close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak bolí dospívání

7. března 2010 v 11:28 | já |  Jak šel čas
Když se z dítěte stává dospělý člověk, hodně to bolí! Mluví tak ze mně vlastní zkušenost. Teď nemám na mysli bolest psychickou, o té někdy jindy, ale tu opravdovou bolest těla. Vezměte si například módu, ta se hlásí jako první. Už se vám nelíbí dětský kabátek a žadoníte o pěknou bundu, pěkné kozačky, úplně stejné jako má třeba Dana z vedlejší třídy. Noha vám roste a roste a boty stále nemáte! Nač také, když jsou doma ty po někom. Však až ti noha neporoste, dostaneš také nové.
Taková podprsenka, to je něco, co děvčátka chtějí jako první věc. Dnes už to není žádný problém vzít za křídlo dcerušku, zavítat do obchodu a nechat ji vybrat si! Tam je tolik druhů, typů a velikostí, že i ta, která má prsa velikosti hrášku, si tam něco vybere. Och, jak já bych si bývala ráda vybírala, jenže nebylo z čeho. V obchodě byly samé stany, pytlíky na ovoce a síťky na motýly, nic menšího tam nebylo. K tomu všemu ještě móda velela molitanové vycpávky, takže která neodolala a něco si vybrala, vycházela ven jako dvouhrbý dromedár s hrby přehozenými dopředu. Jelikož na mém hrudníku se mohlo s přehledem válet těsto, tak byl hladký a rovný, chodila jsem do hodně pozdního mládí nahoře bez. To nejvíce dráždilo dospívající maldíky u nás ve třídě a také vyspělé spolužačky. Když už jsem nemohla ten posměch vydržet, rozhodla jsem se něco s tím udělat. Našla jsem si nejmenší podprdu po své sestřence (od ní jsem dostávala kufry a krabice obnošeného, ale zachovalého šatstva), naskládala si do ní měkkou vatu, tak, aby tvořila pěkné kopečky. Zrcadlo bylo svědkem několikerého zkoušení a zdálo se i jemu, že je to docela dobré. Tak jsem se jednoho dne rozhodla udělat ze svých -1 krásné 1 a vybavena vycpávkami v podrpsence, vyšla jsem si do školy. Vůbec mi nevadilo, že se po mě všichni dívají, naopak těšilo mě to. Ve třídě jsem sklidila posměch, jen jsem jednou nohou vkročila do třídy. Celá rudá usedla jsem do lavice a chtěla se propadnout. V duchu jsem si přála být neviditelná. Jaksi jsem přežila první hodinu a nastala přestávka. Já seděla ani nedutala. Když už se mi zdálo, že si mě nikdo nevšímá, vystřelila jsem z lavice a upalovala na záchod. Jenže, tím vystřelením jsem si celou svou hrudní ozdobu pokazila, takže jsem najednou byla jednoprsá a já to nevěděla. Na chodbě bylo několk dětí z druhých tříd a s nimi můj nejmilejší soudruh učitel. Mladý kluk, který před nedávnem nastoupil do naší školy. Ten trapas, když mě zastavil a já, hlavu sklopenou, zjistila, že jedna vycpávka drží a ta druhá je bůhvíkde! Odpověděla jsem jedním slovem na pozdrav a upalovala dál. V kabince jsem rychle ozdobu svého holubího hrudníku servala, nacpala do kapsy a dala se do srdceryvného pláče. Na chodbě už zvonilo a já neměla odvahu jít do třídy. Ta ostuda!!!
Bolí také boty! Nevěřili byste jak! Dětské střevíčky máte krásně rozchozené a pak najednou dostanete boty dospělácké. Jsou pěkně tvrdé, s klouzavou podrážkou a pevně utaženou šňůrkou. Ta vám tlačí jazykem do nártu a bolí, stejně tak tvrdá podrážka, například u polobotek vám může a určitě občas způsobí bolest. Na dlaždicích jezdíte rychle jako namydlený blesk a o rozbitá ústa není nouze. To si potom ještě rádi vzpomenete na své staré, měkoučké boty, které už svou službu udělaly a skončily někde v kamnech.
 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 7. března 2010 v 12:53 | Reagovat

Víš Hadi, člověk se to uvědomí až po čase, jaké to byly tenkrát, když jsme dospívaly, potíže. Tehdy mi to přišlo všechno tak nějak normální, ale jsou taky trapasy, na které si pamatuju.Je fakt, že ten přechod z dětství do dospělosti není vůbec jednoduchý.

2 babi Maňasová | Web | 7. března 2010 v 12:54 | Reagovat

A zapomněla jsem ti pochválit nové záhlaví blogu - je nádherně barevně jarní.

3 Jarka | Web | 7. března 2010 v 13:23 | Reagovat

To žehlicí prkno jsem Hadi měla taky hodně dlouho, ale jestli si dobře pamatuji, moc mě to neštvalo, aspoň si nepamatuji, že bych měla potřebu s tím něco dělat.  :-D  Byla jsem totiž hubeňour celkově, tak asi nebylo co řešit. :-)

4 Oby | Web | 7. března 2010 v 23:25 | Reagovat

No, moje dcera je zas nespokojena, ze ma v patnacti trojky, ze prej velky prsa uz nejsou moderni, no a jak ja bych za to mohla, po mne je rozhodne nema! ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama