close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2010

Co je to?

23. dubna 2010 v 10:46 | já |  Fotografie
Přímo naproti mého křesla, v němž sedím večer u televize, je velikánské okno. Už několik dnů jsem v něm pozorovala stromy v parku a na nich se objevující ptáky. Pravidelně ve stejnou dobu přilétal jeden z nich a sedal na špičku smrku. Je dost velký a ta poslední větvička stromu je tenká, a tak má co dělat, aby se tam udržel. Když už jsem ho tam viděla poněkolikáté, napadlo mě vyfotit jej. S polovičkou se přeme, o jakého ptáka se jedná! On jmenuje různé čápy a volavky a já zase tvrdím, že se asi jedná o divokého holuba hřivnáče. Včera už jsem to nevydržela, nachystala si foťák k ruce, a když se rozjela Ulice a on se tam objevil, vystartovala jsem jako střela na balkon a milého ptáčka vyfotila. Bohužel, večerní světlo a poloha proti obloze neumožnila vyniknout barvě. Také největší zoom, který mám, nepomohl. Fotky nic moc. Ale, když se podívám na siluetu ptáčka, na vršku stromu, mám pocit, že jsem spor vyhrála. Co myslíte? Je to holub nebo ne?

035 a

Císařský vlak

22. dubna 2010 v 14:03 | Časopis History |  Zaujalo mě



Jde o šestivozovou repliku původního vlaku, který používal ke svým častým cestám po železnici František Josef I.; vozila se v něm i jeho manželka, legendární císařovna Eliška zvaná Sisi, než se stala obětí atentátu. Původní císařský vlak byl zničen v průběhu první a posléze i druhé světové války. Zachoval se pouze jediný vůz, a ten je v majetku Národního technického muzea v Praze.
Kompletní souprava vyjela na koleje slavnostně 19. května 1998 a pokřtila ho nejmladší z habsburské rodiny Marie Christiane Habsburk-Lothringen.
Vlak si může objednat kdokoli, musí na to ovšem mít. Majitel řekl, že vlak si pronajímají k cestám po Evropě velmi často Japonci nebo Američané, Evropané jen zřídka, což je škoda.

Blýskavé vzpomínky - IV.

21. dubna 2010 v 16:35 | já |  Moje povídání
Už, když jsem si pro něj šla, věděla jsem, že bude krásný. Prstýnek však předčil všechna  moje očekávání. Je dokonalý. Na sluníčku se třpytí a hraje všemi barvami. Je to parádní kousek. Představila jsem si jeho první majitelku, jak si prstýnek prohlíží a dívá se na jeho třpytící se krásu. 
Včera mi volal Kamil! Věděla jsem, že bude pátrat dál, jenže kde shánět další informace. Napadlo ho obrátit se na farní úřad a hned se tam taky vydal. Ve starých záznamech z roku 1884 našel, co hledal. První záznam našel dne 2. července 1884, kdy byla poprvé shozena z kazatelny sl. Barbora Krauterová a pan Leopold Kopf. Aha, tak mladý pan továrník? Nebo to byla jenom shoda jmen? Máme o záhadu více.
 - Svatba se konala 20. srpna 1884 ve zdejším kostele Sv. Jiljí, Jako svědci jsou zapsáni Vilemína Schmidtová, roz. Krauterová, bytem Podolí, jako svědek nevěsty a Richard Kopf st., bytem v Brně, jako svědek ženichův. Oddávající -  děkan Mikšánek.
Konec, víc se zjistit nedá, nejsou zde uvedeni rodiče obou snoubenců, což je divné!
Tak, mladí se vzali a co s nimi bylo dál, to už se neví, nezapomněl dodat Kamil. Můžeme se jenom dohadovat, kde novomanželé začali svůj život, jak se vyvíjel dál a hlavně zda ten prstýnek patřil opravdu jim.
Přemýšlím a lámu si hlavu, nedává mi to spát. Rozhodla jsem se, že se projdu dolů do ulice, kde se bourá. Už z dálky vidím oblaka prachu, zvedající se z vlečky, po každé dávce suti, kterou sype nakladač. Opuštěná, prázdná garáž, stojící na kraji ulice, rozvrzaná vrata, hromada všelijakého odpadu, který sem nanosili lidé z okolí, pomalu zarůstá trávou. Marně si vzpomínám, jak ulice vypadala ještě před dvěma roky. Támhle na druhé straně stál starý obchod. Dlouhou dobu měl staženou roletu a já už si ani nepamatuji, kdy byl naposledy otevřen. Tu a tam se povaluje kus papíru, sem tam trčí z hromady sutě nějaká pokroucená kovová trubka, nebo polámané kusy ostění. Na jedné dosud stojící zdi je viditelná výmalba s vybledlým obrysem zrcadla nebo obrazu. Pomalu překračuji kusy zdí a rozbitého nábytku. Támhle mezi střepy z rozbitého hrníčku se něco třpytí. Opatrně se shýbám a beru to do ruky. Je to malý knoflíček, jaké bývají na dámských blůzkách. Na velké hromadě je naskládáno různé dříví, kontejner přetéká starými kusy nábytku a úplně nahoře leží rozbité umývadlo. 
Dělníci pracující ve zbořenisku přestali kopat a dívají se na mě.
"Hledáte poklad?" zakřičel jeden z nich a ostatní se rozesmáli a dál nakládají písek a rozbité cihly na náklaďák.
"Paní, jestli chcete vidět něco zajímavého, pojďte sem," zakřičel jeden z nich a mávl na mě rukou, v níž držel nějaký předmět zabalený v papíru.  Docela by mě zajímalo, co našel, ale moc se mi nechce brodit se tou špínou kolem. Ještě chvíli se jen tak bezcílně prodírám hromadami na bývalých dvorcích a zahrádkách. Je to smutný pohled, na vyvrácené jabloně a hrušky, trčící z trosek bývalých kůlen a domů.
Tak tady už nic nezjistím, pomyslím si a chystám se k odchodu, když se najednou vedle mě ozve opět hlas toho mladíka.
"Já vás znám, vy máte zastavárnu, že?" říká a aniž mu odpovím, ukazuje mi v papíru zabalenou nějakou věc. "Možná by se to dalo prodat, víte, já vám to dám za stovku. Právě nemám na cigarety a tak by mi to přišlo vhod. A prosím vás, neříkejte nic chlapům!" dodal a pak mi bez dalších řečí podal tu věc. Ze zamaštěného a potrhaného papíru vytáhl jakousi koženou kapsu na jeden druk. Je celá špinavá od bláta a sazí, "Našel jsem ji mezi cihlami v komíně jednoho domu," dodal a pak mávl rukou někam ke středu ulice.
Zvědavostí bez sebe jsem vzala tu špinavou věc do rukou a nahlédla dovnitř. Tam jsem zahlédla nějaké ušpiněné papíry, barevné prospekty, několik pohlednic, fotografie a něco, co se podobalo malému kapesnímu kalendáříku. Zpočátku jsem nevěděla, zač mu mám dát tu stovku, ale pak mi něco říkalo, abych to udělala, rychle jsem sáhla do peněženky a bankovku mu dala. Sebral ji, strčil do ušmudlaných monterek a bez pozdravu odešel. 
Právě "koupenou cennost" jsem zastrčila do kabely a dala se na zpáteční cestu, která vede  do mírného kopečka a cesta trvá poměrně dlouho. Já ji ale zvládla rychleji než obvykle, to asi proto, že mě poháněla zvědavost. Už abych byla doma. Jakoby mě něco popohánělo, tak na mě působil onen nález.
Papír nebyl ničím zajímavý, proto jsem jej ihned u popelnice vyhodila. Kapsu jsem vlhkým hadříkem otřela a ukázalo se, že se jedná o vnitřní kapsu, vytrženou nebo odstřiženou z nějaké kabely či aktovky. Udělala jsem místo na stolečku, roztáhla na něm igelitový pytlík, který obvykle používám do odpadkového koše. Opatrně jsem na něj vysypala celý obsah kapsy, každý papír i fotku jsem opatrně otřepala, protřepala kalendářík, několikrát obrátila pohlednice a všechno jsem dala na psací stůl. Ze zásuvky jsem si vzala lupu a opatrně začala luštit  těch několik výstřižků ze starých novin, na jejichž spodní straně byla tužkou připsána nějaká data. Fotografie byly staré ateliérové fotografie několika neznámých mladých i starších lidí. Na rubu byla adresa  -Fotoateliér Odehnal, Brno, Veveří a Atelier Kořán Vídeň. Staré pohlednice byly bez známek, místy ušpiněné a trochu počmárané tužkami.  Nakonec jsem otevřela kalendářík, na jeho přední stránce byl letopočet 1924. Srdce mi bušilo jako o závod a já se rozhodla, že si nejdříve udělám kávu, pak vezmu lupu a v klidu si všechno prohlédnu a prostuduji.  Cítila jsem se skoro jako detektiv.

Naše ulice

20. dubna 2010 v 14:21 | já |  Fotografie
017
A ještě několik snímků z dnešního našeho městečka.
Ulice v tzv. novém obchodním centru, je tady cukrárna, ale nemá ještě stolečky venku, květinářství, bistro, klenoty, sport, spořitelna, na kopečku na levé straně je vinotéka, zverimex, obchodní centrum našich vietnamských přátel, řezník a papírnictví.

016

Konec ulice skýtá pohled na několik cedulí, a pokračuje směrem k náměstí do leva a doprava na další obchodní ulici, která vede až k fontáně Duha.

  

Máme či nemáme co jísti? (řetězáček)

20. dubna 2010 v 14:06 | já |  Fotografie
Na některých stránkách se objevil řetězáček, odkrývající tajnosti našich lednic. Nechtěje býti pozadu, připojuju se k těm, kdo už útroby svých lednic zveřejnili.

Na první pohled se zdá, že je v lednici pestrý výběr jídla - to si myslím já.

012

Při druhém otevření jsem nakoukla do dvířek, tam to vypadá takhle.

013

Vajec je plná nádoba v lednici pod regálama na prvním obrázku a mléko zase v tom druhém.
No, řekněte, jak může mužský říct, že si nemá co vzít ke svačině! To už teda vůbec nechápu.

Špatný týden pro všechny

19. dubna 2010 v 13:48 | já |  Moje psaní
Uplynul další týden. Byl poznamenán tragédií u našich sousedů v Polsku a následnou přírodní hrozbou vulkánu na Islandu. Celá Evropa byla pokryta černými mraky nesoucími zkázu pro motory letadel. Letiště osiřela, tabule všech letů nám oznamovaly - nikam se neletí. Každý den se zvyšovaly ztráty leteckých společností a lidé pomalu upadali do beznaděje. 
Denodenně jsme mohli v novinách, rozhlase i na televizních kanálech sledovat zpočátku neúplné, divoké a nepodložené zprávy o tom, jak to všechno vlastně bylo. Mezi lidmi se šířily různé teorie od záškodnických akcí po náhlou zdravotní indispozici pilota onoho letadla. Vše vyvrcholilo včera odpoledne, kdy se v krakovském chrámu konala zádušní mše za všechny tragicky zemřelé. Celý týden jsme sledovali zprávy, jak jednotlivé oběti identifikují pomocí DNA. Při pročítání jmen zahynulých lidí se na obrazovce objevovaly jejich fotografie. Tváře mladé i starší defilovaly před našimi zraky a člověk si v duši představoval tu hrůzu, kterou v posledních minutách svého života prožívali. Dívala jsem se na ně a najednou se mi zdálo, že všechny ty tváře už v sobě zračí onu tragedii. Všichni se tvářili vážně, jakoby tušili. Byl to jenom moment, pak už všechno vypadalo úplně normálně. Z obrázků se na nás dívali otcové, matky, babičky i dědové, jako by už smíření a vědoucí. Neubránila jsem se slzám! Škoda každého lidského života, škoda každého člověka.
Ten týden byl opravdu náročný.
Dnes už začíná týden nový, letadla začala létat, sluníčko svítí, tak ať je pro všechny lidi lepší než ten minulý.  

Blýskavé vzpomínky - III.

18. dubna 2010 v 10:13 | já |  Moje povídání
Do Horní ulice přijel vůz tažený dvěma koňmi, až nahoru naložený nábytkem a svázanými peřinami. S hrkotem a vířením prachu na cestě projel asi do poloviny ulice a pak před jedním domkem zastavil. Všechny děti přerušily své hry a se zaujetím sledovaly, jak z vozu seskočili dva mužští a snášejí krabice, židle, peřiny a koše s nádobím na jedno místo. Podle množství skládaných věcí usoudily zvědavé sousedky, že přijel někdo "bohatší" než ony. Už jenom těch peřin a košů s prádlem bylo několik! Největší obdiv však sklidil velikánský prosklený kosn. Stál u domu a jeden z mužů jej chránil před pádem na nerovné zemi.   Koně se pustili do trávy rostoucí v chumáčích kolem prašné cesty. Jeli dlouho a teď doplňují své síly. Je horké letní dopoledne, na kostelních hodinách se ručička blíží k velikánské římské dvanáctce. 
Na konci ulice  se objevuje bryčka tažená jedním koníkem. Pospíchá, neboť už vidí své dva kamarády, kteří jej svým frkáním zdraví. Zastaví a pokojně si nechá nasadit pytlík s otrubami. Kočí se zdraví se stojícími mužskými a zapaluje si cigaretu.  Pak přiskočí k bryčce a podá ruku ženě, která se na něj mile usmála. Její nohy se dotkly prašné cesty a dlouhá sukně rozvířila prach. Ihned po ní seskočily dolů dvě dívky asi dvacetileté. Jsou štíhlé a vysoké, oblečené podle módy  maloměsta. Rozhlížejí se kolem sebe a netrpělivě přešlapují. Tak tohle je tedy jejich nový domov! Chaloupka je to na první pohled pěkná, střecha září novou červenou barvou, u plotu vpředu sice chybí několik tyček, ale jinak se zdá všechno v pořádku. Dvě malá okénka vedou do prašné ulice, po níž za celou dobu, co už jsou tady, neprojel ani jeden povoz.  Z cesty vede ušlapaný chodníček přímo ke schůdkům u vstupních dveří. V malé předzahrádce stojí kovová pumpa na vodu, kolem kvete rozličné kvítí a jediný strom svými větvemi vrhá stín. Děvčata pomalu vcházejí dovnitř a něco si mezi sebou šeptají. Zahlédla totiž z vedlejší zahrady nahlížející zrzavou hlavu, která je celou dobu pozoruje. Na protější straně se poodhrnula záclona v několika oknech a pak z jedněch dvěří vyšla drobná postavička. Utřela si ulepené ruce do zástěry a pomalu kráčí přes cestu směrem k nim. Něco řekla chlapům u koní, mávla rukou k městu a oni se vydali tím směrem. Pak se otočila na nové sousedky a napřáhla ruku k pozdravu.
"Tož vás tady vítám, paninko! Já su Hedvika Motalová a můj chlap dělá hen ve fabrice. Stejně jako všichni tady. Jistě tam budete dělat taky, nebo ne?" zeptala se zvědavě a čekala na odpověď.
Žena se pousmála a přijala podanou ruku.
"Dobrý den, milá sousedko! My se jmenujeme Krauterovy a máme dostat tenhle domek k bydlení. Zatím nemám klíče, tak se nedostaneme dovnitř. Chtěla jsem vás poprosit o nějaký hrnek či misku, abychom si mohly tady u studny napumpovat vodu, potřebovaly bychom si trochu opláchnout tváře a ruce. To víte cesta byla trošku dlouhá a všude je plno prachu," poprosila sousedku a aniž počkala na její reakci, zavolala na děvčata " Máňo, Barčo, pojďte se představit paní sousedce.  A pak napumpujte zda teče voda."Pak se podívala na velké kapesní hodinky, připevněné kovovým řetízkem uvnitř příruční kabely a zakroutila hlavou. Paní Motalová přinesla kbelík s vodou, miskou nalily vodu dovnitř pumpy a za čaly pumpovat. Po chvíličerpadlo zabralo, začala téct studená voda a všechny tři se s radostí daly do mytí. Postříkaly si předloktí i tváře a pak je lehýnce otřely kapesníky. 
Bylo poledne a klíč už tady měl být. Byla přece domluvená. Zvedla hlavu a zahleděla se ulicí na její konec. Ozval se tam nějaký křik a pak se objevila se malá kobylka táhnoucí rozvrzanou bryčku. S hlavou vztyčenou, stojící s bičem nad hlavou vypadal kočí skoro jako přízrak. Kolem něj běžela skupina místních uličníků a snažila se ho předhonit. On se však jen usmál, práskl bičíkem nad hlavou koně a za chvíli jim ujel. Za několik okamžiků zastavil a seskočil dolů, přivázal otěže k nejbližšímu stromu a kráčel směrem k ženám. Byl celý zaprášený a z jeho šatů se sypal drobounký prach. Máňa vyprskla a přiikryla si tvář. Mladík se na ni podíval, lehce se zapýřil a pak s naučenou formulací se jal vysvětlovat paní Krauterové, kdo že vlastně je, za koho mluví, a pak jí předal obálku. Nakonec sáhl do kapsy a vytáhl klíč na velkém kovovém kroužku. U něj bylo v kolečku číslo 888, číslo popisné jejich nového domova.
Klíčem otočil ve vchodových dveřích a otevřel je. Pak všichni vstoupili dovnitř. Bára hned otevřela všechna okna a zhluboka se nadechla. Pak se roztočila po prázdné kuchyni a začala si broukat nějakou melodii. Máňa stála u otevřeného okna a dívala se do vedlejší zahrady, kde se znovu objevila zrzkova hlava. Maminka zatím převzala odmladíka smlouvu, pomalu si ji u okna přečetla a pak ji beze slova podepsala. Papír opatrně přeložila na dvě půle a podala jej chlapci. On jí odevzdal klíče a za nadšeného pokřiku čekajících kluků odjížděl. Tentokrát jim však ujel, cesta vedla do kopečka, byla samý výmol, ale koníkovi se klusalo dobře.
Tři nové obyvatelky začaly pomalu nosit košíky a svazky peřin do vnitřku domu. S nábytkem jim později pomůžou chlapi, kteří si zatím v nedaleké hospodě dávali do nosu.
Psal se červenec roku 1880.
                                                                                                                      

Kassandra

17. dubna 2010 v 13:26 | encyklopedie |  Něco z historie
Dcera trójského krále Priama a jeho manželky Hekaby byla považována za nejchytřejší z jejich potomků a podle Homéra si dokonce co do krásy nezadala se samotnou Afroditou. Do krásné dívky se zamiloval bůh Apollón a v průběhu námluv ji naučil předpovídat budoucnost. Kassandra však jeho lásku neopětovala a nakonec ho odmítla.
Kassandra byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám bůh Apollón, nejkrásnější z bohů. Slíbila mu svou lásku, když jí dá věšteckého ducha. Apollón to udělal, avšak ona ho najednou odmítla milovat. Dary od bohů se nevracejí, takže schopnost předpovídat jí zůstala, ale Apollón ji potrestal tím, že nikdo nikdy nebude jejím věštbám věřit. A tak tomu napříště vždycky bylo - Kassandra předpověděla, nikdo jí nevěřil, každá věštba se však bezezbytku potvrdila.
Poprvé se stalo, že její matka měla sen o hořící pochodni a Kassandra předpověděla, že její očekávaný syn bude příčinou záhuby Tróje. Radila, ať dítě hned po narození zahubí a tím ušetří bohaté trojské království od zkázy. Nikdo jí neuvěřil.
Novorozeného syna Parida nechali nicméně na králův rozkaz pohodit v lese, na svazích hory Ídy, on však přežil díky medvědici, která ho odkojila, a nymfě Oinóné a pastýři Ageláovi, kteří se o něj postarali a vychovali ho. Když Paris dospěl, vrátil se do paláce, poté rozsoudil spor o nejkrásnější bohyni a za odměnu dostal krásnou Helenu; nato její manžel, spartský král Meneláos s celou armádou bojovníků a lodí připluli, obléhali a v desátém roce války dobyli a vyplenili Tróju.
Další Kassandřina nevyslyšená věštba bylo varování Trójanů před dřevěným trojským koněm, nepovedlo se jí však zabránit tomu, aby zvědaví Trójané nevtáhli koně dovnitř městských bran. Z koně v noci vyskákali ukrytí Řekové, otevřeli brány dalším vojskům a do rána bylo město zničeno.
Když už Trója hořela, ukryla se Kassandra v chrámě bohyně Pallas Athény. Tam se jí však zmocnil achajský bojovník Aiás zvaný "malý" a zneuctil ji. Za to ho ztrestala bohyně smrtí v moři.
Kassandra při dělení kořisti připadla jako otrokyně veliteli řeckých vojsk Agamemnonovi, který ji vzal s sebou do Mykén (prý i s dvojčaty Téledamem a Pelopem, které mu porodila). Po vstupu do paláce na slavnostní hostinu byla zákeřně zavražděna, hned po Agamemnonovi. Někde se tvrdí, že zemřela rukou zrádného králova bratrance Aigistha, jiní říkají, že to byla ruka Klytaimnéstry, královy manželky. K těmto vraždám nemuselo dojít, kdyby Kassandřina varovná slova před vstupem do paláce byla vyslyšena. Jako tolikrát předtím ani tentokrát jejím slovům nikdo nevěřil.

Soubor:Kassandra.jpg

Co udělat, když se nedá létat?

17. dubna 2010 v 9:58 | já |  Moje psaní
Sopka nás překvapila! Dýmá a dýmá a letadla po celé Evropě nelétají. Jak dlouho ještě? Podle odborníků může přestat za hodinu, pět dnů nebo deset měsíců! Naposledy si takhle začmoudila dvě století!
Letiště jsou plná nervózních a otrávených lidí, kteří čekají na okamžik, kdy se opět začne létat. Chápu, že pro leteckou dopravu je to velké mínus, vždyť už teď hlásí letecké společnosti obrovské ztráty! Lidé se přepravovat potřebují a chtějí. Tak jak to vyřešit?
Napadá mě jedna taková věc! Naše dráhy jsou neustále v mínusu, tak co, kdyby se chopily příležitosti a začaly vypravovat zvláštní vlaky? Jeden do Paříže, jeden směr Vídeň, další by si to šinul do Skandinávie apod. Lidé by sice nebyli tak rychle na místě, ale přece jenom. Vím, je to těžké vtěsnat do "toho množství vlaků, které u nás jezdí" nějaký další, ale to bych považovala za službu zákazníkům! Možná by se pak rádi vrátili do náruče ČD. Jenže má to ještě jeden háček! Jak znám naše vlaky a vláčky a jejich "vlídné prostředí", nevím, nevím, zda by se lidem dobře cestovalo. Ale bylo by to zajímavé, kdybyste mohli za dobrý peníz docestovat pohodlným vláčkem, s příjemným personálem a dobrým jídlem třeba za nákupy do Londýna, nebo na krátký, třeba dvoudenní pobyt do Ženevy.
Aerolinie by mohly zatím prohlédnout všechny používané stroje, obsluhující personál by si trochu odpočinul a sopka? Ta ať si dýmá, jak chce!
Je to asi jenom sen, ale byl by příjemný.

Šinkansen Hikari (interiér)

Náš kamarád Kocour Mikeš a rasistický autor Lada

16. dubna 2010 v 10:49 | já a net |  Moje psaní
To všechno jsme až do dnešního dne o panu Ladovi věděli, ale co jsme nevěděli, že ten hodný pán byl rasista! Představte si, on si dovolil napsat pohádkovou knížku o svém kocourkovi Mikešovi, kterého měl rád jako dítě.  Tam najdete kapitolku Jak se Mikeš ztratil. Chudák náciček chodil a svého kamaráda všude hledal a víte, kde ho nakonec našel, v pytli u cikánského vozu! Jak se tam jenom dostal, že by tam vlezl sám? Nebo se tam chtěl nácičkovi schovat? Ne, byl ukraden! Ukraden jako spousta slepic, králíků a jiných drobných zvířat, která se tehdy na vesnici chovala. Všichni věděli, kam se tyto věci ztrácejí a nikdo se to nebál říci nahlas. Zloděj byl chycen a po zásluze potrestán. Je to dneska nějak jinak? Proč najednou taková šílená hysterie kolem pohádky staré bezmála 75 let! Copak to není pravda, že cikáni byli odjakživa spjati se slovem zloděj, copak v pohádce se hovoří o Romech, kteří se ozvali a žádají onu pasáž vymazat ze školních učebnic? Vždyť se sami od oné skupiny distancují již tím, že se nazývají býti Romy a ne cikány. Zač se tedy vlastně stydí, když uvedené není pravda? Nechci se nikoho dotknout, ale pan Lada není jediný ze spisovatelů, který se o tomhle fenoménu spojeném s cikány zmiňuje. Takových knih bychom našli, ty budeme také ničit a pálit na hranici! To snad ne! Spíše by ony romské aktivistky a aktivisti měli takové jednání cikánů odsoudit a nedělat z neškodného Kocoura Mikeše dílo závadné pro děti.

Josef Lada na snímku z roku 1947