16. března 2010 v 23:20 | já
|
Fronta přede mnou se vůbec nehýbe. Stojíme jeden za druhým a na konec nevidíme. Paní přede mnou je velmi stará, v ruce drží hůlku a je vidět, že se už nemůže dočkat, až bude na řadě. Všude kolem je ticho, jenom jakoby v dálce šumí voda. Na nohy si nevidíme, stojíme v jakési mlze. Mladík za mnou se naklonil a jen jakoby náhodou se přitiskl na mě. Zašeptal mi do vlasů něco v tom smyslu, že se mu docela líbím a že snad se ještě někdy uvidíme. Překvapilo mě to a snažila jsem se to moc nevnímat. Kdesi před námi na velikánské bílé zdi visí hodiny a já mám pocit, že se ručička na nich nehýbe. Zase jsme pokročili o dva krůčky dopředu. Kolem chodí lidé se zlatými deskami, na tváři spokojený úsměv. Všichni jdou pomalu a lehce nakračují. Vtom jsem zahlédla známou tvář, ano támhle tu tvář přece znám! Je to naše uklízečka, kterou jsem už neviděla několik let. Mávla na mě a usmála se. Odpověděla jsem jí a hlavou mi bleskla myšlenka! Jak to že, je tady? A proč jsem tady já? A kde to vlastně jsem ?
Ještě tři lidé jsou přede mnou a já se jaksi nemůžu dočkat až budu na řadě! Konečně! Stará paní přede mnou tiše odpovídá na otázky a já nic nerozumím. Slečna za pultem jí podává zlatou obálku a mačká stolní zvonek. Přichází muž v bílém obleku, lehce bere paní za ruku a odvádí si ji. Ona se spokojeně usmívá a mrkne na mě. Dívám se za ní a přistihuji se, že jí držím palce.
"Tak," slyším od pultu, "jak jste na tom vy, paní M.....! Chcete známku konečnou nebo ještě si počkáte?" Nevím, o čem je řeč, a proto se asi tvářím nechápavě.
"No, podívejte se, můžete mít 4x0,9, nebo třikrát, dvakrát nebo jenom jednou. Všechno je tady možné," říká usměvavá tvář nyní už příjemného muže. Ani jsem nestihla postřehnout, kdy se vystřídali. Má kudrnaté žluté vlasy a podává mi nějaká lejstra se slovy, abych si je prohlédla a pořádně pročetla. Ukazuje zlatou tužkou jednotlivé řádky a mně se v očích lesknou slzy. Tak už je to tady, tolik let jsem se denně na něco těšila, ale teď už nemám nač. Je úplně jedno, zda si vezmu třikrát nebo dvakrát 0,9, je to stejné. Jsem na konci fronty a nechci nikoho zdržovat. Beru tedy nabídku na třikrát a dostávám zlaté desky. Muži podávám ruku a odcházím za slečnou, která mi ukazuje cestu. Vidím cedule s nápisem Dvakrát - vstup!, Jednou - vstup. Kráčím k té mojí, která se objevila vzadu na konci haly. Chytám za obrovskou kliku a otevírám dveře. Na stěně uvnitř svítí datum 10. 4. 2010.
Je to tak, to datum mě zařazuje mezi důchodce.
Hadi, tak byl to sen, nebo je to realita?