Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Duben 2010

Čarodějnice

30. dubna 2010 v 23:48 | já |  Moje psaní
Dnešní noc je kouzelná. Na všech vršcích kolem našeho města hoří vatry! Pálí se všechny škaredé a divoké čarodějnice. Všude je veselo už od odpoledních hodin. Nejinak tomu bylo i u nás. Vyšla jsem si proto na lov a nafotila pro vás několik krásných a milých čarodějnic.
042 a

038

051 a
053 a

058 a

059 a

Můj a tvůj pohled na svět

30. dubna 2010 v 9:33 | já |  Moje psaní
Vkus je představa o ideálu krásy, harmonie, dokonalosti a módnosti, která se jednak liší u různých lidí, společenství a národů, jednak se v průběhu dějin neustále vyvíjí a mění. Co této představě neodpovídá, označuje se jako nevkusné.
Vkus se mění neustále, od dob pračlověka, kterému se líbilo nosit kožešinu na pravém rameni, na rozdíl od sousedů, kteří ji nosili zásadně vlevo. Jeho manželka si malovala vlasy barevnou hlinkou a měla tak všechen vlasový porost jednolité barvy. To sousedka raději každý chomáč vlasů natřela jiným odstínem, a tak se všem okolo zdálo, že je divná. Vkus nás lehce vyřadí z kolektivu, dělá z nás černé ovce, podivíny a blázny.
Nikdy nebude nic tak spolehlivě rozdělovat lidi jako jejich vkus. Od dětství se nám líbila kupříkladu maminka. Byla voňavá, usměvavá a krásná, zkrátka ideál. S přibývajícím věkem jsme tu a tam  měli výhrady k jejímu účesu - Prosím tě, zkrať si to, vypadá to hrozně divně - nelíbila se nám délka sukní, to když jsme už nosily mini, také barevnost šatníku se od toho našeho podstatně lišila. Ve společnosti našich vrstevníků se zase řešila ta podivínka Věra, která používala červenou rtěnku, co už je vyšlá z módy, a také její široké sukně bychom na sebe už nevzaly ani za nic. Obdivovaly jsme nádherně vysoké vytupírované účesy Brigity Bardotové a jiných tehdejších star. Svatební šaty jsme si vytvářely každá se svou švadlenkou a vybavení domácnosti pak už jenom dokončilo naši představu o tom, co je módní a co se nám líbí. Každý žijeme v prostředí, v němž se cítíme dobře, i když bychom snesli občas nějakou tu změnu. Jedeme-li na dovolenou a tam jsme ubytování v luxusním hotelu, jsme zpočátku unešeni pohodlím různých sedacích souprav, křesílek a postelí. Zdá se nám, jako bychom se ocitli v jiném světě, po nějaké době, však zjistíme, že ta obdivuhodná židle, na níž sedáme při jídle, nás vlastně tlačí a zdaleka není tak pohodlná, jak se zdálo. Z postele s nebesy se ráno vstává stále hůř, neboť jsme až nyní postřehli, že je vlastně velmi měkká a vy jste zvyklí na vaši tvrdou, z níž se vám dobře vstává, protože ji máte daleko vyšší.  Věšáky na oblečení jsou pojednou velké a dělají nám do zad sak a blůzek nepěkné boule. Proč jsme tak horovali pro to nové a krásné, když nám to vlastně v ničem nesedí. Jednoduchá odpověď - člověka přitahuje nové a neznámé, rád vyzkouší i věci podivné, přestože se mu vlastně nelíbí. Tak se klidně stane, že své milované šaty necháte v kufru a zakoupíte ty, které potkáváte na každém kroku. Jdete s módou a nikdo vás nepřesvědčí o opaku. Jediné oko, které vidí, co nevidíme my, je oko jiného člověka, ten se podívá a vidí, že jste v šatech směšná, protože v nich vypadáte jako panenka na hraní.
Kde jsou hranice vkusu? Máme je každý sám u sebe, stačí jenom na chvíli zapřemýšlet a hned vidíme, že ti sádroví trpaslíci u sousedky na zahradě jsou oškliví (v našich očích), ale co naplat, jí se líbí, tak ať je tam má. Ona na oplátku není zrovna nadšená z naší monstrózní brány, která pro její oko působí jako brána do pekel. 
Naučme se vnímat vkus jako něco, co sice určuje módní linii, ale ne pro všechny stejně. Vkus, nevkus, kýč, tři pojmy, které jsou neuchopitelné a odjakživa představují jablko sváru ve společnosti
Hranice mezi nimi je lehounká jako pírko a stačí opravdu jenom krůček a z vkusného je nevkusné, či kýč.

Adenium

29. dubna 2010 v 11:11 | já |  Co se mi líbí
Nedávno jsem ukázala poupata tzv. Pouštní růže - Adenium obesum, které jsem si koupila po netu před dvěma lety. Loni v létě kvetla jedna rostlinka, letos pokvetou asi všechny.
Ta největší je v plném květu a je nádherná. Musím se proto s vámi podělit o tu krásu.

001 a
003 a

Mládí versus stáří

28. dubna 2010 v 9:51 | Novinky cz. a já |  Co jsem četla jinde!
Čtvrtina mladých lidí ve věku 15-29 let si myslí, že senioři žijí na úkor mladší generace. Pro řadu mladých lidí představují senioři spíše ekonomickou zátěž a zdroj problémů, který jim odčerpává peníze, jež jim podle jejich názoru patří. Vyplývá to z jediného reprezentativního výzkumu Věková diskriminace - ageismus Lucie Vidovičové.
Nezůstává ale jen u názorů. Čtvrtina občanů se setkává s tím, že se k nim někdo choval jinak jenom kvůli jejich věku.
Na facebooku se více než čtvrt miliónu mladých lidí podílí na vzniku skupiny Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - důchodci. I když řada účastníků tvrdí, že jde o legraci, z řady poměrně nevraživých příspěvků spíše běhá mráz po zádech. Podle sociologů jde spíše o to, že část mladých lidí si svoji životní frustraci vybíjí na seniorech, na které má vztek. Za seniory přitom považuje mladá generace už lidi po čtyřicítce.
Příčin toho, že řada expertů začíná na určitou mezigenerační nevraživost poukazovat jako na závažný problém Česka, je řada. Bez viny nejsou ani politici, kteří ve snaze prosadit důchodovou reformu hovoří o stáří a stárnutí společnosti jako o ekonomické zátěži. Zdůrazňují, že mladí budou muset platit vysoké daně na starší spoluobčany atd.
Nevraživost a znevýhodnění vůči věku ale pociťuje i generace, která se k seniorskému věku teprve blíží - omezení a nechuť zaměstnávat starší lidi je evidentní už u generace padesátníků.
Starším pracovníkům je prakticky automaticky připisována neschopnost naučit se pracovat s moderní technikou, horší sluch, zrak a výdrž, neschopnost přizpůsobovat se změnám, menší pracovní výkon, ovšem současně 38 procent dotázaných je přesvědčeno, že staří vydělávají více peněz než ti ostatní.
Jsem stará, no a co! Oni budou taky!
Jsem seniorka, ale moje mysl je stále mladá! Vzdělávala jsem se celý život, vychovala jsem dva syny, kvůli změně zaměstnání jsem se naučila ovládat spoustu přístrojů, zvládám práci s PC, Na stará kolena jsem se naučila fotografovat, řídit auto. Doma zásadně nesedím, mám spousty kamarádek, s nimiž jsem cestovala po Evropě. Čtu spousty knih, mám ráda historii, zajímá mě stravování a vaření, ještě stále se ohlédnu za pěkným chlapem, chodím na výstavy, koncerty, pokouším se zvládnout cizí jazyky, alespoň mluvenou formou. Pracovala jsem celý život, jenom s přestávkami MD. Do posledního dne jsem všem mladým stačila a mnohdy jsem jejich výkonnost i předčila. Přišla nemoc a já jsem okamžitě mladým uvolnila místo. Netvrdím o sobě, že jsem nepostradatelná, ale po mém odchodu na pracovišti nastaly problémy, možná ne zrovna kvůli mně, ale nastaly.
Naši rodiče pracovali celý svůj život, dokázali pořídit rodinný dům, pomáhali nám stejně jako se snažíme pomáhat svým dětem a nikdy bychom si nedovolili byť své nedostatky a neúspěchy připisovat jim.
To že je málo pracovních míst a ta která jsou, mizerně platí, není vina starší generace, ta vám v této chvíli už nemůže pomoci, ale když jí budete dobře naslouchat, může vám pomoci radou, svými zkušenostmi a znalostmi, které nejsou zrovna malé. Zaslechla jsem někde, že celou krizi mají na svědomí právě starší lidé, kteří nemají manažerské schopnosti a celou společnost dovedli ke krachu!
Nikam nevedou sváry a házení špíny na jiné. Je potřeba zapnout své svaly, mozky a začít pracovat, třeba za menší mzdu, ale ono to jednou přijde a budete se mít také dobře.
Pokud vám vaše děti nezačnou vyčítat, že ještě žijete, milujete, že zkrátka ještě jste!


Včerejší výlet

27. dubna 2010 v 14:11 | já |  Moje psaní
001
Konečně jsem si udělala výlet, na nějž se připravuji od Vánoc. Možná bych ještě otálela, ale výstava, na niž jsem chtěla jet, v pátek končí.
Ráno jsem sbalila kabelu, vzala nějaké drobné do kapsy a vyrazila. Začínal docela slunečný den a zdálo se, že ho nic nedokáže pokazit. Ale spletla jsem se. Už ve vlaku mířícím do Brna, jsem zjišťovala, že nic není, jak má být. Začínaly se ozývat moje nožky. Pokračovalo to v Kroměříži zběsilým úprkem při přesedání. Průvodčí ve vlaku si mou jízdenku dlouho prohlížel a kontroloval průkazku, ale že musím přesedat, to mi neřekl. Já v domnění, že vlak jede tak, jak jsem byla zvyklá, pohodlně seděla a pak jako blbka uháněla na druhý konec peronu. No, stihla jsem to, ale nožky začínaly hrozit. V Brně jsem se rozhodla, opět jako debil, že půjdu z nádraží až nahoru na Špilberk, vždyť to není tak daleko! No, není to daleko, ale leze se furt do kopce. Když jsem se z posledních sil dobelhala nahoru, chtěla jsem umřít! Ale to, co mě čekalo uvnitř ve výstavních prostorách, mě zase probralo k životu. Tolik krásy a skutečného zlata jsem ještě v životě neviděla a už nikdy neuvidím. Člověku oči přecházely, všichni, co jsme tam byli jsme neustále šeptali a báli se promluvit nahlas, aby se náhodou ta krása nerozsypala.
Zlato Inků - omamná krása zlatého kovu a jeho perfektní zpracování uchvátilo nejen španělské dobyvatele, domácí vykradače hrobů, novodobé hledače pokladů, archeology i všechny návštěvníky muzeí, kde je tento sice jenom zlomek nevyčíslitelné historické hodnoty, po celém světě.
Omámená krásou zlatých ozdob jsem pak prožila zbytek odpoledne u svého bratra. Cestou domů jsem ještě tu tam něco vyblejskla z autobusu, ale moc toho není.
Přesto vám něco ukážu.

První průhled do nádvoří hradu Špilberk

002
Vítá vás svět Inků
009
014
015
016
 a jedeme domů
022
023
026
029
 Jako od J. Lady

Blýskavé vzpomínky - V.

26. dubna 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
V domku uprostřed ulice je dneska jenom kocour. Lenivě leží na okenním parapetu a pozoruje svět za oknem. Líbí se mu hřejivé paprsky sluníčka a nabírá si je do kožíšku. Obyvatelky domu odešly hned ráno společně a Lomikara nechali doma.
Začal nový pracovní týden, a tak se ulice vyprázdnila. Doma zůstaly jenom děti, které ještě nechodí do školy, pár starých žen a chlapi, co nemají práci. Ti se dlouho na ulici neobjevují, to až k polednímu, kdy je hlad a žízeň vyžene. Jinak je ulice prázdná, jen tu a tam se mihne pes honící své kamarády, dírou v  sousedčině plotě se vykolébaly na silnici dvě husy a malá Lojzička od Mastilů sedí na zápraží a hraje si s hadříky.
Krauterovy slečny i paní matka pracují. Naskytla se příležitost získat levné bydlení v městečku pod horami, kde se pozvolna rozvíjí průmysl. Dříve, když byla děvčata malá, pomáhala paní Krauterová u pana kanovníka v Podolí. Práce byla příjemná, občas se také dostala mezi lidi z vyšších kruhů, kteří faru navštěvovali. Od nich se také dozvěděla, že v Podolí zakládají školu domácích prací pro děvčata, své dvě tehdy dospívající dcery tam ihned přihlásila. Věděla, jak je pro dívky důležité umět šít, plést, vařit a jinak hospodařit s volným časem. Po nějaké době byla pozvána také předvádět ruční pletení a vyšívání, které znala. Její práce se všem líbila, a tak se stala pomocnou učitelkou ručních prací.
Jako vdova měla od obce pronajaté dvě světničky vedle fary. Když byla děvčata malá, bydlelo se jim dobře, ale ona stále toužila po vlastním. Slibovala holkám i sobě, že se jednou do takové chaloupky nastěhují. Proto, když jí bylo nabídnuto místo učitelky ve Lhotě, která patřila do podolské farnosti, neváhala ani minutu. Při nejbližší příležitosti se vypravila s panem kanovníkem do Lhoty a tam si všechno vyřídila. Bydlení nebyl problém, protože se právě stavěly malé dělnické domky nedaleko rozrůstající se manufaktury. Škola byla v místním zámečku a majitelé továrny byli jejími mecenáši.
Blíží se léto a venku začíná horký den. V místnosti kolem velikého stolu sedí pět dívek a snaží se zvládnout výšivku na plátně. Paní Vilemína prochází kolem, tu poradí, tady ukáže, jak správně jehlu s nití držet v ruce. Usmívá se a pohladí po hlavě děvčátko sedící u okna. Je viditelně spokojená s její prací, sama se sebou i se svým nynějším životem.
Jedinou starost jí dělá Máňa, která si našla práci v Kopfově dílně a ne, tak jak jí matka doporučovala, u ní ve škole. Sedává tak denně nad prací ve velké dílně, hrbatí se a určitě si tam nenajde žádného nápadníka. Většina mužských ve fabrice je ženatých, a tak nebude mít žádnou šanci. Máně to ale nevadí a matčino vyčítání hází za hlavu s úsměvem. Však on se určitě někdo objeví, na koho se nalepí a už ho nepustí. Vesele odchází každý den do práce a s radostí a plná zážitků se vrací domů. Je bezprostřední a veselá a mezi lidmi oblíbená. I plat se jí líbí, má slíbeno přidání několika krejcarů od pana šéfa, jak se naučila říkat vedoucímu jejich dílny. Docela by se jí zamlouval, je to mužský podle jejího gusta. Matince však o tom doma nic nevypráví a snaží se odvádět její vyptávání jiným směrem. V dílně si našla i dvě kamarádky, ševcovic Andulu a Týnu z vedlejší vesnice. Jsou stejně staré, a tak jejich smích se ozývá po celý den. Práce jim jde od ruky a starší ženské na ně zle hledí, když přijde do dílny inspektor se šéfem.
Každou volnou chvíli tráví tři děvčata spolu, dokonce s nimi Máňa byla i na výletě, stává se 
z ní opravdová žena z továrny. Dokonce pochytila i způsob mluvy dělnic, což se pochopitelně matce nelíbí.
To Bára je jiné kafé, poslechla svou matku a na doporučení pana kanovníka ji vzali do rodiny
Altrichtrů jako pomocnici do domácnosti. Altrichtr dělá v továrně inspektora a jeho paní si tak může dovolit pomocnici. Spolu s paní Hrdličkovou má na starosti kuchyni a celou domácnost. Chodí ráno na pět hodin, aby tři děti pana Altrichta měly včas snídani. Vždycky, když přijde má připravený velký košík a seznam věcí, které je potřeba na ranním trhu obstarat. Když všechno poshání a donese domů, začnou připravovat snídani, pomůže staré Nedbalové, která myje nádobí a má na starosti drobná domácí zvířata, vybere vhodnou slepici na polévku, s kuchařkou udělá nutné přípravy, a když jsou děti vzhůru, je všechna starost o ně na ní. Jsou to tři holčičky ve věku 3, 6 a 11 let.  Dvě starší už chodí do školy, je tedy její povinností je tam doprovodit. V době kdy děvčata mají školu, ona obstarává různé pochůzky, které jí nařídili. Když se děti vrátí ze školy, píše s nimi úkoly a učí se s nimi. Před večeří opět pomůže ženským v kuchyni a vrací se domů. Bára vždycky ráda vařila a domácí práce ji bavily na rozdíl od Máni, která byla raději venku s klukama a nebo lozila po stromech.
Na kostelní věži odbily hodiny desátou a pro dnešní den se ruční práce končí.
Paní učitelka tedy pustila děvčata na zahradu, kde si chvíli odpočinou a proběhnou se.
Sama si sedla ke stolu, aby zapsala dnešní hodnocení dívek. Prohlíží si jejich práci a usmívá se. Tohle je opravdu pěkné, pomyslí a dívá se na vyšitý monogram A.J., ta Lojzička Janečková je ale šikovné děvče, musí s ní více pracovat, aby se ještě zlepšila a mohla se tak v hodinách stát její pomocnicí.
Vzala práce děvčat a zavřela je do skříňky. Pak si přehodila kolem ramen svůj háčkovaný pléd a vydala se domů. Cestou potkává známé tváře, tu a tam se s nimi zastaví a prohodí pár slov. U hokynářky udělala potřebný nákup a pospíchala domů.

Celá bílá

25. dubna 2010 v 16:31 | já |  Fotografie
Na naší zahradě stojí nevěsta! Je celá, celičká bílá, od hlavy k patě. Když se k ní nakloníte, zavoní vám tak opojně, že se vám hlava zatočí. Kolem její hlavy zní jemný bzukot a slabé pískání. To včelky dělají svou práci a malá písklata v hnízdě se snaží přivolat rodiče, aby je nakrmili.
Nádherná, bílá višnička!
005 a
013 a
016 a
018 a
021 a

Jak vznikala naše příjmení

25. dubna 2010 v 10:30 | stránky netu |  Víte, že?
Přemýšleli jste někdy o tom, jak jste vůbec přišli ke svému příjmení? Kde byl jejich prvopočátek a proč se vlastně začala příjmení používat? Příjmení vznikala postupně, zprvu u šlechticů v podobě přídomku. Například v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné.
Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovna Marie Terezie.

1) Podle jména křestního
Otec Jakub - synovi se začalo říkat Kuba - Václav Kuba (Kubálek), od osobního jména Vavřín - Vávra, Simeon - Šimek, Jan - německy Hans - počeštěné Hanos.

2) Podle zaměstnání
Švec, Krejčí, Kočí, Kováč, Páleník (uhlí, pálenky, vápna), Bednář, Muzikant, Popelka (popelář - sběrač popele na potaš - použití při výrobě mýdla), Rozsíval - do němčiny přeloženo Müller (mlynář), Šmída (kovář), Fischer (rybář), Tylšar (Tilscher - stolař), Šlézar (Schlosser - zámečník), Gryga - zkomolenina Krieger - válečník, Škůrek (škorně), Bušina (kovář), Vyroubal (dřevorubec), Kment (jemné plátno)

3) a) Podle národnosti
Polák, Němec, Rus, Navarra (Itálie), Valouch (Valon), Moravec, Slezák, Turek, Švéda
b) Podle obce původu
Kozovský, Slavětínský, Olšanský, Hvozdecký,


4) Podle osobních vlastností, zvyků, zlozvyků
Mazánek - miláček rodičů, Jedlička - vysoký, rovný člověk, Snášel - shánlivý, přičinlivý, Kvapil - uspěchaný, Mazal - smolař v životě (může být i vymazávač pecí), Fiala - skromný, Zapletal - popleta (může být i vyplétač ohrad, plotů), Oháňka - tenký mrštný člověk, v němčině Švancr, Smékal - nestálý člověk hned tam či onam sebou smýkne, Mokrý - rád si přihne, Nerušil - tichý člověk, Hamr - kladivo - důrazný, Skácel - dřevorubec, Vogl - pták přelétavý, Grézl - hrubý, Škrabal - písař, Doseděl - vytrvalý, Zezula (žežulka, kukačka), Synek - malý, mladý, Procházka - prochází se, cestuje, Potácel - slabý, Dvořák - dle usedlosti svobodný, Koutný - dříve se právalo Kótný, člověk, jehož usedlost byla na uzavřeném konci vesnice, Kopečný - bydlel na kopci, Komárek - tenký,dlouhý, Bílek - bělič plátna, Vlček - divoký, Plachý, Spáčil - nejistý, Nevrlý - mrzout, Žouželka - tenký, Mrňka - nimravý, pomalý.


Malířka několika generací

24. dubna 2010 v 13:00 | Magazín INFOFILA |  Zaujalo mě
Kdo by neznal obrázky baculatých dětiček hrajících si, běhajících po zahradě, píšících úkoly apod. Kdo by neznal obrázky rozpustilých andílků poletujících kolem vánočního stromku, které provázejí vánoční pohlednice už skoro sto let.
24. února 1892 se narodila v Kutné Hoře akademická malířka paní Marie Fischerová-Kvěchová.
Paní Marii Fischerové-Kvěchové byl dopřán dlouhý kus života. Pro ni ale jejich 92 roků, jak sama říkávala, byla jen chvilička. Od mládí byla velice pilná a pracovitá, a tak čas nikdy moc nevnímala. Byla vždy plna elánu a optimismu. Od svých tří let žila v Praze a již ve 14 letech byla přijata na Umělecko-průmyslovou školu. Na svého prvního profesora J. Schussera vždy s láskou vzpomínala, jakož i na J. Preislera a J. Schikanedra. Po absolutoriu studovala rok a půl u prof. Nandina v Paříži, kde také byly její práce v r. 1925 oceněny zlatou medailí. Když se vrátila do Prahy, zasvětila celý svůj život svým třem velkým láskám: dětem, přírodě a lidové kultuře. Z těchto tří zdrojů, které se navzájem doplňovaly a prolínaly, čerpala svou inspiraci a vlastně hned od počátku své umělecké dráhy si našla svůj styl a zůstala mu trvale věrna. Od r. 1932 žila s rodinou v Černošicích u Prahy, v domě uprostřed veliké zahrady, kde s úsměvem vítala své známé a přátele a kde měla své milované květiny a ptáčky. Nacházela si stále nové náměty v ateliéru i exteriéru a až do své smrti byla obklopena dětmi.



Dětský svět - hry, radosti i žaly - ji od počátku okouzloval. A tak, když se vdala a měla své první dítě, vznikla i první knížka pro děti "Hračky malé Manči" a v r. 1916 "Našim dětem", v níž vyzdobila lidové říkanky. Přibyly další dvě děti, přibývaly i knížky a leporela. Plnila skicáky novými studiemi modelů, ať to byly děti vlastní nebo z mateřských škol. Chodila malovat i do parku nebo na hřiště. Vznikaly knížky "Denní život batolátka", "Kalendář malých", "Knihy pohádek", namalovala Karafiátovy "Broučky", ilustrovala "Chodské písně", "Poupata", "Babičku" a další.
Obrázek

Ohrožený druh

24. dubna 2010 v 11:36 | text písničky M. Horáček , ostatní já |  Moje psaní

Tahle písnička má příznačný název - Ohrožený druh!
A má pravdu slovo od slova.
Jak jenom źařídit, abychom tím ohroženým druhem nebyli? Jak to udělat, aby nemizeli ze světa gentlemani, dámy s velkým D a všichni dobří a mravní lidé. Začínám mít dojem, že s novým stoletím se všechno staré hází do smetí a považuje se za špatné. Vraťme se chvíli do dob našich rodičů a všímejme si toho dobrého, co v jejich životě existovalo. Zanechme chvíli teorie, že všechno, co bylo v tom dvacátém století, bylo jenom zlé! Vím, bylo tam zla opravdu hodně, ale přece jenom jak mohli vyrůst a dospět naši rodiče a nakonec i my sami.