close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2010

Uvězněna v nejmenším hradě

4. března 2010 v 12:00 | já |  Moje psaní
Bolela mě hlava jako střep. Už ráno, když jsem se vydala do práce. Ranní káva a jedna cigaretka stačily k tomu, abych se trochu probrala. Byl květen, venku se chystal krásný den a zdálo se, že i můj pracovní den bude jedna báseň.
Probírala jsem se papíry a chystala se na návštěvní službu. Na kousek papíru jsem si čmárala jakýsi pracovní postup. Nemusím nikam daleko, všechny návštěvy jsou ve městě, ale co čert nechce každá na jiném konci. Kolegyně dneska nepřišly, měly hned od rána frmol a já byla sama. Do kabele jsem nacpala všechny krabice s léky, které jsem slíbila donést, neco stříkaček a jehel, zkontrolovala jsem si desinfekční prostředek, vaty a tonometr. Pomalu a labužnicky jsem popíjela chladnoucí kávu a slastně potahovala zbytek cigarety. Zdálo se, že mám všechno připraveno, zatáhla jsem uzávěr své kabele a pohlédla na hodinky. No tak je nejvyšší čas vyrazit. Jo, ještě musím na toaletu a pak hurá do práce.
Záchodek byl maloučký, hned vedle naší pracovny a klíč jsme měly jenom my. Už při otočení klíčem jsem věděla, že je vše špatně! V zámku to podivně zarachotilo a klíč zůstal trčet, divně nakloněn. Zpočátku jsem si nedělala těžkou hlavu, ale po chvíli, když jsem s ním nemohla pohnout, mi došlo, co se stalo! Ano, jsem uvězněna úplně nahoře, ve druhém patře, kam nikdo nechodí, jenom já a moje kolegyně. Ty jsou už někde v terénu a já dřepím tady. Horečně jsem přemýšlela, jak se někoho dovolat. Zkoušela jsem ramenem dveře vyrazit, ale ten, kdo do různých filmů tohle dává, je pěkný bloud. Rameno otlučené, ruka bolavá a dveře stále na svém místě. To byl výsledek asi půlhodinového zkoušení. Okénko zde sice bylo, ale nevedlo ven, ale do prostoru půdy. Takže volání mi také nepomůže. Bušení na dveře nikdo neslyší, protože druhé patro je odděleno prosklenými dveřmi, které se zavírají. V kapse jsem nahmatala cigarety a zapalovač. Bezmyšlenkovitě jsem si zapálila a dál přemýšlela , co mám dělat. Napadlo mě zapálit kousek papíru a snad se podaří vystrčit jej pode dveřmi. Tam je požární čidlo a třeba se spustí alarm! Jenomže to nešlo. Dveře doléhaly tak těsně k zemi, že to nebylo možné. Vidina mého několikahodinového věznění v oné mini místnůsce mě naplňovala děsem. Při vykouření druhé cigarety jsem nad sebou uviděla malinkatý kroužek z dýmu. Jejda, kdyby tak okénko vedlo do dvora a ne na půdu, mohla bych vysílat kouřové signály, ale takhle ...... a v tom mě to napadlo. No, jasně, zachrání mě morseovka, trubky od topení a to by bylo, aby někdo dole nezaslech moje klepání. Zapalovačem jsem začala opakovat ona spásná tři písmena - SOS - a vždycky chvíli naslouchala, jestli mi někdo neodpovídá. Bylo ticho jako v hrobě. Pak se mi zazdálo, že po několika miutách slyším na chodbě nějaký hluk. Ano, někdo se tam zaručeně baví. Začala jsem proto volat o pomoc a čekala, co se bude dít. Za několik málo chvil někdo stál za dveřmi a já konečně mohla někomu (dodnes nevím komu) říci, co se mi stalo. Vyslala jsem svého zachránce až dolů do kotelny, kde sídlil náš Rudynek, údržbář. Ten mě určitě zachrání! Jenom jsem se modlila, aby tam byl a neměl třeba zrovna pochůzky někde ve městě.
Když pak dorazil s brašnou nahoru a za pár chvil otevíral dveře mého vězení, chtěla jsem mu dát pusu za záchranu. Divil se mé síle, která dokázala ulomit klíč, ale já věděla, že to klíčem nebylo.
Pro dnešní den jsem už nikam nejela. Měla jsem všeho dost. Na záchodku jsem strávila skoro dvě hodiny, než jsem se doťukala. Rameno mě bolelo a opět začala třeštit hlava.
Když jsem odpoledne kolegyním vyprávěla, co se mi přihodilo, smály jsme se všechny tři! Ruda od té doby měl pověst hrdinného záchrance a já se pyšnila přezdívkou radistka, to pro tu morzeovku! No, ale co byste dělali vy, kdyby se vám stalo něco podobného?
Od té doby se na WC nezamykám a dveře raději držím jednou rukou, co kdyby si zase nějaký zámek usmyslel, že se stanu jeho vězněm!

Báječné rohlíčky

3. března 2010 v 13:25 | Marie Janků-Sandtnerová – odborná učitelka vaření a domácího hospodaření |  Něco dobrého na zub
Jak jsem se tak dneska probírala svými skoro stoletými kuchařkami (což dělávám často a ráda), dostala se mi do ruky Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů, r. 1941.
Jak tak obracím listy, padl mi do očí tento obrázek nádherných rohlíčků, no a dostala jsem na ně chuť. Jak víte, od chuti není daleko k činům. Proto jsem se pustila do pečení. Výsledek není sice tak krásný jako tady, ale chutnají báječně. Myslím si, že většina nás starších, jejichž maminky vařily podle p. Sandtnerové, je znají, ale těm mladším je připomenu. K zahození není ani drobná připomínka o přípravě kvasnic před pečením. Co dělat, aby nám těsto dobře vzešlo a výsledek byl na jedničku. Tak dobrou chuť!


Bramborové rohlíčky
Příprava kvasnic do těsta
Kvasnice (droždí) jsou drobnohledné houby, které se za příznivých okolností rychle množí, zvláště, přijdou-li do styku s vlažným mlékem, cukrem a vlahou moukou. Především musíme míti kvasnice čerstvé, neokoralé, žlutavé barvy, příjemné vůně. Nežli je dáme do těsta, vyzkoušíme je tím, že si takto upravíme kvásek: Do hrnečku rozdrobíme si určené množství droždí (kvasnic), přidáme čajovou lžičku cukru a umícháme kašičku, načež přidáme trochu mouky a vlahého mléka a vymícháme řídké těsto, které s hrnečkem postavíme na talíř a dáme kynouti na teplé místo. Přibude-li jich za malou chvíli o polovinu více, dáme je do připravených součástek na určené těsto a vařečkou těsto tak dlouho pracujeme, až je lesklé a na mísu se nelepí. Pak vařečku vyndáme, těsto upravíme, posypeme je málo moukou, přikryjeme ubrouskem a dáme vykynouti na teplé místo. Když těsto nabude o polovinu, upravíme z něho koláče, buchty, vánočky apod., které opět dáme kynouti, načež je potřeme vajíčkem nebo máslem a pečeme vždy v dobře vytopené troubě. Těsto potíráme vajíčkem neb tukem vždy až před vložením do trouby, neboť vajíčka i tuk zabraňují kynutí.

Kynuté rohlíčky ke kávě

Na vále si rozsekáme do prosáté krupičkové mouky máslo, přidáme sůl, citr. kůru a tluč. cukr. Doprostřed uděláme důlek, do něho nalijeme z droždí připravený kvásek a přilijeme tolik vlahé smetany nebo mléka, abychom měly hodně tuhé těsto. Dobře je propracujeme, ohřátým kastrolem přikryjeme a dáme vykynouti. Pak z těsta nakrájíme kousky, vyválíme trojúhelníčky, uděláme rohlíčky, dáme je na plech málo máslem potřený a dáme ještě vykynouti. Poté je pomažeme rozmíchaným vajíčkem a pečeme v horké troubě do červena.
Rozpočet pro 5 - 10 osob: 50 dkg mouky - 12 dkg čerstvého másla - sůl - 5 dkg cukru - citronová kůra - 3 dkg droždí - 1/8 l smetany - 1 dkg másla na plech - 1 vejce na potření.

Zimní zákoutí

2. března 2010 v 11:33 | já |  Moje psaní
Chtěla jsem se dát do oken, ale dneska venku přituhlo, na trávníku leží jinovatka, tak tuto činnost pro dnešní den odkládám. Včera nakropené prádlo ještě čeká. Teď jsem dopila hrníček čaje a zajdu si do obchodu. Mám napsané čtyři položky, opravdu jenom to nejdůležitější, jsem proto zvědavá, kolik toho nakonec z obchodu donesu. Znám se! Ze tří věcí je pět, z deseti sedmadvacet! Sluníčko se vtírá do pokoje a Elinka se líně vyvaluje a nahřívá.
Bude krásný ale studený den!
Zbytky sněhu, různě ukryté ve stinných koutech, se jenom pozvolna rozpouštějí a troška špinavé vody se pomalu vsakuje do země. Sluníčko začíná nabírat na síle a tak během několika dnů nebude po sněhu, alespoň u nás, ani památky.
Soused se vrací z práce!


U nás v obchodě.

Takový báječný pocit

1. března 2010 v 10:22 | já |  Moje psaní
Tak a je opět na dva roky konec. Všechny dnešní noviny hlásají konec sportovního svátku, konec ZOH. Byly to krásné dny, plné sportovního úsilí, fanouškovské solidarity a ranního vstávání. Ti nejlepší se radují ze zisku medailí, či krásného umístění. Ti smolaři zpytují své svědomí, kdeže se stala vlastně chyba a proč na ně zbyla místa ke konci výsledkové tabulky. Sportovci se rozjíždějí do svých zemí a domovů, kde jim přichystají velké či menší ovace a oslavy. Každého z nich čeká doba slávy nebo zatracení veřejností. Opakuje se to neustále ale jenom ve sportu.
Kdo z nás by si nepřál zažít podobné chvíle, chvíle upřímných podání rukou a poplácání po ramenou. Chvíle náklonnosti a štěstí, když vám ostatní děkují za vaši dřinu a odvedený výkon.
Zajímavé by bylo připravit takové přivítání a bouřlivé ovace skupině lékařů, kteří provedli úspěšnou transplantaci jater, srdce nebo ledvin. Představuji si, jak před nemocnicí stojí ohromný dav lidí, nad hlavou mají velkoplošnou obrazovku a sledují jejich výkony na operačním sále. Nadšeně tleskají při zdárném ukončení a ještě více jásají, když oni výjimeční lidé sundají roušky a obrátí svou tvář k obrazovkám. Dav venku píská a vyvolává jim slávu.
Jiná situace s podobným scénářem by mohla být například u stanice hasičů, kteří se vracejí od úspěšného zásahu na horské chatě, kde se jim podařilo nejen chatu uhasit, ale zachránit i ostatní boudy od ohně.
Před budovou HS stojí početný dav lyžařů a s rukama nahoře vzdávají své díky za záchranu jednoho z nich, který podcenil své síly a v nepřístupném terénu si ustlal bolavé lože. Zachránili ho na poslední chvíli, ale bude žít.
Jásání nebere konce také na konci města u právě otevřeného domu netypického tvaru. Všichni provolávají chválu panu architektovi, který tak krásný dům vymyslel a parta dobrých řemeslníků postavila. Sláva jim!
Na místní nádraží dojel zpožděný vlak. Všichni zde čekající provolávají slávu strojvůdci, který přes nepřízeň počasí a nefungující vedení el. trati s vláčkem dorazil! Sice pozdě, ale přece.
Všichni souhlasně pokyvují hlavou a chválí dobrou práci!
Všimli jste si toho, chválit dobrou práci jaksi u nás není zvykem. Snad jenom u sportovců, šťastně ukazujících své medaile. Proč nedokážeme pochválit člověka za dobře odváděnou práci? Myslíte si, že dobrá práce nestojí za pochvalu? Já myslím že ano. Pokusme se chválit ty druhé za dobře upečený chléb, báječnou svíčkovou, či krásně ušité šaty! Snažme se být národem hrdým nejen na své medailisty, ale i jeden na druhého, na každého, kdo poctivě odvádí svou práci a uvidíte, že nám bude líp. Alespoň u srdíčka budeme mít lepší pocit z toho, že jsme národ šikovných a pracovitých lidí.

Fr. Hrubín

1. března 2010 v 8:00 | net |  Váže se k dnešnímu datu
Načítám obrázek

Hrubín František, *17.9.1910 - †1.3.1971, český básník, dramatik, prozaik a překladatel

František Hrubín se narodil v rodině stavitele. Za 1. světové války žil s celou rodinou u dědečka v Pesanech v Posázaví, kde vychodil i obecnou školu. Vracel se sem pak celý život, posázavská krajina silně ovlivnila jeho dílo. V Praze poté vychodil gymnázium, ale následná právnická a filozofická studia na Karlově univerzitě Hrubín nedokončil a našel si zaměstnání knihovníka (od r. 1934), přičemž se věnoval především poezii. Po válce (r. 1946) se pak začal plně věnovat spisovatelské práci.
V roce 1939 se František Hrubín oženil a postupně se mu narodila dcera a syn, což ho mimo jiné inspirovalo k psaní veršů a próz pro děti. Z Hrubínovy iniciativy vznikl časopis pro nejmenší děti Mateřídouška a časopis o dětské literatuře Zlatý máj.
V padesátých letech Hrubín často pobýval v Chlumu u Třeboně. Jihočeská krajina se mu stala vedle Posázaví dalším zdrojem inspirace. František Hrubín zemřel v roce 1971 v Českých Budějovicích.
Po prvých sbírkách milostné a přírodní lyriky (Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě) směřovala jeho tvorba k spiritualistickému vidění lidského osudu (Země sudička, Cikády). Ohrožení světa fašismem posilovalo v Hrubínově pojetí skutečnosti dramatickými rysy (Chléb s ocelí), vystupňované v poémě Jobova noc v podobenství velkého přerodu člověka. Po roce 1945 vyvolala hrozba atomové války nové obavy o osud lidstva, jež se odrazily ve sbírce Nesmírný krásný život a byly ústředním tématem básní Hirošima a Proměna. Básnická tvorba vyvrcholila sbírkou reflexívních básní Můj zpěv a lyrickoepickou básní Romance pro křídlovku (zfilmováno). V poválečné dramatice podnětně zapůsobily Hrubínovy hry zobrazením rozpornosti vztahů a charakterů soudobých lidí (Srpnová neděle, Křišťálová noc). Z lyrické konfrontace současnosti a vzpomínek z mládí vycházejí prózy U stolu, Zlatá reneta. Působil i jako autor literatury pro děti (Paleček, Mánesův orloj, Kuřátko a obilí, Špalíček pohádek) a překladatel, zvláště z francouzštiny (P. Verlaine, A. Rimbaud) a ruské poezie (A. S. Puškin, M. J. Kolcov).

Princeznička na bále,
poztrácela korále.
Její táta, mocný král,
Honzíka si zavolal:
Honzíku, máš namále,
přines nám ty korále!
Honzík běžel na horu,
nakopal tam bramborů.
Vysypal je před krále:
tady jsou ty korále.
Větší už tam neměli,
snědli je už v neděli!




Romance je převod básně Františka Hrubína režisérem Otakarem Vávrou. Skvělý snímek o mládí, nešťastné lásce, loučení, vzpomínkách a o posledních dnech starého pána.

Děj se odehrává o prázdninách roku 1930, dvacetiletý Vojta se vrátil ze studií do rodné vesničky a kromě starání se o dědečka po mozkové mrtvici vlastně nemá nic jiného na práci…
Otec jako průvodčí je celý týden pryč, a když do vsi přijedou kolotočáři, je to pro Vojtu akorát rozptýlení, kdyby ovšem jednou z nich nebyla krásná Terina…
Začíná letní románek jako z filmu. Protože Terina jezdí z místa na místo, je Vojtovi jasné, že vztah nebude mít dlouhé trvání. Navrhne proto Terině společný útěk, ta souhlasí. Do cesty se jim ale vplete Viktor.