 v 7:00
Velikonoční přání >> Velikonoční přání: Hody hody doprovody,koledovat neumím,navalte mi pětistovku,ať tu dlouho nečumim:-)

Všem návštěvníkům, ať už pravidelným, tak i náhodným přeju krásné velikonoční svátky, báječnou pohodu s blízkými a užijte si každý dle libosti pomlázku.

G. Casanova

2. dubna 2010 v 11:58 | stránky Duchcovského zámku |  Něco z historie
Giovanni Giacomo di Seingalt, *2.4.1725 - †4.6.1798, italský literát a dobrodruh, který se proslavil především jako svůdce žen. Z bohaté a rozmanité literární činnosti (psané francouzsky) vynikají historické spisy, romány a Paměti, v nichž otevřeně popsal požitkářský život v Evropě v období rokoka. Psal také filosofické spisy. Z jeho díla dále: Můj útěk z olověných komor benátských a fantastický román Isocaméron. Patřil ke známým evropským osobnostem, získal přízeň Fridricha II. Velikého Stanislawa Poniatowského, pro své časté skandály neměl stálé působiště. V Paříži se seznámil s hrabětem z Valdštejna, poslední léta života byl jeho knihovníkem na zámku v Duchcově, který se stal i místem jeho posledního odpočinku.
Načítám obrázek

Duchcovský zámek dal v letech 1675 - 1685 vystavět Jan Bedřich z Valdštejna podle plánů architekta J. B. Matheye na místě staršího renesančního lobkovického sídla. Roku 1707 byl zámek rozšířen o dvě boční křídla. Úpravy zámeckého areálu včetně unikátní barokní zahrady byly prováděny od roku 1720, fasády dostaly současný klasicistní vzhled v letech 1812 - 1818 a následně byl upraven i rozsáhlý přírodní park. Výrazným zásahem do areálu zámku byla v roce 1959 likvidace barokního špitálu z důvodů povrchové těžby uhlí. Freska V. V. Reinera z původní kupole špitálu byla přenesena do nově postaveného pavilonu v zámeckém parku. Návštěvníci mohou zhlédnout Valdštejnskou rodovou galerii, expozici v tzv. biliárovém křídle, tři místnosti zámeckého personálu a muzeum věnované osobnosti Giacoma Casanovy, který jako valdštejnský knihovník prožil na zámku v Duchcově posledních třináct let svého života.

Zpět na galerii


Můj Velký Tom - Konečně doma

2. dubna 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
V letištní hale je neustálý frmol. Houfy lidí chodí sem a tam, jedni postávají a posedávají před odbavením, jiní sedí a čekají na přílet kamarádů, rodiny či známých.
Když nás letadlo vyplivlo do dlouhé chodby, cítila jsem slabost v nohou. Konečně se vracím domů, mezi své kluky, mezi své kamarády a kamarádky, ke svým žákyním, do své práce.
Naše tašky a kufry se prohánějí někde po páse a my dva s Jirkou spolu s desítkami dalších lidí čekáme. Jeden po druhém rychle uchopí své zavazadlo a co nejrychleji se snaží prostor opustit. Je tady sice klimatizace, ale přesto mi po zádech stékají drobné krůpěje potu.
Kráčíme do vstupních prostor letiště a vyhlížíme každý ty své. Už vidím vytáhlou postavu Velkého Toma a jenom o něco menší postavy svých milovaných synů. Popostrčím Jirku před sebe a tiše mu připomínám naši dohodu, "Zatím ani muk!"
Ještě pár kroků a jsme u nich. Velký Tom rozpřáhl ruce a já se schoulila do jeho objetí. Nevnímám ani slovo z toho, co se děje kolem, jenom koutkem oka vidím své kluky, jak se zdraví s Jirkou. Krásný pohled.
"Mami, já jsem tak rád, že už jsi doma," šeptá mi David do ucha a pokouší se odstrčit Velkého Toma. Ten se však nedává a neustále mě tiskne k sobě. Líbá mě do vlasů a já jeho na tvář, po níž se koulí několik průhledných a slaných slziček.
Když jsme se dostatečně přivítali, posbírali jsme všechny tašky a kufry a vykročili k autu. Předem bylo domluveno, že Jirka pojede s námi až k nám, přespí u nás a pak za dva dny odjede domů.
Všichni se na sebe usmíváme a já jenom tak pokukuju po Velkém Tomovi. Cítím na sobě jeho pohled a mám najednou pocit, že se mi chystá něco říct. Doufám, že se nechce přiznat! To by mi úplně rozbouralo můj plán.
Cesta byla příjemná a za dvě hodinky jsme byli doma. Babiččin oběd a zákusky s kávou udělaly své. Jirka i já jsme brzo odpadli a šli si lehnout.

Spala jsem opět doma ve své postýlce, ani nevím jak dlouho.
Sluníčko mě zašimralo na tváři a já se probudila do krásného dne. Za oknem poletoval motýl a já se jen tak lehce protáhla, spokojená a šťastná. Jak tak ležím, začala jsem znovu střádat nitky svého odpoledního divadelního představení. Už se těším .
Z kuchyně se ozývá klepání porcelánu a zavírání skříněk. To Tomáš a kluci dělají pořádek.
Navlékla jsem na upocené tělo župan a vlezla jsem do sprchy. Schválně si nechávám stékat vodu přes obličej, cítím jak proud chladivé vody ovlažuje každý kousek unavené kůže.
"Mamí! Vstávej! Máme pro tebe překvapení! Tak mamíí!"
Přemýšlím, jaké asi překvapení to bude a rychle se utírám. Ještě upravit vlasy a jsem v kuchyni.
Tam na mě čeká krásně prostřený stůl s kytičkou uprostřed, voňavá káva a velká konvice čaje. Jirka se na mě usmívá a mrká. Opětuji pozdrav a sedám na své místo.
"Tak, se pochlubte, co je to za překvapení! Doufám, že tím nemyslíte pouze snídani?" škodolibě jsem se zasmála a sáhla po kávě. Okamžitě jsem postřehla Tomův nesouhlasný pohled.
"Nechceš, raději čaj? Bylo by to lepší, ne?"
Páni, velmi často vypadávám ze své role, musím se více soustředit. Usmívám se a nechám si nalít čaj.
David s Tomášem se někam vytratili a Velký Tom se usmívá.
"Jirko, prosím tě, nechej nás chvíli o samotě!" poprosil Velký Tom a Jirka poslušně odešel.
"Moje drahá Linko! Jsem nesmírně rád, že ses vrátila v pořádku domů a chtěl bych ti spolu s klukama popřát k tvému svátku. Když jsem s tebou naposledy mluvil, tak jsi mi něco prozradila a já si uvědomil, jak moc tě mám rád! Rozhodl jsem se, že koupím dům, v němž bude dost místa i pro naše třetí dítě!" zakončil svůj proslov Můj Velký Tom a já s úsměvem na rtech sledovala vykulené oči mých synů. Stáli zaskočeni a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, co by mi honem řekli. Ještě, že jsem toho Jirku vzala k nám, budu to teď mít jednodušší s odhalením.
"Tome, moc ti děkuji! Vám kluci přeji, abyste svého brášku měli moc rádi a doufám, že to přežijete!" - dodala jsem s úsměvem.
Všichni mí chlapi se mi pověsili na krk a něco brblali, jeden přes druhého. Chvíli jsem je nechala být a pak jsem dodala: "Mám pro vás také překvapení, na svého brášku nebudete muset čekat devět měsíců, dovezla jsem ho s sebou!" dodala jsem a sledovala hlavně tvář Velkého Toma.
Kuchyní se rozhostilo ledové ticho, všichni zůstali jako opaření, nejvíc Velký Tom. 
Zavolala jsem Jirku a představila ho, jako svého třetího syna!
"Ani si nedovedete představit, jak jsem byla ráda, že ho v Kanadě mám! Dělal mi dobrého společníka a zvykla jsem si na něj tak, že ho považuji za třetího syna. Takže, ode dneška má Jirka u nás dveře vždycky dokořán a já ho teda vítám u nás doma!"
Kluci se na sebe podívali, chvíli nechápavě mlčeli, pak se rozesmáli a všichni tři odkvačili do pokoje.
Tak a teď mě čeká, to nejdůležitější, oznámit Velkému Tomovi, že už všechno vím. Díval se na mě a na tváři měl podivný úsměv.
Dala jsem se do snídaně a čekala, až promluví. Doufám, že to dokáže!

Babí léto, které poletovalo kolem okna, se zachytilo na vlající zácloně a spolu s ní mávalo na pozdrav blížícímu se podzimu. Budeme se tedy stěhovat!

Velký pátek

2. dubna 2010 v 6:00 Něco z historie
Nejtišší den v roce. V evangelických rodinách sváteční den zpěvu pašijových písní a modliteb, den bez práce i bez obyčejů, čas pozastavení všeho vnějšího běhu světa, jaký každoročně pociťujeme podobně v den úmrtí nejdražších.
Lidové přívlastky Bolestný, Tichý pátek vyjadřuje smutek, pokání a půst věřících pro památku ukřižování a smrti Ježíše Krista. Je to velký svátek křesťanů, zvláště protestantů.
Podle lidové víry je Velký pátek dnem nadpřirozených sil dobrých i zlých; čarodějnic a nepřejících. Proto je časem velké účinnosti obyčejů, věšteb a modliteb, dnem osudovým. Zvláště pro člověka toho dne narozeného. Zemřít na Velký pátek je ale dobré. Zvláštní moc Velkého pátku je v paměti 19. a 20. století spojena s třemi časovými mezníky. Je to doba čtení nebo zpěvu pašijí v kostele, odpolední třetí hodina Ježíšovy smrti na kříži, nejzávažnější je ráno před východem Slunce.
Povahu Velkého pátku jako výlučného svátku určuje řád zákazů, z nichž některé jsou společné pro přípravu a svěcení více obřadních dní v roce. "Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar."
K prožití Velkého pátku v katolických rodinách nepatří jen půst, ale také modlení u křížů, křížová cesta v kostele, obyčej líbání kříže a místy také jeho objímání (líbaní, líbat křížek, líbat Kristovy rány).

Apríl!!

1. dubna 2010 v 12:55 Víte, že?
Apríl je označení pro první dubnový den - 1. duben. Už od 16. století je apríl spojen s různými žertíky a drobnými zlomyslnostmi, např. u novinářů pak dovoluje tradice překročit rámec serioznosti a vypustit tzv. kachnu, respektive hoax. Problém pak nastává, že lidé neberou vážně ani některé vyloženě seriózní články. Předpokládá se, že svátek vznikl jako reakce na změnu ročního období ze smutné zimy na veselejší jaro.
Nejedná se o původní český svátek, ale přišel do Česka ze zahraničí a rychle zdomácněl. První písemná zmínka v Česku apríl zmiňuje v roce 1690 a zápis pochází od Bartoloměje Chrystellia z Prahy. V dřívějších dobách se jako oběti žertíků stávali známí a příbuzní, kterým se posílaly nápady na nákupy neexistujících věcí jako např. ohýbák na cihly, bublinka do vodováhy, závit M0, apod.

aprilovy-vtip.jpg