close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2010

Blýskavé vzpomínky - II.

15. dubna 2010 v 12:25 | já |  Moje povídání
Kamil je zaměstnán v Okresním archívu, a tak jsme se jednoho krásného dne vypravili společně studovat. Velmi ráda se probírám starými listinami, pročítám staré kroniky a záznamy ze zasedání spolků a různých jednot. Seděla jsem sama v čítárně, kyž se objevil Kamil. V ruce držel nějaký spis a mířil za mnou.
"Jak se jmenovala ta paní? Víš z toho domku, co se právě bourá? Nebylo to jméno Krauezerová nebo tak nějak? Našel jsem totiž podnikový archív z přelomu století a tak jsem jej trochu prolétl. A ejhle, paní je na světě, nebo alespoň její jméno! Podívej, tady!" dodal a položil přede mne velký tlustý sešit a nadpisem - Sp. č. 1880/1a - Zaměstnanecký seznam v letech 1880-1899.
Zajásala jsem nahlas, až mě Kamil musel napomenout, že ruším ostatní. Starý, mnoha rukama otevíraný sešit teď vydá svoje tolik let střežené tajemství. Záložka mi otevřela strany na nichž Kamil zahlédl jméno Krauterová.
"Vilemína Krauterová, roz. Baťková, nar. 5. 8. 1840 ve Lhotě, přijata na místo učitelky. 
Vyučování ženským ručním pracem zavedeno roku 1780, na základě nařízení školní rady. Ručním pracem vyučovala od roku 1882. V tom roce 6 dítek předlo, 36 pletlo (učili se hoši - 11, i dívky - 31). Později robili žáci ve škole před i při vyučování a za poledne žíněné knoflíky, které se pak prodávaly. Pravidelně se vyučuje ženským ručním pracem od roku 1877 - ve dvou odděleních po 3 hodinách týdně."
"Marie Krauterová, roz Krauterová, nar. 14. 11. 1858 ve Lhotě,  domácí dělnice v místní manufaktuře niťařské, založené roku 1800.
Lněné nitě se výhradně prodávaly ve Vídni.  Nakupovalo se v okolí ve velkém množství ručně vyrobené příze. Surovina se pomocí vhodných přípravků třídila podle síly do různých čísel a pak předávala domácím ručním niťařům, kde se dvou, tří až čtyřnásobně sdružovaly na dřevěném kolovrátku. Odevzdané nitě se bílily na trávě nebo nechaly barviti na černo, modro či červeno. Bílé nebo barvené nitě se musely vhodně rozděliti a baliti, aby se v prodejném stavu dostaly do vídeňského obchodu."
"Barbora Krauterová, roz. Krauterová, nar. 22. 3. 1860 ve Lhotě, pomocnice v domácnosti p. Altrichtra, inspektora firmy Kopf a spol."
Tolik mi prozradily záložky vložené Kamilem do sešitu. Matka a dvě dospělé dcery, každá z nich pracující někde jinde. Určitě se neměly špatně, neboť měly práci. Teď ještě dozvědět se něco víc o jejich životě. Sedím a bezmyšlenkovitě listuji sešitem, když tu najednou upoutalo něco mmou pozornost. Upostřed stránky na mě volá známé jméno. K r a u t e r o v á!
Záznam je z mzdového seznamu Fa .Kopf. a spol z roku  1884. - sl. Barbora Krauterová, mimořádný příspěvek ke mzdě (svatba) 1zl. vyplacen 18. 4. 1884.
Tak slečna se nám vdala, teď ještě najít jméno toho, kdo byl tím šťastným. Když tak o tom přemýšlím nad seznamem vyplacených peněz, zdá se mi to trochu podivné. Slečna Barbora určitě nebyla jediná, která se v tom roce vdávala, ale žádná z nich už mimořádný příplatek nedostala. Proč? Čím si zasloužila takové pocty?
Jediné co mě napadá, je asi něčí přímluva, nebo ochranná ruka! Ale kdo byl tím dobrodincem? Zatím nevím, ale já se to dozvím!
Odpoledne mi volal Ríša, má pro mě hotový prstýnek.

Moji miláčci

14. dubna 2010 v 13:28 | já |  Fotografie
Moje kytičky rozkvetly do krásy

05
 Tak se začíná probouzet tzv. pouštní růže

006
004

Milované orchideje

001

Hór a Háthor

13. dubna 2010 v 12:39 | encyklopedie |  Víte, že?
Hór

Egyptská mytologie, [řecky Hóros, v Římě nazýván Horus] - bůh slunce a světla, dědic pozemského panství Usírewa, božský vládce Egypta. Jedno z nejstarších a nejvýznamnějších božstev, uctívané ve více podobách (od místního kultu k bohu říše) v průběhu celých dějin Egypta. Od počátku zbožštěný sokol splývající se sluneční září (Hór jako slunce a jeho bůh). Jako bůh putujícího slunce byl nazýván též Harachtej (jedna z forem boha Ré, jeho syn, posléze jediný bůh Ré-Harachtej), jako zosobnění vycházejícího slunce Haremachet. V tomto pojetí je odlišný od Hóra syna bohů Usírewa a Ésety, otce bohů Amseta, Hapiho, Duamutefa a Kebehsenufa.
Vedle funkce boha slunce též bůh egyptského krále, a to nejen ve smyslu náboženském (král jako převtělení boha), ale i politickém (náboženské zdůvodnění teokratické despocie). Ve funkci boha nebe bývá Hór nazýván Harver. Jako manžel bohyně Hathory (tzv. Hór z Behdetu) ústřední postava komplikovaných a nepřehledných legend a mýtů.
V Řecku byl Hór ztotožňován s Apollónem (bůh slunce a světla), Áreem (bůh války) a Hórem (egyptský Hór ve své komplexnosti). Kult boha Hóra je připomínán mnoha architektonickými a výtvarnými památkami (chrám v Edfú, Behdetu, řecké Apollónii na místě mytického vítězství Hóra nad Sutechem).
                                                       

Horovo jméno znamená "Ten, kdo je nahoře" a vyplývá z jeho titulu boha oblohy a z toho, že byl znázorňován jako sokol, který může létat velmi vysoko. Jako "Hor obzoru" byl nazýván Harachtej a v tomto pojetí byl sloučen se slunečním bohem Reem= Re- Harachtej.

Hathor

Hathor, bohyně matka, byla spojována s láskou, plodností, sexualitou, hudbou, tancem a alkoholem. Někdy byla znázorňována jako kráva nebo žena s kravskými rohy rámujícími sluneční kotouč nebo sokolem sedícím na náhrdelníku. Byla také bohyní oblohy- byla považována za obrovskou krávu rozkročenou nad nebesy, jejíž nohy vyznačují čtyři základní body.


Eset

Stejně jako Hathor byla i Eset bohyní matkou specifikovanou jako matka Hora, tedy i krále. Představa Esety kojící Hora připomíná křesťanské ikony. Eset byla znázorňována s hlavou zdobenou trůnem nebo slunečním kotoučem rámovanými kravskými rohy. Někdy byla považována za zosobnění trůnu: hieroglyfický znak pro její jméno vypadá jako trůn, její klín znázorňoval trůn Egypta. Často byla také zobrazována s velkými ochrannými křídly. Byla součástí Enneády v Heliopoli a jako choť Usíra a matka Hóra se objevuje v triádě uctívané v Abydu. Její nejznámější kultovní centrum leželo na ostrově Filé, na jižní hranici Egypta, v blízkosti Asuánu. Eset byla úzce spojena s kouzelnictvím a magií. V mýtech se často mluví o její schopnosti léčit a přeměňovat se do jakékoli podoby, kterou právě potřebuje. Tato bohyně měla 2 důležité úlohy- byla "Velkou bílou prasnicí z Heliopole" a "Eset- krávou", která způsobila zrození svatého býka Apise z Memfidy. Její uctívání se rozšířilo za hranice Egypta do Sýrie, Palestiny, Řecka i po celém římském impériu a byla uctívána až do příchodu křesťanství.

Hračky, které nerezaví

12. dubna 2010 v 13:17 | Libuše Niklová (1934 - 1981), |  Co jsem četla jinde!
My, kteří už máme odrostlé děti, si jistě pamatujeme na několik hraček, bez nichž se naši malí neobešli.
Libuše Niklová: Buvol (1971) a Slon (1972)

Tato pestrá nafukovací zířátka nechyběla snad v žádném dětském pokojíku nebo koutku.
Měkoučká a voňavá figurka slona, Nádherná žirafa s dlouým krkem, za nějž se tak dobře tahala po zemi, kočička, která měla harmonice podobné tělo a vydávala vřeštivý zvuk při jeho zmáčknutí.
Libuše Niklová: Kocour (1963) a Pes Rafan (1965)
Tahle výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu si zaslouží všechny ty oslavné přívlastky, kterými ji návštěvníci i kritikové častují. Je milá, hravá, překvapivá, díky kurátorce Tereze Bruthansové výstižná a sdělná, díky autorovi koncepce a instalace Petru Niklovi neotřelá a originální a díky grafičce Zuzaně Lednické citlivě a nápaditě ztvárněná v druhé rovině panelů, pohlednic a katalogu.
 Stejně fascinující jako Niklové nejznámější kousky jsou ty, které si s ní automaticky nespojujeme - indiánský nafukovací člun, který prý Petr Nikl jako malý zkoušel na rybníce, aby se prokázala jeho stabilita na vodě, pískací kočičky ležící na boku, výpravčí a motocyklisty s obrovskými brýlemi.
Všechny tyto hračky se našim dětem líbily a dám krk za to, že se budou líbit i těm dnešním při návštěvě výstavy.
Libuše Niklová: Hračky
Uměleckoprůmyslové muzeum Praha, 17. listopadu 2, Praha 1, kurátorka Tereza Bruthansová. Výstava trvá do 6. června.

Malý fotofejeton

12. dubna 2010 v 11:00 | já |  Fotografie
 Sluníčko si dnes dalo říct, tak jsem se vydala na slíbenou vycházku do parku.
039
044 a
Zpočátku se zdálo, že nikoho nepotkáme. Elinka si lebedila a čmuchala a čmuchala. Někde byl nějaký brouček, někde našla pohozený kousek rohlíku a někde bylo i něco po kolegovi.
047
Chvíli jsem si hrála na paparazzi, chvíli na špiona.
050
Zelená je dobrá na oči a tady jsem jí napočítala několikero odstínů.
053 a
Aha, tady je kolega, který nás tak moc zajímal!
054
No, a nakonec jsme našli i dva milence namlouvající se v rašící trávě.
067

077
Nechtěli jsme rušit! Promiňte, už mizíme!

Neděle

11. dubna 2010 v 11:04 | já |  Moje psaní



























Dnes vaříme řízečky s bramborovou kaší, okurky se smetanou.

Je neděle, venku prší a je nevlídno. Po tom včerejším nešťastném dni (stalo se tolik neštěstí - pád letadla s polským presidentem, nedaleko našeho bydliště vyhořel krásný penzion, zemřel můj velmi dobrý známý) doufám, že dnešek bude veselejší a zase se na nás všechny sluníčko usměje.
Těším se na odpolední procházku s Elinkou, foťásek připravený, baterka nabitá. Snad se to podaří. Všem návštěvníkům přeju krásné nedělní poledne, dobrý oběd a ještě hezčí zbytek víkendu.

Nechápu!

10. dubna 2010 v 8:44 | já |  Moje psaní
Nespím a převaluji se v posteli. Odněkud z velké dálky se na mě řítí obrovské auto a já tak tak uskakuji. Zpocená se posadím a přemýšlím o tom, co se s námi děje? Proč jsme stále agresívnější a nepřátelští jeden vůči druhému. Začíná mi docházet, proč je něco takového možné. Ještě jsme se nedočkali jednoho potrestání a je tady další těžko uvěřitelná událost , která se stala v pátek na dálnici D1. Na 15. kilometru ve směru na Brno dostal řidič seatu pocit, že dodávka jedoucí před ním předjíždí kamión příliš pomalu. Když dokončila předjíždění a zařadila se do pravého pruhu, několikrát před ní prudce zabrzdil. Dodávka do něj dokonce ťukla. Agresivnímu řidiči to ale nestačilo, z auta vyhodil předmět, pravděpodobně láhev, a dodávce rozbil přední sklo.
Ještě nebylo ukončeno vyšetřování ještě otřesnějšího jednání řidiče z Val. Meziříčí, který svým Seatem vytlačil z dálnice vozidlo, které v obrovských skocích skončilo mimo silnici. Prvotní zděšení se mění v absolutní nepochopení jednání vyšetřovatelů a soudu. Věc, která se zpočátku zdála jednoznačná, se pomalu a jistě mění v neurčité - pokus o ublížení na zdraví. Proč? Hledá se jednoznačný důkaz, že onen čin byl proveden úmyslně! Tak a je to, přímý důkaz těžko hledat, pachatel se samozřejmě nepřizná, že chtěl onu řidičku vytrestat a spravedlnost zase jednou zůstane slepá. Řidič "snad" dostane podmínku. Člověk nechápe a věc se tak stává precedentem. Už se nemusíme bát být na sebe zlí, když nám nikdo neprokáže, že jsem chtěla někoho např. tou láhví ohrozit a budu tvrdit, že to byla náhoda, nic se mi nestane.
Lumpové a darebáci, máte zelenou!

Blýskavé vzpomínky - I.

9. dubna 2010 v 13:04 | já |  Moje povídání
Podal mi krabičku a s napětím v očích očekával moje rozhodnutí. Kolik mu asi dám, už se viděl na "Růžku", jak slastně loká své dnešní první pivo. Pohled na krabičku nebyl moc vábný, byla pomačkaná a celá mastná od nemytých rukou. Opatrně jsem ji otevřela a její obsah vyklopila na červený sametový podstavec, který stál pod obrovskou lupou. Na denním světle se objevilo nějaké zlomkové zlato, prsten bez očka a několik volných namodralých kamenů, akvamarín. Vzala jsem prstýnek a pod lupou hledala nějaký punc, chvíli to trvalo, než jsem ho pod nánosy špíny našla. Ano je to zlato! Chvíli jsem se rozmýšlela a pak jsem sáhla pro bankovku. No, něco se s tím bude hodit udělat. Muž se spokojeně natáhl po dvoustovce a s přáním dobrého dne odešel. Zlomky i zlato jsem shrnula do misky a dala do zásuvky. Rovněž kamínky jsem přidala k dalším ležícím v zásuvce. Už se jich tam povaluje několik. Budu muset zajít za Ríšou, aby ze zbytků a zlomků něco vytvořil. Je velice šikovný, a tak vždycky když se mi v krámě nasbírá nějaký ten zlatý odpad, kteří lidé rádi prodávají, zajdu za ním a nechám si od něj něco udělat. Tuhle labuť, kterou mám na krku, mám ostatně také od Richarda. Nosím ji, nosím a až mě omrzí dám ji do výlohy k ostatním šperkům, které tam mám a ona se jednoho dne určitě prodá stejně jako všechno. Chce to ale svůj čas.
V prázdném obchodě zbyla podivná vůně nemytého chlápka, který, jak jsem si uvědomila se u mě objevuje dost často. V rukou obracím krabičku a přemýšlím co s ní, vyčistit asi nepůjde, tak skončí asi v odpadcích. Ještě jednou ji otevírám, když v tom jsem v ní zahlédla ještě něco. Malý blýskavý kamínek, který se zachytil v rohu pod červeným, zcela potrhaným sametem.
Je to podivný kamínek, má v sobě jiskru a třpytí se jako miniaturní žárovčička. Lupa a světlo odhalují, krásný výbrus. Diamant a dost velký, bude se hodit do prstýnku, který spolu s ním byl v krabičce uložen. Beru ho znovu do ruky, opatrně vatou čistím vnitřní stranu a zkouším kamínek. Padne jako ulitý. Ríša bude mít práci. Jenom by mě zajímalo, odkud ta krabička je. Je mi jasné, že nepatří tomu muži, který ji přinesl, ale nejspíš je kradená z těch opuštěných fabrických domků, tam dole ve městě. Domečky byly malé, nalepené jeden na druhý, se společným dvorem a venkovním WC vždy pro několik rodin. Bydlení zde nebylo drahé, za dva pokoje a kuchyň nemůžete chtít milion, že! Proto lidé, kteří se sem nastěhovali při zahájení práce ve fabrice, zde vychovali své děti a zůstávali tady až do konce života. Sloužily bezmála sto let, ale dneska musí uvolnit místo. Bude se tam rozšiřovat silnice a domečky musí jít dolů. Většina obyvatel už je dávno pryč a tak se kvartýry, jak se domkům říkalo, stávají terčem nájezdu a Eldorádem pro různé nemakačenka a jim podobné týpky. Prolézají pomalu se bortíci domky a sem tam najdou něco, co se dá zpeněžit.
Marně vzpomínám na jména lidiček, kteří tam žili. Počítám na prstech a tužkou si kreslím plánek na kus papíru. Hluchých, Malinovi, Surý, Krutil, Bezděkovi, přibývají jména na papír a já si vybavuji
jejich podobu. Většinu z nich si pamatuji už hodně staré, z jejich dětmi jsme vrstevníci, některé znám osobně ze školy. Peprlovi děti neměli a už dávno jejich jméno nikdo nezná, stejně tak Randovi, byli už hodně staří, když zemřeli. Do jejich domku se pak nastěhovala nějaká jejich tetinka z Prahy. Tu si docela vybavuji, byla to vysoká osoba s hůlkou, vlasy sčesané do drdůlku,
na rukou rukavice bez prstů a nezbytnou kabelkou pověšenou daleko na předloktí. Byla jsem ještě dítě, když jsem ji potkávala v ulicích. Starší lidé ji říkali "paní hraběnko" s podivným úšklebkem. Tak tato paní by mohla takový prstýnek mít.
Kdo další?
Nikdo už mě nenapadá, a proto své pátrání pro dnešek končím.
Pozdě odpoledne jsme s Kamilem, což je můj přítel,trápili svou paměť a vzpomínali na jméno paní hraběnky. Nakonec jsme si vzpomněli, měla úplně nečeské jméno Krauterová!

Už kvetou

8. dubna 2010 v 11:29 | C.M.Barker |  Co se mi líbí
zlatý déšť


003
jetel

140
Voda živá, čistá a důvěřivá.....

A na hlavu se snášejí dějiny

7. dubna 2010 v 14:05 | Inna Rottová |  Co jsem právě dočetla
Rozsáhlá rodinná kronika, jejíž děj se odehrává především v Čechách a v Evropě, ale také v Kanadě a zabírá časové období od samého počátku 20. století až do roku 1996.
Románová freska, líčící pohnuté osudy rodiny libeňského ševce Samuela Ježka, který na počátku století odešel po opakovaných protižidovských kampaních z Rakouska do Francie, začíná v neklidné politické atmosféře počátku 20. století. Nositelem rodinného osudu je Samuelův syn Boris, který společně s otcem nese tíži života v emigraci a jehož život končí za 2. světové války ve vyhladovělém Leningradě. Jeho potomci pak prožívají na vlastní kůži důsledky všech politických zvratů v poválečné Evropě, do jejich osudů zasahuje realita totalitního režimu stejně, jako nostalgie života v emigraci. V rozvinuté rodinné kronice kreslí autorka obraz doby a portréty jedinců, kteří se více než jiní dostali přímo do jejího soukolí.
Velmi čtivé, chytí a nepustí.

A na hlavu se snášejí dějiny - Rottová Inna