30. března 2010 v 12:35 | Dějiny odívání
|
Už v 15. století provozovali na našem území svou činnost příslušníci cechu kloboučnického. Přes 200 let jejich řemeslo dobře prosperovalo, ale na konci 17. století si začali kloboučníci naříkat: "Kdo si klobouk koupí? Sedlák nosí jeden pět let, pohůnek o něj nestojí, měštky chodí ve slaměných kloboucích a velcí páni? Ti si hledí paruk a klobouk vsadí na hlavu málokdy!" Alespoň že jejich anglickým a francouzským kolegům se dařilo lépe. V 18. století totiž přišly do módy cylindry, které se staly součástí salonního úboru. Klobouky se vyráběly z hedvábí, slámy, ale především z plsti ze zaječí, králičí, kozí, velbloudí, nebo dokonce bobří srsti. Z ní kloboučník dle šablony vystřihl potřebné díly, namočil je, natáhl na kopyto, napařil a nakonec sešil. Pak se jejich výtvoru ujímal šmukýř, který celý klobouk ozdobil.
Používání klobouku je doloženo již ze starověké Mezopotámie a Řecka. V Evropě se hromadně začaly znovu užívat až od 15. století. Klobouky byly a jsou často odznakem úřadu nebo povolání, byly a dodnes jsou také součástí některých uniforem. V minulosti byly i odznakem společenského postavení nositele i nositelky a nebylo myslitelné vyjít na ulici prostovlasý/á. O významu (nejen) této pokrývky hlavy svědčí i následující skutečnosti:
- V přítomnosti krále si nesměl žádný muž ponechat klobouk na hlavě
- Smeknutím klobouku muž doprovázel nebo nahrazoval pozdrav
- K bontonu dodnes patří smeknout klobouk při vstupu do domu (bytu, restaurace, kostela...), pokud je nešena veřejně státní vlajka, během pohřbů nebo pokud jede okolo pohřební vůz s nebožtíkem - platí jen pro muže
Jednoduchý hennin
Byl typickým atributem vrcholné rytířské kultury. Jednalo se o vysoký klobouk z tvrdého papíru nebo škrobeného plátna potažený hedvábím či jinými dražšími látkami, protažený do homolovité špičky a dlouhý až 60 cm. Po celé zadní straně henninu, někdy i přes obličej, splýval průhledný závoj, který dosahoval často až k zemi
Dvojitý či dvourohý hennin
Tomuto druhu henninu se německy říkalo hörnerhaube, tj. čepec s rohy (česky chomúty či rohy), francouzsky coiffure. Dvourohý hennin se stal převažující pokrývkou hlavy na burgundském dvoře. Svoji zvláštní podobu získal spojením náročně zdobeného a tvarovaného čepce, silně vyztuženého a upraveného do dvou rohů, s jemnou, většinou průhlednou rouškou.Patřily k němu i takzvané náušky neboli ozdoby, jež zakrývaly uši. Hennin často kryla ozdobná síťka ze zlatých nití nebo potah ze vzácné látky. Vlasy, které zakrýval, byly pevně stočené na temeni a pomáhaly jej tvarovat. Nad čelem pak byly vyholené, aby co nejlépe vynikl ovál tváře.
Třírohý klobouk (lidově zvaný třírohák) je druh klobouku, který byl populární na konci 17. a v 18. století a vyšel z módy krátce před francouzskou revolucí. Na vrcholu popularity byl třírohý klobouk oblékán jako součást civilního oblečení i vojenské a námořní uniformy. Černý třírohý klobouk má poměrně širokou střechu, přišitou k hlavě po stranách a vzadu tak, že vznikne trojúhelníkový tvar. Typicky se oblékal tak, že "špice" směřovala dopředu. Koruna tohoto klobouku je nízká, narozdíl od henninů nošených v puritánské době nebo cylindrů z devatenáctého století.
Takže Bílá paní měla na hlavě klobouk zvaný hennin. Musela to být docala fuška něco takového nosit na hlavě, když si představím, že na něm visel závoj sahající až k zemi. ??? :-D