close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2010

Odkdy mluvíme česky?

9. března 2010 v 11:38 | já a Wikipedie |  Něco z historie
Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).
Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: "Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu." Dále se dochovaly glosy z chorální knihy svatojiřské, rovněž z 12. století, od neznámé jeptišky: "Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy syn." Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).
Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem.
Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 16. století. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození.
Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835-1830) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu.
Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935-1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960-1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.¨

Je jisté, že právě nejstarší záznam českého textu nacházíme v církevních análech, neboť právě církev byla zpočátku jediným nositelem písma . Církevní hodnostáři nižší nebo i ti nejvyšší bývali učiteli vznešených rodů. Učili samotné krále i jejich děti. Kdo vládl slovem a písmem, byl mocný a všemi ctěn. Prvními učebnicemi těchto dětí byly církevní legendy, paměti zapisované v klášterech, přepisy Bible a různé kroniky.

Il divino boemo

8. března 2010 v 8:58 | netové stránky a já |  Váže se k dnešnímu datu
Narodil se v Sovových mlýnech č. p. 503, na Kampě v Praze. Otec byl mlynář a člen sboru zemských přísežných mlynářů.
Hudbu studoval v Praze u Josefa Segera a v Itálii, kam natrvalo odešel r. 1763, u Giovanniho Battisty Pescettiho. Jako skladatel prožil závratnou kariéru. Složil téměř 30 oper, 10 oratorií, řadu symfonií, koncertů, overtur a množství komorní a chrámové hudby. Byl nazýván "božským Čechem" (Il divino Boemo). Řada děl se nedochovala nebo dosud nebyla objevena. Rukopisy jsou rozšířeny po celém světě v různých archivech i v soukromých sbírkách (Rusko, Rakousko, Itálie, Německo, Dánsko, Francie, Belgie, státy bývalé Jugoslávie, Portugalsko, Holandsko, Polsko, Maďarsko).
Když přijel W. A. Mozart do Prahy, Myslivečkovo dílo ho absolutně uchvátilo. Tehdy přišel Myslivečkovi po skončení jeho koncertu upřímně pogratulovat a stali se velkými přáteli. I díky němu se Mozart rád a často vracel do Prahy.
Zlom v kariéře a Myslivečkův pád na dno společnosti přinesl rok 1777, na jehož počátku se při cestě do Mnichova (na pozvání bavorského vévody Maxmiliána) převrhl s Myslivečkem kočár. Do utržené rány se dostala infekce, skladatel strávil rok v nemocnici a na jaře 1778 z ní vyšel se znetvořeným obličejem. Některé prameny naznačují i venerickou chorobu.
Zemřel zcela chudý a osamělý v Římě.
Josef Mysliveček byl synem Matěje Myslivečka (+1749), mlynáře na Dubovém mlýně v Šáreckém údolí v Praze a dědičným nájemcem mlýnu na Novotného lávce čp. 201/1 v Praze - dodnes zvaný Myslivečkovský. Od roku 1936 je v domě Smetanovo muzeum. Matka Anna. Bratr jednovaječné dvojče Jáchym, podle jiných pramenů František.
10/2/1999 byla P. Pravcem v hvězdárně v Ondřejově objevena nová planetka sluneční soustavy s označením 1999 CN3. Byla nazvána po Josefu Myslivečkovi Mysliveček (53159)



Můj Velký Tom - Kuji pikle

8. března 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Dala jsem si slib, že se vrátím domů a Velkého Toma potrestám za Jirku. Stále přemýšlím jak to udělat, mám Toma ráda a nechci se s ním kvůli tomu rozejít, to v žádném případě. Ale zase nějak moc benevolentní být nemůžu. Dlouho jsem si lámala hlavu, jak to provést a hlavně jak s nastalou situací seznámit i kluky. V některém z předešlých dopisů jsem psala domů, že tady Jirka je, proto jsem jim musela připomenout, kdo to je a kde se s ním naposledy viděli. Odepsali, že
"Nemusíš nám popisovat každý den! Tak moc malí jsme zase už nebyli, když jsme se viděli naposledy, měli jsme už deset let. Tak ho od nás pozdravuj a strejdu Petra taky!"
Na pomstě jsme pracovaly spolu s Ingrid a Jarkou. Byla to vlastně Ingrid, kterou napadlo mé těhotenství! Chvíli jsem vrtěla hlavou, ale pak jsem souhlasila, protože mi to připadlo docela zajímavé. Ano, prozradím jim, že budou mít sourozence a protože jsem už byla na UZ , vím, že to bude další kluk! Jsem zvědavá, jak budou reagovat!
Ještě ten den večer jsem volala Velkému Tomovi a sdělila mu tu "sladkou novinku". Stálo mě to hodně přemáhání, abych se náhodou nezačala do telefonu smát.
"A, to je pravda? Neděláš si náhodou legraci?" vyjekl Velký Tom a na dlouho se odmlčel.
"No, přece si nemyslíš, že jsem si to vymyslila. Prášky jsem sice poctivě brala, ale stalo se, no! Přece ještě nejsme tak staří, abychom nemohli mít ještě jednoho syna! Nebo myslíš, že už ho nevychováme? Co říkáš! Haló, jsi tam?" křikla jsem do mobilu a holky sedící naproti mě se daly do smíchu tak hlasitého, že jsem rukou musela mobil přikrýt, aby je náhodou nezaslechl.
"No, dobře, a jak to mám říct klukům? Nebo jim to řekneš raději sama?"
"Ale Tome, snad se nebojíš vlastních dětí! Jasně, že jim to řeknu sama, ale ty, prosím tě, se uklidni a ničeho se neboj, to zvládneme! Vždyť jsme na to dva! Nebo už mě nemáš rád a dalšího synáčka nechceš?" čekala jsem, co odpoví, jestli se náhodou neprozradí a o Jirkovi mi řekne!
Vzal to statečně, ubezpečil mě, že nás všechny uživí, mám prý na sebe dávat pozor, hlavně při tom cestování Kanadou.
Rozloučení s kurzem a všemi děvčaty bylo moc smutné. Prožily jsme spolu krásné dny a teď se musíme rozejít. Udělaly jsme si u naší oblíbené lovecké chaty velký táborák, trochu si povzpomínaly na prožité týdny. Všechno, co jsme společně prožily, nebylo sice legrační, ale našly se i takové chvíle. Například, když se jedno zimní odpoledne rozhodla Ingrid, že půjde bruslit. Nebýt pozornosti jednoho místního kluka, asi se už nevrátila. Začala bouře, všude se udělala tzv. bílá tma a ona se přestala orientovat. Možná, že by došla nazpět, ale spíše by zabloudila a někde v zimě zmrzla. Kluk si všiml, že jede opačným směrem a vydal se za ní. Ona naopak myslela, že jí chce něco udělat, tak nikterak nereagovala na jeho křik. No, dopadlo to dobře a ještě ten večer, jsme zašli na společnou večeři. Pak ještě mnohokrát. Z onoho chlapce se stal jeden z našich nejlepších přátel tady v Kanadě. Ráno, ten poslední den, přijel pro Ingrid její muž Pavel, s nímž odjížděla na dovolenou. Byl to sympatický mladík, sportovec a společensky založený partner, o němž nám po večerech Ingrid často vyprávěla. Slíbily jsme si, dopisy a občasný telefonát, zamávali jsme si a oni zmizeli v prachu cesty.
Večer jsem zavezla Jarku na nádraží a naložila ji do vlaku směr Toronto. Odlétala za dva dny domů. Slíbily jsme si, že si písneme pár řádků.
"Linuško a hlavně to těhotenství doveď ku zdárnému konci! Synáčka opatruj a v pořádku doleťte domů. Ne, aby tě napadlo kouřit! Ty potvoro jedna, já už tě znám!" volala na mě už z rozjíždějícího se vlaku a mávala mi na rozloučenou.
Zůstala jsem stát na peroně a dívala se, dokud vlak nezmizel za lesem. Bylo mi smutno, najednou jsem měla chuť rozběhnout se a ihned jet domů. V autě jsem si pustila rádio a pomalu jsem se vracela do městečka, když se ozval telefon. Davidovo číslo svítilo na displeji a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. David mi skoro vůbec nevolá, co se asi stalo!
Zastavila jsem na odpočívadle, kde už stálo několik aut a třesoucí se rukou vzala mobil.
"Davide, ahoj! Copak se stalo? Proč voláš?"
"Mami, prosím tě už přijeď, já to tady s tátou nevydržím!"
"A co se, Davídku, děje! Já o ničem nevím!"
Vypnula jsem motor a s úsměvem jse si vyposlechla příběh o tom, jak táta doma chystá byt pro naše mimino! Velký Tom to nevydržel a jednou večer, klukům řekl, že máma bude mít chlapečka. Samozřejmě tomu zpočátku nevěřili, ale on jim to tak věrohodně popsal, že nakonec uvěřili i oni. Pak nastal doma čas příprav. Velký Tom neustále chodí, přeměřuje a na papírky si maluje, jak a co přestěhovat, kde přichystat koutek pro miminko a jiné věci. Dokonce chce dát oba kluky do jednoho pokoje, aby mělo miminko svůj. Tak, to se Davidovi už vůbec nelíbilo, a proto se rozhodl podělit se se mnou o svá trápení. Chvílemi mi ho bylo docela líto a měla jsem chuť prozradit mu, jak se věci mají. Jak ale znám svého mladšího potomka, nevydržel by to a tajemství by brzo prozradil. Snažila jsem se ho utěšit a slíbila jsem mu, že tátovi zavolám, a proberu s ním ten jeho pokoj. Ještě chvíli se mě vyptával na všechno možné a pak se docela uklidnil. Když jsme se rozloučili, vytočila jsem si Velkého Toma, musím přece nějak zarazit to jeho vyšilování. Ještě mi doma rozbourá dům pro nic a za nic.
Trošku příkřeji než obvykle jsem spustila a zakázala mu dělat jakékoliv přípravy beze mě. Jsem sice "v jiném stavu", ale nejsem neschopná mu pak se všemi věcmi pomoct. Snad to pochopil a klukům dá pokoj. Když už jsem byla v tom telefonování, zavolala jsem ještě Maruně. Té jsem nastínila, jak se věci mají a poprosila jsem ji, aby na žádné zprávy od Velkého Toma nereagovala, ale také aby mu nic neříkala. Smály jsme se spolu hodnou chvíli a tahle odplata se jí docela líbila.
"Lino, ty jsi ale potvora, to by jeden neřekl! Ale ono někdy není na škodu chlapa vytrestat a to ještě jeho vlastní zbraní. Už se mi po tobě stýská! Tak se měj a zavolej ještě, než pojedeš domů. A kdybys něco potřebovala, tak dej vědět. Čau, ty opice!"

Dnes má svátek

8. března 2010 v 7:00
Jméno GABRIELA znamená Bůh je silný a je to jméno původem hebrejské.

Zlato – jedinečná výstava EXPO nebo snaha o krádež století?

7. března 2010 v 11:49 | miroslavamatejkova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Páteční televizní hlavní zprávy Novy (5. 3.) mě vyděsily: konkrétně ta zpráva o roztavení zlatých cihel z České národní banky. Zdálo se mi to - nebo je to fakt pravda?
Zlaté cihly prý mají být roztaveny do podoby jakési obří kapky (tunové, celé ze zlata), napojené na jakýsi "čichací udělátor" jakýchsi vůní. Zděsila jsem se. Jednak my tady si ke zlatu ani nepřičichneme, leda bychom si zajeli na onu EXPO výstavu kamsi do Šanghaje, a jednak:
Kamsi odvézt český zlatý poklad, byť údajně pod přísným vojenským dohledem, pak ho kdesi totálně roztavit - až se z našich zlatých opuncovaných cihel stane ta inzerovaná obří kapka, převézt ji do Šanghaje a následně po tom "čichacím manévru" tu obří kapku zase převézt kamsi a znovu přetavit a odlít zlato zase zpět do původní podoby opuncovaných cihel a pak je odvézt zase do Česka, zpátky do hlubin České národní banky???
Co je to za totální nesmysl? Taky vás moc neuklidňuje ta informace, že prý naše české zlato bude během tohoto podivného experimentu pojištěno jakousi anglickou pojišťovnou, co?
No teda - řeknu vám, že mám dojem, že tady buďto já, nebo někdo jiný spadl z Marsu. Anebo že jsem při zprávách na moment usnula, a byl to jen sen. Fakt je, že manžel ve vedlejším pokoji tuto zprávu nezaregistroval. Ani to řečení, že se má Fišerova vláda vyjádřit, jestli dá k tomu šílenému experimentu svolení. Jestli to teda sen nebyl, tak jen doufám, že ten souhlas nedá. A čekám, jestli se k té šílenosti zpravodajci vrátí a udělají mi jasno.
Děsí mě totiž představa, že by bylo ticho po pěšině (jak u nás bývá zvykem) a my bychom se pak po čase dozvěděli, že experiment se podařil, a že čichači čichali ty vůně tak urputně, až to naše české zlato dočista vyčichali. A že byl zjištěn nechtěný vedlejší efekt - čili, že zlato je fuč. A že teď sice nemáme nic a už nadosmrti žádné krytí našich peněz, ale že nebudeme škodní, protože namísto zlata dostane český národ něco málo té pojišťovací náhrady v podobě nějakých bankovních obligací a pár liber papírových peněz k tomu.
Čáry máry Copperfield a Česká republika je vytunelovaná na to šup, a je to. A my se budeme moct jít klouzat už definitivně a navždy. A z nás tady se stanou novodobí otroci, nebo pak bude Česká republika na prodej, no, a když to vezmeme dál, no tak možná nás pak někdo solidní koupí a udělá tady konečně pořádek, a nebo možná z nás tady budou po všechny následné generace bezplatná děladla (trefné slůvko vypůjčené od kolegy blogera), anebo možná..., nebo třeba..., kdo ví? Ale radši toho šíleného fantazírování nechám, ať zbude taky něco na vás.
P.S. Můj minulý článek byl o slzách štěstí, ale mám ten dojem, že po realizaci této zlaté kapky by u nás bylo moře slz - ale tentokrát těch hodně slaných a hodně hořkých. A to nejsem profesí ekonom, jen můj selský rozumu tak káže a taky ty neblahé zprávy z těch tuneláží Česka. Ale fakt je ten, že ty odvozy, dovozy, lety zlata sem a tam, tavby, přetavby a armádu zaplatí chudý český daňový poplatník, který k tomu ještě navíc riskuje své oči pro pláč. S tím teda nesouhlasím. Navrhuji Hurvínka - je to jistota a na výstavě zazáří taky.
Jo, a sen to nebyl. Dotyčný šot o zlatu jsme posléze nalezli a podívat se můžete sami zde. Přeji "příjemný" zážitek.

Jak bolí dospívání

7. března 2010 v 11:28 | já |  Jak šel čas
Když se z dítěte stává dospělý člověk, hodně to bolí! Mluví tak ze mně vlastní zkušenost. Teď nemám na mysli bolest psychickou, o té někdy jindy, ale tu opravdovou bolest těla. Vezměte si například módu, ta se hlásí jako první. Už se vám nelíbí dětský kabátek a žadoníte o pěknou bundu, pěkné kozačky, úplně stejné jako má třeba Dana z vedlejší třídy. Noha vám roste a roste a boty stále nemáte! Nač také, když jsou doma ty po někom. Však až ti noha neporoste, dostaneš také nové.
Taková podprsenka, to je něco, co děvčátka chtějí jako první věc. Dnes už to není žádný problém vzít za křídlo dcerušku, zavítat do obchodu a nechat ji vybrat si! Tam je tolik druhů, typů a velikostí, že i ta, která má prsa velikosti hrášku, si tam něco vybere. Och, jak já bych si bývala ráda vybírala, jenže nebylo z čeho. V obchodě byly samé stany, pytlíky na ovoce a síťky na motýly, nic menšího tam nebylo. K tomu všemu ještě móda velela molitanové vycpávky, takže která neodolala a něco si vybrala, vycházela ven jako dvouhrbý dromedár s hrby přehozenými dopředu. Jelikož na mém hrudníku se mohlo s přehledem válet těsto, tak byl hladký a rovný, chodila jsem do hodně pozdního mládí nahoře bez. To nejvíce dráždilo dospívající maldíky u nás ve třídě a také vyspělé spolužačky. Když už jsem nemohla ten posměch vydržet, rozhodla jsem se něco s tím udělat. Našla jsem si nejmenší podprdu po své sestřence (od ní jsem dostávala kufry a krabice obnošeného, ale zachovalého šatstva), naskládala si do ní měkkou vatu, tak, aby tvořila pěkné kopečky. Zrcadlo bylo svědkem několikerého zkoušení a zdálo se i jemu, že je to docela dobré. Tak jsem se jednoho dne rozhodla udělat ze svých -1 krásné 1 a vybavena vycpávkami v podrpsence, vyšla jsem si do školy. Vůbec mi nevadilo, že se po mě všichni dívají, naopak těšilo mě to. Ve třídě jsem sklidila posměch, jen jsem jednou nohou vkročila do třídy. Celá rudá usedla jsem do lavice a chtěla se propadnout. V duchu jsem si přála být neviditelná. Jaksi jsem přežila první hodinu a nastala přestávka. Já seděla ani nedutala. Když už se mi zdálo, že si mě nikdo nevšímá, vystřelila jsem z lavice a upalovala na záchod. Jenže, tím vystřelením jsem si celou svou hrudní ozdobu pokazila, takže jsem najednou byla jednoprsá a já to nevěděla. Na chodbě bylo několk dětí z druhých tříd a s nimi můj nejmilejší soudruh učitel. Mladý kluk, který před nedávnem nastoupil do naší školy. Ten trapas, když mě zastavil a já, hlavu sklopenou, zjistila, že jedna vycpávka drží a ta druhá je bůhvíkde! Odpověděla jsem jedním slovem na pozdrav a upalovala dál. V kabince jsem rychle ozdobu svého holubího hrudníku servala, nacpala do kapsy a dala se do srdceryvného pláče. Na chodbě už zvonilo a já neměla odvahu jít do třídy. Ta ostuda!!!
Bolí také boty! Nevěřili byste jak! Dětské střevíčky máte krásně rozchozené a pak najednou dostanete boty dospělácké. Jsou pěkně tvrdé, s klouzavou podrážkou a pevně utaženou šňůrkou. Ta vám tlačí jazykem do nártu a bolí, stejně tak tvrdá podrážka, například u polobotek vám může a určitě občas způsobí bolest. Na dlaždicích jezdíte rychle jako namydlený blesk a o rozbitá ústa není nouze. To si potom ještě rádi vzpomenete na své staré, měkoučké boty, které už svou službu udělaly a skončily někde v kamnech.

Změna je život

6. března 2010 v 10:23 | já |  Moje psaní
Mění se počasí, to je to nejčastější užití slova změna. Mění se toho hodně, například moje sousedka právě dneska změnila svůj image a vyrazila do ulic, kamarád vyměnil pneumatiky a začalo sněžit, netrefil se, učinil tak brzo. Já často měním ubrus na stole, můj zase má rád změnu v jídelníčku, někdy má období sladké, jindy je na slané. Ve škole došlo ke změně ředitelky, a tak se mění celý rozvrh. Zkrátka mění se, vyměňuje, zaměňuje o sto šest. Sběratelé na burzách směňují mezi sebou své miláčky, ženy s oblibou mění své účesy. Jdete-li po delší době ulicí někde na okraji města, zjistíte, že tam mají vyměněná okna a naproti změnili barvu fasády. Je to oblíbená činnost měnit věci kolem sebe. Dokonce i zvířata mají rády změny. Nevěříte?
V naší ulici, kousek od nás, mají již několik let krásného kokršpaněla. Je to hrdý otec, několika pokolení, stejně krásných psů. Vždycky, když prochází kolem naší branky, jako by vyrostl. Pamatuje si totiž naši Pegynu, rovněž kokřici s níž se neměl moc v lásce. Onehdá jsem šla na procházku kolem jejich domu a nevěřila jsem svým očím. Ležel na zápraží sousedního domu. Jeho majitelka mi prozradila, že ji vyměnil za sousedku. Jak je to možné, nevím, asi bývala častěji doma, možná mu dávala více dobrůtek a on, nevděčník se odstěhoval k ní. Zabydlel se u nich v chodbě a poslouchá je na slovo. Svou původní paničku sice občas pozdraví, ale vždycky se vrátí nazpět. Je to neuvěřitelné, říká se, že pes je věrný, že? Říká se to, ale tento pes to asi neví, nebo nechce vědět, a tak jeho počínání potvrzuje pravidlo.
Jenom aby jednou nevyměnil špatně!

Krása za okny

5. března 2010 v 16:14 | timelapseberlin |  Co se mi líbí

Mlhavá vzpomínka

5. března 2010 v 16:01 | já |  Moje psaní
Barevných klubíček jsme měli doma tři velikánské krabice. Modré, červené, zelené, fialové... hrála všemi barvami. Většinou to byla páraná bavlna a zbytky barvené ovčí vlny. Moje babička je opatrovala jako oko v hlavě. V zimních měsících si vzala jehlice a pletla. Žádné závratné modely z těch zbytků nebyly, ale pletla jenom samé užitečné věci. Především pro sebe pletla z barevných proužků velké "tzv. vlňáky" velké trojúhelníkové šátky, které se používaly na nošení předmětů uvázaných na zádech. Jindy jsme do takového velkého teplého šátku byli zabaleni, když venku velmi foukalo a babičce se zdálo, že naše oblečení vítr lehce profoukne. Také si je vázala kolem beder, když se objevil tzv. houser a bylo třeba se dobře obléci.
Barevná klubíčka se jenom míhala v hrnci, který měla babička položený na zemi, když pletla dětské teplé ponožky. Byly opravdu teplé, stejně jako rukavice "palčáky", či lyžařské kukly. Neradi jsme je nosili, neboť ovčí vlna byla drsná a kousala.
Při večerních černých hodinkách, kdy babička pletla skoro po paměti, nám ještě vyprávěla pohádky. Byly to většinou pohádky milé a dobře končící. Někdy jsme si vyptali i nějaký ten horor! To pak jsme se strachem v očích vyhlíželi "hovno s krvavým mečem" (omlouvám se, ale jinak to napsat nejde), princeznu Sereťukovou, či prince Držmíška! Nikdy jsem o těchto pohádkách nepřemýšlela, ale tato jména určitě pocházela z nějakých těch jarmarečních představení, které babička jako malá holčička občas slýchávala.
Vzpomínky jsou to úsměvné, ale i ony patří k mému dětství, stejně jako různé popěvky a říkanky. Bohužel, ty už se mi moc nevybavují, proto je nechci nepřesně uvádět. Určitě jste některé také slýchávali, vzpomenete si na nějaké?



Klobouky

4. března 2010 v 12:08 | ze sbírky pohlednic |  Co se mi líbí




Blíží se jaro, proto vám nabízím kolekci klobouků. Vybrali byste si?