Spadla z nebe, nebo tak nějak podobně se jmenoval svého času dětský televizní seriál, vysílaný někdy v sedumdesátých letech. Byl to fantastický příběh o holčičce, která spadla z nebe a pomocí dětských přátel se tam, po spoustě dobrodružných příhod opět navrátila.
Spadla z nebe, či vlastně z vysoké střechy! Zmrzlá sněhová hrouda, která se tam zuby nehty držela a držela, a po očku pozorovala stále více hřející sluníčko, které jí ubíralo sílu. Pomaloučku se uvážela po dlouhé šikmé plechové střeše. Ještě několikrát jí noční mrazík dodal sílu a ona se znovu a znovu, nechávala zasypat sněhem. Doufala, že na ni sluníčko zapomene a proto se jednou ukryla za okapem a tam se jí docela líbilo. Pak přišlo opět několik slunečních paprsků, zalechtaly jí a ona se pustila. Už , už se zdálo, že bude dole, když uviděla několik elektrických drátů, z posledních sil se jich zachytila a udělala si tam stanoviště. Dívala se dolů a lidé chodící dole o ní neměli ani tušení. Až včera si tající koule řekla, že už toho má dost a že se tedy pustí. A pustila! Právě v okamžiku, kdy po ulici utíkalo několik dětí. Hlasitě se smály a nebezpečí, které jim hrozilo neznaly. Hrouda nakoukla dolů a vyklouzla z drátěného objetí a šupajdila si to domů. Plesk! Ozvala se rána až zaléhaly uši. Děti se lekly a zastavily. Byly několik kroků za místem, kde led ukončil svou poť. Naštěstí! Několik z nich se vrátilo, aby se na tu hromadu, která spadla ze střechy, podívalo. Byla pěkná a na sluníčku se leskla mokrými slzami. Hrouda plakala, ale sluníčko jí nic nedarovalo. Děti si z ní ulouply kousek ledu a pospíchaly dál. Zima už je neláká. Běžely a smály se, stejně jako se sluníčko smálo na tající sníh. Vždyť zítra už je opravdu první jarní den.
Letos bylo toho zmrzlého sněhu a visících rampouchů z okapů nebývale mnohoho. Vždycky, když jsem šla městem, koukala jsem víc nad hlavu, než pod nohy. Ale je to za námi a i kdyby přišla sněhová přeháňka (pamatuji si i květnovou), nemá už šanci. :-)