Bolela mě hlava jako střep. Už ráno, když jsem se vydala do práce. Ranní káva a jedna cigaretka stačily k tomu, abych se trochu probrala. Byl květen, venku se chystal krásný den a zdálo se, že i můj pracovní den bude jedna báseň.
Probírala jsem se papíry a chystala se na návštěvní službu. Na kousek papíru jsem si čmárala jakýsi pracovní postup. Nemusím nikam daleko, všechny návštěvy jsou ve městě, ale co čert nechce každá na jiném konci. Kolegyně dneska nepřišly, měly hned od rána frmol a já byla sama. Do kabele jsem nacpala všechny krabice s léky, které jsem slíbila donést, neco stříkaček a jehel, zkontrolovala jsem si desinfekční prostředek, vaty a tonometr. Pomalu a labužnicky jsem popíjela chladnoucí kávu a slastně potahovala zbytek cigarety. Zdálo se, že mám všechno připraveno, zatáhla jsem uzávěr své kabele a pohlédla na hodinky. No tak je nejvyšší čas vyrazit. Jo, ještě musím na toaletu a pak hurá do práce.
Záchodek byl maloučký, hned vedle naší pracovny a klíč jsme měly jenom my. Už při otočení klíčem jsem věděla, že je vše špatně! V zámku to podivně zarachotilo a klíč zůstal trčet, divně nakloněn. Zpočátku jsem si nedělala těžkou hlavu, ale po chvíli, když jsem s ním nemohla pohnout, mi došlo, co se stalo! Ano, jsem uvězněna úplně nahoře, ve druhém patře, kam nikdo nechodí, jenom já a moje kolegyně. Ty jsou už někde v terénu a já dřepím tady. Horečně jsem přemýšlela, jak se někoho dovolat. Zkoušela jsem ramenem dveře vyrazit, ale ten, kdo do různých filmů tohle dává, je pěkný bloud. Rameno otlučené, ruka bolavá a dveře stále na svém místě. To byl výsledek asi půlhodinového zkoušení. Okénko zde sice bylo, ale nevedlo ven, ale do prostoru půdy. Takže volání mi také nepomůže. Bušení na dveře nikdo neslyší, protože druhé patro je odděleno prosklenými dveřmi, které se zavírají. V kapse jsem nahmatala cigarety a zapalovač. Bezmyšlenkovitě jsem si zapálila a dál přemýšlela , co mám dělat. Napadlo mě zapálit kousek papíru a snad se podaří vystrčit jej pode dveřmi. Tam je požární čidlo a třeba se spustí alarm! Jenomže to nešlo. Dveře doléhaly tak těsně k zemi, že to nebylo možné. Vidina mého několikahodinového věznění v oné mini místnůsce mě naplňovala děsem. Při vykouření druhé cigarety jsem nad sebou uviděla malinkatý kroužek z dýmu. Jejda, kdyby tak okénko vedlo do dvora a ne na půdu, mohla bych vysílat kouřové signály, ale takhle ...... a v tom mě to napadlo. No, jasně, zachrání mě morseovka, trubky od topení a to by bylo, aby někdo dole nezaslech moje klepání. Zapalovačem jsem začala opakovat ona spásná tři písmena - SOS - a vždycky chvíli naslouchala, jestli mi někdo neodpovídá. Bylo ticho jako v hrobě. Pak se mi zazdálo, že po několika miutách slyším na chodbě nějaký hluk. Ano, někdo se tam zaručeně baví. Začala jsem proto volat o pomoc a čekala, co se bude dít. Za několik málo chvil někdo stál za dveřmi a já konečně mohla někomu (dodnes nevím komu) říci, co se mi stalo. Vyslala jsem svého zachránce až dolů do kotelny, kde sídlil náš Rudynek, údržbář. Ten mě určitě zachrání! Jenom jsem se modlila, aby tam byl a neměl třeba zrovna pochůzky někde ve městě.
Když pak dorazil s brašnou nahoru a za pár chvil otevíral dveře mého vězení, chtěla jsem mu dát pusu za záchranu. Divil se mé síle, která dokázala ulomit klíč, ale já věděla, že to klíčem nebylo.
Pro dnešní den jsem už nikam nejela. Měla jsem všeho dost. Na záchodku jsem strávila skoro dvě hodiny, než jsem se doťukala. Rameno mě bolelo a opět začala třeštit hlava.
Když jsem odpoledne kolegyním vyprávěla, co se mi přihodilo, smály jsme se všechny tři! Ruda od té doby měl pověst hrdinného záchrance a já se pyšnila přezdívkou radistka, to pro tu morzeovku! No, ale co byste dělali vy, kdyby se vám stalo něco podobného?
Od té doby se na WC nezamykám a dveře raději držím jednou rukou, co kdyby si zase nějaký zámek usmyslel, že se stanu jeho vězněm!
Ha, něco podobného se mi kdysi stalo na našem prvním a posledním rodinném stanování. WC tam bylo v podobě dvou kadibudek, které měly dvířka otvírající se k sobě. Za lijáku jsem utíkala na "malou" a sotva jsem zalezla do své kadibudky, někdo vyšel z té vedlejší a spořádaně za sebou zavřel a zastrčil petlici tak, že ji prostrčil až do vedlejších (mojich) dvířek. Byla jsem uvězněna ve smradlavé kadibudce, za ukrutného lijáku, kdy se venku dobrovolně nikdo nepohyboval. Nos jsem strkala do vypadlého součku, lovila trochu kyslíku a modlila se, aby někdo šel kolem. Vysvobodil mě až náhodný člověk, který si šel vedle ulevit. [:tired:] O_O :-D