Ráda chodím do muzeí, na hrady a zámky, prohlížím si každé starožitnictví, které potkám. Je to pro mě svátek, když můžu v antikvariátu prohlížet staré tiskopisy, mapy či knížky. Dovedete si jistě představit, jak mé srdce zaplesalo, když jsem jednou byla přizvána k likvidaci domácnosti staré paní učitelky. Bylo to v jedné obci nedaleko mého bydliště a ona nikoho neměla. Domluvila jsem se se starostkou, že bych byla ráda při této akci, kterou si obecní úřad naplánoval na jedno letní odpoledne.
Přijela jsem skoro poslední, uvnitř domečku se to již hemžilo lidmi a já vstoupila dovnitř. Tam to vypadalo skoro jako na bleším trhu. Na jednu stranu se ukládalo vše, co se dá prodat - různé elektrické přístroje, domácí spotřebiče, pračka, sporák. V síni byly připraveny koše na prádlo a záclony, ty si vezmou na obecní úřad, kde je příležitostně použijí jako dar sociálně slabším spoluobčanům. Já s paní učitelkou a ještě její dcerou jsme se probíraly knihami a různými tiskopisy. Knih bylo mnoho, a tak jsme je nachystaly do krabice pro obecní knihovnu.
Na druhé straně stolu se kupila hromada různých výstřižků, deníčků a notesů, v nichž měla paní učitelka své poznámky. Do jednoho notesu jsem nahlédla a začetla se do - Zprávy o prospěchu třídy IV. A ve školním roce 1965-1966. Byla to jednotřídka a převládala v ní děvčata. Jako první měla paní učitelka napsaný abcední seznam - A. Barbora, B. Anna, B. Věra, B. Alois atp. Bylo zajímavé spočítat kolik měla ve třídě Aniček, kolik bylo Aloisů a Josefů. Pak byly jednotlivé listy nadepsány jmény dětí a pod nimi se skvěla měsíčně psaná hodnocení.
Anička - IX. - Zpočátku si nemohla zvyknout na školní řád. Ještě je plná zážitků z prázdnin. Opakování zvládla na chvalitebnou
X. - V měsíci říjnu byla velmi aktivní ve sběru starého papíru a kaštanů. Matematické příklady jsou někdy nad její síly, zvláště násobení dvoucifernými čísly.
XI.- Opakování českého jazyka - diktát - výborná. Napomenutí za nošení panenky do školy - s děvčaty se o ni tahaly o přestávce, až jí utrhly hlavu. Snažila jsem se pannu opravit, ale nepodařilo se. Oznámeno rodičům.
Tak a podobně si paní učitelka dělala své poznámky. U chlapců bylo samozřejmě těch prohřešků daleko víc a u většiny z nich byl podpis jednoho nebo obou rodičů. Připadlo mi to docela zajímavé a určitě při konečném hodnocení na konci roku se pak rodiče nemohli vymlouvat, že o ničem nevěděli.
Když jsem se nad jedním ze zápisů nahlas zasmála, všimla jsem si, že mě pozoruje jeden z hasičů, který pomáhal s vynášením nábytku. Přišel až ke mě a přes rameno se podíval, čemu se směju. Pak se dal také do smíchu, neboť zápis, který mě tak pobavil, byl zrovna o jeho lumpárně před lety.
"To víte, sestro, já byl strašný kvítko! Ona paní učitelka to se mnou vůbec neměla lehké, ale byla hrozně hodná! My ji tady měli všichni moc rádi! Škoda, že už musela odejít! Ještě, se dočkala mých dvou kluků a na potkání jim povídala o tatínkovi. Zajímavé bylo, že si pamatovala daleko víc než já, ale myslím, že to bylo těmito zápisky."
Všechny zápisníky vzala do své úschovy starostka a uložila je do archivu obce. Těšila se, že za nějakých deset či dvanáct let se všechny budou hodit při oslavách založení jejich jednotřídky. Probrali jsme i nějaké fotografie, na nichž se zase poznala ona sama.
"Víte, já mám na krku šátek, protože jsem zrovna měla příušnice a nechtěla jsem přijít o fotografování. Paní učitelka se u našich přimluvila a já se mohla vyfotit s ostatními. Nechám si ji okopírovat, moje se někde ztratila a nemám ji. Takže díky paní učitelce ji budu mít opět doma!"
Spousta fotografií se vztahovala k obci a jejímu okolí. Kdo je fotil, nikdo nevěděl, paní učitelka to určitě nebyla. Možná je dostávala, a to bylo pravděpodobné, od svých žáků a žákyň, které za dobu těch mnoha let poznala.
Trvalo to dlouho, než jsme všechno prohlédli a roztřídili. Málo bylo věcí, které jsme dali do kontejneru, všichni ze vsi se to odpoledne přišli podívat, co se děje, a nebylo snad nikoho, kdo by odcházel s prázdnou.
Také jsem si tehdy vzala nějaké věci, pár starých fotografií a jeden malý zvoneček. Je hodně starý, kovový a jeho hlas je nádherně stříbrný. Vždycky, když na něj zazvoním, letí jeho hlásek vzhůru až někam mezi mráčky a tam předají pozdrav těm, kdo tam už jsou.

Jenda Brůžek z Kovářova sbíral zvonečky. Mají jich doma plný obývák. Tímto ho zdravím tam nahoru...