Silnice v Kanadě jsou kapitola sama pro sebe. Většinou jsou to dálnice s dvěma a více pruhy v každém směru, ale jezdí se tam jenom 90 nebo 110 km/h a často člověk narazí na semafor nebo odbočku doleva či doprava. Silnice jsou rovné a dlouhé a ze strany je kříží range roady, čili přípojky na ranče. Ještě štěstí, že Petr i Jirka mají řidičák a my dvě, vlastně tři ženské jsme se pouze vozily. Příroda je nádherná a její popisování nechám na cestopisné bestselery.
Projeli jsme stovky litrů nafty, ujeli tisíce mil. Počasí nám přálo a tak jsme se mohli zastavit, kde se nám zrovna líbilo. Kempů je tu dost a mají vyznačená a upravená místa na stany a často i nasekané dříví a rošt. Někde je i sprcha a další zařízení, ale v srpnu tu klidně může být přes noc nula. Všechny mají vybavení (stoly, lavičky) a věci na noc (jídlo, pasta atd) se věší na kladku mezi stromy, aby na to nemohli medvědi. Lesy jsou plné překrásných jezírek, výhledů a zvířat, takže určitě stojí za to. Pravda je taková, že Kanada je krásná země, kde se žije příjemně a je to perfektní místo k odpočinku. Žádný stres, dobré služby a jídlo, vysoký životní standard. Několik telefonátů z domu mě neustále ujišťovalo o tom, že už se na mě i naše "miminko" všichni těší. Dny ubíhaly jeden za druhým a blížil se čas odjezdu. Ještě čtrnáct dnů a budu po dlouhé době zase doma.
Zatímco já se trmácela po Kanadě, u nás doma vrcholily přípravy na odjezd kluků na ME juniorů. Byla bych špatná matka, kdybych se nestrachovala o své děti. V noci jsem se probouzela špatným svědomím a několikrát jsem už chtěla tajemství našeho miminka prozradit. Vždycky jsem si to ale rozmyslela.
Nakoupila jsem pro všechny nějaké dárky, klukům nové Pumy na trénink, Velkému Tomovi obrovskou kabelu na to jeho cestování, a teď se snažím narvat všechno do jediného kufru, který nesmí mít více jak 30kg. Jirka má docela slušnou tašku, tak jsem přebývající věci přesunula k němu. Petr má dnes a zítra volno, aby s námi mohl odejet do Toronta. Ještě tohle a támhleto, drobnost pro Marunu, něco pro babičku, holkám do práce a konečně je zabaleno.
Vyšli jsme si s Petrem na terasu a chvíli jenom tak koukali jeden na druhého. V jeho očích je otázka a já čekám, kdy ji vysloví.
"Bože, jak ten čas rychle utíká. Nedávno jsem tě zahlédl u nás ve velíně a nevěřil jsem svým očím. A zítra se budeme loučit. Doufám, že se ti u nás líbilo a nezlobíš se na mě, že jsem ti prozradil Tomovo tajemství. Víš, mám vás oba dva moc rád a nechtěl bych, abyste třeba kvůli tomu měli doma dusno. Je to už dávno a on Tom, vážně neměl tušení, že tam někde v Prostějově má syna. Tenkrát na té dovolené to Milena ještě tajila i přede mnou, proto jsem nikterak nemohl ovlivnit, kdy se to Tom dozví. Byl to nakonec on sám, kdo mi to jednou večer prozradil. Pamatuješ, bylo to ten den, kdy se naše Bětka topila. Tomáš ji vytáhl z vody a vy dvě jste s ní jely do nemocnice. My dva zůstali v kampu a při několika sklenkách slivovice mi to všechno řekl. Bylo to pro mě nečekané a tak, když jste se vrátily, ten chlad mezi námi jste považovaly za následek toho topení. "Ano, vzpomínám si, měla jsem z vás dvou nepříjemný pocit, ale druhý den se zdálo být všechno v pořádku! Ale proč jsi nám pak přestal psát? Mělo to ještě co dělat s Jirkou? Velký Tom měl v tu dobu problémy v zaměstnání a přecházel jinam a tak na psaní moc času neměl. Myslel si, že nepíšeš kvůli tomu, že neodpovídá na dopisy!"
Vzduchem prolétlo hejno jakýchsi ptáků a způsobilo na zahradě povyk. Petr chvíli neodpovídal, potáhl ze své dýmky a pak se usmál.
"Vidíš a já si zase myslel, že nepíšete proto, že to u vás prasklo a jste naštvaní!" odpověděl a protáhl se Petr.
Dívali jsme se na sebe a oba mysleli na jedno a totéž. Na Jirku!
Ještě zbývají tři dny pomyslela jsem si, když jsem se ráno vzbudila. Bože, tak rychle to uteklo! Protahuji se a užívám si volna. Na dnešek mám naplánováno balení. Včera jsem si přikoupila jeden kožený kufřík, protože mám obavu, aby se mi všechny věci podařilo zbalit. Jeden velký kufr s oblečením a obutím už jsme před týdnem odeslali, takže možná že už je v Praze. Jsme domluveni, že kluci pro mě přijedou autem, a na zpáteční cestě se ještě zastavíme na chvíli v Praze. Moji miláčkové, mají o svou "těhotnou matinku" strach.
Rozloučení na letišti bylo docela smutné, Petr stál a díval se za námi, dokud jsme mu nezmizeli v odbavovací hale. Oba dva z Jirkou jsme se naposledy otočili a pokračovali dál. Copak Jirka, ten se za několik měsíců za svým tatínkem vrátí, ale já už se sem asi nikdy nedostanu. Stejně to byla náhoda, jakých se v životě moc nestává.
Tak teda za dvě hodiny budeme přistávat v Praze. Ten krásný mladý muž se kterým cestuji, sedí vedle mě, na uších má sluchátka a se zavřenýma očima poslouchá hudbu. Zkoušky už má za sebou a teď se vrací domů k mámě. Po prázdninách se znovu objeví v Kanadě, aby pokračoval ve studiu. Sedím a popíjím nějaké dobré pití, které objednal můj "třetí syn" a ve vzpomínkách se vracím ještě ke včerejšímu večeru u Kroupů. Je to prima mít takové fajn kamarády, třeba tak daleko od domova. Seděli jsme dlouho do noci a povídali si o všem možném.
Kdepak je asi Jarča, ten věčný smíšek, jestli už je taky doma? A co se dneska asi děje v mé milé nemocnici na konci města, jak jsme s oblibou říkali komplexu budov na konci hlavní třídy v Moosonne. Myšlenky přeskakují z jednoho na druhého.
Pod námi se objevila nějaká pevnina! Konečně Evropa!
Přesně podle hesla, v nejlepším je dobré přestat.
To jsem zvědavá jak to dopadne s tím novým členem rodiny! :-)