V domku uprostřed ulice je dneska jenom kocour. Lenivě leží na okenním parapetu a pozoruje svět za oknem. Líbí se mu hřejivé paprsky sluníčka a nabírá si je do kožíšku. Obyvatelky domu odešly hned ráno společně a Lomikara nechali doma.
Začal nový pracovní týden, a tak se ulice vyprázdnila. Doma zůstaly jenom děti, které ještě nechodí do školy, pár starých žen a chlapi, co nemají práci. Ti se dlouho na ulici neobjevují, to až k polednímu, kdy je hlad a žízeň vyžene. Jinak je ulice prázdná, jen tu a tam se mihne pes honící své kamarády, dírou v sousedčině plotě se vykolébaly na silnici dvě husy a malá Lojzička od Mastilů sedí na zápraží a hraje si s hadříky.
Krauterovy slečny i paní matka pracují. Naskytla se příležitost získat levné bydlení v městečku pod horami, kde se pozvolna rozvíjí průmysl. Dříve, když byla děvčata malá, pomáhala paní Krauterová u pana kanovníka v Podolí. Práce byla příjemná, občas se také dostala mezi lidi z vyšších kruhů, kteří faru navštěvovali. Od nich se také dozvěděla, že v Podolí zakládají školu domácích prací pro děvčata, své dvě tehdy dospívající dcery tam ihned přihlásila. Věděla, jak je pro dívky důležité umět šít, plést, vařit a jinak hospodařit s volným časem. Po nějaké době byla pozvána také předvádět ruční pletení a vyšívání, které znala. Její práce se všem líbila, a tak se stala pomocnou učitelkou ručních prací.
Jako vdova měla od obce pronajaté dvě světničky vedle fary. Když byla děvčata malá, bydlelo se jim dobře, ale ona stále toužila po vlastním. Slibovala holkám i sobě, že se jednou do takové chaloupky nastěhují. Proto, když jí bylo nabídnuto místo učitelky ve Lhotě, která patřila do podolské farnosti, neváhala ani minutu. Při nejbližší příležitosti se vypravila s panem kanovníkem do Lhoty a tam si všechno vyřídila. Bydlení nebyl problém, protože se právě stavěly malé dělnické domky nedaleko rozrůstající se manufaktury. Škola byla v místním zámečku a majitelé továrny byli jejími mecenáši.
Blíží se léto a venku začíná horký den. V místnosti kolem velikého stolu sedí pět dívek a snaží se zvládnout výšivku na plátně. Paní Vilemína prochází kolem, tu poradí, tady ukáže, jak správně jehlu s nití držet v ruce. Usmívá se a pohladí po hlavě děvčátko sedící u okna. Je viditelně spokojená s její prací, sama se sebou i se svým nynějším životem.
Jedinou starost jí dělá Máňa, která si našla práci v Kopfově dílně a ne, tak jak jí matka doporučovala, u ní ve škole. Sedává tak denně nad prací ve velké dílně, hrbatí se a určitě si tam nenajde žádného nápadníka. Většina mužských ve fabrice je ženatých, a tak nebude mít žádnou šanci. Máně to ale nevadí a matčino vyčítání hází za hlavu s úsměvem. Však on se určitě někdo objeví, na koho se nalepí a už ho nepustí. Vesele odchází každý den do práce a s radostí a plná zážitků se vrací domů. Je bezprostřední a veselá a mezi lidmi oblíbená. I plat se jí líbí, má slíbeno přidání několika krejcarů od pana šéfa, jak se naučila říkat vedoucímu jejich dílny. Docela by se jí zamlouval, je to mužský podle jejího gusta. Matince však o tom doma nic nevypráví a snaží se odvádět její vyptávání jiným směrem. V dílně si našla i dvě kamarádky, ševcovic Andulu a Týnu z vedlejší vesnice. Jsou stejně staré, a tak jejich smích se ozývá po celý den. Práce jim jde od ruky a starší ženské na ně zle hledí, když přijde do dílny inspektor se šéfem.
Každou volnou chvíli tráví tři děvčata spolu, dokonce s nimi Máňa byla i na výletě, stává se
z ní opravdová žena z továrny. Dokonce pochytila i způsob mluvy dělnic, což se pochopitelně matce nelíbí.
To Bára je jiné kafé, poslechla svou matku a na doporučení pana kanovníka ji vzali do rodiny
Altrichtrů jako pomocnici do domácnosti. Altrichtr dělá v továrně inspektora a jeho paní si tak může dovolit pomocnici. Spolu s paní Hrdličkovou má na starosti kuchyni a celou domácnost. Chodí ráno na pět hodin, aby tři děti pana Altrichta měly včas snídani. Vždycky, když přijde má připravený velký košík a seznam věcí, které je potřeba na ranním trhu obstarat. Když všechno poshání a donese domů, začnou připravovat snídani, pomůže staré Nedbalové, která myje nádobí a má na starosti drobná domácí zvířata, vybere vhodnou slepici na polévku, s kuchařkou udělá nutné přípravy, a když jsou děti vzhůru, je všechna starost o ně na ní. Jsou to tři holčičky ve věku 3, 6 a 11 let. Dvě starší už chodí do školy, je tedy její povinností je tam doprovodit. V době kdy děvčata mají školu, ona obstarává různé pochůzky, které jí nařídili. Když se děti vrátí ze školy, píše s nimi úkoly a učí se s nimi. Před večeří opět pomůže ženským v kuchyni a vrací se domů. Bára vždycky ráda vařila a domácí práce ji bavily na rozdíl od Máni, která byla raději venku s klukama a nebo lozila po stromech.
Na kostelní věži odbily hodiny desátou a pro dnešní den se ruční práce končí.
Paní učitelka tedy pustila děvčata na zahradu, kde si chvíli odpočinou a proběhnou se.
Sama si sedla ke stolu, aby zapsala dnešní hodnocení dívek. Prohlíží si jejich práci a usmívá se. Tohle je opravdu pěkné, pomyslí a dívá se na vyšitý monogram A.J., ta Lojzička Janečková je ale šikovné děvče, musí s ní více pracovat, aby se ještě zlepšila a mohla se tak v hodinách stát její pomocnicí.
Vzala práce děvčat a zavřela je do skříňky. Pak si přehodila kolem ramen svůj háčkovaný pléd a vydala se domů. Cestou potkává známé tváře, tu a tam se s nimi zastaví a prohodí pár slov. U hokynářky udělala potřebný nákup a pospíchala domů.